Kdo bude tedy v budoucnu rozhodovat o „právu“ jíst maso, vlastnit auto a i bydlet v pasivních domech? A není snad to, že neznáme odpověď na tuto otázku důvodem k vážnému znepokojení?
V jednom z četných magazínů nás významný český klimatolog N.K varuje před zásadním problémem, jehož řešení nás čeká s tím, že musíme jednat „rychle a rozhodně“. Není jistě sám, podobnými výzvami ohledně změn klimatu bychom, jak se říká „přehradili Vltavu“, ale on sám k vyřešenému problému, jehož řešení nás čeká již aktivně usiluje: „S rodinou žijeme v pasivním domě, který má minimální spotřebu energie, je takřka dokonale izolovaný recyklovaným papírem a je orientován na jih a západ, takže není prakticky nutné ho v zimě vytápět a v létě ochlazovat“. Jistě obdivuhodné a snad i vhodné k následování. Kdo by pochyboval?
Jinde se však dočteme o lidech, kteří mají obavu, že v nadcházející zimě nebude moci své byty vytápět a to nikoliv proto, že by tyto byty byly tak dokonale orientované a izolované, ale proto, že na jejich vytápění nebudou mít dost peněz. A to již vůbec nemusíme číst o tisících rodin běženců na polských hranicích a kdoví kde ještě, kteří z recyklovaného papíru mají snad jen své přístřešky před nadcházející zimou. To s úsilím a aktivitou lidí bydlících v „pasivních domech“ nikterak nesouvisí, ale se stavem jistě ano. Kam to tedy vlastně směřujeme? Patrně nikoliv k tomu abychom všichni mohli bydlet v domech orientovaných na jihozápad, když nám náš velvyslanec pro energetickou bezpečnost V. Bartuška na stránkách Lidových novin sděluje, že „to s čím evropská komise přichází je zásadní změna životního standartu a životních nároků. Zda Evropané smějí jíst maso – a kolik. Zda ještě mají mít lidé právo na osobní auto, zda smějí létat na dovolenou!.“ Ne že bychom zvažovali, zda budeme mít možnost jíst maso, nebo zda si můžeme dovolit míti auto, ale zda smíme nebo zda máme právo! Kdopak je tím zákonodárcem?
Albert Schweitzer napsal: „Humanita spočívá v tom, aby člověk nebyl nikdy obětován cíli“. Nestojíme snad na počátku doby, kdy opouštíme staletou evropskou, a jak jsme se pyšně domnívali snad i obecně lidskou, tradici humanismu, kdy člověk nesměl být obětován jakémukoliv cíli? A co je pak tedy tím skutečným cílem lidského snažení, nemá-li jím být blaho člověka? Mnoho lidí již napsalo, že propast, ve které může zmizet lidská civilizace, tak jak ji známe, je před námi již na dohled. Jenom si zatím nejsem jist, zda rychleji dospějeme k propasti „oteplením planety o dva stupně“ nebo ke stále se prohlubující propasti ztráty víry v pevné a trvalé základy humanistického společenského a mravního řádu, soumrak národů, zpochybnění představ o antropologických konstantách člověka a zmateného souboru práv a povinnost, kdy obranou jedněch práv pohřbíváme nejen ty ostatní, ale především rovnost nejen občanů, ale všech lidí a to bez ohledu na jejich finanční gramotnost a úspěšnost.
Běženci na hranicích Ev ropy, ale stejně tak ti naši občané s obavami očekávající nadcházející zimu k oteplení planety příliš nepřispívají a nejsou asi těmi, kteří musí učinit ony rychlé a rozhodné kroky o jejichž potřebě denně čteme a slyšíme. Ale to je samotné a jejich práva nečiní méně hodnotnými. Kdo bude tedy v budoucnu rozhodovat o „právu“ jíst maso, vlastnit auto a i bydlet v pasivních domech? A není snad to, že neznáme odpověď na tuto otázku důvodem k vážnému znepokojení?
Buďte první kdo přidá komentář