Sebedestrukce Západu podruhé |

Sdílet článek:

BAWERK.EU

Koncem roku 2023 vydal Institut Václava Klause knihu “Sebedestrukce Západu 2.0”. Tato kniha navazuje volně na knihu “Sebedestrukce Západu”, kterou jsem recenzoval před pár lety. Tato kniha popisovala naši současnou a značně vleklou krisi. Naše současná krise však utěšeně pokračuje dále, a proto institut vydal pokračování své knihy. Opět jde o knihu složenou z příspěvků několika autorů. Většinou těch samých, co měli příspěvek už v první knize. K čemu se tito od doby vydání první knihy dobrali, si nyní přiblížíme na několika tématech.

Ekonomika

Začneme od ekonomických záležitostí, na které institut kladl dřív velký důraz a i dnes o nich hojně píše. V knize se třeba píše to, že dnes jsou nadnárodní finanční a kapitálové skupiny silně provázány se státem a jsou schopny přímo získat obří prostředky z veřejných zdrojů formou nejrůznějších veřejných programů a dotací tak, že pro ně pojmy jako “kapitalismus” a “volný trh” ztratily význam. Naopak jsou pro ně překážkou při udržování jejich ekonomického a mocenského postavení. Nové západní elity se také začínají angažovat v aktivitách na nápravu světa a jeho radikální změnu, podle nich konečně k lepšímu. V této oblasti se potkaly s iniciativami levicových západních aktivistů, kteří nikdy neopustili starou, později typicky marxistickou ideu o nezbytnosti nápravy světa, zničení dosavadních údajně přežilých společenských struktur a vytvoření nové, krásné, harmonické utopie (1). Politici, bohatí lidé a levicoví aktivisté spolu čile spolupracují na budování nového světa. K tomu bývaly europoslanec Ivo Strejček upozorňuje na to, že na základě svých zkušeností z působení v Evropském parlamentu ví, jak úzké vazby existují mezi poslanci z evropských velmocí – byrokraty původem z těchto zemí a zájmovými skupinami ze stejných zemí (2).

Dobře ovšem nevychází ani část řadových občanů. Profesor Klaus upozorňuje na španělského filosofa Ortegu y Gasseta a jeho velmi známou knihu “Vzpoura davů”. Tvrdí, že on sám má díky této knize tendenci vinit méně elity (jakkoli nepřijatelné a zkorumpované) než v atomizované a fragmentované společnosti, která ztratila autoritu Boha a nevytvořila si žádnou alternativu, se pohybující jedince. Ti, pak při absenci jakékoli funkční a produktivní strukturalizace, tvoří dav. Dav se pak nějak chová a mimo jiné volí ve volbách zmíněné elity. Profesor Klaus často mluví o tzv. nárokové společnosti, která se vzpourou davů úzce souvisí. Soudobý člověk má především nároky na společnost čili druhé lidi, ale nikoliv už na sebe. Vazba mezi výkony a nároky či mezi zásluhami a odměnami se zpřetrhala. Profesor Klaus k tomu píše: “Jako ekonoma mne nesmírně trápí, že nárokovost znamená popírání fenoménu vzácnosti jako definiční charakteristiky existence člověka na zemi. Trápí mne i to, že se ekonomický způsob myšlení na našich ekonomických fakultách téměř vůbec neučí. Učit se ani nemůže, nemá ho totiž v sobě ani většina našich učitelů.” (3). Profesor Klaus se domnívá, že je to způsobeno jednak růstem bohatství, které se od konce druhé světové války nesmírně zvýšilo, a to vyvolalo změnu chování lidí. Jakkoli definovaná subsistenční úroveň příjmů už byla dávno překonána. Avšak větší vliv má dle všeho druhá skutečnost, kterou Klaus uvádí: masivní přerozdělování, které vede k tomu, že se lidé domnívají, že k získávání bohatství není potřeba podávat žádný velký výkon: “Nebo snad, že tento výkon má podávat někdo jiný. Ve světě, který nebyl založen na masivním přerozdělování vytvořeného, by to nikoho nemohlo napadnout. Ale v přerozdělovacím světě (a v tomto ohledu se dnešek od komunismu tolik neliší) a ve světě nikoli na výkonu založených neziskovek je ono zpřetrhání vazby výkonu a odměny normálností. Masivní přerozdělování a čerpání peněz od státu je oním mechanismem, pomocí něhož je vytvářen soft budget constraint, ono měkké rozpočtové omezení. A to iracionalizuje chování lidí. Fenomén přerozdělování a měkkého rozpočtového omezení sice ‘osvobozuje’ člověka, ale ničí lidskou společnost… Tento člověk postrádá elementární pokoru, odmítá ‘zdravý selský rozum’, odmítá morálnost, odmítá slušnost. Vše začíná být dovoleno.” (4).

Masová migrace

Na rozdíl od své předchůdkyně se kniha moc nezabývá masovou migrací. Jen spíše doplňkově, i když poukazuje na to, že tento nebezpečný fenomén trvá. Za pozornost, zde především stojí to, že masová migrace plní různé úlohy, třeba tu, že: “…vytváří další potencionálně diskriminované minority, které svými zvyky a neochotou k asimilaci bourají tradiční evropské společnosti a svou vysokou porodností svou váhu v čase zvyšují. Masová migrace je jedním z kánonů soudobé mainstreamové levičácké politiky na dnešním Západě a je nekompromisně vnucován všem zemím v Evropské unii.” (5). Jak říkal již před několika lety Viktor Orbán, migranté volí především levicové strany a žádají další a další přerozdělování. Pro strany nové levice jde tak o velké požehnání.

Green Deal a zelená bída

Mnohem více prostoru je v knize tentokrát věnováno programu Green deal a jeho následkům. Václav Klaus klade environmentalismus, ideologii zeleného myšlení, mezi tím, co nás ničí, na první místo. Přírodní katastrofy, epidemie, válka, inflace nejsou pro dnes dominující progresivistickou ideologii negativa, proti kterým je potřeba bojovat nebo jim předcházet. Dnes jsou to naopak nástroje, s jejichž pomocí je možno posunovat, prosazovat a uskutečňovat dříve nepředstavitelné a pro většinu běžných lidí nepřijatelné změny (6). Doplnil bych, že nejde o zcela novou záležitost. Pro příklad o tom jak první světová válka vedla k podobným posunům v zemi svobody v USA viz ZDE. Ivo Strejček tvrdí, že zaměření na člověka (antropocentrismus) byl politickými stranami opuštěn. A péče o planetu, o klima, o ledovce v Antarktidě, o osud živočichů a rostlin má ve všech ohledech přednost před zájmy, a nakonec i před samotným osudem člověka. Nová je na tomto fenoménu environmentalismu agresivita, s jakou byl člověk ze zájmu politiky zcela vyloučen a bezohlednost, s jakou jsou agendy environmentalistů nastolovány a jejich cíle dosahovány, i snadnost, s jakou tato ideologie ovládla programové směřování hlavních politických stran a zcela setřela rozdíl mezi levicí a pravicí (7).

Velký prostor věnuje neblahému působení Green Dealu (Zelenému údělu) Tomáš Břicháček ve svém textu “Zelený útok na ekonomiku a společnost”. Není zde možné uvést ani zlomek poznatků, které tento autor v knize uvádí. Tak jen něco. Green Deal představuje revoluční program, který se připravuje už velmi dlouho. Nejde o spontánní vývoj, ale jde o věc nařízenou a uměle organizovanou shora. Břicháček zde cituje Ursulu von der Leyenovou. Dle ní: “Znamená to změnu. Každý z nás a každé odvětví bude muset přispět, od letectví až po námořní dopravu. Jde i o způsob, jak každý jeden z nás cestuje a žije. Emise musejí stát tolik, aby to změnilo naše chování.” (8). Tento citát pochází už z července 2019! Dále platí, že v případě Green Dealu ani zdaleka nejde jen o ekologii, protože podle europoslanců Green Deal také musí přinášet sociální pokrok a zlepšit životní podmínky všech lidí a snížit sociální nerovnosti, hospodářskou nerovnováhu mezi členskými státy a rozdíly mezi ženami a muži a mezi generacemi, s tím, že spravedlivá transformace by neměla nikoho opomíjet, ani žádnou lokalitu a měla by se zabývat sociálními a hospodářskými nerovnostmi (9). Břicháček správně podotýká, že si nelze u těchto a podobných vyjádření nevšimnout jistého antikapitalistického, rovnostářského a kulturněrevolučního nádechu. Patrné také je, že existuje snaha o to, aby Green Deal ovládal školství. Zelená transformace a koncept udržitelnosti mají být stěžejní součástí vzdělání (10). Jde tu tedy i o propagandistické působení mezi mládeží.

Dle Břicháčka je pro obranu proti Green Dealu důležité toto: “Je třeba otevřeně a hlasitě říkat, že Zelený úděl je o doktrinářství, fanatismu, sociálním inženýrství, nepokoře, naivním snílkovství, fantazírování, lhaní si do kapsy. Že znamená definitivní rozchod EU se zdravým rozumem a základy ekonomického uvažování. Že jeho realizace by tvrdě dopadla na široké vrstvy lidí a na celé hospodářství.” (11). K otázce Green Dealu lze doplnit údaje od Ladislava Jakla, který upozorňuje na směrnici Evropské unie a Rady EU 2022/2464 ze dne 14. prosince 2022, kterou se mění starší směrnice, pokud jde o podávání zpráv podniků o udržitelnosti. Od roku 2025 všechny větší a od roku 2026 i malé a střední podniky, které jsou obchodovatelné na burze budou muset hlásit, jak naplnily zelené a sociální ukazatele, budou reportovat a monitorovat tzv. ESG (Environmental Social Governance). Firmy tak budou donuceny přijímat kvóty, zřizovat genderově neutrální toalety, svůj vozový park měnit za elektrouauta ad. A kdo nebude dostatečně horlivě přijímat vozíčkáře, černochy, či lesby, přijde o dotace i o přístup k normálnímu úvěru, protože finanční instituce budou povinny brát při rozhodování v úvahu nejen případnou bonitu klienta, ale také jeho “známku z chování” od byrokratů z Bruselu (12). Jiří Weigl ke Green Dealu uvádí to, že vynucený přechod na elektroauta v žádném případě nebude znamenat pokračování masové motorizace a individuální dopravy, očemž svědčí i to, že se nepřipravují žádné zásadní investice v elektroenergetice i rozvodných soustavách států, které by masová elektromobilita vyžadovala (13). Zajímavý je v tomto ohledu jistě i příspěvek Michala Semína, který se zabývá vlivem nechvalně známé rodiny Rockefellerů (a nejen jí) na různé zelené projekty.

Proměna politického štěpení

Podnětným je text Filipa Šebesty o proměně politického štěpení. Dle něj převládající politické štěpení ve smyslu pravice a levice bylo nahrazeno jiným štěpením: liberální demokraté versus zbytek. Přičemž pojem liberální není totožný s pojmem starého klasický liberalismus. Tedy aspoň to plyne z tohoto Šebestova tvrzení: “Základem kánonu prosazovaného radikálně liberální částí západní a s ní stále častěji i naší veřejné debaty je usilování o co největší rovnost a co nejšířeji pojatou rovnost a osvobození člověka od nejrozmanitěji definovaných forem útlaku.” Kategorie, na základě kterých se může jedince na dnešním Západě začít označovat za oběť, se utěšeně rozrůstají. Rasa, sociální postavení, gender, role v patriarchálním modelu rodiny, sexuální preference, migrační pozadí, tělesná konstituce atd. (14). V tomto směru je také důležité to, že staré socialistické přerozdělování, tak cizí klasickým liberálům, dnes ani zdaleka nezmizelo. Dle Šebesty se naopak jeho různé měkké formy v podobě nejrozmanitějších dotací těší obrovské popularitě, i když už samo o sobě není více velkým revolučním cílem (15).

Reakcí na tento tlak liberální demokracie je vzestup populismu u mas. Autor si však nemyslí, že by bylo dobré si idealizovat masy, které se snaží populisticky reagovat na tlak liberálních demokratů a ani se spoléhat na jejich “zdravý selský rozum.” Protože: “Podobně jako polovzdělané ‘elity’ jsou totiž i tzv. ‘obyčejní lidé’ z velké části produktem liberálního hodnotového relativismu a všech patologií s nim spojených. Jsou sice mnohdy prvními nositeli odporu, ale nejsou nositeli hodnot. Vidět v nich onu pomyslnou záchranou brzdu by proto bylo chybou.” (16). Liberálně či sociálně demokratické (viz níže) uvažování se postupem doby rozšířilo na všechny vrstvy společnosti.

Autor se věnuje i poměrně novému fenoménu aktivistických nadnárodních společností. Nicméně podle něj nemusí jít nutně vždy jen o prosazování progresivistické agendy (v některých zemích světa tuto agendu tyto firmy totiž vůbec neprosazují s ohledem na své podnikání), ale vliv může míti i snaha se zalíbit progresivistické části populace, vyhnout se vyššímu zdanění, dosáhnout na dotace, odvést pozornost od zemí, kde se nedodržují západní standardy a kde firma podniká a podobně (17). To je velmi cenný poznatek, který přiznám se mne ani nenapadl. Tím se ovšem nepopírá, že dlouhý pochod progresivistů institucemi musel po univerzitách, školách, kultuře, politických stranách dojít logicky i do vedení firem a bank, ale i spolků, sportovních klubů apod. To ostatně svým způsobem potvrzuje Jiří Weigl, který tvrdí, že sousloví “socialismus pro miliardáře” je výstižným popisem doby. Podle něj i přímo vzniká dříve těžko představitelná aliance, v níž se antihumánní aktivistická pokrokářská politika opírá o miliardy největších boháčů (18). Mimochodem již Karel Havlíček Borovský na nebezpečí komunismu mocných a bohatých upozorňoval ve své stati “Komunismus” z roku 1850: “Nebojte se tak příliš těch komunistů, kteří berou na groše, těm se zajisté snadněji ubráníte; ale bojte se více těch komunistů, kteří berou na miliony.” (19).

Nicméně v této části si nemohu odpustit jeden poznatek a sice ten, že v amerických reáliích znamená liberální demokrat (používá se také pojem, dle mého vhodnější, progresivista) již mnoho desetiletí něco podobného evropskému sociálnímu demokratu. Většinou jde o politiky a stoupence americké demokratické strany, kteří již dlouhou dobu hájí silnou federální vládu, značné zásahy státu do ekonomiky, do společnosti, vyšší daně, dotace, sociální výdaje, podporu inkluze, přistěhovalectví za sociálními dávkami apod. Z USA se toto označení rozšířilo i do jiných států Západu. V některých však působí toto označení zmatky.

Obyčejní lidé situaci podceňují

Václav Klaus a Jiří Weigl mají pocit, že naši spoluobčané si neuvědomují možnost civilizačního regresu (úpadku), že si jej nechtějí vůbec připustit, a že si myslí, že to všechno, co se odehrává, je krátkodobý (možná střednědobý) výkyv, ale že ten krásný budoucí bohatý a vyspělý svět stejně, tak jako tak nastane. Běžný občan u nás i ve většině zemí Západu je stále přesvědčen o tom, že občanské svobody a politická demokracie jsou základní prioritou vlád a konsensus o této věci jde napříč většinou společnosti (20). Ivo Strejček k tomu uvádí, že lidé žijí stále v relativním blahobytu a slepě důvěřují státu, že jim blahobyt a bezpečí zajistí. Stát blahobytu (Welfare state) je jednou z primárních příčin sebedestrukce západní společnosti (21). Jedním z takových případů “nechtění si připustit” jsou cesty na dovolenou do zahraničí. “Dovolenkáři netuší, nebo spíše nechtějí přijmout, že mezi bezhraničním dovolenkováním a zapalováním aut v Paříži je bezprostřední souvislost.” (22). Já sám si pamatuji si, že v 90. letech 20. století a v nultých letech tohoto století jsem poměrně dost cestoval do ciziny. Ano, občas se někde na hranicích stály fronty, ale nebylo to až tak moc pravidlem. Stání na hranici více jak jednu hodinu bylo poměrně dost neobvyklé. V podstatě se člověk mohl ledaskam podívat i bez zcela volného pohybu přes hranici.

Žijeme v době, kdy dochází k výrazným změnám. Tyto změny nejdou navíc příznivým směrem. Hrozí poměrně značné snížení životního standardu a omezení svobody. Většina lidí ovšem nevěnuje těmto změnám dostatečnou pozornost. Obávám se, že Institut Václava Klause bude muset časem vydat i knihu “Sebedestrukce Západu 3.0 nebo 4.0 či 5.0, než se lidem rozsvítí.

(1) Klaus, V. a kol. Sebedestrukce Západu 2.0. Praha: Institut Václava Klause 2023, str. 17.
(2) Tamtéž, str. 62.
(3) Tamtéž, str. 37-39.
(4) Tamtéž, str. 40-41.
(5) Tamtéž, str. 20.
(6) Tamtéž, str. 37 a 23.
(7) Tamtéž, str. 57.
(8) Tamtéž, str. 71.
(9) Tamtéž, str. 72.
(10) Tamtéž, str. 73 a 80.
(11) Tamtéž, str. 84.
(12) Tamtéž, str. 97-98.
(13) Tamtéž, str. 128.
(14) Tamtéž, str. 109-110.
(15) Tamtéž, str. 111.
(16) Tamtéž, str. 115.
(17) Tamtéž, str. 116-117.
(18) Tamtéž, str. 124 a 127.
(19) Karel Havlíček Borovský (1821-1856): životopis-epigramy-novinové články. Havlíčkův Brod: Museum Vysočiny Havlíčkův Brod 2008, str. 59.
(20) Klaus, V. a kol. Sebedestrukce Západu 2.0. Praha: Institut Václava Klause 2023, str. 12 a 16.
(21) Tamtéž, str. 67.
(22) Tamtéž, str. 45.