Konec pravdy aneb když vědci slouží více režimu než vědě

Již na počátku cesty do otroctví končí podle F. Hayeka hledání pravdy. Knihu „Cesta do otroctví” napsal ve čtyřicátých letech minulého století a kritizoval v ní nástup totalit v Evropě. Nicméně jeho kritika může být aktuální i dnes. Text níže uvádí některé myšlenky z kapitoly o konci pravdy.

Způsob, jakým se na konci až na pár výjimek učenci a vědci dají do služeb nových vládců, je jedním z nejvíce deprimujících a ostudných okamžiků celé historie vzestupu národního socialismu. Je velmi dobře známo, že zejména vědci a inženýři, kteří tak hlasitě tvrdili, že povedou ostatní na cestě k novému a lepšímu světu, se podvolili nové tyranii ochotněji než téměř jakákoli jiná skupina společnosti.

Nové definice pro stará slova

Pokud je pocit útisku v totalitních zemích výrazně menší, než si dokáží lidé v liberálnějších zemích představit, je to proto, že totalitní vlády do značné míry uspějí v tom, že si lidé myslí, co vlády chtějí.

Nejefektivnějším způsobem , jak dosáhnout toho, aby lidé akceptovali hodnoty, které jsou jim předkládány, je používat stará slova, ale změnit jejich význam. Nejvíce tím utrpí slovo svoboda. Novou svobodou je tak právo majority požadovat po jednotlivci, aby činil, co se po něm žádá.

Není těžké zajistit, aby většina lidí přestala nezávisle přemýšlet. Nicméně i ta menšina, která bude inklinovat ke kritice, musí být umlčena. Protože není jasné, na jakých hodnotách jsou vládní akce postaveny, musí být vládní plán prost jakékoli kritiky. Pravděpodobný efekt na loajalitu lidí vůči systému se tak stane jediným kritériem pro rozhodování, zda má být nějaká informace publikována, nebo naopak potlačena. Cokoli, co může vrhnout pochybnost na moudrost vlády nebo vyvolat nesouhlas, bude lidu zatajeno.

Neexistuje žádná oblast, ve které by kontrola informací nebyla praktikována a nebyla vyžadována konformita názorů. To platí i pro vědu.

Pravdu netřeba hledat

Slovo pravda přestane mít svůj původní význam. Již to není něco, co je třeba hledat v procesu, ve kterém je na individuálním posouzení, zda jsou předložené argumenty dostatečné, aby jim bylo možné věřit. Je to něco, co je předloženo autoritou, něco, čemu se musí věřit v zájmu jednoty organizovaného úsilí. Je to něco, co může být změněno poté, co organizované úsilí začne požadovat něco jiného.

Možná nejvíce alarmujícím faktem je to, že opovržení pro intelektuální svobodu není pouze věc, která se objeví, jakmile je zaveden totalitní systém, ale je k nalezení kdekoli mezi intelektuály, kteří hlásají kolektivistickou víru a kteří jsou vychvalováni jako intelektuální vůdci i v liberálních zemích.

Je asi pravda, že velká většina lidí je zřídka schopna nezávislého přemýšlení a že u řady otázek se smíří s předpřipravenou odpovědí. Ale to neznamená, že každý je kompetentní a že by měl mít moc rozhodovat, kdo bude mít svobodu připravovat názory pro druhé. Je velkým omylem tvrdit, že když v každém systému většina lidí následuje něčí názor, je to stejné, jako když všichni musí poslouchat jeden názor. Základní hybnou  silou intelektuálního pokroku je, že pro každý názor může někdo předkládat svoje argumenty.

Individualismus je tak vyjádřením pokory před procesem hledání pravdy a tolerancí k ostatním názorům a je pravým opakem intelektuální pýchy jediné pravdy.

D. Eisenhower měl podobné obavy

F. Hayek nebyl sám, kdo se obával vědců a jejich potenciálního konfliktu zájmů. Druhý americký poválečný prezident D. Eisenhower, bývalý velitel spojenecké armády v Evropě za druhé světové války, sdílel podobné obavy, neboť v projevu u příležitosti konce svého funkčního období řekl:

„Měli bychom mít úctu k vědeckému výzkumu a pokroku, ale musíme být ostražití ke stejně velkému a opačnému nebezpečí, že se veřejná politika stane rukojmím v rukou vědecko-technologických elit.”

Zkrácení, překlad, úprava textu, mezititulky autor