Plošným vojenským útokem bez vyhlášení války vypustil prezident Putin džina z lahve … a nemá ho pod kontrolou |

Sdílet článek:

Obsazením Krymu „zelenými mužíčky“ testovalo Rusko reakci mezinárodního společenství. V dané době však nedošlo k zásadním materiálním škodám ani ztrátám na životech. Rusko sice v minulosti akceptovalo platné mezinárodní hranice a příslušnost Krymu pod ukrajinskou administrativu, ale možná dokázalo dostatečně zpochybnit, jak Ukrajina ke Krymu přišla. Svět to odsoudil, ale příliš neřešil. Něco jiného jsou separatisté v oblasti Donbasu a nevyhlášená válka vedená regulérními ozbrojenými silami.

I separatistické akce a tendence byly ve světě přehlíženy, odsouzeny politicky, ale žádná akce. Mnohé země mají samy problémy zdůvodnit blokaci osamostatnění, Španělsko s Baskickem, Belgie mezi Valony a Vlámy, Německo se sílícími hlasy v Bavorsku, Británie se Severním Irskem nebo USA s Texasem. Např. USA mají v ústavě, že kdokoliv se může svobodně připojit (po schválení), ale nikde není, že se může svobodně odpojit. Soudní procesy a stíhání ve Španělsku jsou dalším příkladem, Severní Irsko je kapitola sama pro sebe. Mnohdy se kloubí etnické, náboženské a ekonomické rozdíly, a to je celkem výbušná směs.

Ukrajina byla dlouhou dobu považována za rozdělenou zemi, levobřežní Ukrajina (levý břeh řeky Don) pravoslavná a proruská, pravobřežní katolická, prozápadní a podporující elementy jako Bandera atd. Ruské vedení se zřejmě domnívalo, že napochodováním do východní Ukrajiny budou jednotky vítány a bude to v podstatě dýchánek, ale prezident Putin zřejmě učinil zásadní politickou chybu, kdy prohlásil, že je nutno odzbrojit a denacifikovat Ukrajinu. Tedy zbavit státní identity a všichni Ukrajinci, i s ním sympatizující, jsou nacisté. Nejmenoval pluk Azov nebo další skupiny, byť to zřejmě bylo proti nim cíleno, ale osočil plošně všechny Ukrajince. A jejich hrdost a nevina v plošném obvinění jim dala sílu se bránit.

Dochází k plošnému ničení měst, infrastruktury, vysokým ztrátám na obou stranách a válečným zločinům, jež byly doposud přičítány fašistické Itálii, nacistickému Německu a císařskému Japonsku během 2. světové války, případně diktátorským režimům, jako použití bojových plynů v Iráku proti Kurdům apod. Ale tady již neútočí „zelení mužíci“, ale jedná se o klasickou státní vojenskou agresi s cílem obsadit cizí teritorium za použití všech možných zbraňových systémů i neletálních prostředků, jako je propaganda, PSYOPS nebo CYBER, tedy psychologické a kybernetické operace.

Ale jsou další země, jež situaci sledují, vyhodnocují a chtějí vyřešit „křivdy z minulosti“. Zásadním způsobem se ozvalo Japonsko, jež otevírá otázku navrácení 4 Kurilských ostrovů. Na to Rusko jednoznačně nepřistoupí, ale již to začíná naleptávat jeho schopnost přesunout maximum sil na Ukrajinu, a to i z Dálného Východu. Japonsko se k hrůzám druhé světové války nikdy nepřihlásilo – biologické či bakteriologické zbraně a pokusy na lidech, nucená prostituce, Nankingský masakr, popravy,umučení, upálení válečných zajatců atd., pohřbení identifikovaných válečných zločinců v chrámu Yasukuni, kde jich je dle evidence 1068, z nichž 14 je v kategorii „A“ (plánování, zahájení a vedení války všemi prostředky). Každoročně japonská vláda u chrámu vzdává čest předkům – tedy i těmto zločincům, což je vždy především Čínou velmi negativně vnímáno.

Japonsko získalo Kurily plně pod kontrolu po rusko-japonské válce. Ale ostrovy předtím patřily Rusku, kdy Kateřina II. osvobodila od daní všechny, kdo se přihlásili k Rusku. Japonci následně násilně potlačili ruskou nadvládu až po jižní Sachalin v rámci postupné expanze na sever. S koncem 2. světové války a v r.1946 Sovětský svaz opět Kurily obsadil s odvoláním na Jaltskou dohodu a Postupimskou deklaraci vymezující Japonsko pouze na 4 hlavní ostrovy – Honšú, Kjúšú, Šikoku a Hokkaidó. Japonsko podepsalo mírové dohody s řadou zemí, ale mezi SSSR/Ruskem žádná finální dohoda uzavřena není. A Japonsko nyní začíná na Rusko tlačit. Má to velmi silný mezinárodní i vnitropolitický kontext. Japonsko jako agresor 2. světové války a pachatel válečných zločinů a Rusko jako bojovník za mír v rámci 2. světové války a nyní agresor a pachatel válečných zločinů.

Japonsko po válce se „sešněrovalo“ různými zákony, aby již nemohlo dojít k agresi, armáda je zvána „síly sebeobrany“ a je zakázáno je použít v ofenzivních operacích, proto Japonsko nemělo ani letadlové lodě. Ale s VSTOL F-35 se situace mění a s požadavkem na navrácení Kuril se mění ještě více. Lze předpokládat, že Japonsko bude vyvíjet politický a ekonomický tlak, k vojenské konfrontaci zřejmě nedojde, ale každopádně bude vázat ruské síly na Dálném Východě, jak se říká „pro každý případ“.

Na konflikt reaguje i Čína. Pro Čínu jsou palčivé územní spory s Indií a Vietnamem, ale především otázka Taiwanu. Někteří analytici a Taiwanská administrativa se domnívají, že Čína, pokud, tak zaútočí na Taiwan až za 3 roky nejdříve. Jenže je nutno porovnat rozdíly v bojištích a situaci. Jedním z velmi nešťastných sdělení je, že americká administrativa musí aktivovat zbrojovky k doplnění vlastních zásob protitankových zbraní. Z daného plyne, že vyskladnili, co šlo – protože nezáleží na tom, zda životnost končí za týden, nebo za rok, zbraně jsou určeny k okamžité spotřebě. Pokud by byly zahájeny operace proti Taiwanu nebo jinde, pak západní státy stojí před dilematem zásobovat vlastní armádu, odesílat zbraně na Ukrajinu, odesílat zbraně na Taiwan nebo jinam, rozdělit dodávky, kdy nikomu tak malé množství nepomůže. Čína má v podstatě ideální situaci, pokud by chtěla zaútočit, čímž by ale zničila i své investice v Taiwanu, respektive taiwanské v Číně.

Další argument, že Čína je překvapena ze selhávání ruských zbraní, je též k diskuzi. Čína, samozřejmě odvozeno od sovětských/ruských zbraní, vyvinula vlastní systémy a spolupracuje i s jinými státy jako Izrael nebo arabské země. Taiwan navíc nelze zásobovat jako Ukrajinu po souši ze sousedních zemí NATO, ale jedná se o ostrov, který lze uzavřít námořní blokádou a bezletovou zónou a prostě ho vyčerpat, nikoliv rozbombardovat. Jak dlouho by mohlo trvat americkým silám se přeskupit a čelit kompletní čínské armádě, jež má krátké zásobovací trasy na rozdíl od US Navy a spojenců. Navíc Čínu zřejmě netrápí nezdary ruské obrněné techniky čelící moderním západním protitankovým zbraním. Taiwan má tankový terén pouze podél pobřeží, uvnitř ostrova jsou příkré hory, hluboká údolí a džungle, tedy nic pro tanky a obrněnou techniku, ale pro pěchotu a výsadkové jednotky, případně drony a letecké bombardování a podporu vrtulníky. Zcela jiný typ konfliktu než na Ukrajině. Pro Čínu je klíčová reakce mezinárodního společenství, nikoliv chování ruského velení.

Čína si je též vědoma toho, co vedlo japonské císařství ke kolapsu během 2. světové války, a byť s velkým zpožděním, pracuje na změně. Problém byl, že císařské námořnictvo, armáda, letectvo a logistika se prezentovaly jako nezávislé složky odpovídající se pouze císaři a místo spolupráce hledali možnosti vlastní sebeprezentace. V čínské armádě (ČLOA) toto bylo po dlouhou dobu též evidentní, ale časy se mění a komunikace napříč spektrem ozbrojených sil začíná pomalu, ale jistě být akceptována.

Lze tedy říci, že ruská agrese na Ukrajině může vyvolat velmi napjatou situaci na Dálném východě. A to jistě prezident Putin neměl v úmyslu, ale přesně to udělal. A je evidentní, že západní společenství nemá kapacity dostatečně materiálně podpořit všechny své spojence. Politické proklamace, návštěvy hodnostářů a sankce moc nefungují. A nelze napasovat jeden konflikt na druhý, různí velitelé, různý materiál, různá odhodlanost k boji a různá operačně-taktická situace. A v závěru, vždy je vše o lidech.