SU/IVAN HOFFMAN
Milí přátelé vítejte u našich pravidelných ohlédnutí na konci měsíce s Ivanem Hofmanem. Tentokrát se společně podíváme pod pokličku měsíce února, abychom zjistili, co jsme si v tomto čase navařili a co si také nejspíše i sníme. Ivane, ty víš, že mám moc ráda tvé glosy, ale stejně tak si neumím představit konec měsíce bez našich společných setkání v éteru. Jsem ráda, že tě zase slyším.
Ivan Hoffman: Já se také na to povídání těším a jsem rád, že na to nejsem sám. Že jsme tady ve dvou.
Tak, nedá se jinak, Ivane, než se hned vydáme do Německa, protože Němci minulou neděli volili v předčasných volbách nový Bundestag, dolní komoru německého parlamentu, a vzali do opravdu vážně. O tom vypovídá i jejich účast u voleb. Zatímco v roce 2021 bylo volit jen necelých 37 %, tak tentokrát k urnám mělo přijít na 83 % voličů. Pověz mi, jak se ti volební výsledky zatím jeví? Překvapení?
Němci šli do předem prohraných voleb, a v době, která žádá praktická řešení, poslali k moci znovu etablované strany, které se umějí shodnout jen na společném nepříteli – a tím je AfD
Ivan Hoffman: No, tak dnes už víme, že unie (CDU-CSU) plus SPD budou mít 329 poslanců, 316 je většina. Takže to je takový hlavní výsledek, který asi možné říci předem. Při pohledu na to portfolio, ze kterého si vybírali němečtí voliči, tak dvě věci byly jasné předem. Zaprvé, že asi nikdo nebude mít problém, že nemá koho volit. Měli to prostě pestré, dokonale. A zadruhé, že po volbách nemůže vzniknout smysluplná koalice. Takže oni se hrnuli do takových předem prohraných voleb, bych řekl. Kdyby byl svět stabilní a od politiků, kdyby se čekalo jen rutinní zvládnutí všední agendy, no tak by koaliční shodu našel každý s každým. Ale svět stabilní doopravdy dneska není, a Němci musí i učinit řadu zásadních rozhodnutí, a pro ta rozhodnutí bude hledání shody velmi těžké.
Pokud chtějí zachránit ekonomiku, tak potřebují levnou energii. No, a cestou k tomu je zprovoznění jaderných elektráren a návrat k ruskému plynu. To je prostě realita. Především asi by měli přehodnocovat Green Deal, no a na tom se shodnout bude docela problém. Určitě by se neshodli se Zelenými, ale ty už teď nebudou potřebovat, ale druhý problém, kterým Němcům přerostl přes hlavu, je migrace. No a se stranou, která je protimigrační, si konzervativci i sociální demokraté spolupráci zakázali, takže ať už vznikne jakákoliv parta u moci, tak spojovat politiky nebude realistický program, ale společný nepřítel, kterého zosobňuje AfD. A mít společného nepřítele, to úplně nestačí.
Ivan Hoffman: To máš pravdu. CDU je vlastně takovou nejtradičnější německou stranou, ale ono, jak už to bývá u těch systémových zavedených stran, tak v jejich silách není příliš přijít s něčím novým, protože to by se rovnalo přiznání, že něco dělali špatně. To oni neumí. Když si vezmeme „Paměti Angely Merkelové“, tak to je krásný příklad. Ta neudělala za celou kariéru ani jednu chybu. A také opakovaně tu svoji bezchybnost dává na vědomí. Já bych řekl, že opakovat staré chyby je pro politiky bezpečnější než se znemožnit jejich nápravou. Pokud něco rozumného neslibovali v kampani, tak asi není těžké tipovat, že je nic rozumného nenapadne ani po volbách. Tu německou bezradnost vlastně trefně ilustroval předvolební sarkastický slogan Alice Weidelové, předsedkyně AfD: „Volte CDU-CSU, volíte Zelené!“ To já si myslím, že nakonec se netrefila, protože ta koalice Unie a SPD Zelené potřebovat nebude, ale i tato dvoukoalice s velkou pravděpodobností tedy bude přešlapovat na místě.
Martina: Ty jsi tady zmínil ten sarkastický slogan Alice Weidelové „Volte CDU-CSU, volíte Zelené“. Já jsem přemýšlela nad tím, jak vlastně vnímat aroganci, kterou ty velké tradiční strany v Německu dopředu deklarovaly, že prostě uzavřou koalici s kýmkoliv. Třeba se Zelenými, kteří šli s preferencemi dolů, nebo s levicí, že prostě jsou připraveni, že budou ignorovat přání takřka 21 % občanů, kteří volili AfD. Já jsem si myslela, že Němci si třeba nedají líbit to, co my, protože u nás to bylo tak, že ani porušení Ústavy nevadilo, jen aby mohl vzniknout nekompatibilní politický slepenec s jediným programem „AntiBabiš“. Ale zdá se, že občané v Německu jsou vlastně v tomto asi podobně laxní jako my.
Ivan Hoffman: Jak kteří. Samozřejmě oni tím slibem, že se s nimi nespojí, zase uklidnili některé své voliče, kteří se toho obávali. Ale já bych řekl, že Alternativa pro Německo možná bude Německu užitečnější jako opozice. Než kdyby byla ve vládě, protože takovou stranu, která se tvářila protestně, a pak se na komunální úrovni spojila s těmi, které kritizovali, tak to byla parta Sahry Wagenknechtové, ta teď ve volbách naprosto propadla, a řekl bych, že ta „Rudá Sára“ populární v německých médiích, zdatná politička, která perfektně mluví, a doopravdy to vypadalo, že udělá kariéru. Tak doplatila na to, že se spojila s kartelem proti AfD. To jsou takové ty paradoxy.
Martina: Já jsem zvědavá také na to, jak změní v budoucnu třeba německá média rétoriku, protože vlastně když hovoří o AfD, která, jak říkám, získala téměř 21 % ve volbách, tak vždycky to doprovází výrazy „krajně pravicová, extrémistická“, až to opravdu připomíná takový ten vtip, kdy chlapeček říká tatínkovi: „Tatínku, mě bolí noha.“ A on říká: „A která? Levá, nebo ta krajně pravicová?“
Ivan Hoffman: To jsem neslyšel. To je hezké.
Martina: Jakoby už žádná jiná nebyla, když je to pravicová.
Ivan Hoffman: Ono zase je potřeba říct, že poté co Alternativě pro Německo udělal velkou reklamu Elon Musk a vůbec tedy „trumpovci“ z Ameriky, tak dnes už vlastně se s ní mluví. Už s Alicí Weidelovou si všichni i podají ruku, je všudypřítomná před volbami. Prostě každý s ní udělal rozhovor. To znamená, že už z takové té úplné izolace se dostali. Ale samozřejmě pokud jde o levici, tak tam to nepřátelství zřejmě zůstane a na spojení s pravicí to vždycky potrvá nějakou delší dobu. To má nějakou setrvačnost, ta nenávist v politice.
Mnichovská bezpečnostní konference letos překvapila účastníky otevřeností amerického viceprezidenta J. D. Vance, jehož upřímnost způsobila v sále mrazivé ticho
Martina: Tak opustíme už volby, ale v Německu zůstaneme na Mnichovské bezpečnostní konferenci, která je každoročním mezinárodním jednáním. Zúčastní se ho politici, představitelé armády, hospodářství, neziskových organizací. Ty výstupy z ní nebývají nikterak překvapivé, ale letos, letos tomu bylo jinak. Dá se říci: Sami si za to mohou, protože sami pozvali nového amerického viceprezidenta J. D. Vance, a bylo zjevné, že otevřenost a upřímnost tohoto politika zastihla ostatní účastníky poněkud nepřipravené. Jejich úžas byl nelíčený. A mě by zajímalo, jestli si myslíš, že už opravdu odvykli tomu, že politik může v projevu sdělit konkrétní myšlenku či názor? Že je to prostě šokovalo?
Ivan Hoffman: No, odvykli. To máš úplnou pravdu. Na konferencích tohoto typu si účastníci vesměs notují. Tam se nepředpokládá, že z jednání vzejde nějaký originální nápad, anebo, že se – nedej Bože – vyřeší nějaký problém. Spíše se jedná o jakýsi teambuilding, příležitost utužit kolektiv, uvědomit si sounáležitost, příslušnost ke klubu vyvolených, co spolu piklí a intrikují. Takže v tomto smyslu pozvat do Mnichova J. D Vance, a navíc ho pustit k mikrofonu, tak to skutečně nebyl dobrý nápad.
Tento Trumpův překvapivý viceprezident – vlastně i v Americe nikdo nepředpokládal, že právě jeho si zvolí – to není žádný elitář. On se vypracoval z chudých poměrů. Z rozvrácené rodiny. Matka alkoholička. Vychovávali ho dědeček s babičkou. On o tom sepsal knihu. Ta se stala v Americe bestsellerem, a to mu hodně pomohlo v jeho kariéře. Ten J. D. je vlastně takovým ztělesněním amerického snu. Z chudých poměrů, současně je to rebel, kritik establishmentu. Je to bílý katolík, hájící tradiční hodnoty, ale zase jeho žena, právnička, se kterou mají tři děti, je z rodiny úspěšných indických přistěhovalců. To znamená, je hinduistka, a tak je těžké mu napařit nálepku nějakého rasisty. Ještě je také zajímavé, že Vance byl v minulosti k Trumpovi hodně kritický. A to, že k sobě našli cestu, že přijal trumpismus jako cestu z krize, tak to se vlastně ukázalo jako terno pro oba, protože Vance má v Trumpovi mentora, a Trump ve Vancovi nástupce. To auditorium v Mnichově si vyslechlo lekci z demokracie od politika, se kterým bude mít Evropa zřejmě co do činění dlouho, protože pravděpodobně naslouchali příštímu americkému prezidentovi. Oni si to asi úplně ještě neuvědomují, ale o to je ta ledová sprcha horší.
Martina: Oni si to možná uvědomili v okamžiku, kdy naprosto nezvedli ruce, aby zatleskali. Skutečně to byl projev, kdy se americkému viceprezidentovi zatleskalo jen krátce na začátku, než řekl něco podstatného. Ale co na tom projevu zaujalo tebe?
Ivan Hoffman: Já ti řeknu nejprve takový osobní postřeh. Já, když jsem ho poslouchal, tak mě se ti najednou vybavila vzpomínka, jak jsem v mládí občas zajel do Prahy na americkou ambasádu. Tam hned za vchodem, ještě před vrátnicí, byla volně přístupná knihovna, a tam jsem si půjčoval knížky. O Soše Svobody a o americké secesi a takové všelijaké. No, a také jsem se tam přihlásil k odběru časopisu Spektrum. Ten mi pak chodil do schránky. Mně bylo tenkrát takových 25 let. Měl jsem rád dobrodružství, a mně se líbilo být na svobodném americkém území. A vždycky když jsem odcházel, tak jsem postál před vchodem, aby si mě mohli vyfotit tajní. Ti měli takovou budku naproti ambasádě. Nebýt toho J. D. Vance, už bych si na to asi nikdy nevzpomněl. Tak tolik úvodem, ale já asi se dopustím takového nošení dřeva do lesa, protože předpokládám, že naši posluchači si ten projev našli buďto v angličtině na YouTube anebo na nezávislých webech s českými titulky. Na rozdíl od lidí, co berou rozum z České televize, a ti o Vanceho projevu vůbec zřejmě slyšeli referovat asi tak jako kdysi Rudé Právo o Chartě 77. To se jim ani nemohlo líbit.
Ten americký viceprezident na bezpečnostní konferenci hovořil o bezpečnostních hrozbách, ale úplně jinak, než se čekalo. On šokoval přítomné, že větší hrozbou pro Evropu, než je Rusko anebo Čína, je vnitřní hrozba. Ústup Evropy od hodnot jako je svoboda, názorová pluralita, skutečná demokracie. Vance pohovořil o tom, jak je šokující pro americké uši – a to musíme říct pro dnešní americké uši, ne pro ty minulé – radost bývalého evropského komisaře z anulování rumunských voleb. Vyčinil Bruselu za cenzurní praktiky. Řekl, že pokud se bojíte vlastních občanů, tak není nic, co by Amerika mohla udělat pro vás a vy nic nemůžete udělat pro americký lid. Prostě staly se tam takové drsné věci, a mně se, kdybych měl ještě jeden citát nějak zmínit, tak se mi líbilo to, že „stejně jako se Bidenova administrativa zoufale snažila umlčet lidi, kteří říkali svůj názor, Trumpova administrativa udělá přesný opak, a já doufám, že na tom budeme moci spolupracovat – ve Washingtonu, ve městě je nový šerif“. Tak to tam zavládlo doopravdy mrazivé mlčení.
Emoce v politice získávají nový rozměr, když se ukazuje, že i ostřílení a jindy arogantní diplomaté mohou při závěrečném proslovu propuknout v pláč
Martina: V souvislosti s tím, co jsi teď připomněl, se zdá skoro pochopitelné, že se předseda bezpečnostní konference v Mnichově, Christoph Heusgen během svého závěrečného proslovu rozplakal. V souvislosti s tímto jeho emotivním rozloučením mnozí až zlí jazykové připomínají, že to byl právě on, kdo se v německé delegaci na Valném shromáždění v roce 2018 smál Trumpovi, který tehdy varoval Němce před velkou závislostí na dodávkách ruského plynu. Jak jsi to přijal? Dojaly tě ty slzy? Myslíš, že je čas politiků, kdy u mužů zabírá síla slabosti?
Ivan Hoffman: Jsi na něj drsná, bych řekl. Víš co? Politika je osobní, za vším, co ve svém temném řemesle politici činí, jsou jejich emoce. Politik na rozdíl od filmového padoucha nikdy neřekne: „Není to osobní“. To vždycky je osobní. Ten mnichovský pláč byl samozřejmě reakcí na to, že do pečlivě nachystané kongresové show J. D. Vance hodil vidle. To mu muselo být líto, ale současně bych řekl, že ti účastníci obrečeli konec své éry.
Martina: Ale když tedy se vydám trošku do minulosti, tak si vzpomenu, že u nás se také plakávalo. Já si vzpomínám, že na sjezdech se třeba takto dojímal Miroslav Kalousek. A tak mě přivedlo toto zjištění na myšlenku, když tedy říkáš, že jsem k těm politikům drsná, zda se někdy rozplakala nějaká politička?
Ivan Hoffman: V politice prostě není místo pro slabé ženy. Žena, aby se uplatnila, musí být drsnější než chlap. Tak určitě ne.
Martina: Nepotěšil jsi mě zjištěním, že doba si žádá přecitlivělé muže a silné ženy.
Ivan Hoffman: Ne, že si žádá, ale taková je realita. My musíme přijmout tuto realitu.
Trump zásadně mění kurz americké zahraniční politiky vůči Rusku a hledá možnosti ukončení války na Ukrajině, ovšem bez ohledu na názor samotných Ukrajinců
Martina: Ještě si dovolím na chviličku zůstat u Donalda Trumpa a Ameriky, protože první kroky nového prezidenta v zahraniční politice, zejména ohledně války na Ukrajině a vztahu s Moskvou, Evropu, bůhví proč, překvapily. Ale abych byla úplně upřímná, tak mezi námi ony překvapily vlastně i Moskvu, protože myšlenkové stereotypy neznají hranice, a je jasné, že Spojené státy se chtějí s Ruskem bavit nejen o Ukrajině. Jedna z utajovaných rusko-amerických schůzek v Ženevě se měla odehrát právě v době, kdy v Mnichově probíhala už zmiňovaná bezpečnostní konference. Naše média veřejné služby jsou tedy z tohoto navazování vztahů velmi překvapená. Nevím proč, něco mi říká Ivane, že ty ne.
Ivan Hoffman: Ono je toho strašně moc. Ta historie teď běží prostě závratným tempem a těžké je to nějak jednoduše shrnout. Ale řekl bych, že Donald Trump si spočítal, že Rusko neporazí, nerozparceluje, nevyrabuje. Kdyby to šlo, tak já myslím, že by nebyl proti, ale vidí, v jakém stavu je Rusko, a jak si stojí Amerika – a místo konfrontace hledá možnosti, jak s Ruskem dělat výnosný byznys. A řekl bych, že to, k čemu se schyluje, je takzvaný, tuším, Kissingerův koncert velmocí. Americe by se líbilo spřáhnout se s Ruskem proti Číně. Kdybychom to měli říci úplně jednoduše. A tím se všechno mění.
Trump dává najevo vším a všem, tedy doma Američanům, Ukrajincům, Evropě i Rusku, že s tou válkou na Ukrajině nemá nic společného. On o válce mluví jako tragédii, ke které by nedošlo, kdyby byl prezidentem. Chce tu válku ukončit, protože v ní zbytečně umírají lidé. No, a nechápe, tak se tváří, že nechápe, proč si Zelenskyj a Evropané stěžují, že se bez nich baví s Rusy, když sami měli tři roky na to, aby s nimi domluvili konec války. Na rozdíl od Bidena, který vztahy s Ruskem mrazil kvůli konfliktu na Ukrajině. Trump kvůli konfliktu na Ukrajině, ale také z mnoha dalších dobrých důvodů, míní vztahy USA s Ruskem oživit. To je úplně jiný přístup. Na restartu vztahu s Ruskem Trumpovi záleží víc než na tom, jak dopadne Ukrajina. Ukazuje se, že Zelenského považuje za komplikaci ve vyjednávání s Putinem, hledá záminky, jak se ho zbavit a vnutit Ukrajincům kapitulaci. Tak to prostě je. Ne, protože by na Ukrajince zanevřel, že by je neměl rád, ale jednoduše proto, že nemají šanci vyhrát, a tím pádem jsou mu k ničemu. To je naprosto drsná politika, co vidíme.
Martina: To je drsné.
Ivan Hoffman: Já bych řekl, že za tím, co za Bidena Američané pobízeli i Zelenského trochu cynicky, aby válčil do posledního Ukrajince, tak za Trumpa Američané po Zelenském chtějí, aby hodil ručník do ringu. Aby nepřekážel americko-ruské družbě. Trump v Zelenské nevidí hrdinu. On byl dosud za hrdinu, který čelí agresi. On v něm vidí dlužníka, který si od Američanů půjčil peníze na předem prohranou válku, a chce ty peníze zpátky. Řekl bych, že ono není ani tak těžké pochopit, o co Trumpovi jde. Problém je v tom, že se dosud diskuse kolem války na Ukrajině vedla o tom, co si Západ přeje, co považuje za žádoucí, co považuje za správné – a také o tom, jak pomoci Ukrajině proti Rusku. No, a otázka je, zda máme pokračovat ve stejném duchu i bez Američanů, kteří říkají: „Chcete-li umírat ve válce, je to vaše věc. Nás to nezajímá“.
Martina: Když jsi zmínil, že Trump chce peníze od Ukrajiny vrátit, tak Volodymyr Zelenskyj řekl, že těch 100 miliard dolarů od Ameriky nebere jako půjčku, ale grant. A grant není dluh. Tak to vypadá, že tady se na tom nemůžou shodnout. Ale co si tedy myslíš ještě o gestu prezidenta Volodymyra Zelenského, který je ochotný odstoupit z funkce prezidenta, aby Ukrajina mohla vstoupit do NATO? Že se zkrátka vzdá této funkce, pokud by tímto bránil Ukrajině vstoupit do NATO. Neříká tím trochu jiným způsobem, že neodstoupí?
Ivan Hoffman: On je ve strašně špatné situaci. On nemůže vyhrát, to už je jasné. A nemůže ani důstojně prohrát. On může prohrát už jenom nedůstojně. Takže já bych řekl, že už dneska moc nezáleží na tom, co řekne. Určitě se snaží i z toho nějak vybruslit, ale je to doopravdy těžké. Já myslím, že ho Trump schválně provokuje a uráží, že se ho prostě chce zbavit, chce ho vyprovokovat k nějaké nepřátelské reakci. V takové pozici nikdo nechce být. Mně je toho Zelenského doopravdy v této chvíli líto.
Martina: Teď to vypadá, že jsem udělala minutu ticha, ale ono je to opravdu velmi náročné toto upřemýšlet a uvědomit si, jak velký rozdíl je mezi politikou a reál politikou, a jak velký rozdíl je mezi tím, jaký svět je a jak ho chceme vidět – a jak si nalháváme, že by měl vypadat.
Ivan Hoffman: Je to tak.
Přejmenování Mexického zálivu na Americký nemusí být jen provokací, ale může jít o strategický krok Trumpova týmu, jak zahltit média nepodstatnými tématy
Martina: Společnost Google už přejmenoval na svých mapách Mexický záliv na Americký, a to pro uživatele ze Spojených států. Pro svět je to ještě uvedeno v obou těch tvarech. Oni tak vyhověli nařízení Donalda Trumpa, který tento geopoliticko-lingvistický krok plánoval a hned první den ve funkci podepsal dekret, kterým změnu potvrdil. Je to změna, jejíž důležitost my nemusí až tak vnímat. Ale myslíš si, že pro Američany je to vskutku podstatné a zásadní?
Ivan Hoffman: Já na to půjdu trochu, jestli mohu, ze široka. On od svého nástupu do úřadu je Donald Trump a jeho tým hyperaktivní, ale také nevyzpytatelný. Některá jeho prohlášení vypadají jako nesmyslné provokace, schválnosti, ale už jich je příliš na to, aby šlo o náhodu. Existuje taková teorie, že Trump poučen z minulosti, kdy byl pod soustředěným tlakem nepřátelských médií, záměrně zahlcuje veřejnost a novináře hlavně množstvím různorodých, často banálních podnětů, aby novinářům ztížil vytvoření nějaké silné kauzy, které by se více médií věnovalo delší dobu, aby to ovlivnilo veřejné mínění. Tento příběh s Americkým zálivem je typickým příkladem, kdy se odpoutá pozornost od zápasu, který Trump svádí, řeknu to naším starým jazykem, se „starými strukturami“.
Zatím, co se New York Times anebo CNN chaoticky vůči Trumpovi vymezují – anebo také Muskovi a jeho výstřednostem – tak stranou jejich zájmů probíhá doopravdy zásadní společenský převrat, bitva o Ameriku. O její budoucnost, o její demokracii a tak dál, a řečeno s Trumpem, je to takové to vysoušení washingtonské bažiny. A my sledujeme, jak novináři z agentury AP, místo toho, aby to prostě sledovali, co se děje doopravdy v zákulisí, co dělají ti lidé na méně viditelných postech, než jsou ti úplně nahoře, tak se hroutí z toho, že nemají přístup na tiskovku v Bílém domě, protože Americký záliv nazývají Mexickým. No, a to je už dnes vzhledem k Trumpově dekretu jasná dezinformace. Agentura AP jsou dezinformátoři.
Česká republika jako drzý trpaslík: Když malý stát spoléhá na ochranu velmocí a zapomíná na diplomatickou obezřetnost.
Martina: My bychom si měli hodně všímat toho, jaký to všechno má a bude mít vliv na nás. Ale my místo toho vzdycháme, že jsme příliš malá země obklopená ze všech stran většími hráči. Řekni mi: Jak podle tebe zvládáme a zvládneme tuto změnu kurzu, která přichází z Ameriky, a mění nejenom Ameriku, ale i odráží se v okolním světě? Když jenom tak namátkou vzpomenu: Nebyli jsme ani pozvaní do Paříže na summit o Ukrajině. Přitom naše země poskytla útočiště největšímu množství uprchlíků z Ukrajiny v přepočtu na počet obyvatel. Pak jsme museli být svědky toho, jak premiér říká, že vlastně ani nikam nechtěl. Myslíš si, že má naše země ještě nějaký respekt, anebo už se jen a jen zavděčujeme tu podepsáním migračního paktu, tu nákupem F-35, a přitom si jen upevňujeme svůj status kolonie?
Ivan Hoffman: Je jasné, že stát o 10 miliónech obyvatel boxuje v muší váhové kategorii. Ale my jsme přesto od těch našich politiků v uplynulých letech slyšeli silácké nesmírně sebevědomé a agresivní výroky na adresu Ruska, které je jadernou velmocí, anebo Číny, která je továrnou světa a dnes už i lídrem ve vědě a v technice. Někde jsem k tomu četl takovou úvahu, že kuráž k provokování silnějších dodává politikům z takových geopolitických titěrných zemí, jako je ta naše, pocit příslušnosti ke gangu. Je to spoléhání se na NATO, ale hlavně na Ameriku, která u politiků vyvolává takový pocit beztrestnosti. Že si to můžou dovolit. A to nejen pokud jde o jejich rétoriku, ale i o jejich zapojení do válečných aktivit.
Až se situace geopolitická změní, ale v Rusku si budou pamatovat, že atentáty, které u nich probíhaly, byly s českým semtexem, který jsme jim posílali. Teď se ukazuje, že ten gang v čele s Američany je nespolehlivý, protože s Rusy, do kterých se naši politici naváželi, se Američané rozhodli investovat jako do partnerů, mluvit s nimi a s respektem. Takže ta situace je prostě špatná. Ale já bych řekl, že ono to platí mimochodem i pro celou Evropu, která rovněž pomalu zjišťuje, že spoléhat na solidaritu gangu bylo trochu takové naivní.
Stát, jakým je Česká republika, potřebuje být za dobře se svými sousedy. To je jasné. Musíme si pěstovat nějakou přátelskou neutrální image, být otevření výhodné spolupráci s každým, kdo o to stojí a hlavně: Prostě nedráždit hada bosou nohou, jak to předvádí tahle rozjívená parta kolem pana učitele Petra Fialy. Já bych řekl, čím slabší stát, tím kvalitnější potřebuje diplomaty, aby v té nestabilní geopolitické situaci uhájili jeho národní zájmy. No a u nás…
Však jsi to na těch konkrétních případech tady popsala. My jsme svědky toho, že čím hrozivější je geopolitická situace, tím pitomější politici nás reprezentují. Já si hodně slibuji od toho, že se to po volbách změní, že asi nebudeme mít politiky vysloveně geniální anebo nějak ideově jednoznačně vyhraněné. Také prostě budou dělat jenom umění možného, ale už to nebudou pitomci. Prostě už to budou lidi, kteří mají k tomu nějakou průpravu, kteří se tou diplomacií nějak v minulosti zabývali. Myslím si, že dnes opozice má daleko lepší kádry než lidé, kteří nám vládnou.
Česko-slovenské diplomatické vztahy procházejí pozoruhodným vývojem od naprostého ochlazení až k překvapivému oteplení, které přišlo po mezinárodních změnách
Martina: Doufejme. Pořád ještě ve vzduchu visí ona korespondenční volba. Ale já si z toho, co jsi říkal, vytáhnu to, jak jsi zmiňoval, že bychom měli dobře vycházet se sousedy. A ano, myslím si, že prostě mít dobré vztahy se zeměmi, se kterými máme společnou hranici, je důležité. Nota bene se zemí, se kterou jsme měli dříve dokonce společný stát, a uvědomuji si, že zatímco my jsme tady v Rádiu Universum natočili rozhovory se slovenským ministrem zahraničí Jurajem Blanárem už při jeho neoficiální návštěvě naší republiky, což bylo první únorový víkend, tak oficiální setkání českého a slovenského ministra zahraničí se odehrálo až teď, 18.2. Buďme ale za to rádi, protože poté, co vloni český kabinet shledal, že není vhodné pořádat česko-slovenské mezivládní konzultace, tak byly diplomatické vztahy naší zemí na bodu mrazu. Co jsi z tohoto setkání vyčetl ty?
Ivan Hoffman: Média si povšimla, že se český a slovenský ministři zahraničí při setkání v Praze oslovili křestními jmény. Čili „Milý Juraji, milý Jane,“ a řekl bych, že doopravdy je to docela překvapivé, protože ještě před třemi týdny byl slovenský ministr Blanár v Praze personou non grata. Setkal se s bývalými českými prezidenty Klausem a Zemanem a poskytoval rozhovory nikoliv České televizi, ale nám. Tak vlastně ignoroval média hlavního proudu. Já, když přemýšlím, co se změnilo, tak přijde mi, že ten čas dal Blanárovi, ale také Ficovi, za pravdu, že není zločin bavit se s Lavrovem, bavit se s Putinem, protože dnes s nimi navazuje družbu americký prezident a v trapné situaci jsou všichni, kdo si ten kontakt s Ruskem zakázali na věčné časy. Kdy byl Lipavský politik, tak bych ti odpověděl, že mu došlo, že se může hodit být za dobře se Slovenskem, které není v nelibosti ani u Trumpa, ani u Putina. Zatímco naši „Fialovci,“ ti jsou na tom bídně jak u Putina, a tak i u Trumpa, protože si na ně otevírali ústa. Ale protože máme ministra, jakého máme, tak spíše soudím, že to jeho náhlé přátelství k Jurajovi zohledňuje skutečnost, že většině českých občanům se ta arogance naší vlády a médií vůči Slovensku prostě nezamlouvá. Tady stále lidi ve většině mají ke Slovensku přátelský vztah a oni se mohou docela oprávněně obávat, aby voliči tu aroganci nezohlednili u voleb. Tak já v tom vidím spíš takovýto motiv.
Martina: Je pravdou, že my máme tak blízké vztahy s jednotlivci, a i přeci jenom tu historickou paměť, že se to tou záští nepodařilo nakazit.
Ivan Hoffman: No tak. Nepodařilo.
Kontroverze kolem netradiční bohoslužby v hospodě otevírá širší otázku o modernizaci církevních obřadů a o hranicích, kam až lze zajít při snaze oslovit nevěřící
Martina: Zůstaneme teď doma a sestoupíme na zem z vysoké politiky, nebo vlastně možná vystoupáme na nebe. Noviny zaplnil ve druhé půlce února případ, kdy arcibiskupství pražské odvolalo Marka Orko Váchu ze služby vikáře akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze, kde měl Orko Vácha částečný úvazek. Arcibiskupství vytýkalo Váchovi to, že mši zaznamenanou v pořadu TV Noe „Hospodin v hospodě“ sloužil v rozporu s liturgickými předpisy. Nadále ale zůstává farářem v Lechovicích na Znojemsku jako dřív. Někomu to nevadí, některých věřících se to dotklo. Dotklo se jich, že při mši se pije pivo a káva. Jak vnímáš ten případ ty, a hlavně tu tendenci jít naproti? A hlavně kam až? Víme, že to rozvolňování tradic a rituálů se prodírá do snad všech oblastí našich životů.
Ivan Hoffman: Já bych předeslal, že důvodem mediálního zájmu byla příležitost vylíčit církev jako inkvizici, a tím zvýšit sledovanost u neznabohů. Z toho křesťanského pohledu jsou pak možné dvě interpretace této náboženské kontroverze. V Novém zákoně lze najít podobenství, jak nové víno patří do nových nádob, kdy se Kristus brání nařčení z revizionismu od starozákonních Židů, anebo pak Kristovo ujištění, že tam kde jsou dva nebo tři shromáždění v mém jméně, tak jsem já mezi nimi, Matouš 18:20. Takže klidně může být i v hospodě. To je jedna stránka věci.
Druhá věc je, že tradice a rituály mají hluboký duchovní obsah. A pro vybočení ze zavedeného stereotypu musí být pádný důvod. Tady tím důvodem byl marketing. Nápad prodat duchovní produkt lidem, kteří nevědí, že by se jim Bůh mohl hodit. No, a proti tomu lze namítnout s klasikem, že „než hovořit s hříšníkem o Bohu, je lepší hovořit s Bohem o hříšníkovi“. Navíc je tu věčné dilema: „Zda je v moci člověka i Boha anebo je to Bůh, který si najde člověka.“
V této kauze, na kterou se ptáš… Já nejsem nestranný, protože já jsem ten, kterého si Bůh vyhlédl. Sám jsem nenašel nic. Takže když jde někdo nabízet Boha štamgastům v hospodě a udělá z toho televizní cirkus mediální, tak já v tom nevidím náboženskou horlivost, ale spíše krizi víry. Takovou paniku, že Bůh nestíhá. Jde na to nešikovně, a tak tomu křesťanskému aktivistovi nezbývá než pomoci. Než vzít tu propagaci víry do vlastních rukou. Mně to přijde jako křesťanský bulvár. Což je ale contradictio in adjecto, takže to moc nesedí, ale jak říkám: Já nejsem nestranný.
Martina: To je hezké, co říkáš, že ty ses nepousiloval, ale Bůh si vyhlédl tebe. To má někdo štěstí.
Ivan Hoffman: Je to štěstí, protože já znám hodně věřících, kteří stále čekají, že se jim to stane, že budou osloveni. Oni vědí, že ten Bůh je, ale někteří se nedočkají nikdy. Asi mám fakt štěstí.
Setkání s medvědem na slovenské procházce připomíná, že vzrůstající populace šelem a nadšení pro ochranu velkých predátorů má i svou odvrácenou stranu
Martina: Tak nakonec to musíme oslavit našim vděčným zvířátkem na konec. Já jsem opravdu poctivě hledala, ale nenašla jsem moc veselé zvíře. Naopak. Našla jsem dost naštvaného medvěda. Ten napadl rodinu, která šla se dvěma malými dětmi na procházku v Partizánské Lubči na Slovensku. Co mě ale zaujalo, že když se ten medvěd chtěl vrhnout na šestiletou holčičku, tak se jako medvědice začala chovat i maminka, a nadáváním a kopanci medvěda zahnala. Oba rodiče se zachovali nesmírně chrabře a děti zachránili. Což je v ostrém kontrastu s případem třeba z loňského roku, kdy ve stejném okrese v okrese Liptovský Mikuláš takové štěstí jeden houbař neměl. A ten střet nepřežil. Jak si myslíš, že to dál s medvědy bude? Už teď se zdá, že počáteční nadšení z vlků a medvídků poněkud vyprchalo.
Ivan Hoffman: Martino, takže tady máme maminku jako statečné zvíře na konec. Jistě cítíš, jak je to politicky nekorektní. V dnešní době, když si progresivci, liberálové oškliví člověka coby původce veškerého planetárního zla. My jsme zpátečnicky na té straně barikády, kde se nenecháme sežrat. Tolik můj komentář.
Martina: Dobrá. Jak to bude s medvědy, uvidíme, ale v podstatě můžeme vyhodnotit, že ta maminka má k veselí mnoho důvodů, protože ono zkrotit někdy děti je nad lidské síly. Ale zkrotit medvěda a vyváznout jen s modřinou, tak to už je opravdu pořádný důvodu k veselí.
Ivan Hoffman: Ano. Je.
Martina: Ivane, tak jsme nakonec zakončili takto optimisticky, leč se zdviženým prstem. Jsem zvědavá, o nám přinese měsíc březen, ale já už teď vím, co přinese mně. Na konci měsíce března mi přinese opětovné setkání s tebou, kdy se ohlédneme za měsícem, který už bude minulostí, ale v tuto chvíli je pro nás velkou neznámou. Těším se na to.
Ivan Hoffman: Také se těším. Únor byl výborný, březen by neměl být horší. Myslím, že nás čeká spousta dobrých zpráv.
(2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář