Ale já jsem arogantní

Nutí mne to nad tím feedbackem hloubat. Myslím, že nemají pravdu, že jsem jen pouhý pragmatik. Pokud někdo z vás už někdy investoval větší částky, určitě znáte to balancování mezi démonem strachu a démonem chamtivosti. A celé se to jmenuje risk management. Pokud navíc znáte svoje slabiny a víte, co vám nejde, víte také, čemu se máte vyhnout, abyste nevyvedli nějakou koninu. Pokud tohle všechno ovládnete, děláte v byznysu dobrá rozhodnutí. A dobrá rozhodnutí se dají vyčíslit. Takže spíše bych o sobě tvrdil, že jsem někdy opatrný a dobře vím, co mi nejde, co neumím a čeho se mám vyvarovat. Suma sumárum, mám střízlivý náhled sám na sebe.

V kontrastu s tím musím přemýšlet, který rys mé osobnosti budí zase v jiné bublině, totiž u lidí na sociálních sítích, pocit, že vystupuji arogantně. Wikipedie o aroganci říká zhruba toto: Arogance je povahová vlastnost lidí, kteří dávají najevo nadměrně silné ego, nadměrné sebevědomí. Projevuje se jako naduté, domýšlivé, pyšné či pohrdavé vystupování vůči druhým lidem.

Hm. Tedy je mi vyčteno, že mám silné ego, nadměrné sebevědomí, projevuji se domýšlivě nebo pohrdavě. Hmm. Dobrá.

Moje práce má jasnou strukturu, postupuji podle pevných pravidel, držím se svých zásad, doporučených postupů a výsledků nejnovějších studií, nelavíruji, nebalamutím, nelžu. Silné ego a sebevědomí z toho, že svou práci umím, tedy mám. Ale povýšené chování? Nikdy jsem se nad žádného slabomyslného nepovyšoval, protože, upřímně řečeno, jsou mi soukromé životy všech slabomyslných úplně jedno. Nepovyšuji se ani nad své byznys partnery, protože je potřebuji. A pokud napíšu výrok: „více si popovídám s vysokoškolsky vzdělaným člověkem“, může v tom aroganci spatřovat jen někdo, kdo má velký duševní problém.

Vlastně jen subjektivně vyjadřuji, co mám a co nemám rád. Například když řeknu: „chutná mi vanilková zmrzlina“, budou to jitrnice považovat za arogantní vůči čokoládové zmrzlině? Nikdy jsem neřekl, že člověk bez vysoké školy ničeho nedosáhne. Klidně ať dosáhne, přeji mu to strašně moc. Nikdy jsem neřekl, že člověk bez vysoké školy je nějak míň člověk, nebo že by si zasloužil menší práva. Jediné, co jsem řekl, bylo, že bych si přál, aby každý nesl následky svých rozhodnutí, měl šanci za hloupá rozhodnutí trpět a tím se něco naučit. A naopak že mi přijde nefér, aby za hloupá rozhodnutí jedněch trpěli jiní, nedej bože všichni.

A tady se najednou demaskují frustráti a levičáci. Tady mi začínají nadávat, že jsem povýšený, protože nejedu levicovou rétoriku, že všichni mají právo na práci všech, že my pracovití jsme povinni se dělit, že lékaři musí být chudí a léčit zadarmo.

Všimněte si, jak vždy opatrně formuluji věty: „Preferuji diskuzi s člověkem se strukturou.“ A všimněte si, jak na to frustráti reagují. Vlastně jen útoky ad hominem: Doktor je Brouk Pytlík. Zase píše o věcech, kterým vůbec nerozumí. Někteří dostávají epileptický záchvat z toho, že jsem někoho neoslovil slušně „Pan Novák“, ale současně je jim úplně jedno, že spolustraníci jejich malé slušné levicové bojůvky oslovují akademika „felčar“. A jeden úplný tragéd to zazdil docela: „Teda od vás bych se rozhodně nenechal léčit.“ Jako bych mu to někdy nabízel.

Když vidím výrobek jakési firmy, který se mi nelíbí, nemám potřebu firmě zavolat nebo napsat, že si ho teda rozhodně nekoupím. Prostě si ho nekoupím. A ten fakt mi stačí natolik, že nemám potřebu ho výrobci sdělovat. Ale já jsem arogantní.

Když čtu text, s kterým nesouhlasím, buď ho nedočtu do konce, nebo ho dočtu, ale v hlavě si udělám strukturu o tom, s kterými body nesouhlasím, s kterými fakty je to v rozporu, v čem spatřuji nekonsistence, v čem mám jiné paradigma. Rozhodně necítím potřebu autorovi psát, že jsem text nedočetl do konce. Ale já jsem arogantní.

Odmítám pracovat zadarmo, protože živím děti i firmu. To už je úplně pro levičáky, kteří se potřebují přiživit skrze stát na mé práci, jak červený hadr na býka. To je teda absolutně arogantní. Měl bych totiž pracovat zadarmo, bez pauzy a ještě z vesmíru zhmotnit nějaké peníze a u toho podporovat alespoň čtyři neschopné levičáky. Super. Jsem mega arogantní.

Když s někým nesouhlasím a mám potřebu to nějak komunikovat, mluvím přesně o tom, s čím nesouhlasím, proč s tím nesouhlasím, své argumenty podkládám fakty a stavím jasnou důkazologickou konstrukci. V podstatě neútočím na osobu, která tvrzení přináší. Skoro žádný z mých nadávajících komentátorů nebyl schopen zpochybnit jakýkoli fakt, který píšu, ale všichni se navážejí ad hominem do mé osoby. Ale já jsem arogantní.

Ano, už to zase slyším, že se potřebuji vybrečet a pofňukat si, ale zklamu vás. Tohle všechno je totiž jen úvod k záležitosti, se kterou vás chci seznámit. V zásadě jsem natolik arogantní, že jste mi jedno. Nicméně podle mnoha indicií se na světě pohybuje ještě pár tisíc lidí, kteří mne tiše čtou, a těm chci teď vysvětlit pár zajímavých fenoménů:

***

Kruger – Dunning efekt

Je statisticky prokázáno, že jedinci s nižšími kognitivními schopnostmi mají tendenci se spíše přeceňovat, zatímco jedinci s perfektními kognitivními schopnostmi se buď vidí reálně, nebo se lehce podceňují. Krásně to vyjadřují Němci: „Warum sich Halbwissende für besonders klug halten.“ Neboli proč se nedouci cítí náramně chytrými.

Zcela jednoduše už jen k tomu, abyste racionálně pohlédli sami na sebe, musíte mít jasnou a pevnou strukturu myšlení očištěnou o ambivalence a nekonsistence. Hrají v tom roli vzdělání, genetické predispozice a osobnostní rysy. Musíte mít cit pro proporcionalitu, korelace a kauzality a musíte mít silnou vnitřní disciplínu používat stejný metr na sebe jako na všechny ostatní okolo vás. Ty nároky jsou natolik těžké, že jen opravdu velmi schopný jedinec je schopen racionálního náhledu na sebe sama. Ze strachu, že někde udělal chybu, ještě výsledek vynásobí bulharskou konstantou, která z výsledku dál ubere, protože schopný a vzdělaný jedinec ví, že lidé obecně mají tendenci přeceňovat se a v touze po dokonalém výsledku se snaží analýzu ještě očistit o tento faktor. Nakonec tedy platí, že prostě blbec svou blbou optikou není schopen poznat, že je blbcem. A to je tak dramatický paradox, že je schopen dát si na facebookovou zeď citát, že nejhorší je srážka s blbcem.

***

Další nástroj, který v konfliktech používám, je tzv. metoda substituce

Pokud jsem v situaci, kdy mám rozřešit dva lidi, kteří se sváří o problému, ke kterému nemám dost dat, a tedy ho nedokážu objektivně zhodnotit sám, nebo se jedná o typ problému, který ani objektivně zhodnotit nejde (Marie je dobrá v sexu versus Marie je strašně špatná v sexu), musím se podívat na dva diskutující v jiných situacích, kde nějaké objektivní měřítko už mám. V zásadě si změřím jejich kognitivní a analytické schopnosti na něčem, co už dokladovat lze (3+8 =11 versus 3+8=12 ), a tomu analyticky lepšímu mám tendenci věřit i v případě, kdy se samotný problém rozluštit nedá.

Tohle pravidlo nazývám similia similibus curentur et solventur. Jednoduše řečeno, u toho, kdo dělá pořád blbé chyby, budu spíše věřit i tentokrát, že udělal blbou chybu. Byť vím, že se mohu mýlit, statistika je na mé straně. Proto také ti nejlepší lháři mluví pořád pravdu.

Někdy ale nemáte čas sledovat dva lidské osudy po dvacet let, abyste mohli rozhodnout o banálním sporu. Proto musíte vyjít z předpokladu, že člověk, který je analyticky přesný, kognitivně bystrý a disciplinovaný, reflexivně použije své schopnosti sobecky i pro sebe. V dlouhodobém časovém horizontu bude takový člověk úspěšnější: buď vystuduje vysokou školu, nebo vybuduje úspěšnou firmu, nebo napíše skvělou knížku, nebo nechá někde na zemi jinou objektivní stopu o svých schopnostech. Nevěřím, že někdo má skvělé schopnosti, ale dobrovolně se jich vzdá a nepoužije je pro svůj blahobyt.

Tedy když se bude o ukrajinské válce hádat místní hospodský povaleč a bude halekat: Ale Američani bombardovali Srby a Rusové si jako nemůžou vzít, co jim patří, nebo co?, a proti němu bude stát právník, válečný veterán a velitel vojenské policie AČR, který varuje, jak špinavou hru hrají ruské špionážní jednotky v ČR a jak ovlivňují politiku ČR, hádejte, komu asi budu více naslouchat. Ano, i právník se může mýlit. Ale dostal se tak daleko, kam se často chybující člověk prostě nedostane.

Když se s někým bavím o investicích a někdo mi něco namlouvá, dříve či později se zeptám: kolik v tom máš svých vlastních peněz? Pokud někdo nevěří své hypotéze natolik silně, že je ochoten do ní vložit svoje vlastní peníze, takovému člověku prostě nevěřím nic. Jednou mi náhodně volal nějaký finanční poradce a snažil se mi radit, jak „ušetřit a vydělat“. Nejprve jsem ho poprosil, aby mi ukázal svoje vlastní osobní akciové portfolio a jeho výkonnost za posledních deset let. Poté, co zablekotal, že žádné nemá, ale že mi může doporučit nějaké akcie, jsem se omluvil, sdělil mu, že já mám dlouhodobě výnos nad 8 % ročně, poptal se, v čem mi tedy ještě chce poradit, a zavěsil telefon. To jsou lidé, co žerou provize, ale sami by nevsadili. S těmi čas ztrácet nebudu. Ale nijak ho neurážím, neubírám mu občanská práva, neberu mu právo na jeho život či na lékařské ošetření. Pro hlupáky jsem arogantní. Ve skutečnosti jsem pouze metodicky přesný a nechci dělat chyby.

Není to arogance, že věřím ve vzdělání, je to z mé strany ryzí pragmatismus. Nikoho nediskriminuji, nikoho neutlačuji, všechny pacienty léčím dle nejlepšího vědomí a svědomí, a to dobře. Kdo v tom vidí aroganci, je pro mne personifikací Kruger – Dunningova efektu.

Pokud se i někomu z vás děje to, že na vás lidé plivou pro vaše schopnosti nebo pro vaši píli, buďte teflonoví a věřte, že ti lidé jsou více nešťastní než vy a že se jen potřebují někde hezky vykakat.

***

Současně chci tímto fixovat jeden fakt. Za částku, kterou jsem ochoten ztratit, jsem koupil kryptoměnu, která se jmenuje Cardano. Možná o peníze přijdu, možná částku zhodnotím několikrát. Zdůrazňuji, že dříve jak za dva roky nemá smysl výsledek hodnotit. Tento fakt chci pomocí časového zámku zde fixovat. Třeba za několik let se diskuzně k tématu vrátíme, až mi zase někdo bude psát, že jsem Brouk Pytlík a ničemu nerozumím. Pak dotyčného společně vyzveme: SHOW ME YOUR RESULTS. A já se s vámi rád podělím a informaci o výnosu. Děkuji za pozornost a konec hlášení.