Občas se sám sebe ptám, jak vlastně stát zastává roli ochránce životního prostředí z praktického hlediska; a na rozdíl od ostatních odvětví kupodivu nemohu na první pohled kolem sebe odpovědět, že to dělá špatně. U ochrany životního prostředí totiž není příliš zřejmé, co znamená, že je vykonávána dobře. Může to být naprosto nedotčená příroda a lidé žijící na stromech, případně „trvale udržitelný rozvoj“ nebo cokoliv jiného. Jediné přijatelné měřítko je tedy asi to, že by příroda měla vypadat tak, jak to nejlépe vyhovuje lidem; a nejlepší cestu k dosažení takového stavu představuje volný trh. Zde bychom tedy mohli skončit odkazem na jedenáctou kapitolu a prohlášením, že stát by neměl existovat, tedy ani nic vlastnit, a o ochraně přírody na každém pozemku ať rozhodne jeho majitel; pojďme si to však raději podrobně rozebrat.
Ochrana životního prostředí ukazuje – možná lépe než cokoliv jiného – nesmyslnost nejrůznějších metod sbírání podkladů pro centrální plánování založených na tom, že se vláda lidí na něco ptá, nechá je o tom hlasovat a podobně. V naší populaci není málo takových, kteří na jedné straně tvrdí, jak příroda trpí, zlý průmysl ji ničí, lidé trápí zvířata, velkoměsta pohlcují lesy, a když domluví, odejdou do svého teplého městského bytu, kde si pochutnají na geneticky upravených kuřatech, zapijí je umělým průmyslovým sajrajtem, umyjí se v teplé vodě a jdou spát do dřevěné postele. Přesně tito lidé často znehodnocují výsledky hlasování tím, že se hrdě hlásí k co nejstriktnější ochraně přírody, aniž chápou, že tím neomezí jen nějaké „zlé podnikatele“, ale zejména jejich zákazníky, tedy sebe. Z tohoto důvodu může jít demokratické rozhodování o ochraně přírody právě proti hlasujícím.
Proč by se ale majitelé soukromých pozemků měli starat o přírodu? Nedají raději přednost finančnímu zisku? Inu, tyto dvě věci jdou velmi často ruku v ruce. Vlastní-li někdo kus přírody, kterou lidé ocení, je možné na tom vydělat; a čím více to oceňují, tím jsou možné výdělky vyšší. Mnozí také mohou nakupovat místa s nedotčenou přírodou, aniž by tím sledovali finanční zisk, a to jen pro přírodu samotnou; zájemci se též mohou na takové nákupy skládat i v rámci různých spolků a sdružení. Dále platí, že čím bude příroda „ohroženější“ a nedotčená místa vzácnější, tím bude jejich cena vyšší a motivace k jejich likvidaci nižší (vizte první kapitolu).
Občas se lze setkat s argumentem, že kdyby různé přírodní rezervace měly své majitele, nikdo jim nemůže zabránit, aby si uprostřed svého netknutého a nádherného lesa postavili třeba výrobní linku. To by sice teoreticky udělat mohli, avšak není to příliš pravděpodobné. Kdo chce výrobní halu, ten tím sleduje většinou zisk; a přesně proto nemá důvod stavět ji v lese, za který jsou někteří ochotni zaplatit jen proto, aby zůstal netknutý (což mohou být jednotlivci, ale třeba také sdružení lidí, kteří se na to složí, případně podnikatel, jenž chce na přírodní rezervaci nějak vydělat). Pro továrníka je tedy obecně výhodnější koupit pozemek, jehož tržní cena bude nižší (nebo lokalita lepší).
Totéž platí i pro ochranu ohrožených živočichů. Protože stát typicky nedovoluje na takových zvířatech vydělávat (příkladem budiž slonovina), není motivace pro jejich ochranu zrovna vysoká a pytláci je vybíjejí bez ohledu na cokoli (vizte tragédii obecní pastviny v jedenácté kapitole). Jeden příklad za všechny: V Americe žilo několik milionů bizonů, na nichž byla velmi závislá kultura a společnost Indiánů, jichž se chtěla americká vláda zbavit; roku 1871 tedy kongres schválil zákon, jenž povoloval úplnou likvidaci bizonů (každý lovec mohl zastřelit jakéhokoli bizona bez ohledu na to, kdo jej vlastnil), což téměř vedlo k jejich úplnému vyhubení (roku 1889 zbylo celkem 542 kusů). Když byl onen zákon zrušen, vznikla „Společnost za záchranu bizona“ a mnoho soukromých bizoních farem. Dnes již bizoni k ohroženým druhům nepatří; jejich počet je odhadován na tři sta tisíc kusů.
Velký problém pro životní prostředí představuje znečištění. Kdo zabrání tomu, aby se odpad z chemické a průmyslové výroby vypouštěl přímo do řek? Majitelé těch řek, pochopitelně; ti mohou v takovém případě žalovat toho, kdo jim znečišťuje řeku (možný průběh takových soudních sporů v bezstátní společnosti je popsán v dalších dvou kapitolách). I kdyby si znečišťovatel zakoupil ten kus řeky, do kterého vypouští svůj odpad, stejně to nic neřeší, neboť stále poškozuje všechny vlastníky oné řeky směrem po proudu, kteří by jej mohli žalovat nebo se pokusit hájit svá práva jinak; ve světle toho se jeví stavba čističky a nevypouštění škodlivin jako rozumná investice. Podobný princip lze uplatnit i na zamořování ovzduší.
Ale co s odpadem? Neudělali bychom si bez existence států z planety jednu velkou skládku? Při takových úvahách je nutné si uvědomovat, že bez států by neexistovaly žádné „veřejné pozemky“; každý pozemek by měl svého vlastníka, který by byl skládkou poškozen. Likvidace odpadu by tedy byla provozována podnikateli, kterým by za tuto službu platili ti, kdo se chtějí odpadu zbavit.
Mnozí v souvislosti s odpadem namítají, že stát podporuje a dotuje recyklování, takže je potřebný. K čemu je taková recyklace vlastně dobrá? Jednak snižuje množství odpadu a jednak šetří nové přírodní zdroje. Na druhou stranu i samotný proces recyklace nějaké zdroje spotřebovává (jednak přírodní, ale také lidskou práci a podobně). Jak tedy najít tu správnou míru, co ještě recyklovat a co už ne? Bystřejší čtenáři už asi tuší, že odpověď na tuto otázku se nalézá v první kapitole této knihy. Když je levnější vyrábět z odpadu nové výrobky, než na jedné straně zpracovávat odpad a na straně druhé těžit další suroviny, znamená to, že recyklace zdroji skutečně šetří. Je-li tomu ale naopak, znamená to, že zdroje spotřebované procesem recyklace jsou vzácnější než zdroje potřebné k likvidaci odpadu a těžby nových surovin. Jinými slovy platí, že recyklace šetří zdroji právě a pouze tehdy, když je – bez jakýchkoliv dotací – zisková. Státní dotace recyklace jsou tedy škodlivé a vedou k plýtvání.
Dalším oblíbeným tématem je trvale udržitelný rozvoj. Tato doktrína káže, abychom nespotřebovávali takzvané neobnovitelné zdroje (respektive jen za podmínky úplné recyklovatelnosti). Existuje předpoklad, že bezstátní společnost by se touto tezí neřídila; ony to ostatně nedělají ani současné státy, ač lze argumentovat, že některé vlády se o to do jisté míry alespoň občas snaží. Jaká je však největší chyba této doktríny? Zcela ignoruje vývoj. Není úplně nepodobná svého času uznávané středověké teorii o maximální možné velikosti města, jež vycházela z toho, že takové město bude zásobováno koňmi, kteří vozí obilí z okolních polí, přičemž kvůli dané minimální velikosti půdy nutné k uživení člověka a koně porostou od určitého počtu obyvatel vzdálenosti do takové míry, že koně překonávající tyto vzdálenosti spotřebují pro vlastní zasycení všechno obilí, jež je třeba přepravit. Stejně krátkozraká a naivní je doktrína trvale udržitelného rozvoje, když předpokládá, že lidstvo bude získávat energii stále stejnými způsoby. Například taková ropa: Dochází, před třiceti lety měla dojít za třicet let, dnes má dojít za třicet let, a za třicet let patrně též dojde za třicet let. Všechny tyto předpovědi počítají se současným množstvím známé ropy, avšak neuvažují, že nedostatek zvyšuje cenu, jež motivuje podnikatele k vyhledávání dalších zdrojů. A už vůbec nezohledňují možnost, že by třeba časem ropa nemusela vůbec být základem našich paliv (dříve bylo uhlí). Slovy profesora Juliana Lincolna Simona: „Doba kamenná také neskončila proto, že by došel kámen.“
Podobný problém představuje kácení deštných pralesů. Zatím to životu na Zemi nevadí; až to vadit začne, budou lidé ochotni věnovat své zdroje k řešení tohoto problému a naleznou řešení (sázení nových stromů, vykupování relevantních pozemků odpůrci kácení nebo cokoliv jiného). To, že můžeme vidět hypotetickou krizi v budoucnu, ještě neznamená, že nás dnes musí vláda regulovat a danit; čím blíže nějakému problému jsme, tím ochotněji lidé věnují prostředky dobrovolně. Nemluvě o tom, že nás státy „chrání“ i před scénáři, které ani neumějí řešit; příkladem budiž globální oteplování, kvůli němuž jsme byli nuceni obětovat obrovské množství zdrojů, aniž víme, co jej vlastně způsobuje.
Historie ukazuje, že veškeré pokusy o řešení „globálních problémů“ jsou buď neúčinné, nebo řeší něco, co vlastně ani skutečným problémem není, případně obojí. Navzdory tomu, kolikrát už někdo bil na poplach ve jménu „zachraňování planety“ a kolikrát byli lidé násilím nuceni financovat „řešení problému“, se ještě nikdy nestalo, že by nějaká taková snaha vedla k jakémukoli smysluplnému výsledku; nejednou se však ukázalo, že jsme pouze zbytečně plýtvali zdroji pod taktovkou nějakých „expertů“ na cosi. Svobodný trh naopak schopnost řešení problémů již prokázal (například nahrazením uhlí – coby paliva dopravních prostředků – ropou).
Závěrem podotýkám, že i v případě péče o životní prostředí máme – podobně jako v ostatních oborech lidské činnosti – dvě možnosti: Nechat svobodné lidi, aby se sami rozhodli, co vlastně chtějí, a své preference vyjádřili na volném trhu; nebo lze rozhodování o vzácných zdrojích svěřit do rukou vlád a různých odborníků motivovaných vytvářet problémy, jen aby si udrželi práci (vizte aféru „Climagate“ a vědomou manipulaci s daty o globálním oteplování „vědeckými“ špičkami z oboru klimatologie). Co je lepší, ponechám na zvážení každého čtenáře. A již v příští kapitole se konečně dostaneme k jednomu ze základních rozdílů mezi anarchokapitalismem a minarchismem (teorií zastávající minimální stát), totiž k soukromému a státnímu soudnictví.
(2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář