Trump konfrontuje ekonomickou a geopolitickou realitu |

Sdílet článek:

TYLER DURDEN

Do doby, než bude toto publikováno, se vše může změnit, a to se dá i čekat. Trump po celou svou kariéru, i dávno předtím, než se stal politikem, výslovně prohlašoval, že si nemyslí, že je vždycky dobrou strategií být předpověditelný. A ač trhy předpověditelnost milují, tak stejně trhy a systémy, o něž se opírají, občas potřebují rozvrátit. A tohle je ten moment.

Nikdo by neměl popírat, že úzkost je na místě. Můj starší přítel, už pokročilý sedmdesátník, stále pracující, ale chystající se na důchod, má obavy jak on se svou ženou přežijí, když jim to vymete úspory. A to platí pro nás všechny, ale nutí si to otázku: Co když je ta bolestivá restrukturace, kterou asi prožijeme, a která může trvat řadu let, přeci jen nezbytná, abychom se vyhnuli horšímu osudu?

Trumpova náhlá eskalace důležitých tarifů dost překračuje principy komparativních výhod, od toho ale můžeme začít. „Komparativní výhody“ nejsou vším, co má být rozbito. Ty se na ekonomkách opakují, jako by šlo o evangelium, už od 80. let a říkají to nějak takhle: „Vlna je ve Skotsku levnější a víno je levnější ve Francii, takže Francie by měla své víno prodávat do Skotska a Skotsko by svou vlnu mělo prodávat do Francie.“ Všem to prospěje. Tečka. V tomto rozsahu to podávají. A tohle je podstata teorie svobodného trhu.

Avšak v reálném světě dopadají politiky, které spoléhají na doktrínu „komparativních výhod“ jako na své morální ospravedlnění dost nešťastně. Ač by celkový ekonomický růst mohl být maximalizován, pokud by všechny země exportovaly produkty, které vyrábí nejrentabilněji, tak místní dopady nejsou vždy neškodné. Např. země, které produkují kávu za globálně konkurenční cenu, skončí tak, že cenná zemědělská půda přejde z produkce potravina na pěstování kávy. Ty kávové plantáže typicky vlastní nadnárodní korporace, které své zisky repatriují do zemí s nízkým zdaněním v zahraničí a zároveň si koupí tu malou domácí elitu, která přitvrdí s regulatorním prostředím. Mezitím se taková země stane závislá na dovozech všeho kromě kávy a pro běžné občany se i káva stane méně dostupnou, neboť jí narostou ceny. Nahraďte „kávu“ jakýmkoliv speciálním produktem a až příliš často se ty „výhody obchodu“ v reálu promítnou do naštvaného, odraného obyvatelstva závislého na rostoucích dluzích a zahraniční pomoci.

Tyto případy se neomezují na cizí země, ani se neomezují na komodity. Když nadnárodní Americké korporace stěhovaly zpracovatelský průmysl do zámoří, tak v tom procesu ničícím v Americe miliony pracovních míst a tisíce komunit nebyla jen levná vlna, levné víno a nechutně levné televize s plochou obrazovkou, co výměnou za to proudily do země. Do zámoří jsme vystěhovali výrobu své oceli, své výrobce čipů, svůj farmaceutický průmysl a spoustu dalšího.

A i taková devastace se tolerovala po desetiletí, protože postihovala převážně ty, o kterých teď mluvíme jako o státech rezavého pásu. Naše ekonomika služeb a technické sektory zažívaly boom spolu i s tím, co zůstalo z průmyslu, což ukájelo většinu obyvatel milujících levnější zahraniční dovozy. Ale celý ten systém nemohl fungovat věčně. Roku 2024 byl americký obchodní deficit 918 miliard $, což je nový rekord. Souhrnný obchodní deficit Ameriky, který skoro celý vznikl od roku 2000, teď odhadem převyšuje 17 bilionů $.

Abychom vykázali obchodní deficit, k tomu máme to, co ekonomové nazývají „běžný účet.“ Když dolary tečou do zámoří, abychom za ně nekupovali zahraniční dovozy, více, než cizí země dolary utrácí za nákupy našich exportů, tak se přebytek dolarů vrátí ve formě navyšování cen aktiv kvůli nabídkám cizinců nakupujících americká aktiva. Když to trochu přehnaně zjednodušíme, tak se ten obchodní deficit rovná levným obrazovkám, ale cenově nedostupnému bydlení. Existuje však i další důvod, proč má Amerika ohromný obchodní deficit. Zaplavuje svět transakcemi denominovanými v dolarech a cizincům dovoluje, aby nakupovali americká aktiva, takže v podstatě svoji měnu dáváme jako zástavu. A pokud je Amerika takhle na prodej, tak to pomáhá dolar udržet jako tvrdou měnu.

A to se hodí. Američané vykázali za posledních 50 let 46 roků s deficitem federálního rozpočtu. Prozatím status dolaru jako dominantní měny pro transakce a rezervy ve světě poskytuje americké federální vládě možnost půjčovat si peníze prodejem Pokladničních poukázek.

Tohle vše je dobře známo a jen se něco občas uplichtí, aby to ještě chvilku fungovalo. Takže proč se lidé chovají, jako by to bylo udržitelné? Jak ještě dlouho může globální ekonomický model spočívat na americkém obchodním deficitu k financování vojenského a průmyslového rozvoje zemí, které v některých případech ani nejsou našimi spojenci, když je tohle vše vyvažováno zahraničními nákupy amerických aktiv? A jak dlouho ještě potrvá mezinárodní poptávka po dolarech k financování federálních rozpočtových deficitů?

Abyste pochopili, proč nám to přeroste přes hlavu, tak uvažte trendy ve federálním rozpočtu v posledních letech.

V posledním roce Trumpova prvního období, tj. roku 2019, byl federální rozpočet 4,4 bilionu $ a platby úroků 400 miliard $. Roku 2025, tj. v prvním roce současného Trumpova období, je projekce federálního rozpočtu 7,0 bilionů $ s úroky těsně pod 1,0 bilionem $.

Co se změnilo? Ač se pandemie COVID využilo k ospravedlnění nalití ohromné hromady federálních peněz do ekonomických stimulů, kdy značná část byla nejspíš nezbytná, tak proč se to utrácení nezmírnilo, když jsou dopady pandemie už nejméně dva roky za námi? Máme čekat jen ohromné deficity federálního rozpočtu rok za rokem? Je snad udržitelné zaznamenávat deficity federálního rozpočtu, které vyrostly z alarmujících 900 miliard $ roku 2019 na 1,9 bilionu $ roku 2025, tj. více než dvojnásobně?

Zhruba přesné shrnutí ekonomické reality, s níž jsme konfrontováni, je deficit federálního rozpočtu 2 bilionů $ ročně a obchodní deficit 1 bilionu $ ročně.

Deficity federálního rozpočtu se navyšují ve formě akumulujících se úroků z národního dluhu. Roku 2019 platby z tehdejšího národního dluhu 22 bilionů $ dosáhly 575 miliard $, při průměrné úrokové sazbě 2,5 procenta. Do roku 2024 národní dluh raketově vyrostl na 35 bilionů $, tj. nárůst o 13 bilionů $ za pouhých šest let. Roku 2024 byly platby úroků 1,1 bilionu $ a průměrná úroková sazba vyrostla na 3,3 procenta.

Ta „průměrná“ úroková sazba vyžaduje vysvětlení. Za desetileté pokladniční poukázky se v současnosti platí 4,4 procenta. Úrokové sazby během posledních několika let totiž rostly. Představte si, že by to pokračovalo a těch 35 bilionu $ či více pokladničních poukázek by bylo splatných, a tak by se reinvestovaly za 4,4 procenta. To by narostly roční federální platby úroků za národní dluh na 1,5 bilionu $.

V kterém okamžiku se z toho stane krize?

A když si počkáme, až přijde další finanční krize, budeme schopni se z toho zase dostat půjčkami? Není tedy divu, že Trumpův tým osekává byrokracii a doufá, že vymýtí to ohromné podvodné nárokování. Mezi všemi metrikami, na kterých záleží, je to objem závazků federální vlády, který v posledních šesti letech narostl až explozivně, a takhle to dál jít nemůže.

Což nás přivádí ke geopolitické realitě, s níž se musíme konfrontovat, tj. se vzestupem Číny. Žádná další země neudělala více při financování rychlé industrializace Číny než Spojené státy. Teď ale Spojené státy na Číně závisí v kritických minerálech, elektronických zařízeních, strojírenství, železu, oceli, lékařských zařízeních, organických chemikáliích, farmaceuticích a ve spoustě dalšího. Každým rokem je největší procento našeho obchodního deficitu s Čínou, tj. roku 2024 přes 300 miliard $. Číňané ten přebytek investují do pokladničních poukázek, používají to ale také k nákupům strategických aktiv ve Spojených státech. A jak se k nám Čína chová, zatímco my financujeme meteorický vzestup její ekonomiky?

Zde je přepis komentářů pronesených minulý týden na CNN uznávaným investorem a businessmanem Kevinem O’Learym.

„V Číně podnikám a oni nehrají podle pravidel. Jsou už desítky let v WTO, ale nikdy nedodržovali žádné z pravidel, která při vstupu odsouhlasili. Podvádí, kradou, kradou intelektuální vlastnictví a nemůžu to napadnout u jejich soudů, berou si produkty, technologie, kradou je, pak je vyrábí a prodávají je sem zpátky. Už to není o tarifech. Nikdo si ještě na Čínu nedošlápl, ani Evropané, žádná administrativa za desítky let. Jako někdo, kdo tam opravdu podniká, už toho mám dost. Mluvím za miliony Američanů, kteří mají intelektuální vlastnictví, které Číňané ukradli. Nemám nic proti Čínskému lidu, ale vláda tam podvádí a krade a konečně je tu administrativa, která se do toho pustí a řekne ‚dost‘.

O’Leary si myslí, že Trump by měl na Čínu uvalit 400 procentní tarify. Možná tomu pak budou věnovat pozornost. Rovněž poukázal, že Amerika, která má zatím největší ekonomiku a největší domácí trh na zemi, v budoucnu už takovou ekonomickou páku mít nemusí. A má pravdu. Teď je čas vyvinout na Čínu ekonomický tlak, protože o dekádu později už bude příliš pozdě.

Trumpova administrativa uznává tři skutečnosti, které nechápavci a iluzemi opojení zkouší buď popírat, nebo zamaskovat v nuancích.

(1) Jsme s Čínou ve studené válce, a jestli se do toho nevložíme, tak ji prohrajeme.
(2) Zbavili jsme se svých průmyslových schopností a to se musí změnit. A to rychle.
(3) Federální výdaje se vymkly kontrole; trendy v tom jsou bezprecedentní a musí se zvrátit.

A teď zbytek toho příběhu. Tarify jsou jen úvodními salvami v boji, jemuž se už dále nemůžeme vyhýbat.

Roku 1986 ekonom Amerického podnikatelského institutu Herbert Stein ohledně federálního dluhu USA slavně prohlásil: „Když něco nemůže pokračovat navždy, tak se to zastaví.“ To bylo před 40 lety, když byla americká dluhová orgie ještě ve své první dekádě. Od té doby to šlo dál a dále a jak čísla ukazují, tak se to v posledních několika letech ještě zintenzivnilo.

A zastaví se to. Otázkou je jen kdy a jak. Člověk musí ty obavy, které to u mnohých vyvolalo, prominout, protože naše současná administrativa se pokouší konfrontovat se s neudržitelným. Ale u těch, co se prohlašují za ekonomy, kteří teď s nemístnou jistotou té Trumpově odvážné hře zlořečí jako zbytečné nebo hloupé, by byl na místě méně povýšenecký přístup.