Pokrok bez povolení – recenze




Sdílet článek:

V roce 2020 vyšla v češtině kniha „Pokrok bez povolení“ od slovenského ekonoma Róberta Chovanculiaka. Kniha pojednává o sdílené ekonomice a nových digitálních technologiích a její název celkem jasně indikuje to, že sdílená ekonomika a nové digitální technologie vedou k pokroku, který světe div se, nebyl povolen vrchností! Na tuto opovážlivost se tedy musíme blížeji podívat.

Sdílená ekonomika

Kniha je sice o tom, jak trh pomocí sdílené ekonomiky, crowfundingu a kryptoměn zásobuje spotřebitele různými výrobky, a to zejména službami, ale ještě více je o něčem jiném. Autor píše: „Pokrok, který přináší internet, tak nekonkuruje jen analogovým podnikatelům a kamenným obchodům, nýbrž především světu zákonů, úředníků a politiky. A právě to je tématem této knihy. Jak se mění úloha státu a trhu ve společnosti po nástupu internetu.“ (1). Autor tvrdí, že by knihu nemusel vůbec psát, kdyby vývoj institucí držel krok s vývojem technologií. „Tedy kdyby se formální pravidla hry, tzn. ústavy, zákony, regulace, ale i neformální pravidla, tzn. normy, zvyky, tradice, měnily a přizpůsobovaly tak rychle, jak přicházejí inovace a nové technologie.“ (2). Soukromě bych poznamenal, že to kdyby platí zejména pro případy jako jsou ústavy, zákony a veřejné regulace, kdy human design nedokáže držet krok s human action. José Ortega y Gasset napsal už koncem 20. let 20. věku, že na náměty politické a společenské se užívá tupé nářadí představ, které sloužilo před dvěma sty lety k řešení situací dvousetkrát jednodušších (3). Tím tento problém vhodně vystihl.

Co však autor nazývá sdílenou ekonomikou? Těch definic je dle něj více, ale autor používá tuto: vymezujícím znakem sdílené ekonomiky je aktivace nevyužívaných zdrojů prostřednictvím snížení transakčních nákladů. Za sdílenou ekonomiku považuje platformy, které umožňují ze spotřebních statků, které by člověk využil jen pár hodin denně, vytvořit kapitálové statky, které přinášejí hodnotu. Platformy sdílené ekonomiky si mohou dovolit nižší ceny, protože využívají jinak nevyužívaný kapitál a práci. Dále pak v autorově světě jde o aktivity typu peer-to-peer, tedy od lidí k lidem (4). Tedy jde tu mimo jiné také o to, že z těchto aktivit vypadávají prostředníci, jako podnikatelé anebo šéfové. Dle Chovanculiaka by se právě šéfové měli příchodu sdílené ekonomiky obávat nejvíce. Platformy totiž často nahrazují různé manažerské pozice. Nejsou potřebná třeba ani oddělení na řízení lidských zdrojů (5). To zní dobře. Místo zprostředkujících podnikatelů se každý účastník sdílené ekonomiky stává defacto sám podnikatelem. No a protože činnost státu je založena zpravidla na tom, že stát používá k odvodu daní takovéto prostředníky jako jsou podnikatelé a manažeři, je jasné že i jemu sdílená ekonomika o něco zužuje prostor pro jeho činnost. Navíc jak Chovanculiak upozorňuje: „Dnes je však přesun ke konkurenci v rámci sdílené ekonomiky otázkou několika kliknutí. A dokonce můžete být zaregistrováni u více ‚zaměstnavatelů‘ najednou. Nejlepší sociální ochranou pracujících není tlustý zákoník práce, ale mnoho možností při výběru zaměstnání. A právě to přináší sdílená ekonomika. Soutěžení o pracující na platformách tak dělá ze zákoníku práce zastaralý způsob zabezpečení ochrany a sociálních výhod pro pracující.“ (6).

Dle autora je sdílená ekonomika také v podstatě ekonomikou melouchů. Snížením transakčních nákladů, se kterým přišla sdílená ekonomika potažmo internet, se rozšiřují oblasti a rozsah činností, kde je možné melouchy vykonávat. „Ve světě působí platformy jako TaskRabbit, kde najdete člověka, který vám poskládá nábytek, pokosí trávník, ostříhá stromy, zapojí pračku, opraví myčku nádobí nebo sbalí věci při stěhování…“ Podle výzkumů lidé využijí sdílenou ekonomiku především na překlenutí výpadků v příjmech (7).

Asymetrické informace a stát

Autor se na začátku knihy zabývá tzv. selháním trhu, které má vyplývat z informační asymetrie, což je dnes dosti populární teorie (spolu s nedokonalými informacemi). Tato teorie úzce se sdílenou ekonomikou totiž souvisí. Respektive sdílená ekonomika tuto teorii v podstatě vyvrací. Autor však neopomíjí seznámit čtenáře se starší kritikou této teorie, kterážto kritika pochází ještě namnoze z doby před rozvojem internetu. Velmi správně uvádí, že z řešení problému informační asymetrie se stává zisková příležitost. A podnikatelé na problémy s asymetrickými informacemi reagovali pomocí záruk, obchodních značek, obchodních sítí, snahami o dosažení dobré reputace či pomocí certifikátů. Zákazníci reagovali pak pomocí různých společností, které provádí nezávislé testování, pomocí šuškandy a podobně (8). Naopak veřejný sektor zpravidla reaguje pomocí licencování podnikání, zákoníky práce a přísnými regulacemi. Autor nešetří v knize kritikou veřejné státní regulace. Upozorňuje třeba na to, že: „…politici jsou jen lidé a často sledují vlastní zájem. V jejich pozici to znamená spíš přijímání špatných zákonů, které budou vyhovovat úzkým zájmovým skupinám.“ A tedy nikoliv velké většině obyvatel. (9). Dále veřejný regulátor nedisponuje zpravidla potřebnými vědomostmi o konkrétním místě a čase, který by potřeboval na to, aby dokázal správně vyhodnotit jednotlivé náklady a výnosy pro různé zúčastněné strany. Veřejný orgán s monopolem na plošné regulace, platné pro celou ekonomiku, navíc disponuje jen minimální zpětnou vazbou, o tom zda regulace přinesla čistý prospěch anebo naopak ztrátu. Neexistuje zde žádný konkurenční tlak, který by pomohl odhalit nesprávné regulace. Podmínky na trhu se navíc neustále a rychle mění, což mění relativní náklady a výnosy. Státy mnohdy nejsou schopné ani své regulace prosazovat. A tak podobně (10).

Mimochodem zajímavá je i v knize uvedená statistika, která praví, že v roce 1950 potřebovalo v USA licenci na výkon svého povolání 5 % pracovní síly, v roce 2000 už 20 % a dnes se údaj blíží k jedné třetině (11). To ukazuje, že zde jde dost často o něco jiného než o ochranu spotřebitelů, a to o potírání konkurence.

Soukromé regulace a nepotřebný stát

Jak již bylo výše poznamenáno, stát se v případě sdílené ekonomiky stává poněkud nepotřebným. Pěkně to autor ilustruje na straně 46 až 47 recenzované knihy. Sdílená ekonomika je založena na důvěře a jejím budování: „Podnikatelé obsluhující platformy sdílené ekonomiky proto museli přijít s novými a inovativními řešeními, jak ujistit obě strany kontraktu, že ta druhá strana nezneužije svého postavení. Museli najít způsob, jak ujistit poptávku, že nabídka nechystá nic nekalého a naopak. Jinými slovy, museli hledat řešení problému informační asymetrie.“ Zájmem soukromých regulátorů bylo postarat se o to, aby byla jejich platforma bezpečná, že cestující se nebude bát nastoupit k někomu do auta a turista se nebude bát přispět u někoho neznámého. Tím se zabezpečí to, že jednotliví aktéři budou ochotni v co největší míře obchodovat, sdílet, pronajímat a poskytovat služby. Z toho mají právě platformy příjem. Jejich zájmy jsou tak shodné se zájmy zákazníků (12). Investoři do platforem sdílené ekonomiky se obávali zpočátku především toho, že lidé k sobě nebudou chtít pouštět cizí lidi (a ze začátku se to skutečně některým lidem nevyplatilo). Podnikatelé tudíž začali přicházet se svoji soukromou regulací: pravidla povolující vstup, verifikace skutečné totožnosti a propojení s účty sociálních sítí a telefonním číslem, pojištění členů, aplikování reputačních mechanismů a hodnocení hvězdičkami nebo slovním komentářem atd. Platformy tak: „Jinými slovy, začaly poskytovat služby soukromé regulace, tedy služby, u kterých jsme zvyklí, že je poskytuje výhradně stát… Ve skutečnosti, ale platformy sdílené ekonomiky poskytováním služeb soukromé regulace a hledáním řešení problému informační asymetrie začaly konkurovat státu a jeho regulacím.“ Jinde autor přímo píše, že tu máme platformy, které mají vlastní „zákony“ a infrastrukturu bezpečnosti. A co je důležité! Od státního poskytovatele se liší tím, že mají své vlastníky a nemohou přinutiti celou ekonomiku, aby se řídila jejich regulacemi. Jejich soukromé regulace platí jen pro ty, kteří se rozhodnou vstoupit na jejich platformu (13). Z toho plyne nejen to, že stát se stává méně potřebným, ale i to, že svobodný trh znamená soukromou regulaci a ne žádný chaos, na což jsem ostatně sám dříve poukazoval (14).

Trh přitom soukromé regulace podnikatelů na platformách trvale testuje. Vlastník nemůže svoje regulace vnutit všem účastníkům trhu. Má jen možnost omezit vstup na vlastní platformu všem, kteří nedodrží jím vyžadovaná pravidla a regulace. Reguluje tak jen podmínky na své vlastní platformě. Pokusy s různými regulacemi se tak mohou odehrávat současně na různých platformách. Úspěšné regulace se pak rychle šíří na další platformy a mylné regulace jsou vytlačeny konkurencí na okraj. Autor uvádí: „Pokud by… podnikatelé přijali, řekněme, příliš volné regulace, bude existovat zisková příležitost ve formě zpřísnění regulace na platformě, jelikož zákazníci budou ochotni platit větší částky za zvýšení bezpečnosti, než jsou náklady spojené s touto regulací… Na druhou stranu, jestliže jsou regulace příliš přísné, vzniká zisková příležitost při jejich rušení.“ (15). Stěží lze význam tohoto mechanismu přecenit.

To také znamená, že soukromá regulace nyní při existenci sdílené ekonomiky existuje vedle veřejné regulace. Vzniká tak otázka stran toho, že kdyby byla veřejná regulace skutečně opodstatněná, tak proč by se měla vůbec soukromá alternativa k této regulaci udržet? Měla by přece, jak popisuje teorie informační asymetrie, zaniknout (16). Většinou se však tak neděje.

Airbnb, Uber a ti druzí

V dalších částech knihy autor téměř detektivním způsobem zkoumá nedávnou minulost a žhavou současnost různých platforem sdílené ekonomiky. Ať už jde o Airbnb, Uber anebo i jiné a i méně známé společnosti. Velký důraz přitom klade právě na vznik a vývoj soukromých a navzájem si konkurujících si regulací. Jde o docela napínavé čtení. Stejně tak jsou napínavé snahy veřejné sektoru tyto platformy zlikvidovat (17). V knize je toho samozřejmě více. Zaujalo mne třeba to, že sdílení je vlastně ekologické (18). A mělo by být tak ekology de facto podporováno. Nebo to, že platformy se díky internetu a aplikacím dokáží velmi působivě spolu s klienty sešikovat ke své ochraně. Pro příklad petici za zachování licence pro Uber v Londýně podepsalo během 24 hodin 500 tisíc lidí! Zaujalo mne i to, že dle autora jsou vysokoškolské učebnice ekonomie a veřejných financí zaujaté vůči trhu. Nebo to, že moderní technologie, jako je internet, demokracii na rozdíl od trhu nepomáhají (19).

Autor neskrývá to, že veřejný sektor se bude snažit sdílenou ekonomiku nějak omezovat a je možné, že někdy bude i úspěšný. Ale také píše, že se musíme připravit na to, že pokrok bez povolení se stane mnohem častějším fenoménem než třeba v minulosti (20).

Crowfunding

Na závěr se ještě podívám na crowfunding (sbírky na internetových platformách). Mimochodem recenzovaná kniha mu vděčí za svůj vznik, tedy pokud jde o slovenské vydání. Chovanculiak píše, že: „Crowfunding umožnil především malým začínajícím podnikatelům obejít klasické způsoby financování a získat počáteční kapitál na rozběh byznysu. Crowfunding tak začal fungovat jako tržní průzkum, marketing, reklama a nástroj financování dohromady.“ Autor se však především v knize věnuje crowfundingu se zaměřením na financování veřejných nebo komunitních statků. Dnes existuje celá řada takových to crowfundingových platforem, které se zabývají dobrovolným financováním veřejných statků (IOBY, Spacehive, Patronicity atd.) (21). Crowfunding tak nahrazuje veřejný sektor. V knize jsou uvedeny příklady úspěšných crowfundigových kampaní. Třeba na zabezpečení větší ostrahy a bezpečnosti, na veřejné osvětlení, právní pomoc, vojenské vybavení a podobně (22).

Ekonomové přišli s celou řadou teorií veřejných statků. Nejpopulárnější z nich je teorie nevyloučitelnosti ze spotřeby čili teorie černého pasažéra. Přirozeně problém černého pasažéra je tržní příležitostí, jejíž úspěšné vyřešení nabízí podnikatelům dosažení zisku, a proto je motivuje takovéto příležitosti využít. Internet a crowfundingové platformy toto podnikatelům ještě zjednodušují. Například vrácení peněz při neúspěšné sbírce není již více velkým problémem. Chovanculiak píše: „Stačí před sbírkou určit, kolik je třeba nasbírat, aby bylo možné financovat policii (určí se finanční cíl) a následně se dohodnout, že pokud se této částky nepodaří dosáhnout, všechny příspěvky se vrátí přispěvatelům. V odborné literatuře má takovýto mechanismus nebo kontrakt mnoho názvů: zajišťovací kontrakt, mechanismus s bodem poskytnutí, příslib s prahem. Na crowfundingových platformách se mu říká ‚všechno nebo nic‘. Jeho aplikace znamená, že pokud tvůrce kampaně dosáhne stanoveného finančního cíle, získá všechny nasbírané prostředky. Pokud ho nedosáhne, všechny příspěvky se automaticky vrací přispěvatelům.“ (23). Pro nastavení účinných motivů, které mají lidi motivovat k tomu, aby přispěli na crowfunding, slouží odměny pro přispěvatele. A větší společenská prestiž pro toho, kdo přispívá, za předpokladu, že jeho příspěvek je vidět (24). Chovanculiak ovšem správně říká, že tyto dvě poslední zmíněné skutečnosti tu byly již dříve, dávno před internetem.

Osobně bych z této kapitoly knihy zmínil ještě poznatek, na který v učebnicích ekonomie málokdy narazíme. Autor se ptá, jak dokáže stát bez dobrovolného kontraktu určit optimální úroveň poskytování (veřejných) statků a zabezpečit, aby platili jen ti, kteří platit mají, a přesně tolik, koli mají. Jde o to, aby při zdaňování černých pasažérů nebylo naděláno více škod, když jsou uvaleny daně i na lidi, kteří o veřejné statky nejeví zájem (25). To je velmi správný poznatek. Psal o něm sám již v minulosti: „Dejme tomu, že nějaký ekonom si myslí, že nějaká situace na svobodném trhu se jeví, jako problém černého pasažéra a navrhne opravu tohoto tržního selhání pomocí činnosti veřejného sektoru. Jak ale můžeme v této situaci stanovit, jaká je správná nabídka veřejného statku? Je-li nabízeno osvětlení v ulicích „nedostatečně“ ve výši výdajů 1 milion korun ročně, jak víme, jaká je správná částka, která by měla být za toto osvětlení utracena? 3 nebo 10 či 120 milionů korun ročně? Vše co takový ekonom ví (ve skutečnosti neví) je to, že kdyby byl vyřešen problém černého pasažéra, tak by lidé vynaložili na osvětlení ulic více prostředků. Neví, ale kolik. Preference spotřebitelů totiž nebyly demonstrovány. Byla-li by hypotetická správná částka – známá jen Pánu Bohu – 2 milion korun ročně a náš ekonom-opravář by postavil a provozoval osvětlení ulic s částkou výdajů 5 milionů korun ročně, tak i z jeho pohledu by zde šlo o finanční ztrátu, protože by sice vylepšil nabídku osvětlení o 1 milion korun ročně, ale další 3 milion korun by promrhal. Nepočítaje v to (nemalé) náklady na politický proces a úřednickou práci. Horší situace nastane, když přijde několik takových ekonomů za vládou. Jeden s osvětlením, druhý s chodníky, třetí s ohňostrojem, čtvrtý s parkem, pátý se silnicí apod. Na základě čeho rozhodne vláda o tom, co se bude produkovat, a co se nebude produkovat? A na základě čeho rozhodne vláda o poměrech mezi tím, co se bude produkovat? Budeme mít osvětleno 10 ulic, budeme mít 1 park a 5 chodníků anebo budeme mít osvětleno 5 ulic, budeme mít 2 parky a 2 chodníky, 3 ohňostroje a 1 silnici? Nebo budeme mít jinou kombinaci těchto věcí?“ (26). Čtenář by si také neměl myslet, že před vznikem internetu a crowfundingových platforem nebývaly sbírky na veřejné a i jiné záležitosti moc úspěšné (několik jich sám autor uvádí). Ve skutečnosti byly vcelku úspěšné a bylo jich opravdu velmi mnoho. Příklady z viktoriánské Anglie nebo Českých zemích 19. věku a 1. poloviny 20. století jsou velmi hojné (27).

Naopak nemůžu příliš souhlasit s tvrzením, že soukromé poskytování práva a pořádku zpravidla dobře funguje jen v nevelkých homogenních klubech, kde dochází k pravidelným interakcím a kde jsou snadno dostupné informace o tom, kdo je členem a jak se choval v minulosti. To vede k tomu, že by se těžko našly spolky či kluby, které dosáhly velikosti měst nebo zemí. Důvodem má být to, že s růstem velikosti klubu klesá opakovanost, síť interakcí postupně řídne, povolují sociální vazby a rapidně rostou náklady na informační infrastrukturu (28). To je samozřejmě pravda, ale různé kluby a spolky nemusely čekat na to až vznikne internet a různé platformy. Sami tento problém dokázaly dávno docela dobře vyřešit. Příkladem mohou být britské svépomocné spolky (friendly societies): „Další výhodou spolků bylo, že se často spojovaly do různých skupin – tzv. řádů (ve Velké Británii od 20. let. 19. století). V rámci těchto řádů se uzavíraly reciproční dohody, které umožňovaly členům bez velkých problémů přestupovat z jednoho spolku do druhého. To bylo praktické například, když se člověk stěhoval z jednoho města do druhého (ba i do kolonií). A také to přispělo ke zlepšení hospodaření spolků, k jejich lepšímu řízení a transparentnosti. Dříve se spolky, které měly přibližně desítky až stovky členů, často dostávaly do potíží, které končívaly i krachem (pojistné poplatky nestačily pokrýt vyplácené dávky). Řády sloužily jako dohlížející autorita nad tzv. lóžemi spolků, na které se řád dělil, a které byly jinak poměrně nezávislé (29). Spolky se popasovaly s problémy sami. Spojovaly se do různých druhů skupin se dvěmi stupni úrovní, přitom si však udržely značnou míru samostatnosti a autonomie.

Závěr

Jistou nevýhodou knihy je poměrně dost drobné písmo u poznámek, což nepotěší dalekozraké lidi. Knihu by si měl přečíst jisto jistě každý ekonom, ale nejen ten. Rovněž tak pro mnoho stoupenců omezeného státu či klasických liberálů anebo paleolibertariánů je kniha užitečná. Dává jim jistou naději, že společenská moc opět uteče státní moci, což by mohlo vést aspoň v některých oborech lidské činnosti k větší svobodě a prosperitě (30). Čili human action tak bude míti převahu nad human design.

bawerk.eu

Poznámky:
(1) Chovanculiak, R. Pokrok bez povolení. Praha: Grada Publishing 2020, str. 14.
(2) Tamtéž, str. 15.
(3) Ortega y Gasset, J. Vzpoura davů. Praha: Portál 2018, str. 111.
(4) Chovanculiak, R. Pokrok bez povolení. Praha Publishing: Grada 2020, str. 37 a 42.
(5) Tamtéž, str. 34.
(6) Tamtéž, str. 35.
(7) Tamtéž, str. 33.
(8) Tamtéž, str. 22-24.
(9) Tamtéž, str. 52.
(10) Tamtéž, str. 58-59 a 69.
(11) Tamtéž, str. 60.
(12) Tamtéž, str. 46-47 a 54-55.
(13) Tamtéž, str. 47 a 50.
(14) Viz ZDE.
(15) Chovanculiak, R. Pokrok bez povolení. Praha: Grada Publishing 2020, str. 61-62.
(16) Tamtéž, str. 79.
(17) Tamtéž, str. 81-82.
(18) Tamtéž, str. 98.
(19) Tamtéž, str. 83, 130 a 136.
(20) Tamtéž, str. 98-100.
(21) Tamtéž, str.108-109.
(22) Tamtéž, str. 110 a dále.
(23) Tamtéž, str. 113.
(24) Tamtéž, str. 119 a 121-122.
(25) Tamtéž, str. 137-139.
(26) Poznámky k ekonomické kalkulaci a Frakční bankovnictví jako podvod. Brno: Institut Eugena von Böhm-Bawerka 2016, str. 22.
(27) Ne až tak divoký „divoký“ kapitalismus. Praha: Ludwig von Mises Institut 2014.
(28) Chovanculiak, R. Pokrok bez povolení. Praha: Grada Publishing 2020, str. 155.
(29) Ne až tak divoký „divoký“ kapitalismus. Praha: Ludwig von Mises Institut 2014, str. 168.
(30) Blíže viz Rothbard, M. N. Praha: Ludwig von Mises Institut 2011, str. 25-26.

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (3 hodnocení, průměr: 5,00 z 5)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 1700 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*