Solární dotační Klondike se v Česku opět rozjíždí naplno

Na pozadí zásadního nepochopení principů fungování energetiky česká vláda opět rozjíždí podporu výstavby solárních elektráren (FVE), na něž vyčleňuje miliardové dotace z národních i unijních zdrojů. Protože s již stávajícím jmenovitým výkonem velkých FVE 2,2 GW tak vznikne zcela nadbytečná kapacita, která se bude navzájem kanibalizovat. To nepochybně zničí ekonomiku solárních zdrojů a vznikne politický tlak na opětné zavedení provozních dotací. Vrací se nám tak zpět přízrak solárního tunelu, který jsme ještě ani nesplatili, když korupčně vysoce nastavená podpora výkupních cen ze solárních zdrojů nás v letech 2010 až 2030 přijde asi na 800-900 miliard korun. Za to bychom spolehlivě postavili čtyři až pět nových jaderných reaktorů s 80letou životností.

Představte si, že jste na Máchově jezeře a vedle sebe je tam instalováno pět prodejních stánků s totožnou nabídkou občerstvení. Normální člověk si zaťuká na čelo a zeptá se: Jak se mohou uživit, přece neprodají pětkrát tolik párků, jako kdyby tu byl stánek jeden? A tohle se přesně děje v řadě zemí světa a také teď v ČR se zcela slepou sázkou na budování stále nových tzv. obnovitelných zdrojů (OZE), v podmínkách ČR dominantně solárních. Dokonce se ve vedení Evropské unie, v Německu i dalších zemích EU argumentuje, že právě budování OZE nás vymaní z energetické závislosti na Putinově válečnickém Rusku. Je to nesmysl, právě instalace obřích kapacit OZE a vyřazování spolehlivých zdrojů mj. v jádru v Německu či Belgii dala vzniknout klíčové závislosti zejména na ruském zemním plynu. Tuto komoditu totiž spalují paroplynové elektrárny, aby nahrazovaly přerušovanou a nestabilní produkci z OZE (viz autorovy jiné blogy zde nebo také zde).

Po nedávném oznámení ministerstva průmyslu a obchodu, že na podporu nových solárních instalací vyčlení čtyři miliardy korun, nyní vystoupila šéfka resortu životního prostředí Alena Hubáčková, že její úřad poskytne na instalace FVE větší než 1 MW tři další miliardy korun. Na další solární elektrárny bude na přelomu dubna a května z téhož Modernizačního fondu vyčleněno nových 10 miliard Kč. Tento fond má přispět k přechodu tuzemské energetiky na ekologické zdroje a do roku 2030 má nabídnout minimálně 150 miliard korun z prodeje emisních povolenek.

Jako by české politické vedení nebylo s to pochopit základní energetické zákonitosti, že žádný z přerušovaných a občasných zdrojů není a nikdy nebude součástí stabilní přenosové soustavy. Ba právě naopak, ke každému OZE se musí v systému tvořit záloha ze stabilních zdrojů. “Obnovitelné energie budou čím dál důležitější součástí energetického mixu. S každým nově podpořeným projektem jsme blíže k odklonu od drahých fosilních paliv,” uvedla ministryně Hubáčková. Právě tímto výrokem paní ministryně doložila, že o energetice ví jen asi tolik, co jí namluvila vlivná zelená dotační lobby.

Když si propočteme, že investičně v dnešních cenách stojí 1 MW v solárním výkonu 23 milionů Kč a k přiděleným dotacím je nutno ještě asi trojnásobně více kofinancovat, tak jen letošní souhrnná dotace 17 miliard Kč na FVE vyvolá celkovou potřebu investice 51 miliard Kč, z toho cca 34 miliard převážně z bankovních úvěrů. Za tuto částku výše uvedeného vzorce bude postaven nový solární výkon 2,2 GW, tedy tentýž, který již vnikl za solárního tunelu před koncem roku 2010.

Ovšem jak zjistili západní experti, jestliže podíl daného solárních zdrojů v celkovém energetickém mixu země překročí míru danou jejich časovou využitelností, tedy v ČR maximálně 11 %, nastává proces kanibalizace. Česká energetická soustava má jmenovitý výkon 21.330 MW, včetně 2200 MW ve FVE. Nadprodukce ve stejném čase (hlavně v létě) a na stejném prostoru ČR tak vede k nadprodukci elektřiny z FVE za velmi nízké, někdy i záporné ceny. Solární elektrárny se tak nebudou moci uživit a splácet bankovní úvěry. Výsledkem bude obrovský politický tlak na opětné zavedení provozních dotačních podpor. Představa, že většina z dalších plánovaných 150 miliard Kč půjde také na solární zdroje (odpor v ČR proti zničení krajiny obřími větrnými elektrárnami zůstane nepochybně velký) se rovná naprosté fantasmagorii.

To není teorie, ale konkrétní důkaz máme v německé cestě energetické transformace jménem Energiewende. Každý se může transparentně přesvědčit, co ve skutečném světě spotřeby elektřiny v Německu dává současná obří kapacita OZE ve jmenovitém výkonu 137 GW. Na měsíčním grafu dle příslušného filtru (od 18. 2. do 18. 3. 2022) dle webu www.agora-energiewende.de se ukazuje na žlutých sloupcích, co skutečně vyrábí Němcům jejich kapacita ve FVE přes 60 GW (tedy 30 x větší než současná česká). Šedivé pole dokazují, že po celé dlouhé dny a týdny musí kolem 40 GW dodávat stabilní konvenční německé elektrárny hlavně z uhlí, ruského plynu, zbylého jádra a také elektřiny z dovozu. Přitom mají Němci zhruba stejnou kapacitu z větrných elektráren, která v druhé polovině února zafungovala dobře. Ale moderní ekonomika a zejména průmyslu s potřebou stabilní energie 24 hodin denně 365 dní v roce se na přerušované nestabilní zdroje energie spolehnout nemůže.

Vláda České republiky sice rozjíždí správně tendr na 5. jaderný blok v Dukovanech, přičemž takových nových jaderných reaktorů potřebujeme pro energetickou bezpečnost a soběstačnost dle energetických expertů celkem šest, ale současně je ve vleku naprosto zcestné sázky na OZE po vzoru Německa. Ve výstavbě solárních zdrojů pod tlakem národní i unijní zelené dotační lobby utopíme nové stamiliardy korun z kapes daňových poplatníků. A to v době, kdy se rýsuje hluboký propad životní úrovně většiny obyvatel země. Podstata energetické drahoty, rostoucí inflace a následné všeobecné chudoby je právě sázka na OZE a nutnost vlastně budovat dva paralelní energetické systémy, a to oba s dotacemi. Peníze daňových poplatníků musí dotovat jak OZE, jež si kvůli nadprodukci v omezené době na sebe nevydělají, tak také musí veřejné peníze dotovat stabilní zdroje násilně utlumované v době, kdy náhodou svítí slunce a fouká vítr.

Skutečná národohospodářská cesta pro českou energetiku je v našich podmínkách a při poučení z agresívní války Ruska na Ukrajině zcela zřejmá: musíme využít i do konce životnosti to, co zde máme, tedy ekologizované zdroje energie na hnědé uhlí. Ty můžeme odstavit jedině za podmínky jejich náhrady novou flotilou šesti jaderných bloků, jež spolu se stávajícím výkonem JE Temelín s celkem 9,4 GW stabilního výkonu kolem roku 2050 vytvoří předpoklady pro zachování národní bezpečnosti a soběstačnosti v energetice. Zároveň tak ČR zásadně přispěje ke snížení emisí CO2 v Evropě. Jaderné elektrárny mohou vhodně doplnit jiné menší zdroje v uhlí, či neruském plynu, nebo také nějaké nové přečerpávací elektrárny. A jen jako doplněk pro krytí letních špiček omezená kapacita FVE s 10% podílem na energetickém mixu.

Stará židovská moudrost praví: „Nemám peníze na levné věci!“ Nestabilní, přerušované a nespolehlivé zdroje energie s životností kolem 20 let nejsou ve skutečnosti vůbec levné. Do nákladu na ně totiž dle metodiky VLCOE (nikoli jen zelenými lobbisty argumentované LCOE) musíme započítat náklady na „rezervní“ zdroje, úložiště i velké prostředky na schopnosti energetických sítí. A také se ptejme, za jaké náklady je dokážeme vůbec po skončení krátké životnosti zrecyklovat?

A co je zřejmě nejpodstatnější z hlediska bezpečnosti nejen energetické – jestliže demokratický Západ se chce správně odstřihnout od autoritářského a agresivního Putinova Ruska, pak se musíme odpovědných západních politiků ptát: Je správné sázkou na tzv. obnovitelné zdroje, jež celosvětově z 85 % kontroluje a vyrábí Čína, se dostat do závislosti na ještě větším autoritářském režimu v komunistické Číně? Tomu se v jiném hezkém českém přísloví říká „dostat se z deště pod okap“.