Skutečný pokrok není jen v technice, ale v lidském morálním a emocionálním rozvoji. My žijeme iluzi pokroku na planetě opic

SU/EMIL PÁLEŠ

Emil Páleš: Děkuji za pozvání. Když jsem před lety viděl název vašeho pořadu „Kupředu do minulosti“, hned mě napadlo, že paní Martině by se hodilo to, co dělám, protože já hledám invarianty v dějinách, a kdy se co opakuje. Na tomto pracuji už 30 let, takže já přesně vidím, jak se minulost opakuje, a jak nás ještě v budoucnosti čeká i to, co už kdysi dávno bylo.

Emil Páleš: Tak to i vidím. Já jsem „prorok“, a pomocí matematické statistiky zpracovávám synchronicity, periodicity a různé další takovéto vztahy, které mají statistickou spolehlivost. Takže já v určitém hrubém rámci, když se po tisíce let něco opakuje, a má to nějaký vzorec, to mohu předpovědět až na tisíc let dopředu. Je určitá pravděpodobnost, že se to vrátí, když tomu bylo doposud, ale detaily ne. To jsou pouze hlavní témata – Duch času. Ale minulost se nikdy neopakuje stejně. I Mark Twain má citát, že: „Dějiny se neopakují, ale rýmují se.“ Čili je to jakoby varianta toho samého tématu, vrátí se to, ale je tam prostor na to, že to nikdy není úplně stejné.

Martina: Umím si tedy z toho, co jste mi právě prozradil, vydedukovat, že dokážete předvídat určité celospolečenské jevy, určité druhy chování, které nás třeba v dohledné době potkají, ale rozhodně mi neřeknete, jestli mě srazí auto.

Emil Páleš: To ne. Konkrétně je to, co pozdější Jung tušil, a řekl, že velké kulturní vlny, střídání epoch, jsou vlastně střídáním kolektivních dominant, tedy archetypů v kolektivním nevědomí. A to se kdysi jmenovalo „Duch času“ a věřilo se, že v tom je nějaké božstvo, nějaký archanděl. Tedy, že přijde nějaká nálada: V osvícenství máte racionalistickou náladu, v romantismu citovou, a celá společnost se dostane do určitého duševního zabarvení, ze kterého potom vyplyne celá logika života, tedy co se vytvoří od vědy, kultury, umění, náboženství, po politiku. Čili je to určitý hodnotový systém, a z toho se vytvoří určitý typ filozofie, ale detaily samozřejmě v rámci toho v jistém smyslu ano, ale ne jestli vás srazí auto. To je doopravdy od individuálního osudu člověka.

Emil Páleš: Ano, určitě ano. Profesora Bártu studuji, mám jeho knížky, protože se to tematicky protíná. Také on si uvědomil, že je to velmi aktuální téma, protože jsme očividně v takovém stádiu, že nevíme, zda náhodou nezaniká naše západní civilizace, protože to tak vypadá. Je to důležitá věc. A on se dal na to, že tyto velké, obrovské vlny vzniku a zániku civilizací, a příčiny, které jsou za tím, identifikuje, a tím je to velmi blízko tomu, na čem pracuji já. Mně jde také o to, proč někde nastal úpadek. Proč byl někde „Zlatý věk“ a rozkvět, a v čem to je. A některé z Bártových zákonitostí – geografické a ekonomické – on má svých sedm, nebo kolik zákonů…

Žijeme v iluzi pokroku. Skutečný pokrok není jen v technice, ale v lidském, morálním, emocionálním, rozvoji. Stále máme primitivní, zlé motivace, jsme jako planeta opic.

Emil Páleš: Tak ty já beru tak, že to je známé a že to nemusím já řešit. Ale jsou tam dvě, nebo tři, které se týkají také duchovního kořene, tedy zda vůbec mají nějaké hodnoty, zda mají nějakou reprezentační elitu, která tyto hodnoty ztělesňuje, protože to je to, co vlastně drží civilizaci pohromadě. Je to nějaká víra, nějaké hodnoty, které si všichni ctí a uctívají, a ty jim umožňují, že něco obětují pro společnou věc. Tak já vlastně některé z těchto Bártových zákonů zkoumám do detailů. Konkrétně duchovní rozměr pozadí za civilizacemi.

Martina: My se určitě ještě k těm konkrétním duchovním rozměrům, o kterých jste teď v náznaku mluvil, dostaneme, a budeme se jim věnovat velmi zevrubně. Ale přeci jen potřebuji naše posluchače uvést do problému a osvětlit jim, co vy tak celé dny děláte. Když člověk předčítá vaše články na serveru Sophia, čte si vaše knížky, tak jsem nabyla dojmu, že z vás studování a pozorování dosavadního vývoje světa udělalo tak trochu skeptika. Je to zdání?

Martina: Z toho pramenila moje obava ze skepse, protože jestliže je tady civilizace, která létá do kosmu, ale vlastně, podle vašeho pozorování, opakuje v mnoha oblastech svého bytí chyby, jaké dělali třeba Féničané, nebo staří Římané, tak z toho jeden už musí být rozčilený, že to není ten pravý pokrok.

Emil Páleš: A já, právě proto, že chci poukázat na skutečný pokrok, co bychom museli udělat, a v čem by to bylo, začínám tím, že to, co máme je zdánlivé, protože lidé mají pocit iluze: Vždyť jdeme mílovými kroky a dobýváme nové planety, a tak. Ale já říkám: „Vždyť to ano, technicky jsme dále, ale lidsky ne.“ Máme pomalu planetu opic. Planeta opic je, že létají v kosmických lodích, v tryskáčích, a nevím co – ale jsou to opice. A já lidem říkám: My máme primitivní motivační struktury, všelijaké, osobní, obyčejné, zlé vlastnosti, a podobáme se opicím, které najednou přišly k nějaké velké technice, ale mají velmi zaostalé motivační struktury. Čili, že se to morálně, emocionálně, lidsky, že se to příliš nelepší, a tím pádem začíná být nyní technika nebezpečná.

Existovala nauka, že se v přesném pořadí střídá sedm archandělů jakožto Duchů času, kteří inspirují všechny doby. Každý z nich inspiroval oblast, kterou měl na starost.

Martina: Tuším, že se budeme muset věnovat otázce, co vlastně považujete za pokrok. Ale ještě stále si tyto otázky nechám na trochu později, protože tam cítím něco velkého, a budu se ještě držet při zemi. U kterých cyklických historických jevů jste na tuto svou teorii přišel? Které se stále opakují tak, že si to vyžádalo vaši pozornost?

Emil Páleš: Já jsem vlastně zjistil, že v jistém smyslu se všechno opakuje. Ale budu konkrétní. Já jsem totiž začal tím, že mě už nebavilo to všechno – chodil jsem na dvě univerzity – a začaly mě zajímat záhady. Začal jsem zkoumat, co to byla nauka o andělech. Jací andělé? To nikdo nevěděl. Nikdo to už nebral vážně, ani kněží, kteří říkají, že to jsou bajky pro malé děti. A tam jsem zjistil, že existovala nauka, že existují Duchové času, že se střídá určitých sedm archandělů v přesném pořadí a datech, a inspirují, jako Duchové času, všechny doby. A každý z těchto archandělů měl konkrétně na starosti to, co inspirují: Michael filozofy, Rafael lékaře, a Anael básníky, tak jsem si řekl, proč bych to nespočítal, jestli to tak doopravdy je. A začal jsem vytvářet křivky tvořivosti v dějinách, a zpracovávat je matematicky. A to je to, co jsem chtěl. Takže na otázku, cože já tak celý den dělám, by se dalo říct, že jsem dlouhé roky sestavoval stovky a stovky křivek tvořivosti všech možných kulturních jevů: Vědy, umění, politiky, a všeho, co lidé stvořili, a to na časovou osu.

Martina: Vy z toho děláte modely?

Emil Páleš: Vytvářím grafy. Sesbírám nějaké jevy, třeba, kdy žili největší básníci, astronomové, nebo třeba nějaký filozofický „ismus“, kdy žili idealisti, kdy materialisti, kdy byli absolutismy, kdy bylo cokoliv, co se dá nějak spočítat, a dám to na časovou osu v různých civilizacích. A potom matematicky zjistím: Je tam periodicita, je tam synchronicita, následuje něco po něčem, a vytvořím koeficienty, zda je to pravděpodobně náhodou, nebo je tam nějaký systém. A v v tomto smyslu jsem zjistil, že všechno se nějak opakuje. Doopravdy vyšlo, že duchové času existují, že nálady v dějinách se vracejí, a dotknou se všeho.

Také v naší době už je jiná doba, že už naše století vypadá jinak než před pěti sty, tisíci lety, ale v nějakém smyslu se citová nálada vrátí, takže se začnou odehrávat podobné hodnoty, podobné problémy, dokonce i podobné příběhy, i když v úplně jiném technickém prostředí, v jiném světě. Ale bylo by velice dobré začít několika konkrétními příklady, jestli můžu?

Každých 500 let se vrací romantická nálada, kdy lidé začnou psát básně, zpívat, objeví se trubadúři, a máme Danteho, a Goethea

Martina: To budu právě vděčná. Jak vidíte, visím na vás očima, a čekám na konkrétní příklady. Zaujalo mě, jak říkáte, že Duchové času existují. Jak tak znám současnou vědu, tak je mi najednou jasnější, proč jste odešel ze Slovenské akademie věd. Ale vy nám to ještě posléze vysvětlíte lépe, i ducha času.

Emil Páleš: Já jsem odešel, protože jsem chtěl mít svobodu dělat, co chci. Měl jsem problémy s tím, že zkoumám Duchy času. Ono to zní jako nějaké povrchní „pseudo“, protože to zní, že je to nějaký duch. Ale my nevíme, co to je. Prostě víme – to je jednoduše empirické pozorování – že tyto nálady přijdou. Vždyť například takový romantismus, to je jako periodická světová puberta. To, že lidé mají každých 500 let romantickou náladu, je záhada, protože nevíme, co za tím je. Ale jako vědec, vědci netvrdíme, že tam musí být nějaký nadpřirozený duch. S profesorem Mikuleckým jsme postavili hypotézu – protože on je úplný materialista – že je to nějaké kosmické záření, řekněme sluneční aktivita, která má vliv na neuroendokrinní systém člověka, a potom se vylučují určité pohlavní hormony, a lidé si začnou psát básně, zpívat, a trubadúři, a máme Danteho, a máme Goethea. A toto by byla materiální příčina.

Martina: Ale to je vlastně dokonalé, protože když jsem kdysi dělala rozhovor s panem Zdeňkem Mahlerem, tak on tak fortelně vyprávěl svou teorii, a vy jste ji teď vlastně tak trochu potvrdil. On říkal: „Já si prostě myslím, že existuje vesmírný reflektor. A Pán Bůh ho má v ruce, a teď někam zašajní – a najednou v Egyptě rostou pyramidy, obrovské rozpětí, mají hieroglyfy, staví se. A po určité době z nějakého důvodu s reflektorem zašajní někde jinde.“

Emil Páleš: Toto je obrazně záhada kulturní antropologie, že máte najednou na nějakém místě v nějaké době rozkvěty – něco jako Periklovy Athény – a to trvá jednu, dvě generace, a zase to zmizí. A doteď se neví, jak je to možné. Co jsou příčiny. Kdybychom chtěli mít nyní v Čechách a na Slovensku zlatý věk, tak jak bychom to udělali. A to nám antropologové neumí říci.

Martina: Já bych věděla, jak to nedělat. A to nejsem antropolog.

Emil Páleš: A já tuto otázku zkoumám: „V čem by to bylo?“ Ale dobré by bylo, když bych podrobněji dopověděl příklady z toho citátu, aby bylo vidět, o čem mluvíme, aby si to posluchači uměli představit. Jeden byl o staré Spartě. Já ve škole některým žákům čtu jeden citát o nějaké společnosti, kde všechno bylo tak trochu šedé, ponuré, strohý, militantní duch, kde si všichni byli rovni, oslavovali se: „Jsme si rovni.“ Měli kolektivismus. Měli společnou jídelnu, společnou ložnici, kde stát už v sedmi letech bral děti s tím, že je vychová. Stát vychovával děti. Celá výchova byla zaměřena na to, že se jednotlivec má obětovat pro stát, který je konečným účelem všeho. Měli takové platidlo, takové, které nebrali v zahraničí, nemohli jste to vyměnit za valuty. A nesměli jste jít ven, za hranice, protože to byla dezerce, a za tu byl trest smrti. Nesměli jste vlastnit ani zlato, ani stříbro, protože to by bylo podezřelé, jestli náhodou nechcete utéct, protože by se tím dalo platit venku. Kde byla třeba velká masová cvičení zdatnosti na hudbu, tedy vlastně spartakiády. V oblasti umění byli jacísi politruci, kteří vše zastřihli tak, aby to sloužilo pouze státní ideologii.

Martina: Aby se dobře pochodovalo.

Emil Páleš: Aby neodvádělo mysl lidí k něčemu jinému. To jsou úplně konkrétní formy života, a je to celé takový syndrom, že je máte pohromadě. A když se potom zeptám na to, o čem vám nyní čtu, tak mi lidé řeknou: „O komunismu.“ Protože to všechno sedí, jsou to velice konkrétní detaily. A já jim potom řeknu: „Ano, ale to napsal Schiller. To jsou Schillerovy vysokoškolské přednášky. Je to sto let před tím, než komunismus vůbec vznikne. Tak jak mohl Schiller popisovat komunismus?“ Tak, že popisoval starou Spartu a že komunismu už jednou byl.

Periodicita dějin je okolo 500, plus minus 20 let. S pravděpodobností 1:500 se mohu spolehnout, že se v nové formě objeví nějaká hodnota, že se aktualizuje jedna z dimenzí lidské povahy.

Martina: A když se pak podíváte do počítače, a zadáte tyto údaje na časovou osu, tak vám počítač vychrlí, kdy se znovu takovéto zřízení zopakuje?

Emil Páleš: Počítač to sám nevymyslí. Musím mít dobrá data, něco, co se dá dobře změřit. A když už je mám, tak se to matematický dá, a jednoduše už to vyjde, takže zjistíte, že periodicita je okolo 500, plus minus 20 let. Tak vypočítáte následující vlnu. A mám tam pravděpodobnost, že s pravděpodobností 1:500 se mohu spolehnout, že asi bude něco podobného, tedy že tyto hodnoty budou mít tendence se nějakou novou formou zase nějak ztělesnit. Ale lidé budou mít vždy – a mají možnost – z toho udělat něco lepšího, nebo horšího. Jde jen o to, že se aktualizuje jedna z dimenzí lidské povahy. V tomto případě to je ten volní, mužný, vojenská disciplína, a takovéto věci.

Martina: Vy jste hovořil o třech příkladech. Tak Sparta, a totalitní režim, byla poměrně expresivní. Můžu vás poprosit o další?

Emil Páleš: Druhý byl s absolutními vládci. To je vlastně synchronicita. Všichni známe filmy o tom, jak Ludvík XIV. postavil Versailles, bylo v 17. století, tuším 1682, kdy se tam nastěhoval, a jak se na tomto dvoře žilo. On udělal to, že všechny šlechtice, kteří byli místními grófy, hrabaty – gróf se Champagne a z Gaskoňska, a kteří do té doby v těchto svých krajinách vládli – dotáhl na dvůr, a tam je nutil, aby tam museli být nejméně půl roku. Čili u něj byli polovinu času, a on je na tomto dvoře hostil. Tancovali tam, slavnosti, divadlo, a ten, kdo měl milost, dokonce mohl s králem snídat. A takovéto věci. Jako by tam zabíjeli čas hodováním a quasi zábavami A když se zeptáte: „K čemu to bylo dobré?“ Tak zjistíte, že v tom samém století krátce před ním Tokugawa Iemicu, japonský šógun, udělal to samé, že místní hrabata, kteří se v Japonsku jmenují daimjó, musela z celého Japonska každý rok přijet, a museli být půl roku na jeho dvoře v Edu, a na tomto dvoře se zúčastňovali nějakých ceremonií, a tak dále. A jak na to mohli přijít současně, ještě synchronně, v podstatě ve stejném okamžiku, když Japonsko je nejen na opačném konci Eurasie, ale Japonsko bylo v tu dobu úplně uzavřeno, nesměli jste ven, ani dovnitř. Pod trestem smrti nesměla přistát loď. Takže oni nezávisle přijdou na úplně stejnou věc, která je velice konkrétní.

A teď za tím hledáte logiku, a zjistíte: „Aha, logika tam je.“ Oni k tomu přišli tak, že byla atmosféra absolutismu a centralizace. Čili se centralizovalo všude, jako kdyby přišel duch, který se ve staré moudrosti jmenuje Saturn, což je konzervativní, autoritativní, hierarchický jediný vládce, kterého všichni budou poslouchat – bude pořádek. Takže v Japonsku, ve Francii, tak v celé Evropě se dělo to, že se centralizovalo, že bude absolutní panovník, který si může dělat, co chce. A z tohoto ducha až potom vymysleli kulturně-morální logiku, že vám vyjde taková věc, že nejlepší bude, když všechny šlechtice pozvu k sobě na hostinu a nepustím je, protože když nejsou doma, tak si tam nemohou budovat jejich vlastní síly, lidi, konexe, armádu.

Vytvořil jsem graf periodického rytmu 100 nejslavnějších mileneckých dvojic v dějinách, který byl dávno známý, jako rytmus Bohyně lásky – Innany, Venuše

Martina: Hostit je vyjde levněji, než s nimi válčit.

Emil Páleš: Oni se nezmůžou na odpor, protože jsou na císařském dvoře, plus je mám všechny pod kontrolou, protože mám špióny, vidím intriky, vidím, kdo co plánuje, a s kým, slyším ho. Tedy jako kdyby je tam zneškodnil a kontroloval tím, že je má na svém dvoře. A oba dva přišli na to samé, protože je k tomu dovedl hodnotový systém, protože by hrabata nejraději zrušili. Jejich idea byla, že má vládnout jen jeden člověk. Vidíte tu logiku? Ale teď je otázka: Jak je možné, že se hodnotový systém posune k absolutismu i bez toho, že by tyto země měly kontakt? A to je Duch času – to je ta záhada.

A třetí příklad je krásný. Zase vám dám hádanku: V jednom městě byly dva znepřátelené rody – jako Montekové a Kapuletové ve Veroně ve 13. století – kde tyto rody měly mezi sebou rivalitu, soutěžily, a už měly dědičné erbové nepřátelství, že se už děd s jejich dědem mstili, a tak. A tyto rody, co se tak nenávidí, mají dceru a syna, kteří se do sebe zamilují nekonečnou láskou až na smrt. A oni dva, proti vůli rodin, se museli dohodnout, že spolu musí utéci, ale stane se to, že on přijde a zdá se, že ona zemřela. On tomu uvěří, vytáhne meč a zabije se, protože už nemá význam, aby dále žil. Jenže ona nezemřela, a když zjistí, že on umírá, ale ještě žije, tak se ještě objímají. Jenže on už umírá, takže ona udělá to samé, protože jde s ním, a též se zabije, a společně zemřou. Případně ještě, když to vidí ony znenáviděné rody, tak je to donutí k tomu, že se smíří. A nyní nachytávací otázka: Toto se stalo kdy, a kde?

Martina: Samozřejmě, že každý odpoví Romeo a Julie, a vy mi, předpokládám, řeknete spoustu dalších nešťastných párů.

Emil Páleš: Já řeknu, že ne. Já jsem mluvil o Pýramovi a Thisbé, což bylo v Ninive v Asýrii přesně 2 000 let před Romeem a Julií. Stalo se tam to samé, poněvadž se to každých 500 let opakuje stále stejně. A kdybychom měli obraz, tak vám to ukážu. Vytvořil jsem graf 100 nejslavnějších mileneckých dvojic v dějinách, které jsou nejčastěji vzpomínané, a dostanete pěkný rytmus, který byl dávno známý jako rytmus Bohyně lásky – Innany, Venuše – který nastává periodicky. To jsou romantismy. To je nálada, která se podobá pubertě, dospívání, a tam komplet všechno vyplývá z logiky, že city jsou na prvním místě – čili zemřít pro lásku. Tam máte komplet hudebníků, hudebních skladatelů, velkých básníků, všechno produševňování. I vědy, které s tím souvisí, jsou takové, třeba od psychologie až po módu. Máte ptačí módu – já jsem to tak nazval – ty dlouhé křídlové rukávy, a chocholy na hlavě, a vše, co se podobá ptactvu. To bylo v té době i u nás, byla to i gotika – gotická móda, romantická a produševnělá.

A najednou zjistíte, že 2 000 let před tím u Chetitů chodí v gotických šatech, protože je to podobné období. Takže se vám to opakuje. Tím, že přijde určitá duševní kvalita, tak se vám to úplně zopakuje, až do toho, že mají stejný střih oblečení, a prožívají podobný příběh – nějakou zamilovanost. Protože ze způsobu cítění a myšlení vyplyne celá estetika, v četně detailů. Jinak řečeno, když jsme při tom, co je za tím: Jsou to pravzory cítění, představivosti. A toto je někde v lidské přirozenosti, a je to tam po tisíce let, a jen se to aktualizuje, a pak dostanete velmi podobné obrazy.

Emil Páleš

(2 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...