Roger Scruton o tom jak bránit Západ

Jejich slabost povzbudila nesmiřitelného nepřítele, jenž považuje západní životní styl za ohavný a nejspíš i za urážku samého Boha. Naše společnost, jako by byla raněna slepotou, umožnila svému soupeři, aby se v hojném počtu usazoval v jejím středu, někdy jako v případě Británie, Francie a Holandska vytvořil rozsáhlá ghetta, jež mají jen minimální a většinou antagonistický vztah ke svému okolnímu politickému životu. A co je ještě podivnější, v Americe i v Evropě zavládla v duchu veřejné kajícnosti, možná se smutkem v srdci, snaha ustupovat před cenzurními požadavky mulláhů, politici otevřeně napadají vlastní kulturní i náboženské dědictví a vychvalují islám. Ještě před dvaceti lety by bylo zhola nemyslitelné, aby nejvyšší představitel státní církve arcibiskup canterburský ve veřejném projevu navrhl uznat islámské právo a zahrnout je do britské soudní pravomoci. Mnoho lidí s hodnostářem souhlasí a považuje to za dobrý krok k mírumilovnému kompromisu a soužití s muslimy.

Usmiřování není cesta

Podle mého soudu je usmiřování nepřítele za každou cenu velmi nebezpečné, není rozumné dokazovat dobrou vůli na úkor legitimnímu nároku vlastní kultury a národního dědictví. Ještě dlouho potrvá, než se vyjeví pravda v celé své nahotě a bude snad možné dnešní omyly napravovat. Zamysleme se proto už nyní a podívejme se, co je vlastně v sázce, jaké hodnoty nutno obhajovat a co konfrontace s islámem obnáší. Pokusme se pochopit naše kulturní dědictví a podívejme se, co vlastně v dějinách sehrálo tak zásadní roli ve vytváření současného světa, v němž se tradiční islámská společnost necítí dobře. Je patrné, že agresivita islamistů vyplývá ze zoufalé potřeby mnoha muslimů nalézat útěchu v pravidlech a hodnotách světonázoru neslučitelným se západním životním stylem. Nijak by nás to ale nemělo odradit od obhajoby naší svobodné civilizace, jak by si dnes mnozí přáli, ale naopak mělo mobilizovat k její obraně.

Základním principem evropské politické tradice je občanství. Západní lidé považují vládu zákona za legitimní, protože si ji sami politickým vyjednáváním vytvářejí a sami se jí svobodně podřizují. A právě z účasti na politickém procesu vyplývají práva a povinnosti občanů. Politické společenství se od náboženské obce principiálně liší, jde o zásadní rozdíl mezi občanem a poddaným. Společenství věřících není svobodné, skládá se ze členů, kteří se podvolují, takový je smysl arabského pojmu isla ̄m. Stačí pochopit význam občanství a porozumíme západní civilizaci. Miliony migrantů opouštějí svůj domov a vydávají se do světa netoliko z ekonomických důvodů, ale také proto, že chtějí žít v řádu, který výměnou za souhlas poskytuje bezpečí a osobní svobodu.

Jinak je tomu ale s tradiční islámskou společností, ta chápe právo jako soubor věčně platných božích příkazů a doporučení. Měnit je nelze, přestože se praxe někdy z nezbytí uchyluje k právnímu rozboru a argumentaci. Zákon koránu vyžaduje absolutní poslušnost, jeho autorem je sám Bůh a koncepce občanských práv je mu zcela cizí. Pro nás jsou zákony zárukou svobody, nepocházejí od Boha, ale z přirozené lidské touhy po spravedlnosti, jsou důsledkem konsensuálního společenského procesu. Zejména v britské a americké tradici zvykového práva (precedens) máme názorný příklad  neocenitelné výhody zákonů, které nevytvořila nějaká suverénní vláda, nýbrž nezávislé soudy v úsilí objevovat v občanských sporech spravedlnost. Naše právo vychází ze zdola a se stejnou autoritou se obrací jak k občanům tak i k vládě. Už od pozdního středověku bylo zřejmé, že právo, přestože je vynucuje stát, dokáže sesadit panovníka, jenž se odvážil je porušit.

Privatizace morálky?

S rozvojem zákonodárství došlo k privatizaci náboženství a do určité míry i morálky. V západním způsobu myšlení je představa trestu za cizoložství, přestože s manželskou nevěrou rozhodně nesouhlasíme, přímo absurdní. Zato božský kodex shari’ah nerozlišuje morálku a právo, vyžaduje, aby se společnost a stát zjevené boží vůli podřídily. Naše zákony jsou civilní, netrestají hříchy. Tvrdost islámských předpisů zmírňuje do jisté míry tradice umožňující doporučení a závazky Svatého zákona, ale privatizace morálky, nemluvě o víře, možná není.

Samozřejmě, že většina muslimů nežije pod zákony shari’ah, existuje jen několik málo výjimek jako například Afghánistán a Saudská Arábie, které se pokoušejí islámské právo prosazovat. Ostatní muslimské státy přijaly západní trestní právo podle vzoru osmanské říše z počátku devatenáctého století. Brzy se ale ukázalo, že je uznání principu západní civilizace problematické a značně nebezpečné, nevyhnutelně vyvolalo mezi muslimy odpor, pojetí světské vlády je neslučitelné s boží autoritou. Lze je v tradici podvolení považovat za blasfémii, ostatně jak prohlásil jeden z bývalých vůdců Muslimského bratrstva, Sayyid Qutb ve svém stěžejním díle Milníky, světské právo de facto žádným právem není. Proto je v muslimských zemích tak snadné každou vzpouru proti světské moci ospravedlnit, je totiž urážkou a uchvácením suverénní autority samého Boha.

Už od svého založení má islám potíže uznat jiné zákonodárství, jinou suverénní vládu, než jakou zjevuje a vyhlašuje Korán, a proto také okamžitě po smrti proroka dochází k hlubokému rozkolu o legitimní nástupnictví a muslimové jsou od té doby rozdělení a znepřátelení na šíity a sunnity. U nás určuje nástupce panovníka světská polis svou ústavou, která řídí každodenní vládu zákona a v poslední instanci je také záležitostí dohody mezi stranami. Avšak komunita věřících pod přímou vládou Boha, jehož vůli tlumočil prorok, měla po smrti božího posla velkou potíž, jak jej nahradit. Není divu, že jsou vládci islámského společenství velice zranitelní a nadprůměrný počet jich hyne rukou atentátníka. Proto si sultáni Istanbulu našli šalamounské východisko a vybírali si své osobní strážce mezi křesťanskými poddanými a tito janičáři tvořili hradní gardu, rodilým mohamedánům důvěřovat nemohli. Dříve nebo později by nějaký muslim neodolal pokušení napravit urážku Boha ztělesněnou lidskou osobou vládce. Korán nenechává nikoho na pochybách, dokonce i když se obrací na židy a křesťany (3,64), nakazuje jim, aby odmítali každé božstvo, drželi se jediného Boha a nevybírali si mezi sebou panovníky (a ̄rba ̄ba ̄n).

Co je to občanství?

Občanství a světské právo jsou dvě strany téže mince. Jelikož máme všichni možnost účastnit se legislativního procesu, považujeme se za svobodné občany pod ochranou práva a do našeho soukromého života nikomu nic není. Právě tato zásada umožnila západní společnosti náboženství privatizovat a vytvořit světský politický řád, v němž mají povinnosti občana přednost před náboženskou vírou. Není snadné vysvětlit, jak je něco takového vůbec možné, je to hluboká a zapeklitá otázka politické teorie, že to však možné je, dokazuje západní politická kultura svou existencí.

To mě přivádí k druhému typickému rysu evropské civilizace, k objevu národnosti. Žádný politický řád nemůže být dlouhodobě stabilní, pokud postrádá sdílenou loajalitu „první osoby množného čísla”, jež odlišuje ty, kteří se dělí o výhody a břemena občanství od těch, kdo k nim nepatří. Mají-li lidé považovat své občanství za veřejný závazek, tak to musí platit nejen za války, ale i v době míru. Oddanost národu potlačuje loajalitu vůči rodině, kmeni a církvi, patriotismus je něco jiného než loajální vztah k osobě vládce nebo ke svému klanu, je láskou k území definovaném dějinami, kulturou a zákony, jež z něho vytvořily vlast. Národnost je společný majetek a příběh jeho nabytí.

Právě tato teritoriální loajalita umožnila státům západní demokracie žít vedle sebe a respektovat svá práva jako občanská navzdory hlubokému náboženskému nesouhlasu a dokonce i bez rodinné a klanové příslušnosti nebo dlouhodobých zvyklostí a vzájemné solidarity. Islamisté většinou pocházejí ze zemí a západních muslimských ghett, jež národní identitu zcela postrádají a za svou národnost považují víru.

Platí to o mnoha zemích, kde se líhnou islamisté a přestože jde o fungující státy, jako v případě Pákistánu, bez soudržnosti národního společenství často selhávají. Nepodařilo se jim vyvolat v život územní loajalitu, jež lidem umožňuje bez ohledu na odlišnou víru, příbuzenské a kmenové vztahy žít pokojně vedle sebe a společně bojovat za svůj domov. Nedávné dějiny potvrzují hluboký konflikt mezi islámskou představou společnosti a západní koncepcí národní vlády. Je docela možné, že sama idea národního státu je anti-islámská.

Když chybí národ…

Národní soudržnost není zdaleka tak samozřejmá, jak by se zdálo na první pohled. Příkladem může sloužit Somálsko, považované za zhroucený stát, protože nemá ústřední vládu schopnou jednat za lid a vnutit celému území právní řád. Chybí mu národní soudržnost a tu holá moc špatně nahrazuje. Nikdy se zde nepodařilo vytvořit světské, územní a legislativní právo, jež by na místě soupeřících kmenů a rodin umožnilo suverenitu národního státu.

Bohužel se tato nešťastná situace vztahuje prakticky na celý Blízký východ, kde se nacházejí nesourodé pozůstatky islámského impéria rozdělené do podivných nesourodých státních útvarů. Až na několik výjimek tato území bez ohledu na složení obyvatelstva vytyčili západní mocnosti, zejména Británie a Francie v roce 1917 (Sykesova-Picotova dohoda). Výsledkem jsou velice nestabilní státy jako například Irák, jemuž zcela chybí národní soudržnost. Je sice možné, že se jednou tamní Kurdové, sunnitští Arabové a šíité sjednotí jako Iráčané, ale i kdyby se jim to někdy podařilo, jejich soudržnost bude křehká a nestálá a v každém větším konfliktu se obnoví kolektivní identita a skupiny se pustí do sebe. Jediní Kurdové si vypěstovali pocit národní svébytnosti a tak pochopitelně neuznávají stát, v němž se nalézají. Obyvatelé šíitského vyznání mají svůj duchovní domov v Íránu a proto také jsou spolu s libanonskými souvěrci v první linii boje se sunnitským Islámským státem.

Všechny země vzniklé po rozpadu osmanské říše nejsou tak bizarní a umělé jako Irák. Turecko, torzo bývalého impéria, se stalo opravdovým národním státem, byť ne bez vyhnání a vyvraždění národních menšin. Libanon a Egypt získaly od poloviny devatenáctého století pod západní kuratelou kvazi národní totožnost a pochopitelně se Izrael ustavil jako západní národní stát což je mimo jiné, také důvodem islámského odporu a neřešitelného teritoriálního konfliktu. V žádném případě ani tyto příklady nijak nesvědčí o pozitivním vztahu islámu vůči ideálu národní loajality, v každé krizi se opětovně projevuje vliv nešťastné nadřazenosti duchovní identity muslimů nad možností politického kompromisu.

Výmluvný je příklad Turecka, jehož zakladatel Mustafa Kemal (zvaný otcem Turků) vytvořil moderní turecký národní stát. Ustavil sekulární ústavu, právní systém podle francouzského a belgického vzoru, zakázal polygamii a muslimské oděvy, vyhostil islámské teology ze státních institucí a dokonce nechal přepsat pravopis latinkou a z turečtiny vyškrtat arabská slova, aby jazyk jednou provždy odřízl od jeho kulturních kořenů. Dlouho se zdálo, že se podařilo dosáhnout stabilního kompromisu mezi světským státem a islámem, konflikt se pouze odehrával v podzemí a v posledních letech vybuchl s novou silou. Nejdříve se sekularisté pokoušeli postavit vládnoucí islámskou stranu mimo zákon, její masivní volební vítězství jí ale umožnilo sekularisty pronásledovat a mnohé obvinit a v soudním řízení pochybené zákonnosti odsoudit za terorismus.

Libanon byl v arabském světě naprosto výjimečným národním státem, většinu obyvatel totiž tvořili křesťané maronité a ti stáli se svými spojenci šíitskou sektou drůzů v opozici proti osmánskému sultánovi, dnes se ale kompromis vládních stran hroutí pod náporem militantní organizace Hizballáh podporované Íránem a Sýrií. Egypt se zachránil jako národní útvar pouze drastickým potlačováním muslimského bratrstva a své právní a politické dědictví udržuje proti vůli většiny svých občanů, kteří by ve svobodných volbách s výjimkou křesťanských Koptů, nepochybně světskou vládu odmítli. Navzdory odsudku arabských států a permanentnímu obležení si zatím Izrael svůj národní charakter a status udržel.

Klíčové křesťanství

Tím se dostáváme k další vlastnosti západní civilizace, ke křesťanství. Není pochyb, že dlouhá staletí křesťanské civilizace položily základy národního společenství nadřazeného víře i rodinnému klanu. Může se zdát paradoxní, že se světské právo a občanství objevily v náboženském prostředí a hybnou silou k vytvoření světské vlády se stala autoritativní církev, ale nezapomínejme, za jakých zvláštních okolnosti se křesťanství zrodilo v židovském národě. V malém společenství spoutaném přísnými náboženskými předpisy pod vládou Římského impéria a univerzálního světského práva, jež každému svobodnému muži nabízelo ideál občanství. Kristus v konfliktu s legalismem svých souvěrců sympatizoval se sekulární vládou, jak o tom svědčí jeho slavný výrok o portrétu na minci, která představovala také hold římské moci: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je boží, Bohu“ a v pozdější době, kdy křesťanské víře určil formu svatý Pavel, malé obce věřících potřebovaly získat prostor pro bohoslužbu a vyhnout se konfliktu se světskou mocí. Římský občan Pavel vládu posvětil, „Každý ať se podřizuje vládnoucí moci. Veškerá moc pochází od Boha, a tak i současné vlády jsou zřízeny od Boha” (Římanům, 13:1). Zásada dvojí loajality se na Západě ujala a po císaři Konstantinovi ji v šestém století prohlásil za závaznou papež Gelasius I. V dějinách lidstva to bylo opravdu něco naprosto výjimečného, politická doktrína dvou mečů, jeden drží v ruce světská vláda na ochranu společnosti, druhý církev na ochranu duše. Jednoznačné uznání sekulárního práva rannou církví mělo zásadní vliv na vývoj západní Evropy, včetně reformace a osvícenství, až k současné ryze teritoriální legislativě.

Během prvních islámských staletí se muslimští filosofové pokoušeli vytvořit teorii ideálního státu a Alfa ̄ra ̄b ̄ı se inspiroval Platónovou Republikou a v Prorokovi viděl filosofa krále, čímž nevyhnutelně z náboženství vytvořil základ politiky. Ve čtrnáctém století v době Ibn Taymiyya, kdy se veškeré filosofické diskuse zakázaly, se Islám k myšlence světské vlády obrátil zády a od té doby už nic podobného národní oddanosti vytvořit nedokázal a muslimům zůstala loajalita výlučně náboženská. Nejdůležitější propagátor arabského nacionalismu v moderní době byl Michel Aflaq, ortodoxní Řek a francouzský vzdělanec ze Sýrie, zklamaný stranou Ba’ath, kterou v Iráku pomáhal založit. Občas se sice národní myšlenka v arabském světě objeví, ale pokaždé je to navzdory islámu a je velmi křehká nebo separatistická, jak ukazují pokusy o národní soudržnost Palestinců nebo pestré dějiny Pákistánu.

Křesťanství se právem považuje za spojení židovské metafyziky a řecké politické svobody, což vzhledem k jeho historickému vzniku není žádným překvapením, ale vzhledem ke střetu s islámem stojí za zmínku ještě jiný aspekt řeckého dědictví a to je ironie. Nacházíme ji ostatně v hebrejské bibli a zejména v Talmudu, ale v podobenstvích a výrocích Krista zní nově, jako by se s úšklebkem podivoval lidské pošetilosti a vysvětloval, jak s ní žít. Výmluvný příklad poskytuje jeho soud nad ženou přistiženou při cizoložství: „Ať první hodí kamenem, kdo je bez hříchu!” Jakoby chtěl říct, „Dejte pokoj, copak jste sami nikdy nechtěli udělat totéž a nepochybně provedli ve svém srdci?”

Někdy se tvrdí, že je možná výrok pozdější vsuvkou vybranou ranými křesťany ze zásoby zděděné moudrosti a přisouzený spasiteli. I kdyby to byla pravda, pouze by to bylo dokladem, že se ironie stala důležitým prvkem křesťanského poselství. V menší míře ji také nacházíme u básníků súfismu jako Rumi a Háfiz, ale islám, jenž formuje duši islamistů žádnou ironii neuznává. Jejich je víra, která odmítá nahlížet na sebe z vnějšku a nesnese žádnou kritiku, natož posměch, jak o tom často v poslední době vydávají svědectví.

A nikde to není patrnější než v záležitosti, které se týkal Kristův ironický soud. Kamenování cizoložnic je oficiální praxe v mnoha komunitách a částech muslimského světa a když žena překročí hranici narýsovanou muži, zachází se s ní jako s prostitutkou. Bez pomoci ironie si muslimové s ženskou sexualitou neradí, je to pro ně velmi bolestivě téma, zvláště při nevyhnutelné konfrontaci s uvolněnou morálkou a erotickým pomatením západní společnosti. Naši mulláhové ji obvykle popírají a když na ni dojde řeč, nejsou pak dlouho schopni myslet na nic jiného. Výsledkem je strašlivé napětí v muslimském společenství v západních městech, mužská mládež si užívá okolní svobody, dívky jsou ukrývané před veřejností a často terorizované za sebemenší pokus o svobodu.

Ctnost ironie

Americký filosof Richard Rorty spatřoval v ironii jednu charakteristiku postmoderního světonázoru, máme popírat platnost každého definitivního soudu a zároveň se domáhat univerzálního souhlasu, že se hodnotit nesmí. Přestože ironie napadá logické myšlení, lze ji považovat za velkou ctnost. Má totiž praktickou i morální výhodu. Je uznáním možného opaku řečeného, přiznáním, že nemusím mít pravdu. Ačkoli můžeme být stokrát přesvědčeni o oprávněnosti svého činu a pravdivosti svého názoru, měli bychom se naučit formulovat svá slova tak, jakoby mé stanovisko patřilo někomu jinému. Ironie se zásadně liší od sarkasmu, není odmítnutím, je žádostí o uznání. Míří na obě strany. Zlehčuji-li svůj výrok, respektují tím nejen druhého, ale i sebe, uznávám, že jsem také souzen a dokonce sám sebou.

A to mě přivádí k dalšímu pozoruhodnému rysu západní civilizace, který je v sázce v současné konfrontaci: schopnost sebekritiky. Dovolit oponentovi kritiku je naší druhou přirozeností. Zákony, vzdělávací instituce i sama demokracie usilují tříbením názorů hledat východisko z konfliktů. Stačí připomenout zuřivé kritiky Západu Edward Saïda a všudypřítomného Noama Chomského. Saïd v obhajobě islámského světa odsuzoval podle mého soudu mylně jakýsi zbytkový západní imperialismus a často používal neadekvátní nekompromisní a záštiplný jazyk a jak dopadl? Získal profesuru na prestižní americké univerzitě a nespočetné příležitosti k veřejnému vystoupení v Americe i v Evropě. Chomsky jakbysmet. Naprosto výjimečná je tradice západní civilizace odměňovat své nejzavilejší kritiky, je ale ostudné, že to došlo tak daleko a na amerických univerzitách dnes neuslyšíte nikoho jiného. V područí progresivistů vyznamenávají nekompromisní odpůrce Západu a podporují rozšířenou iluzi, že sebekritika přináší bezpečí, neboť všechny hrozby a nebezpečí jsou důsledkem našeho úsilí se bránit.

Stojí za zmínku ještě jedna typická charakteristika západní civilizace, jež se zrodila z tradice uznávat kritiku do vlastních řad a to je reprezentace. Západ a zejména anglicky mluvící národy mají za sebou dlouhé dějiny svobodných sdružení, klubů, obchodních společností, nátlakových skupin a vzdělávacích institucí. Na cestě Amerikou si tohoto zvláštního nadání usedlíků vytvářet spolky všiml Tocqueville, je výsledkem starého zvykového práva, jež umožňuje zakládat veřejné sdružení, aniž by by bylo zapotřebí žádat o povolení. Členové si sami volí svého zástupce a jeho rozhodnutí platí pro všechny a komu se to nelíbí, musí z organizace vystoupit. Není zvláštní, že jeden mluví a rozhoduje za všechny? Nám to nijak divné nepřipadá a vliv těchto organizovaných skupin ovlivňuje naše politické, vzdělávací, ekonomické a kulturní instituce v tolika záležitostech, že by ani nemělo smysl je vyjmenovávat. Dokonce ani vedení církví se nevyhnulo jejich vlivu. V devatenáctém století protestantští teologové spatřovali v korporacích morální princip. Je to patrné zejména v baptistické, episkopální a katolické církvi, jejichž hierarchie reprezentuje své členy a má zmocnění jejich jménem vyjednávat či vést dialog s jinými institucemi po celém světě, aby jim zajistila náboženskou svobodu.

Nic než klan

Tradiční islámská společnost kluby a spolky sdružující cizí osoby až na výjimky nezná, je to pochopitelné, základní jednotkou společnosti není volná asociace, nýbrž semknutá rodina. Pod vládou islámského práva se nerozvinul právní rámec pro dobrovolné organizace a jak vysvětluje Malise Rutven a jiní, koncepce právnické osoby nemá v zákoně západní obdobu.2 Existují sice dobročinné spolky, ale jejich majetek není spravován ve prospěch příjemců, nýbrž je zastaven (waqf) a všechny veřejné instituce jako školy a nemocnice se považují za pomocnou vedlejší činnost mešity a řídí se náboženskými zásadami. Dokonce ani mešita není právním subjektem a neexistuje jako entita podobná západní církvi, jež by mohla závazně rozhodovat a vyjednávat za své členy nebo nést odpovědnost za přestupky a zneužití své moci.

Dlouhá tradice výlučného sdružování pod záštitou mešity nebo rodiny ukazuje proč islámské komunity nemají svého zástupce. Proto také kdykoli vznikne vážný spor mezi muslimskou menšinou a okolní společností v našich městech, je velice obtížné, ne-li přímo nemožné s někým vyjednávat, nikdo muslimy nesmí zastupovat ani vzít na sebe odpovědnost za nějakou vyjednanou dohodu. Stane-li se, že se o to přece jen někdo pokusí, jednotliví členové společenství mají svobodu jeho rozhodnutí uznat nebo odmítnout. Nápadně se to projevuje ve státech jako Afghánistán nebo Pákistán, kde se nacházejí početné skupiny radikálních muslimů. Jakmile se někdo z vlastní iniciativy pokusí stát zástupcem těchto disidentů a něco dohodne, vzhledem k tomu, že chybí procedura k takovému zmocnění, je vysoce pravděpodobné, že jej bezohlední členové skupiny zavraždí, nebo přinejmenším jeho autoritu odmítnou.

Pozastavme se ještě nad objevem občanství. Jedním z důležitých důvodů stability a mírumilovnosti západní společnost je právní ochrana jednotlivce. Občan je od svého souseda oddělen neviditelnou hradbou a v soukromí své suverenity rozhoduje pouze on sám. Proto může mít občan dobré  vztahy s cizími lidmi. Nikdo nepotřebuje někoho znát osobně, aby zjistil, jaké má vůči němu práva a povinnosti a platí to i ve vypjaté situaci, kdy riskujeme s našinci život v obraně domova a zákonů. Pozoruhodný stát občanů umožňující sebekritiku, reprezentaci a právní existenci skupin tradiční muslimská společnost nezná. Ovšem islamisté svým zastáncům neslibují občanství, ale mnohem víc, bratrství – ikhwa ̄n –, podstatně vřelejší a intimnější život, jenž má uspokojit metafyzickou touhu člověka.

Společnost tolerance

Čím mají k sobě lidé srdečnější a intimnější vztah, tím méně se může vztahovat na celou společnost. Bratrství je výběrové a výlučné, má omezený prostor, jakmile počet osob přesáhne únosnou hranici, naráží na náhlé a násilné odmítnutí. Jak praví arabské přísloví, já se svým bratrem proti bratranci, já se svým bratrancem proti světu. Sdružení bratří není nová forma společnosti, jež by mohla vyjednávat za své členy. Sám název ikhwa ̄n vyjadřuje množné číslo akh, bratr a popisuje pouze množinu shodně přesvědčených osob spojených oddaností svému společnému cíli. Nesvedla je dohromady instituce, jež by nad nimi vládla, což má velmi vážné politické důsledky. Viděli jsme to v Egyptě, Anwar Sadat, nástupce prezidenta Násíra v úsilí o kompromis poskytl egyptskému muslimskému bratrstvu část křesel v parlamentu, obsadili je prezidentovi příznivci a jejich bratři je okamžitě zatratili. Teroristické akce pokračovaly se zvýšenou intenzitou, až se nakonec podařilo prezidenta zavraždit. Bratři nepřijímají příkazy, fungují jako rodina, dokud se ovšem nerozhádají a nezačnou mezi sebou bojovat.

Protiklad mezi západními a tradiční islámskou společností má ještě jeden důležitý rys. My žijeme mezi cizími lidmi, kteří se dokáží rychle družit a tolerovat rozdílné názory. Naše společnost nevyžaduje a netrvá na světonázorové shodě, nenacházíme se pod tlakem bdělých strážců veřejného pořádku, jaký by nebyl součástí sekulárního práva a proto mohou lidé tak často střídat své členství v různých organizacích, získávat nové známé, zaměstnání nebo i přestoupit do jiné církve. Západ je nekonečně tvořivý a vymýšlí stále nové instituce a sdružení, které lidem umožňují žít v míru se všemi rozdíly bez potřeby intimního bratrství a kmenové oddanosti. Neříkám, že je to dobře, je to ale nevyhnutelný důsledek občanství. Zbývá ještě odpovědět na záhadnou otázku, co nám tolerantní pospolitý život usnadňuje. Odpověď je jednoduchá – alkohol. To, co korán slibuje v ráji a na zemi zakazuje, to je naše záchrana, mazivo západního dynama.

Chvála alkoholu

Americké koktejlové večírky dobře ukazují, jak pití rychle prolomí led mezi lidmi, kteří se ještě před chvílí vůbec neznali a stimuluje touhu společnosti ke vzájemnému porozumění. Bylo by absurdní tvrdit, že je to jediný způsob  nastolení dobré vůle, ale rozhodně hraje značnou roli a kdo kulturní fenomén alkoholu zkoumal, potvrzuje, že naše civilizace i za cenu jakou platí za silniční nehody a rozpadlá manželství, je dlouhodobě výjimečně úspěšná také díky němu. Samozřejmě i islámská společnost má své prostředky k vytváření pomíjivého spolčování jako vodní dýmku (hookah), kafetérie a tradiční lázeňské domy, jaké nemají v křesťanské společnosti obdobu a kde se scházejí ženy, aby se ujistili o své vzájemné solidaritě. Avšak veškeré formy sdružování jsou zároveň ústupem a trpnou odevzdaností na politiku a podnikání vlády, kdežto alkohol má vliv přímo opačný, dává dohromady neznámé osoby a ve stavu kontrolované agrese je povzbuzuje ke konverzaci, jež mnohdy vede k ochotě zapojit se do nějakého společné podniku. Vlastnosti západní civilizace, o nichž mluvím, nevypovídají pouze o její jedinečnosti, vysvětlují především její vědecký a technický úspěch i obrovskou dynamiku, politickou stabilitu a demokratický étos národních států. Je nutné znát odlišné zásady života v islámských státech, proč se staly líhní teroristů a proč proti nám vyvolávají nenávist. Tragédie islámu spočívá v jeho nešťastném úsilí ze své morální a náboženské tradice vybudovat společnost, jež by se mohla vyrovnat s moderním světem Evropy a Ameriky.

Uvážíme-li hluboký rozdíl mezi oběma civilizacemi a co z něho vyplývá, vyvstává otázka, jak bychom se měli bránit před islamistickým terorismem? Nejdříve bychom měli vědět, co vlastně obhajujeme. V sázce není ani bohatství ani území, nýbrž naše kulturní a politické dědictví. To ovšem neznamená, že islámskou zášť překonáme pocitem provinění a přiznáním svých omylů. Naše  pokání považuje nepřítel za slabost a přivádí jej k myšlence, že by nás mohl zlikvidovat. Měli bychom neustále trvat na svých zásadách politického života a vyjadřovat nezlomné odhodlání je bránit a také uznat, že teroristy proti nám nežene závist, ale strašlivá zášť. Závist chce vlastnit, nenávist chce zničit. Co s tím? Je to velká otázka, na níž v dějinách lidstva málokterý státník nalezl adekvátní odpověď.

Křesťané mají výhodu, že znají odpověď, neboť jsou dědici dlouhé židovské tradice Tóry, kterou vyjádřil Kristus i jeho současník rabi Hillel. Nenávist lze překonat odpuštěním. Podat druhému ruku nemá nic společného se sebeobviněním, je to dar. A právě tohle sebekritický Západ nepochopil a už před mnoha lety se vydal na špatnou cestu. Propadl fantastické iluzi, že za útoky islamistů můžeme my sami, že jedině přiznáním své viny, nepřítele uchlácholíme. Ve skutečnosti jej ale pouze utvrzujeme v jeho přesvědčení a vyvoláváme v něm ještě větší nenávist. Nemá smysl bít se v prsa, je-li nesmiřitelné nepřátelství protivníka naprosto neopodstatněné. Nesmíme vytvářet dojem, že jsme bezmocní.

Nejsme bezmocní

My přece bezmocní vůbec nejsme. Máme dvě možnosti, jak se k problému postavit, jednu praktikovat na veřejnosti, druhou v soukromí. Ve veřejném prostoru musíme obhajovat všechno dobré z našeho dědictví. A to znamená nedělat žádné ústupky lidem, kteří by chtěli vyměnit občanství za poddanství, národnost za náboženskou konformitu, sekulární právo za šaría, židovsko-křesťanské dědictví za islám, ironii za smrtelnou vážnost, kritiku za dogmatismus, reprezentaci za podřízenost a veselé popíjení za cenzurní abstinenci. Musíme jim dát jasně najevo naše pohrdání, kategoricky jejich požadavky odmítat a jestli se jim u nás nelíbí, můžeme jim připomínat, že mají otevřenou cestu přestěhovat se do zemí, které jsou dávno součástí takového politického uspořádání. A na násilí islamistů nutno odpovědět silou nezbytnou k jejich potlačení.

V soukromém životě by však nejen křesťané měli uznat důležitost odpuštění, cestu, jakou nám všem vyznačil Kristus, což znamená střízlivě a bez ohledu na rány uštědřené naší společnosti, ukázat svým příkladem, že terorismus nepřináší nic jiného než diskreditaci útočníka a jeho společníků. To je velmi obtížná část úkolu – nedá se snadno předvádět, natož zdůvodnit a těžko se doporučuje.

Úryvek pochází z Výboru esejů (2005-15) Rogera Scrutona, které vybral Douglas Murray a vyšel nedávno (zatím jen v angličtině) pod titulem, Zpověď kacíře. Do češtiny přeložil Alexandr Tomský.