Apolitická lehkost bytí |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Nenajdeme jedno vysvětlení dnešního společenského úpadku, které by mělo přesvědčivou evidenci, materiálně nejuchopitelnějším úpadkovým jevem jsou ubohé vládnoucí elity, navíc historicky bezprecedentně zkorumpované. A že zažíváme éru tak mizerných elit je částečně zásluhou občanů samotných, kteří nejsou ochotni vyvinout úsilí a dopracovat se k poznání, kdo a jaké ideje jsou vůbec elitní. Francouzská filozofka Caëla Gillespie hledá problém doby ve složitějších konstrukcích, podle ní masová depolitizace je zdrojem kolektivní impotence a depolitizace je produktem vládnoucího ultraliberalismu. Filozofka na toto téma publikovala řadu knih. V revue Les-Crises osvětluje dimenze ultraliberalistické ideologie a její vliv na společenskou degeneraci.

Neoliberalismus ovládl pole v osmdesátých letech, rozuměl se tím ekonomický systém, jehož gesce musí být apolitická a neovlivněná ničím než ekonomickými aspekty. Podle tehdejších představ deregulace trhu a volná soutěž uvolní tvořivé síly a nastolí se stav spontánní tržní rovnováhy, tržní řád je politicky neutrální. Podle filozofky je neoliberalismus ekonomickou infrastrukturou, ale jako každá infrastruktura má tendenci plodit superstrukturu, tj. množinu ideologických fikcí, které ji legitimizují. Ultraliberalismus je ekonomická infrastruktura a ideologické fikce dohromady. Je mylné se domnívat, že současný neoliberalismus je prostým rozšířením a pokračováním klasického ekonomického liberalismu. Klasický liberalismus se zrodil z britské filozofie 17. století, stavěl především na Lockovi, který je otcem myšlenky, že člověk je vlastníkem sebe sama, svého těla a majetku. Tato filozofie individuální svobody se měla stát hradbou proti státní zvůli, šlo o obranu proti absolutistickému státu. Liberalismus zahrnoval projekt emancipace.

Neoliberální nebo raději ultraliberální dogma, tvrdí, že sleduje stejný cíl, ovšem žijeme ve zcela jiném historickém kontextu a to vše mění. Dnes jde o nasměrování individuální svobody proti sociálnímu a právnímu státu. Ultraliberální režim dává zákonodárnou moc do služeb všeobecné deregulace. Ultraliberální režim se prezentuje jako post-politický, jako koncový stav lidských dějin. Máme se nacházet v konečné fázi existence politických stran a liberální demokracie je finálním tvarem politické evoluce. Odpor proti ultraliberalismu se vydává za zastaralý a zpátečnický, individuum by mělo místo sterilních politických her akceptovat ekonomickou nutnost.

Ultraliberalismus odvrací stát od politických cílů, ovšem stát a zákonodárnou moc potřebuje do té míry, aby nastolil a zabezpečil všeobecné deregulace, potřebuje stát, aby zavedl a udržoval tržní řád, o němž paradoxně tvrdí, že je spontánní. Ultraliberalismus vyprázdnil pojem právního státu a redefinoval pojem “občanská společnost.” Občanská společnost je soběstačnou autarkní sférou, osvobozenou od jakékoliv formy politického vměšování. Jakákoliv státní legislativa je považována za nepřípustný zásah, o vhodnosti každého zákona by se měla nejdřív vyjádřit občanská společnost.

Občanská společnost u moci znamená odmítnutí role politicky aktivního státu, který vydává zákony o shromažďování i přerozdělování bohatství a koriguje nerovnosti. Tyto představy a požadavky nepřichází z ničeho, je to převedení určitých ultraliberálních textů do reality, zejména textů Friedricha Hayeka. Hayek si představuje občanskou společnost jako skvělou deskovou hru, jediná nezbytná pravidla jsou ta, která hráči objeví během hraní. Musíme hrát podle pravidel hry, ale není to nutné standardizovat zvenčí. Totéž platí pro lidskou společnost, podle Hayeka je společenský řád “katalaktický”, vzniká výhradně z výměn mezi jednotlivci. Státní roli vidí pouze v podpoře tohoto spontánního řádu. Správné jsou např. zákony, které ukončí fungování veřejných služeb, které jsou považovány za státní monopoly. Ultraliberalismus není neslučitelný se silným nebo represívním státem, ten totiž může být dobrým deregulačním nástrojem, který je potřeba k dosažení “svobodné občanské společnosti.”

Ultraliberalismus nutí každého věřit v apolitickou lehkost bytí, sugeruje, že není nutné bojovat za politické budování naší svobody. Dnes se učíme být apolitickým novým člověkem, který je údajně svobodný. Je to proti duchu článku 1 Deklarace práv člověka a občana, který říká, že se rodíme svobodní a rovni v právech. To znamená, že práva jsou konstituována politicky a právně. Ultraliberalismus naopak tvrdí, že se rodíme svobodní od zákona a tedy konsekventně i od politické konstrukce.

Filozofka se domnívá, že depolitizace není dána nezájmem několika generací o politiku, ale padesát let zažíváme historický proces výroby apolitického člověka, jehož konečným produktem je současné individuum, které uvěřilo, že mu naroste svoboda, když se odpoutá, de-angažuje a zapojí do skvělé Hayekovy hry. Je klíčové pochopit, že nejsme spontánně apolitičtí, že apolitická volba není svobodnou volbou, potlačí to touhu být akcionářem a vrátí nám to chuť být člověkem činu. Umožní nám to skoncovat se sebenenávistí, která je spojena s nečinností. Ultraliberalismus podněcuje generační války, aby lépe odvedl pozornost od skutečného problému, kterým je atomizace národů a kolektivní impotence zásluhou opuštění politiky.