Ztracená Evropo

Stačí se podívat na akční plán, který pod názvem „kompas konkurenceschopnosti“ představila šéfka Evropská komise Ursula von der Leyenová. Jeho cílem má být zvrátit trend zaostávání EU za USA a Čínou a posílení její pozice na světových trzích. Jedno je třeba tomuto dokumentu přiznat. Je to snad poprvé, co evropská vrchnost takto otevřeně přiznává, že unie není konkurenceschopná. Správné pojmenování situace je totiž podmínkou k nalezení řešení. Podmínkou nutnou, nikoliv však postačující. Je třeba ještě učinit adekvátní a efektivní kroky, které tuto situaci změní k lepšímu.

Soudruzi s akčním plánem

A v tom je právě kámen úrazu. Řešení, která onen „kompas konkurenceschopnosti“ přináší, jsou totiž úplně mimo. Hovoří se v něm o zaměření se na tři oblasti – dekarbonizace, inovace a bezpečnost. Jako by to přitom nebyla právě dekarbonizace a s ní spojená „zelená transformace“, která stojí za extrémním růstem cen energií a následně i výrobních nákladů evropských firem. Ty pak navíc zatěžují i nesmyslné regulace jako je třeba ESG a podobné blbiny. Jinými slovy chce evropská vrchnost posilovat konkurenceschopnost EU prostřednictvím stejných kroků, které k její ztrátě vedly. To nevymyslíš…

A co zaměření na inovace? To vypadá jako rozumná strategie. Jenomže v tomto kontextu to není ničím jiným než prázdným heslem. Nebo spíše zbožným přáním. K tomu, aby totiž mohla EU v inovacích konkurovat USA a Číně musí na nich být jednak technologicky nezávislá a jednak mít lidi schopné inovace přinášet. Přičemž jedno bez druhého nefunguje. Technologie v rukách blbců přinesou více škody než užitku a sebeschopnější lidé bez přístupu k nejnovějším technologiím vyvinou starou belu. Pokud někoho napadá, že bychom mohli následovat příkladu Číny, která svůj technologický rozvoj zahájila kopírováním cizích výrobků, aby je pak postupně překonala, tak nechť si uvědomí, že tato země zároveň s tím věnovala obrovské prostředky do technického vzdělání mladých lidí. A co u nás? Leda bychom přeškolili experty na gender…

Bezpečnost s Čínou?

A pak je tu poslední oblast – bezpečnost. Dokument hovoří o „řadě čistých obchodních a investičních partnerství, která pomáhají zajistit dodávky surovin, čisté energie, udržitelných dopravních paliv a čistých technologií z celého světa“. I to je však pouze zbožným přáním. Kde chce evropská vrchnost ty „čisté partnery“ sehnat? Mají to být ti, kteří budou dodržovat obdobné požadavky, jaké jsou kladeny na unijní firmy? To moc dlouhý seznam nebude, jak se ostatně ukázalo, když s nimi vyrukovala EU na Katar. Ten jí totiž vzkázal, že to bude raději svůj plyn prodávat jinde. Navíc je schopna ty „čisté technologie“ v potřebném objemu dodávat jenom jedna jediná země – Čína. Jinak řečeno to znamená naši prakticky úplnou závislost na ní. To je teda bezpečnost za všechny prachy…

Celý ten „akční plán“ hodně připomíná podobné „akční plány“, které za minulého režimu chrlili soudruzi v marné snaze dohnat Západ. Stejně jako tenkrát totiž nepojmenovává hlavní příčinu našeho zaostávání, kterou je ideologizace ekonomiky. A naopak ji ještě prohlubuje. Bez jejího očištění od „zelené ideologie“, radikální deregulace a obnovení tržních mechanismů se EU prostě skvělou nestane.

A bude opět ztracená…