České potraviny by mohly být o třicet procent levnější, pokud by stát nastavil správné zákony

SU/ZDENĚK JANDEJSEK

Martina: Pane Zdeňku Jandejsku, první otázka je úplně jasná, a jinou by nám lidé neodpustili: Řekněte, proč jsou u nás tak drahé potraviny? Má tato otázka jednoduchou a jednoznačnou odpověď?

Zdeněk Jandejsek: Určitě, určitě má jednoznačnou i pochopitelnou odpověď. Pokud bych měl řídit národní hospodářství, tak jak ho máme řídit a jak ho řídí jiné státy, tak potraviny budou podstatně levnější, protože podniky, který u nás zůstaly – myslím tím ty větší, které vyrábějí potravin nejvíce – tak ty mají vysokou produktivitu práce, mají vynikající efektivnost, výsledky jsou nad průměrem Evropské unie. Problém je ale v tom, že jim dáváme tolik nákladů, že se těžko nechají řešit. To je jedna věc. A druhá věc je, že jsme v roce 2004 přistoupili do Evropské unie, byli jsme v předposlední skupině z těch, kteří tam vstoupili, a tenkrát samozřejmě byly podpory nižší, ale bylo nám slibováno, že se nám srovnají, a tak dále. Mluvíme o jednotném trhu. My máme volný trh, ale jednotný nemáme, protože podpory jsou ve starých zemích úplně jiné.

Martina: Starých členských států Evropské unie, myslíte?

Zdeněk Jandejsek: Ano. A úplně jiné jsou u těch, kteří přistoupili v roce 2004 a později. Takže my jsme jako výrobci ve dvou kleštích, a těžko se jim můžeme v některých věcech rovnat. Dám vám všeobecný příklad, který je docela jasný. Kdybychom zrušili všechny podpory – jestli chcete dotace, to je jedno – tak se u nás potraviny zvednou zhruba o 30 procent. Když by to udělala Francie, Německo, Belgie…

Martina: O 60 procent?

Zdeněk Jandejsek: O 65 procent, jo. Asi takový je to poměr, abyste si udělala obrázek. A to je základní problém.

EU nepřijala nové země proto, aby byla silná. Ale aby staré země Unie měly někoho, kdo na ně bude pracovat, tedy nové kolonie, protože ty staré ztratily.

Martina: Tak v tom případě může být tento rozhovor velmi krátký, protože co se dá dělat? Nic se nedá dělat. Tak to je. Tak se tak nějak rozejdeme. Řekněte, co se s tím dá dělat?

Zdeněk Jandejsek: Problém je – teď jsem o tom někde mluvil – že dvacet let jsme v Evropské unii. Podepsali jsme přístupové dohody – a ne že bych u toho podepisování byl, ale už jsem byl v intenzivní činnosti v podnikání – ale za těch dvacet let ani jedna z vlád nebyla schopna tuto dohodu vzít, přečíst si ji a říct: „Tohle se plní, a tohle se neplní. A o tom, co se neplní, budeme jednat.“ A budou se snažit vysvětlovat, že jsme vstoupili do Unie. I já jsem byl pro – ale dneska už bych asi musel velmi váhat. Ale v té době jsme si mysleli, že silná Evropa bude konkurenceschopná vůči velmocem. Ale Unie se nepostavila proto, aby Evropa byla silná. Ta se postavila pro něco jiného – proto, aby staré země našly někoho, kdo na ně bude pracovat. To znamená, našly si kolonie, které jim budou tyto věci zajišťovat, protože ony je ztratily. My jsme žádné kolonie neměli.

Martina: Promiňte, že vám do toho vstoupím: Vy to vidíte tak, že Evropská unie je jako obnovený koloniální systém? Ale pokud vím, tak snaha o spojení Evropy přišla především z Ameriky, protože s námi chtěli obchodovat, v každém případě potřebovali odbytiště, a 46 různých měn, 46 hygienických norem, 46 obchodních zákonů, a podobně, bylo prostě nesnesitelné. Takže těžko říci – ne těžko říci – tak to je. Robert Schuman, a podobně.

Zdeněk Jandejsek: Vy jste to řekla velice dobře, ale to byl první krok. To byl ten první krok, protože se shánělo odbytiště, to je jednoznačné, já nejsem jiného názoru než vy. Ale pak to přerostlo v to, co jsem řekl já.

V EU není jednotný trh, ale volný trh. Dostáváme z EU na hektar asi 224 euro, Holandsko 400, Belgie 398. A národní dotace dělají 9 procent z toho, co dostávají v Německu.

Martina: Koloniální systém.

Zdeněk Jandejsek: Přerostlo to. Dám vám konkrétní příklad: My dostáváme na jeden hektar zhruba 224 euro. Holandsko 400, Belgie 398. My máme národní dotace, nebo národní podporu, kterou nám platí náš stát, a ty dělají 9 procent z toho, co dostává Německo. Já jsem se dostal k materiálům o tom, co Němci dostávají z německých národních zdrojů, a je to tak, že když oni dostanou 100 korun, tak my dostaneme 9. A jsme v prostředí, jak oni říkají, kde je jednotný trh, ale já říkám: „Ne, jednotný trh. Volný trh.“

Martina: Teď se bavíme o penězích z Evropské unie?

Zdeněk Jandejsek: Ne. To první bylo z Evropské unie, a to druhé bylo z národních zdrojů. Jenže my musíme o všechno žádat. Jestli to můžeme dát z národních zdrojů, nebo to nemůžeme dát. Takže Němci si dávají 100, a my si dáváme 9. A jsme na jednotném trhu, nebo volném trhu. Já říkám: „Jednotný není vůbec.“ Tak se z nás stane co? Stane se to, že my nemůžeme řadu věci dělat, nejsme schopní konkurovat ne z tohoto důvodu, že to neumíme, ale proto, že tam mají jinak nastavený celý finanční a ekonomický systém. To je hlavní. Vždyť se podívejte, my jsme to dopracovali tak, že v roce 94 jsme ještě měli saldo zahraničního obchodu se zemědělskými komoditami – nebylo to moc – ale bylo to několik jednotek miliard. A dneska máme záporné saldo přes 50 miliard. Oni říkají 40. Není to pravda, protože 10 miliard je plusový tabákový průmysl – ten do toho nepatří, ale my ho tam počítáme. Takže já si s tím hraji celkem 35 let.

Martina: Pane Jandejsku, vy jste říkal, že nejednotný trh, a nejednotné podmínky z Evropské unie nastavují mimo jiné vysoké ceny našich potravin. Ale potom mi řekněte, proč u některých komodit, a není jich málo, jsou na tom, co se týká cen, lépe i na Slovensku, kde mají euro, a také jsou na tom podstatně lépe třeba v Polsku? Tak proč se některá kolonie – jak říkáte, když přistoupím na vaši rétoriku – má lépe, než jiná?

Zdeněk Jandejsek: Zase tu je jednoznačná odpověď. Polsko si tyto podmínky nastavilo podstatně jinak a lepší než my. Zemědělské a potravinářské podniky vůbec neplatí sociální, zdravotní, a až ty větší platí 3 procenta, jinak neplatí nic.

Martina: A byla tam nulová spotřební daň. Že ano?

Zdeněk Jandejsek: To je další věc, o tom se taky můžeme bavit. Ale Slováci to mají poslední tři roky to samé. Tedy zrušili povinnost platit. Platí stát. Sociální, zdravotní platí stát. Můžete si spočítat, kolik to je prostředků.

Martina: Ale to, co říkáte, by tedy napovídalo tomu, že ryba sice smrdí od hlavy, ale tato hlava nemusí být nutně v Bruselu.

Zdeněk Jandejsek: Dá se to tak částečně říct. Ale musíme tam vidět ještě další faktory, a to je náš obchod. Možná budu pro vás mluvit trošku nesrozumitelně, ale musím, protože já prodávám na český, a i slovenský trh. Takže to, jaké jsou u nás marže v maloobchodním prodeji, to není nikde v Evropě. Já mám velice dobrý přehled, jak je to v Německu, ve Francii, ve Španělsku. Takže my každý rok pouštíme stovky miliard pryč z obchodu. Další část – vy jste se ptala na první část, zemědělství a potravinářství – je obchod. Tam je to něco úplně jiného, A zase, záleží na hospodářské politice státu. Jestli si stát dokáže s maloobchodem poradit, a udělá zákon o potravinách, který jsem prosazoval – a bylo to téměř schválené, a pak se to vrátilo, neschválilo se to – zákon o významné tržní síle.

Martina: Tenkrát je kdy?

Zdeněk Jandejsek: Když jsem byl…

Martina: Předsedou Agrární komory.

Zdeněk Jandejsek: Když jsem byl předsedou komory, tak jsme to všechno připravovali. Zákon o významné tržní síle. Ten šéfům po celém světě velice důrazně a jasně říká, co mají dělat. Ale u nás to dělají úplně obráceně. My jsme jim to obrátili vlastně tak, že zemědělci a potravináři jsou těmi, kdo mají významnou tržní sílu, a nikoliv maloobchod, který prodává. Takže to jsou dva obrovské faktory.

Nechtěl jsem mluvit o energiích, to je ten největší průšvih – energie, plyn a tak dále. To znamená, že všichni dodavatelé, od kterých něco kupujete, třeba obaly, služby, a tak dále, to zvedli jenom proto, že to zvýšili všichni ostatní. Oni nemuseli zvedat ceny, ale každý si všechno navýšil. A přitom to u nás nikdo neřídí. U nás nejsou lidi, kteří umí počítat, nebo jsou, ale nejsou ve vládě. Nevládnou tomu lidé, kteří to dokážou spočítat. Teď o tom mluvil Václav Klaus, že si to neumějí spočítat. Samozřejmě že neumějí, a oni ani nechtějí. Oni jsou tímhle směrem orientováni. Protože maloobchodní prodeje, to není těch, kteří to tady dělají, ani matek – matky zase vlastní někdo další – to je globální svět, to je globální politika, od které se, myslím, odejde, nebo doufám, že se odejde.

Martina: Podle prezidentky Potravinářské komory České republiky v některých případech ve zdražování hrají poměrně důležitou roli obchodní řetězce. To jste tím chtěl říct? Nebo ty maloobchodní prodejny? Nebo tím myslíte ještě někoho jiného?

Zdeněk Jandejsek: To jsou všichni, kteří prodávají. Já to nechci ani slučovat, ani oddělovat. Já jsem řekl, proč to nechci oddělovat, a nechci nikoho konkretizovat, protože podnikám, a nemůžu nikoho napadat, protože já je dneska potřebuji, protože maloobchodní prodej, koncentrovaný maloobchodní prodej, dneska prodává 80 procent.

Martina: Ale s tím pak v tom případě asi nehneme.

Zdeněk Jandejsek: Ne, hneme, lehce. Když zákony, o kterých jsem tady mluvil, uděláme tak, jako mají Francouzi, Němci, Španělé, Italové. Pak s tím hneme hrozně rychle.

Zákony o zemědělství a potravinách v ČR slouží těm, kteří odtud odvážejí peníze. Jde o to, komu chce vláda sloužit. Národu, zemi a lidem, nebo globálním zájmům?

Martina: Promiňte ještě, že jsem tak úporná, ale proč si myslíte, že tyto zákony nemáme? Protože podle toho, co jste vyjmenoval, není mnoho zemí v Evropě, které je nemají?

Zdeněk Jandejsek: A my i některé máme. Ale máme je postavené tak, aby sloužily právě těm, kteří odvážejí peníze z této republiky. Takže to je o tom, komu chci ve vládě a v dalších segmentech sloužit. Jestli sloužím národu, zemi a lidem, nebo jestli sloužím globální zájmům. Vždyť jste viděla, jak měli protažené pusinky, když viděli, že vyhrál Trump.

Martina: Ale přesto mám obavu o to, kde hledat někoho, kdo bouchne do stolu, a něco udělá s tím, aby šly ceny potravin dolů, aby se lidem ulevilo třeba i v cenách energií, a ve spoustě dalších segmentů. Poslouchala jsem v rozhlase rozhovor s ekonomkou Janou Matesovou, a ta řekla, že co se týká cenotvorby, tak selhal stát. A to podle ní ne teď, ale už před třiceti lety, kdy nevybudoval ochranu trhu před zneužitím síly.

Zdeněk Jandejsek: Tak to je taková ne moc jasná věta. Ale vím, o kom mluvíte, to je paní, která dělala v nějaké bance, možná že v Evropské, ale o zemědělství toho ví málo.

Martina: Ale ona se hlavně navážela do antimonopolního úřadu, že neplní svou roli, a tak dále.

Zdeněk Jandejsek: Ale to je už konec. My bychom potřebovali, abychom to dokázali řídit jednoduše na začátku. Pokud u nás nebude opravdu vláda, která slouží lidu a která si uvědomí, že ji volí, a platí lidé, tak to nepůjde. Bývalý ministr, který byl před tím, kterého máme teď – řekl: „My máme peníze, a my budeme rozhodovat, co budete dělat, a co nebudete.“ Ale to nejsou jejich peníze, to jsou peníze našich lidí. A my si je platíme na to, aby sloužili lidu tak, aby se lid měl stejně, jako okolní země, nebo ještě líp. A pokud to neuděláme, tak to neposuneme ani o kousek dál. Jak to, že máme třikrát dražší energie, než Maďaři? Jak to, že máme pětkrát dražší plyn, než mají Maďaři? Jak to chcete pak odůvodnit, když to srovnáme s těmito cenami? Vždyť my to nastavíme tak, abychom lidi obrali – to je hlavní důvod všeho.

Martina: Pane inženýre Jandejsku, vy se v zemědělství pohybujete od revoluce, ale i před tím.

Zdeněk Jandejsek: Pracuji v tom 47 roků.

Martina: Jasně, ale až pak jste mohl být kapitalista.

Zdeněk Jandejsek: Tak, to je pravda.

Martina: Vy se v tom pohybujete vlastně od začátku. Zažil jste za tu dobu někdy vládu, která by splňovala to, co jste teď popsal? Tedy zodpovědně nakládat s penězi svěřenými jim lidem, a zároveň i z vašeho úhlu pohledu zemědělce, že byste třeba někdy v minulosti s ostatními kolegy řekli: „Tak, teď se zjevně začíná blýskat na časy?“ Nastala někdy za 35 let tato situace?

Zdeněk Jandejsek: Myslím, když to řeknu celkově – tak nenastala. Ale byla období, kdy to bylo trošku normálnější, a kdy to nebylo normální. Já nemám žádnou velkou sympatii, nebo nejsem člověk Andreje Babiše, ale za jeho vlády podniky měly, řekl bych, největší volnost, jak podnikat, a v té době jsme nejvíc investovali, přestože jsme dostávali podpory stejně, jako všichni ostatní, nic jsme neměli navíc, a tak dále. Ale Babiš pro to mohl udělat mnohem víc. Protože sám měl tuto činnost, tak to všechno od sebe odhazovali. Když se řešily tyto zákony, o kterých jsem mluvil, tak samozřejmě on od toho dal ruce pryč, a naopak mi v jednom rozhovoru řekl, když jsem se s ním jako šéf komory scházel: „Co by tomu řekla paní Merkelová?“ A já jsem se ho ptal, jestli jim taky chodí do Bundestagu říkat, co mají schvalovat?

Martina: Vy jste řekl, že za něj měly podniky asi tak největší volnost.

Zdeněk Jandejsek: Asi jsem to řekl špatně. Měly větší prostor k podnikání.

Martina: Myslíte si, že to bylo proto, že on sám podniká, tudíž tomu rozuměl, nebo to bylo svým způsobem vedeno tak, jakože je to „malá domů“? I když výsledek je možná stejný.

Zdeněk Jandejsek: Já bych to řekl tak: Myslím, že to bylo postavené tak, že bych si nedovolil říci, že v jeho případě to byla malá domů, protože podniky, který on má, které koupil, jsou většinou velice prosperující, má tam šikovný management, nebo měl, než to tedy dal do svěřeneckých fondů. Takže jeho Agrofert nefungoval špatně, fungoval dobře. A řeči, že on něco ovládá, to byly hloupost. On obhospodařuje dvě procenta půdy, ale vlastnictví to je 0,0, tedy že by v jeho vlastním majetku byla půda. To všechno mají ty koupené podniky, ty mají svou podnikovou půdu, ale větší část mají většinou zpachtovanou.

Martina: Pronajatou?

Zdeněk Jandejsek: Pronajatou, samozřejmě. Takže podniky jsou na tom asi tak, abyste si udělala obrázek: 20 procent, nebo 25 až 60 procent mají podniky koupenou půdu, ve vlastnictví podniku, a ostatní mají propachtované. Ale to je v celé Evropě. V Německu je 70 procent propachtované půdy, a jenom 30 procent je ve vlastnictví těch, kteří na tom hospodaří.

Češi nejsou nikdy pronárodní, vždycky se přidají k tomu, kdo vyhrává. Teď vyhrává EU, tak budou sloužit Unii, a budou koukat pod stůl.

Martina: To je ale trošku hrozivé.

Zdeněk Jandejsek: Tak, hrozivé – nikomu nemůžete brát půdu, to si každý rozhoduje za sebe. My, jako firma, máme taky asi 40 procent koupené půdy, a 60 procent máme pronajaté. Ale ti lidé, pokud na ní hospodaříte slušně, a platíte jim slušný nájem, 4 000, 5 000 za hektar každý rok, jsou v pořádku. Když je někdo nehecuje a nikdo nevypráví takové nesmysly, že ti velcí to všechno dělají špatně, a malí to dělají dobře. Vždyť to je všechno hloupost.

Takže koncentrace výroby, produktivita práce, rozhoduje o tom, jestli to bude lacinější, nebo nebude. Takže my třeba vyrábíme vejce, a když to chcete dát na trh, tak samozřejmě ten, kdo to prodává, si tam dá svých, někdy 30, někdy 300 procent. A vy to platíte, já to platím. Takže tady není řád, to je hlavní. My máme zákony, zákon o cenách, a lze se na něj podívat. Je to zákon z roku 90, a ještě jsme na něj za tu dobu ani nesáhli. Ale kdyby se uplatňovalo to, to tam je – jaký má mít kdo jaký zisk, kdo je, co má ve své činnosti, jak se má chovat, když prodává, a tak dál – tak to stačí uplatňovat. Já jsem byl u Schillerové aspoň čtyřikrát, a řekla mi: „Na to nemáme sílu.“ Máme desetkrát tolik úředníků než ve Švýcarsku. Desetkrát tolik.

Martina: Ale nemáme na to sílu.

Zdeněk Jandejsek: Nemáme na to sílu. To je všechno jenom o tom, že když jsou v opozici, kdokoli, tak vědí o všem, jak to má být. V momentě, kdy se dostanou k vládě, tak si nechtějí dělat starosti. Ale on by si měl dělat starosti, měl by si dělat nepříjemnosti, a tím by ukázal, že to jde udělat lépe.

Martina: Pane inženýre Jandejsku, co byste tedy udělal, aby potraviny byly levnější? Co by šlo udělat? Co je nutné udělat, aby nemusely po internetu kolovat vtipy typu „investiční máslo“, protože se mnohdy jeho cena vyškrábala už na 80 korun, a těžko říct, kde je strop.

Zdeněk Jandejsek: Co udělat? Nastavit zákony tak, jako jsou v zemích kolem nás, které fungují v oboru zemědělství. Ta znamená, udělat zákon o potravinách, zákon o ochraně zemědělského a půdního fondu – o tom si můžeme udělat samostatnou relaci, pokud budete chtít – zákon o významné tržní síle a zákon o cenách, kterým jde jasně nastavit, jak se s tím má pracovat. Protože se jedná o potraviny, a o ochranu zemědělské půdy, tak to v zákoně musíme nastavit tak, jak to mají jinde. Tak, jak to mají ve Francii, jak to mají v Německu, ve Španělsku, nebo v Itálii.

Martina: Dovolila by nám to Evropská unie?

Zdeněk Jandejsek: Samozřejmě, to není žádný problém, my to naopak máme udělat. Ale my tyto zákony uděláme tak, aby nesloužily naší zemi, našim lidem. My je nastavíme tak, abychom vyhověli těm, kdo odsud pumpují peníze, oslabují ekonomiku. A tím tady dělají na trhu prostor.

Martina: Čím si vykládáte, že to takto trvá, tedy v podstatě od revoluce?

Zdeněk Jandejsek: Proč to trvá? První věc je, že první vlády nevěděly, co dělají, vůbec nevěděly, co dělají. Pak nastoupily ty, které si myslely, že vědí, co dělají, ale byly v nějakých strukturách, a nechtěly je ztratit. Vždyť se podívejte, jak to vypadá dneska v Evropské unii, a to s tím souvisí – a dostává se to do let, kdy tady byl socialismus. Já znám řadu lidí, kteří tam jsou, a oni něco jiného říkají, když sedíme v hospodě, ale když mají hlasovat, tak se bojí o křeslo, o to, aby tam dostali nějakou funkci ještě vedle toho, co berou. Je to jako u nás. Když děláte někde místopředsedu, nebo šéfujete nějakou sekci, tak to jsou peníze. Tak těm vůbec nejde o věc. To jsou Češi, a Češi nikdy nejsou pronárodní, vždycky se přidají k tomu, kdo bude vyhrávat. Teď vyhrává Unie, tak budou sloužit Unii, a budou koukat pod stůl. A pokud se bude uplatňovat Green Deal, tak se to rozpadne. Já nejsem pro to, aby se to roztříštilo moc. Já bych byl rád, kdyby to zůstalo. Ale pokud by to mělo být takhle, tak samozřejmě, ať se to rozpadne. To jednoznačně.

Martina: Pane inženýre Jandejsku, vy jste teď několikrát zmínil: „Kdyby se nastavily zákony, tak jak jsou ve Francii, v Německu, ve Španělsku.“ Ale zhruba před rokem Evropou zahýbaly protesty zemědělců právě v Německu, potažmo také v Holandsku, ale i jinde. A z mediálních zpráv se dalo většinou vyčíst, že jde o spor o dotace, a to bych řekla, že je velké zjednodušení, protože němečtí farmáři protestovali především proti plánovanému zrušení dosavadních daňových úlev týkajících se právě zelené nafty a silniční daně. A nizozemští zase protestovali proti úmyslu tamní vlády snížit stavy hospodářských zvířat. Takže je to asi složitější. Ale protestovali, to znamená, že ani tamní zemědělci nemají pocit, že by jejich vlády jednaly v jejich prospěch.

Zdeněk Jandejsek: Vidíte, teď jste to řekla jasně. Dokud byl systém normální, to znamená před touhle vládou, a před zelenou politikou, která se začala nejvíc rozvíjet poslední čtyři roky, tak moc neprotestovali. Měli se relativně, neříkám dobře, ale přežívali a žili. Ale hlavní protest – a to nám zvenku říkali, a vy jste to docela odhadla, aspoň něco jste si z toho vzala – byl proto, že vymysleli ty hovadiny kolem zeleného údělu, že jim chtějí snížit stavy krav, snížit stavy prasat, čili že jsou limitováni v produkci, kterou dělají.

Nejvíc to bylo vidět v Holandsku. Tam chtěli kvůli výstavbě zabrat obrovské tisíce hektarů – tady se o tom nemluvilo, ale k nám se to zvenku dostalo – takže to nebylo jen o zelené naftě, ale bylo to hlavně o úhradě, protože když se neplatí tak velká spotřební daň z nafty, tak zemědělci mají cenu nafty nižší. Takže jste to řekla úplně přesně. Začali demonstrovat tehdy, když jim brali jejich činnost, práci, možnosti podnikat a rozvíjet se. To byl hlavní důvod. První to bylo v Holandsku, viděli jsme, co se tam vyvádělo. A pak se do toho dali Francouzi, a to jsou v podstatě profesionálové na stávky, a řešili tyto věci razantně. A vidíte, my jsme začali každého upozorňovat, a dostali jsme se k tomu, že jsme ruští trollové, že píšeme dopisy Putinovi a že je chceme podporovat ve válce. Takové hovadiny.

Zdeněk Jandejsek

(2 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...