Professor iuris examinans dicit:
Pročpak každý král a každé kníže
sází v žalář v okovy za mříže
dělajících falešné peníze?
Studiosus respondens dicit:
Každého to mistra hněte,
jiný-li se do řemesla plete.
(Karel Havlíček Borovský)
Na podzim roku 2021 se objevila na pultech českých a moravských knihkupectví kniha známého slovenského ekonoma Juraje Karpiše. Kniha “Jak na zlato: peníze pro nevěřící” se zabývá, jak již napovídá název, zlatem a jeho držením, nákupem či prodejem. Nejde však o běžnou knihu pro investory. Tato kniha obsahuje i poměrně dost záležitostí, které se týkají ekonomie. Chtěl bych se nyní na tuto knihu blíže podívat, a to o něco více právě na ekonomické záležitosti.
Ekonomická část knihy
Pro Karpiše držení zlata není otázkou investice, ale jde o způsob uchování bohatství: “Zlato si však není radno plést s investicí, jakou jsou akcie, nemovitost k pronájmu nebo pole. Zlato je jen jiným druhem peněz a za držení peněz člověk v normálních dobách nedostává dividendy, úrok ani nájem. Naopak, za služby likvidity se jak u peněz, tak i u zlata platí ušlým výnosem… Zlato proto není nástrojem na zbohatnutí, ale jedním ze způsobů uchování bohatství… Zlatem nebojuji proti mělkému riziku svého portfolia, které definuji jako normální pohyb cen akcií na trzích. Používám ho jako pojištění proti hlubokému riziku.” (1). Zlato pro Karpiše má blíže k bankovce v peněžence než k továrně na koláče anebo nemovitosti k pronájmu. Je dle něj okamžitou likviditou, a proto je i jednou z klíčových forem peněžní rezervy. Čili: “Zlato proto není nástrojem na zbohatnutí, ale je jedním ze způsobů uchování bohatství. Pojistkou proti politické nestabilitě, zneužití monopolních peněz a rozvratu ve společnosti.” Zlato, ač není penězi je pro Karpiše aktivem s extrémně vysokou peněžností (2).
Karpiš se snaží být objektivní a přiznává zlatu i nějaké ty nevýhody, například to, že nenese výnos (ušlým výnosem se u zlata platí za služby likvidity), jsou s ním spojeny vyšší transakční náklady než u samotných peněz (náklady na uskladnění, potřeba ověření ryzosti), krátkodobá a střednědobá volatilita vůči samotným penězům, možné zdanění a vyvlastnění ze strany státu a tak dále (3). Výhod však Karpiš shledává více, ale uvedu zde jen některé. Hodně důležité mi přijde zejména to, že zlato je finálním prostředkem platby, který netrpí rizikem (selhání) třetí strany – státu nebo komerční banky jako je tomu u eur nebo jiných (špatných) peněz. Dále: zlato jako peníze má více než pětitisíciletou historii a je celosvětově akceptováno a má vysokou likviditu. Je pojistkou proti selhání státu a jeho nesolventnosti. Absentuje u něj nebo v krizových situacích má dokonce negativní korelaci s jinými druhy aktiv v portfoliu jako jsou akcie, dluhopisy nebo nemovitosti, snižuje tak risiko portfolia. Zlato umožňuje anonymní platby, spoření a transfery hodnoty. Je u něj také možné sbalit vysokou hodnotu do malého objemu a skrýt ji či přesunout před hrozbou vyvlastnění státem a tak dále (4).
Co však míní Karpiš pod termínem hluboké risiko? Například takové, jaké se projevilo na Kypru v roce 2013 (vyvlastnění 50 % vkladů nad 100 tisíc euro státem) nebo v Řecku roku 2015 (zavřené banky a nefungující automaty) (5). Kyperští politici rozhodli o mimořádném zdanění vkladů i o uzavření kyperských bank. Jak tomu je u velkých dobrodějů dost často, tak tito politici si ale podle médií sami v týdnu před schválením úsporných opatření převedli z kyperských bank celkem 4,5 miliardy eur (6). Co je dovoleno bohům, není dovoleno volům.
A nejde jen o tyto státy, Karpiš třeba ukazuje to, že z eurozóny podobně jako z Japonska a USA postupem doby zmizel hospodářský růst nebo to, že americká centrální banka (Fed) v průběhu několika měsíců vytvořila 20 % všech dolarů existujících v historii (7). Rozsah kvantitativního uvolňování byl v USA v letech 2008 až 2015 3 579 mld. dolarů, což odpovídalo asi 21 % HDP roku 2013. Pro zajímavost v Japonsku šlo o 235 440 mld. jenů za roky 2001 až 2015, což odpovídalo 49 % HDP roku 2013. Pro eurozónu šlo v letech 2015 až 2017 o 9 579 mld. eur, což odpovídalo asi 18 % HDP roku 2013 (8). Jiný zdroj uvádí, že kvantitativní uvolňování po předchozí krisi, která začala v roce 2007 skončilo v USA až koncem října 2014, kdy centrální banka kumulovaně vykoupila aktiva za 4,5 bilionu dolarů. V Eurozóně to nebylo a není o moc lepší. Od roku 2015 do prosince roku 2018 Evropská centrální banka napumpovala do ekonomiky neuvěřitelných 2,65 bilionů eur. Každý měsíc skupovala na trhu cenné papíry. Většinu vykoupených aktiv přitom tvořily státní cenné papíry (9). Dnes centrální banky v této politice čile pokračují.
Zpět však ke Karpišově knize. Nesolventní státy blahobytu Evropy, ale i USA nebo Japonsko lze charakterisovat extrémně vysokými daněmi a tím, že oškubaní “polozdechlé a už dnes téměř nahé husy nebude úspěšné,” a proto i tentokrát nastoupí státní “léčba” pomocí nových peněz. V Karpišově terminologii nových špatných peněz. Stát dokáže inflaci vyrábět a tuto pravomoc zneužívá pro svoje cíle (10). Ostatně i v takové zemi jako USA platí, že: “Za 40 let, tedy od roku 1971, kdy Richard Nixon zrušil jakoukoliv vazbu moderních špatných peněz na zlato, ztratily americký dolar, britská libra a měny, které dnes tvoří euro, téměř 98 % své hodnoty vůči zlatu.” Tisknutí peněz je okamžité zdanění tady a teď, píše jinde Karpiš (11). V České republice se totéž týká české koruny.
Jinde v knize Karpiš píše, že zlato je ideálním prostředkem směny pro nevěřící. Je vysoce žádané hlavně v obdobích poklesu důvěry ve společnosti, v dobách ekonomické bídy a politické nestability. Zlato také odměňuje právě tehdy, kdy se nedaří akciím, dluhopisům, nemovitostem nebo samotným špatným penězům (12). Karpiš podotýká, že už dnes státy nedokážou financovat svoje výdaje pomocí daní a jejich dluhy rostou rekordním tempem, každý další nárůst výdajů budou opět řešit přes svoje centrální banky formou tištění nových peněz, což povede ke ztrátě jejich hodnoty. Dále dle něj: “Banky vytvářejí elektronické peníze na zlomku rezerv. Proto ani ty nejzdravější a nejstabilnější z nich nejsou imunní proti ztrátě důvěry v bankovní systém a potřebují pro svoje fungování podporu a garance ze strany státu a jeho centrální banky.” (13). K dobru dává měnový vývoj na Slovensku, kde se společenská dohoda “sepsaná” v penězích, měnila za posledních 100 let minimálně šestkrát (1919, 1939, 1945-6, 1953, 1993 a 2009) (14).
Ještě jeden poznatek: z ekonomického, ale i investičního hlediska je důležité to, že pro aktuální cenu zlata je určující především rezervační poptávka čili ochota či neochota prodávat ze strany držitelů už existujícího zlata (15).
Investiční část knihy
Tato recenze se nese spíše v ekonomickém duchu, ale uvedu zde aspoň pár skutečností, které se týkají i investorské části knihy (byť zlato není dle Karpiše vlastně kalsickou investicí! K tomu viz výše). Autor neříká, kolik procent portfolia by měl mít čtenář vloženo do zlata, protože to přirozeně závisí na tom jaký má čtenář investiční horizont, kolik mu je let či jaká je jeho averze k risiku. Zdá se, ale že doporučuje míti ve zlatě minimálně 10 % portfolia, či spíše více. Autor srovnává minulou výkonost různých portfolií (samozřejmě, z toho neplyne, že budoucí výnosy budou obdobné). Jak je patrné z příkladu na straně 64 až 67, tak portfolio se 25 % podílem zlata si sice vedlo o něco hůře než portfolia zcela nebo z 95 % složená z dluhopisů a amerických akcií, ale za cenu zásadní redukce rizika (16). K vypočítání cílového procenta majetku alokovaného zlata autor píše: “Čím rizikovější druhy příjmů a čím citlivější majetek na výkyvy cen v případě špatných ekonomických a finančních scénářů, tím větší podíl zlata v majetku bude potřebný jako pojistka proti mělkému a hlubokému riziku. Při odhadu cílového podílu ve zlatě je třeba zohlednit plánovaný věk odchodu do důchodu, počet závislých členů rodiny a zdravotní stav.” (17).
Karpiš také v knize srovnává se zlatem stříbro a Bitcoin (kryptoměny). Obé nepovažuje za přímé konkurenty zlata, ale ani tyto investiční nástroje nezavrhuje (kryptoměnám naopak hodně přeje). Pro stříbro platí, že na jeho nákup a prodej bohužel uvalily některé státy DPH. Jeho trh je výrazně menší, něž trh se zlatem a stříbro má tak nižší likviditu, jeho cena je tak volatilnější. Propady na akciových trzích cena stříbra prožívá hůře než cena zlata. Stříbro je tak dle autora více komoditou, zlato spíše penězi (18).
Autor samozřejmě nezastírá, že i na zlatu lze i prodělat. Ten, kdo by koupil zlato v lednu 1980 a prodal ho v únoru 2001 prodělal na zlatě nějakých 70 %, v reálném vyjádření dokonce 82 %. Rozumné je zlato nakupovat prostě postupně a jeho nákupní cenu tak průměrovat (19). Karpiš podává i seznam objektivně měřitelných faktorů, které ovlivňují vývoj cen zlata a na základě, kterých je možné trh časovat. Jen namátkou, jde třeba o zhoršující se zdraví bankovního systému. Nebo třeba to, že čím rychleji se stát blíží k fiskální propasti, tím je zlato dražší. Ukazatele cenové inflace Karpiš nepovažuje za objektivní, protože jimi manipulují samotné státy, které kazí běžné peníze. Objektivnější jsou dle něj ceny komodit nebo dluhopisů, tedy v druhém případě, pokud jejich ceny nemanipuluje centrální banka (jak se nyní třeba v případě EU děje). Velmi důležitý je dle mého i tento ukazatel: “Klesající reálné úroky na státních dluhopisech nejsilnějších zemí signalizují útěk z investicí v rizikovějším soukromém sektoru do bezpečí státního donucovacího aparátu.” A tak podobně (20).
Za velmi velmi důležité považuji to, že Karpiš uvádí to, že minimálně část ze zlata v majetku je nutné koupit a držet anonymně. Čili žádné internetové bankovnictví, žádná platba kartou, žádné dodání kurýrem. Takto koupené zlato by mohlo býti totiž státem zpětně vyhledáno a vyvlastněno, jak se i stalo v Mekce svobodného trhu USA v roce 1933. Vůbec nejsnadněji pak stát ukradne anebo zdaní papírové zlato, čili pohledávky vůči finančním institucím, které znějí na zlato a zlato v bankách. Ani bankovní bezpečnostní schránky nejsou tedy bezpečné (21).
Karpiš věnuje dost prostoru i různým druhům zlata. To běžně existuje i v papírové formě. Avšak například v případě futures (nákup zlata s jeho dodávkou v budoucnosti) končí skutečným dodáním kovu přibližně jeden z 2 500 obchodů (22). Tedy v dosti málo případech, což umožňuje jistě “frakční držbu zlata.” Dále se autor věnuje i fyzickým formám zlata jako slitkům anebo mincím. Mimochodem vůbec jsem netušil, že k zajištění důvěryhodnosti malých slitků se třeba používá jejich zalití do ochranné fólie, respektive plastu. Fólii, respektive plast pak není vhodné z produktu odstraňovat, když člověk nevylučuje jeho pozdější prodej (23). U mincí je situace o poznání jednoduší: “Investiční mince jsou oblíbeným a praktickým způsobem investování do zlata. Mince standardizují velikost a ryzost obchodovaného zlata a tím snižují náklady spojené s určením jeho ceny.” Nejpopulárnějšími z nich jsou American Eagle, Canadian Maple Leaf a Wiener Philharmoniker. Ta poslední je nejpopulárnější mincí v Evropě (24). Autor upozorňuje i na to, že z hlediska likvidity a z ní odvozeného, nižšího rozdílu mezi nákupem a prodejem je nejlepší kupovat jednouncové mince. S menšími mincemi je spojena vyšší přirážka (10 až 20 % versus 2,2 až 8 %) (25).
Víte že…
Pár dalších zajímavostí z knihy. Víte, že ceny komodit rostou jen ve státních penězích? Ve zlatě už 200 let klesají, a to průměrným tempem -0,8 % ročně? A že cena amerického akciového indexu S&P je ve zlatě dnes nižší, než byla před půlstoletím při opuštění zlatého standardu? Tento index zlevnil ze 75 gramů zlata v roce 1971 na dnešních 52 gramů, tj. o – 31 % za skoro 50 let (26). Víte, že je zlato jedním z nejobchodovanějších aktiv na světě s nejlikvidnějším trhem? Nebo, že v americkém státě Utah jsou zlatý a stříbrný dolar zákonnými platidly v paralelním oběhu s americkým papírovým dolarem? (27). Za pozornost také stojí, že průměrný výnos zlata po zrodu papírového dolaru roku 1971 byl do roku 2016 nějakých 8,1%. Víte také to, že zlato není feromagnetické a magnety ho nepřitahují (28)? A v knize je mnoho jiných zajímavých věcí.
Závěr
Nevýhody knihy? Ano, vedle poměrně dost vysoké ceny, která je kompenzována ovšem řadou dle mého názoru cenných informací. Za hodně peněz dostanete hodně musiky. Horší je to s obalem knihy. Ten má sice atraktivní vzhled, který má formu zlatého slitku, ale ještě před dočtením celé knihy se poněkud neesteticky zkrabatil. Obal je tak sice neotřelý, ale zároveň celkem nepraktický.
Poznámky:
(1) Karpiš, J. Jak na zlato: peníze pro nevěřící. Praha: Vydavatelství Bajkal 2021, str. 9.
(2) Ibid, str. 42 a 44.
(3) Ibid, str. 51.
(4) Ibid, str. 51-52.
(5) Ibid, str. 14.
(6) Pikora, Vl. a Šichtařová, M. Jak nepřijít o peníze. Praha: NFdistribuce 2020, str. 63.
(7) Karpiš, J. Jak na zlato: peníze pro nevěřící. Praha: Vydavatelství Bajkal 2021, str. 20.
(8) Mladí ekonomové o Václavu Klausovi. Praha: Institut Václava Klause 2016, str. 39.
(9) Pikora, Vl. a Šichtařová, M. Jak nepřijít o peníze. Praha: NFdistribuce 2020, str. 113 a 48.
(10) Karpiš, J. Jak na zlato: peníze pro nevěřící. Praha: Vydavatelství Bajkal 2021, str. 23-24 a 32.
(11) Ibid, str. 32-33 a 85.
(12) Ibid, str. 36. Viz i str. 59.
(13) Ibid, str. 36-37.
(14) Ibid, str. 37-38.
(15) Ibid, str. 82.
(16) Ibid, str. 64-67.
(17) Ibid, str. 130.
(18) Ibid, str. 70-71.
(19) Ibid, str. 75 a dále.
(20) Ibid, str. 78-80.
(21) Ibid, str. 11, 92, 94 a 95.
(22) Ibid, str. 101-103.
(23) Ibid, str. 109.
(24) Ibid, str. 111 a 113.
(25) Ibid, str. 114.
(26) Ibid, str. 27-29.
(27) Ibid, str. 54-55.
(28) Ibid, str. 57 a 120.
bawerk.eu
Buďte první kdo přidá komentář