Následující roky lze očekávat stagflaci |

Sdílet článek:

ČNB se ocitá pod palbou kritiky za špatnou komunikaci – či spíše nekomunikaci – k čemuž se přidávám. Dále je jí vyčítáno příliš rychlé zvyšování úrokových sazeb; a zde bych asi poprvé tuto instituci bránil (byť centrální bankovnictví stále odmítám).

Především je třeba si uvědomit, že ty úrokové míry jsou pořád asi tak poloviční než inflace; a ačkoliv jsou nominální úrokové sazby oproti minulosti vysoké, reálné úrokové sazby jsou nejen záporné, ale také mnohem nižší než v uplynulých letech.

—

Následující roky lze očekávat stagflaci (tedy stav, kdy ekonomika neroste, ale inflace ano). Přesně to zažili v sedmdesátých letech v USA jako důsledek keynesiánské politiky; a tehdy se jasně ukázalo, že nízké úroky ten problém neřeší, ba naopak.

—

Celá situace je ukázkou fragility centrálního frakčního bankovnictví; tu popisovali ekonomové rakouské školy už před sto lety, leč pro politiky jsou (dodnes) jejich rady extrémně nepopulární (protože jim říkají, že se nemají snažit řídit společnost).

—

Každopádně když už v té situaci jsme, jedinou šancí je právě ono zvyšování úrokových sazeb; krom rakouské teorie nám to říká i americká praxe (haha, použití slov „rakouské“ a „americká“ za sebou v různých významech se mi líbí – semipun intended).

—

Hypotéky půjdou klidně na šest procent (časem možná i víc), což tu ještě nebylo; a stanou se pro spoustu lidí nedostupné. Je však třeba si uvědomit, že ta nedostupnost je způsobena reálným stavem ekonomiky, ne monetární politikou.

—

Pokusí-li se někdo skrze monetární politiku zavděčit lidem nastavením nižších úrokových sazeb, vyšle tím do ekonomiky falešné signály (ve smyslu ještě falešnější než obvykle), což celý problém ještě zvětší (a především oddálí řešení).

—

Ačkoliv situace není růžová, je třeba jí čelit (vyššími úroky); nikoliv od ní utíkat (nízkými úroky) – to by bolelo ještě víc. Chcete i nějaké pozitivum? OK, ceny nemovitostí porostou o něco pomaleji, než kdyby byly hypotéky dostupnější.