Socialistická tradice (II. část): Řecká tradice |

Sdílet článek:

ALEXANDER GRAY

Oproti pohledu, který se dívá na socialismus jako na nedílnou součást politických a ekonomických podmínek devatenáctého a dvacátého století, existují lidé, kteří intelektuální kořeny socialismu vysledovali nejen do antického Řecka, ale až do dávné Číny a mezi pradávné děti Izraele.

Moment v historii, kdy vstoupil socialismus na scénu, je zdrojem mnoha dohadů. Existují lidé, kteří považují debatu o socialismu před polovinou osmnáctého století, nebo něco později, za zatemňování úsudku. Podle tohoto pohledu je socialismus plodem materiálních podmínek průmyslového proletariátu. I kdyby socialismus nebyl nutně proletářského původu, tak postuluje společnost, jejíž jsou průmysloví proletáři podstatnou součástí. Pochopitelně také společnosti, které byly postaveny na existenci rozsáhlé populace otroků nebo nevolníků, mohou občas mluvit řečí, která se na první pohled podobá socialismu. Avšak nemohou postihnout socialismus tak, jak byl chápán v devatenáctém a dvacátém století. Existence nevolnické nebo otrocké populace je do určité míry komplikací, ale na druhé straně to společenské a politické problémy nesmírně zjednodušuje a na odhalení třídních rozporů není třeba socialistické teorie. Z tohoto úhlu pohledu historie moderního socialismu začíná teprve během bouřlivé doby Francouzské revoluce.

Oproti tomuto pohledu, který se dívá na socialismus jako na nedílnou součást politických a ekonomických podmínek devatenáctého a dvacátého století, existují lidé, kteří intelektuální kořeny socialismu vysledovali nejen do antického Řecka, ale až do dávné Číny a mezi pradávné děti Izraele. Ti by měli v socialistickém chrámu místečko pro Mojžíše kvůli určitým zásadám v jeho zákonech a také Izajášovi, kvůli jeho poetické citlivosti na nepravosti tohoto světa.

Pokud budeme přísnější, můžeme inklinovat k prvnímu pohledu. Pro současnost je marné obdivně vzhlížet ke státům, které stály na zotročení a útlaku podstatné části své populace. Z toho ovšem neplyne, že historie socialismu může zanedbat vše, co se stalo do osmnáctého století. Lykúrgos a Sparta nám mají co říci také dnes. Komunitní život zavedený Minósem na Krétě má některé styčné body s dnešním socialismem. Platón, abychom zmínili nejslavnější jméno, měl politický sen, který by se dnes jevil jako noční můra, pokud by se ho někdo snažil uskutečnit. A přesto mnozí autoři napříč staletími dokázali překvapivě přehlížet omezenou platnost příkladů, které představují Sparta a Athény. Platón a Lykúrgos měli trvalý vliv na utváření komunistické teorie. To platí speciálně o Platónovi, ačkoliv mu na některých místech (například u Mablyho) Lykúrgos zdatně konkuruje. Bylo by neodpustitelným zjednodušením říci, že veškerý komunismus a rovnostářství jsou odvozeny z Platóna. Ovšem na straně vizionářů a utopistů se Platón vyskytuje téměř všude. Jako bájný strom jeho věčně zelené větve poskytují oporu a úkryt všem podivným druhům ptactva, malým i velkým:

„Tous les oiseaux du monde vont y faire leurs nids. (Všichni ptáci světa si zde staví svá hnízda.)“

I kdyby „socialismus“ antiky neměl nárok být pokládán za integrální část historie socialismu, jeho představitelé vyžadují pozornost jako inspirátoři socialismu v pozdějších staletích.

Odkaz na Řecko (jako na kolébku původního socialismu) má dva důvody. Prvním je, že mezi velmi různorodým politickým uspořádáním řeckých polis byly údajně některé příklady skutečně fungujícího komunistického způsobu života. Zde se samozřejmě na prvním místě uvádí Sparta, která tolik fascinovala pozdější věky. Občas také Kréta a v mnohem menším měřítku Lipara. Druhým je, že Řecko nám poskytlo teorii a vizi komunismu. Tou vizí je Platónova Republika (Ústava) a Zákony, což je samozřejmě velká část řeckého dědictví. Než se podíváme na Platóna, prozkoumejme zběžně praktické fungování řeckého komunismu.

Podle tradice byl systém Sparty vytvořen Lykúrgem. Ohledně jeho reálné historické existence Plútarchos (46–127 n. l.) říká, že ani jediný fakt jeho života není nesporný. Tento původní zákonodárce, jehož přesvědčovací schopnosti daly Spartě její socialistické zákony, je vskutku postavou mezi Mojžíšem a králem Artušem. Pokud vyjdeme z Plútarchova popisu, tak Lykúrgos byl pobouřen kontrastem mezi bohatstvím a chudobou. Příliš mnoho chudých bezzemků na straně jedné a velká koncentrace majetků v rukou několika jedinců na straně druhé – téměř marxistická vize. A tak – ačkoliv externí argumenty dozajista sehrály nějakou roli – přesvědčil Sparťany, aby provedli přerozdělení půdy na základě rovnosti a mnohými dalšími opatřeními je varoval před láskou ke stříbru a zlatu. Vedl je k přijetí přísného a strohého životního stylu, jehož se samotný název Sparta stal synonymem. Plútarchův popis je významný, i pokud odhlédneme od otázky jeho historické přesnosti, protože je v něm ideál komunistického státu, jak si ho poté představovalo bezpočet dalších generací. Říká o něm:

„Své spoluobčany naučil, že si nemají přát žít sami pro sebe, ale jako včely mají vždy chtít být integrální částí celku. Shlukovat se kolem svého vůdce, nedbat na vlastní život a s entuziasmem a vznešenou ambicí chtít cele patřit svému městu.“¹

Jestli Lykúrgos uspěl nebo neuspěl v potlačení „veškeré pýchy, závisti, zločinu a luxusu“ kteréžto hříchy pramenily z předchozího stavu nerovnosti – jestli vůbec nějaký Lykúrgos existoval – jsou nakonec nepodstatné otázky. Sparta se svým pozoruhodným systémem institucí dozajista existovala a stala se určitou předzvěstí věcí příštích. Symetrie jejího uspořádání, jasné vědomí cíle, kvůli kterému Sparta existuje, přísná disciplína uvalená na jednotlivce v rámci tohoto cíle, vyprovokovali řadu chvalozpěvů od mnoha zaslepených nadšenců. Krása a stabilita Sparty se staly obsesí například pro Mablyho. Chválu na ní pěl také Rousseau. Na druhé straně Sir Frederick Pollock soudil – a člověka jeho názor zahřeje u srdce – že Sparťané byli nejdrzejšími podvodníky v celé antice. Spartský stát byl nejspíše v některých ohledech skutečně unikátní mezi politickými institucemi. Bylo by obtížné najít jiný stát, ve kterém by byl jedinec tak kompletně podřízen cílům společenství – a toto podřízení jedince společenství je vskutku jednou z podstatných ingrediencí socialismu. Od narození až do hrobu byl život Sparťana podřízen zájmu státu. Společná výchova agoge, která začala v sedmi letech, měla za cíl udělat z mužů dobré vojáky, kteří bez reptání snášejí trápení vedra i zimy, hladu i bolesti a každému je vštípeno přesvědčení, že nenáleží sám sobě, ale státu.

Tady musíme zmínit jeden fakt, který se týká obecně antických civilizací, ale má speciální význam pro Spartu. Když mluvíme o Spartě, nemluvíme nikdy o homogenní populaci. Situaci vždy komplikuje otázka otroctví. Spartský stát mohl existovat jenom proto, že utlačoval Heilóty. Sparťané neválčili jen se svými nepřáteli za hranicemi. Žili také jako vládnoucí kasta mezi nepřáteli, kteří byli početnější a vždy hrozili svým povstáním. Toto je podstatou vysvětlení socialistické povahy spartského státu. Pöhlmann to vyjádřil již dlouho před rokem 1914, takže nemůže být v podezření, že ho k tomu inspirovalo neštěstí první půle dvacátého století: „státní socialismus nevyhnutelně koreluje s válečnickým typem společnosti.“² V naší době Hawtrey vysvětlil, jak je kolektivismus „logickým důsledkem do krajnosti dovedeného militarismu.“³ Stát ve válečném stavu, nebo trvale připravený na válečný stav, netoleruje individuální svobody, které by byly v rozporu s kolektivním zájmem. Když hrozí akutní krize a sama existence státu je v ohrožení, tak vždy byla a vždy bude tendence k obětování jednotlivců. To znamená despotismus a státní socialismus.

Toto je velkou částí vysvětlení existence Sparty. Ta byla věčně připravená na válku a nevyhnutelně její organizace podřizovala jednotlivce vojenské efektivitě. To byl pravděpodobně také význam společných jídelen, jedna z pozoruhodných vlastností života ve Spartě a na Krétě. Říká se, že toto společné stravování, které pak nalezneme také v Utopiích Morea a Campanelly, mohlo být pozůstatkem staršího primitivního zemědělského komunismu. Je to čistě spekulace, ale pokud někdy na počátku historie byla doba, kdy lidé hospodařili společně na společně vlastněných pozemcích, tak by se přirozeně také společně stravovali. Když Diodorus Sicilský popisoval Liparu (V. kniha), řekl, že lidé „měli společné pozemky a stravovali se také společně“ jako kdyby tyto dvě věci byly kauzálně propojeny. Ale žádné podobné spekulativní vysvětlení není nutné. Společné stravování byl zkrátka jen další aspekt toho, že Sparta byla zorganizována jako vojenský stát, který i v časech míru uchovává zvyky armády v poli ve společném stravování, kdy muži mají své zbraně neustále na dosah ruky.

Pokud to shrneme, čemu sloužil komunismus Sparty? Zde bychom měli přiznat, že ve skutečnosti nesloužil morálním kvalitám, jejichž jménem je obvykle zaštiťován. Navzdory rovnému rozdělení půdy rozdíly v materiálních podmínkách nezmizely, ale periodicky znovu narůstaly. Kontakty se širším světem pak podemlely charakteristické spartánské ctnosti, pokud to vůbec kdy ctnosti byly. Pro moderní komunismus, který hledá své různé historické předchůdce, je zde několik kamenů úrazu. Sparta byla nejprve vojenskou mašinérií a později pod nadvládou Říma se změnila na turistickou atrakci pro bohaté Římany. Jejím hlavním zájmem bylo vycvičit muže ke snášení útrap a toho dosahovala metodami, které jsou z moderního hlediska unikátní svou barbarskostí. Sparta mohla dosáhnout rovnosti a komunitní výchovy, ale takovou výchovou se mnoho nezíská, pokud směřuje k nesvatému cíli. A za druhé, abychom znovu zdůraznili bod, na který tolik příznivců Sparty tak rádo zapomínalo, rubem spartského komunismu byli pronásledovaní a utlačovaní Heilóti. Komunismus Sparty nebyl jen komunismem v rozdělování toho, co vyprodukovali jiní, ale byl to komunismus nečinných a vychloubačných lidí, jejichž samotná existence stála na populaci otroků, kteří trpěli jejich bezohlednou tyranií. Až příliš často se zapomíná na to, že Heilóti byli také lidmi. Mably, oslněn svým nadšením pro Lykúrga a jeho dílo, tomuto aspektu Sparty nevěnoval jedinou myšlenku. Pokud existuje karma, bylo by vhodným žertem osudu, aby se v některé reinkarnaci zrodil jako Heilót ve své tolik milované Spartě.

Jaké byly praktické výsledky Sparty na válečném poli? Sparta dosáhla vrcholu své vojenské a politické moci, když v roce 404 př. n. l. zvítězila nad Athénami v Peloponéských válkách. Ale svou pozici hegemona řeckého světa si udržela sotva tři desetiletí. Samotné město Sparta bylo i na vrcholu své moci podle Plútarchova popisu jen spojením několika helénských vesnic s nepravidelnou uliční sítí, bez jakýchkoliv monumentálních staveb a chrámů s populací sotva několik tisíc plnoprávných občanů. Nadvláda Sparty byla vždy extrémně vratká. Sparťané byli poraženi Thébami v bitvě u Leukter v roce 371 př. n. l. a následujícího roku provedl Epaminondas invazi na Peloponéský poloostrov. Mnoho spojenců Sparty zběhlo, Heilóti se vzbouřili a moc Sparty zkolabovala daleko rychleji, než jak před tím narůstala. Krátce poté se Řecka zmocnil Filip Makedonský a Sparta byla tak bezvýznamná, že mu nestála za dobývání. V následujících letech se Sparta zoufale snažila o obnovení své zašlé slávy. Králové Agis IV. (265–241 př. n. l.) a Kleomenes III (260 –219 př. n. l.) se pokusili zavést řadu reforem, které měly za cíl znovu oživit starobylou Spartu. Jednalo se o přerozdělení půdy, odpuštění dluhů, rozšíření udělování občanství a znovu zavedli agoge. Přesto (nebo právě proto) tato opatření nedokázala zvrátit celkový úpadek.

Po oslabení Makedonců v roce 197 před n. l. byla Sparta pohlcena Achajským spolkem, její hradby byly strženy, agoge bylo zakázáno a byla přinucena přijmout zvyky sousedních měst. Legendární Sparta zanikla, ačkoliv pověst o její slavné minulosti žila dále, a právě tento fakt přinesl oživení Sparty v době římské nadvlády. Sparta se postavila na stranu Říma během jeho válek proti nástupnickým státům říše Alexandra velikého a dostala za to statut svobodného města. To jí umožnilo znovu se vrátit ke starým zvykům a tradicím – v mezích toho, co tolerovali provinční římští guvernéři.

Když římský generál Lucius Emilius Paullus poprvé navštívil Spartu v roce 168 př. n. l., tak nenašel nic z jejího slavného způsobu života a dávných zvyklostí mimo stylu oblékání a úpravy vlasů u mužů. Lykúrgovy zákony odvál čas a soudobá generace obyvatel Sparty neměla žádný zřetelný kontakt se svou minulostí. Ta přežívala jen v podání učitelů a filosofů a jak se dalo očekávat, toto chápání minulosti bylo poznamenané legendami a soudobými předsudky. Plán na oživení Sparty byl do velké míry karikaturou založenou na tom, jak si lidé žijící kolem přelomu našeho letopočtu představovali historii čtyři staletí starou.

V římské občanské válce Sparta znovu vsadila na vítězného koně a podpořila Oktaviána. Císař Augustus oplátkou poctil Spartu svou návštěvou v roce 22 př. n. l. a založil tím turistickou tradici dalších římských císařů a bohatých prominentů. Augustus pozoroval soutěže mladíků v rámci agoge, účastnil se veřejných rituálů, jedl v jedné ze společných jídelen a při tom všem velmi štědře utrácel. Brzy se vytvořil vztah, kdy bohatí Římané do Sparty jezdili za skutečným „spartským“ zážitkovým pobytem. Aby Sparta své návštěvníky nezklamala, instituce agoge byla upravována, aby co nejlépe odpovídala představám Římanů o striktní vojenské výchově. Někteří bohatí Římané měli ze Sparty tak mocný dojem, že posílali vlastní syny, aby prošli výchovou agoge. Sparta znovu získala určitou prominenci na řeckém poloostrově, tentokrát ovšem jako past na turisty. Velká část toho, co se nám dochovalo z jejích institucí a její pověsti prošla filtrem pozdějšího období, kdy Sparta už nebyla skutečnou vojenskou mocností, ale zábavním skanzenem. K vojenským tažením římské armády během císařství Sparta jako spojenec přispívala jen zcela nepatrnými kontingenty v řádech několika stovek bojovníků a nedochovaly se záznamy o žádných mimořádných výkonech těchto jednotek.

Případ Kréty se od spartského tolik neliší. Úlohu Lykúrga tady sehrál Mínós, „le plus sage et le meilleur de tous les rois“ (nejmoudřejší a nejlepší ze všech králů) – pokud máme věřit Fénelonovi. Tradiční legenda vskutku praví, že se Lykúrgos naučil svému státnickému umění při návštěvě Kréty. Zde vidíme totéž přesvědčení, že by mládež „měla vyrůstat zvyklá na dřinu a zacházení se zbraní, pohrdat horkem, chladem, pochody po drsných a příkrých cestách a údery, které dostává v tělocvičně nebo v bitvách.“⁴ Zde máme také instituci stravování se u společného stolu. A také zde komunismus, jaký existoval, byl vykoupen vysokou cenou. Byl to komunismus nečinné aristokracie získaný na úkor „vykořisťování člověka člověkem“, abychom si vypůjčili frázi devatenáctého století. Ani tento fakt a fráze by pravděpodobně neudělaly velký dojem na Kréťany. Ovšem mělo se mu dostat patřičné pozornosti v generacích po Fénelonovi, kde by posloužil jako brzda příliš nadšeného následování kroků Mínóse. Je zajímavé si připomenout, že když byl v roce 1793 Hérault de Séchelles pověřen urychleným sepsáním návrhu nové ústavy, jeho prvním instinktivním krokem byla žádost, se kterou obeslal všechny dostupné knihovny, aby mu poslali kopie Mínósových zákonů.⁵ To je jeden z příkladů trvalého vlivu řeckého dědictví. Ať už vlivem Mínósových zákonů nebo podivným působením prvotního hříchu se stalo, že Kréťané neměli mezi svými současníky příliš dobrou pověst. Apoštol Pavel úspěšně rozšířil ve všeobecnou známost, že jsou to proslavení lháři, lenoši a zlé šelmy. Polybius svým pitoreskním jazykem pravil, že to je „jediný národ na světě, v jehož očích žádná cesta k zisku není zavrženíhodná“⁶ – podivná charakteristika těch, kteří byli citováni jako příklad komunistického způsobu života.

Třetím příkladem komunistické praxe je Lipara, jež je daleko méně významná, ale zajímavá tím, že se dochoval explicitní popis motivací zavedení místního komunismu. Hlavním zdrojem informací je pátá kniha Diodora ze Sicílie, kterou příslušné autority pokládají za v podstatě důvěryhodnou. Diodorus vypráví, že někdy během šestého století před našim letopočtem opustilo Knidos a Rhodes množství kolonistů a pod vedením Pentathluta se nakonec usadili na ostrově Lipara, kde se jim dostalo „přátelského uvítání“ a kde „byli přemluveni, aby s obyvateli Lipary vytvořili jednotný svazek.“ Diodorův popis toho, co se stalo, má svůj význam při odhalování pramenů primitivního komunismu:

„Později, protože byli obtěžování Tyrrheni, kteří provozovali námořní pirátství, vybavili vlastní flotilu a rozdělili se na dvě části. Jedna část převzala kultivaci ostrovů, ze kterých se stalo společné vlastnictví komunity, zatímco druhá bojovala proti pirátům. Jejich vlastnictví se také stalo společným vlastnictvím a žili nějakou dobu v systému společných jídelen. Později si přisvojili ostrov Lipara, kde stálo i jejich město, ale obdělávali tento ostrov společně. V poslední fázi mezi sebe rozdělili všechny ostrovy a každých dvacet let o ně znovu losovali.“

Slova Diodora jsou zajímavá jak pro vysvětlení důvodů, tak pro popis rozsahu tohoto komunistického experimentu. Je jasné, že komunismus nebyl něco, co by si kolonisté přivezli s sebou jako dědictví svých minulých životů. Bylo to až později, kdy je okolnosti donutily vydržovat flotilu na svou obranu, byl komunismus zaveden. A v průběhu další doby byl zase opuštěn. V první řadě hlavní ostrov byl rozdělen jako soukromé vlastnictví a později byli rozděleny všechny ostrovy a redistribuovány losem každých dvacet let. Významné je, že impuls ke komunismu přišel v podobě nutnosti udržovat neustálou vojenskou připravenost proti vnějšímu nepříteli. Nikde jinde není neustálá připravenost tak důležitá, jako když nepřítel přichází z moře. Obyvatelé Lipary, tváří v tvář tomuto trvalému ohrožení, byli nuceni se systematicky rozdělit. Část udržovala flotilu, část obdělávala půdu. Je to další příklad vlivu válečných podmínek na utváření struktury společnosti socialistickým směrem.