Cenzura sociálních sítí jako evropská cesta k diktatuře

Nikdy jsem nepochopil snahu EU (ale nejen jí) nutit provozovatele sociálních sítí nebo jiných online médií k tzv. moderování obsahu, což je jen orwellovské pojmenování cenzury. Aby bylo jasno – chápu moderaci obsahu u médií, která publikují jen vybrané a předem redakcí schválené či přímo vytvořené články, videa a podobně. Takový obsah je zveřejněn jménem daného média a redakce za něj ručí, pokud by kupříkladu podněcoval k vyvraždění nějaké skupiny lidí, jistě by byla redakce, či alespoň vedoucí vydání, popotahován policií za šíření názorů podněcujících k násilí. Jenomže sociální sítě, to je něco jiného. To je v podstatě zeď, na kterou si každý napíše, co chce. Nebo něco jako veřejné shromáždění, na kterém si každý vykřikuje, co ho napadne. Představte si, že vám někdo napíše na plot, že Franta je vůl. Na koho by měl být Franta naštvaný? Na vás, jakožto majitele plotu, nebo na toho, kdo to napsal?

Každý bez přemýšlení za viníka označí toho, kdo ten výrok na plot napsal. Ale u sociálních sítí to z nějakého důvodu dávají evropští politici za vinu majiteli plotu, tedy provozovateli sociální sítě. Co je to za logiku? Na sociálních sítích jsou každou vteřinu zveřejňovány tisíce a miliony příspěvků, není možné je všechny pečlivě pročíst, posoudit a pak se rozhodnout, jestli budou zveřejněny, nebo ne. I pod tímto článkem se jistě vyskytnou reakce, které budou okamžitě uveřejněny, aniž by redakce Neviditelného psa tušila, že vůbec existují, o tom, že by snad znala jejich obsah je zbytečné byť jen uvažovat. Za obsah příspěvku ručí jeho autor, nikoli médium.

Evropská unie tlačí provozovatele sociálních sítí, aby preventivně automaticky blokovali příspěvky, které dnešním evropským politikům připadají škodlivé či nežádoucí. Ale jakým právem to má provozovatel sítě dělat? Určit, kdy nějaký výrok překročil hranice zákonnosti a jeho autor spáchal trestný čin, to je věcí soudu a ze zkušenosti víme, že to nebývá rozhodování jednoduché. A teď o tom má rozhodovat nějaký algoritmus počítače? Logický a jediný oprávněný postup musí být přesně opačný – zveřejnit se smí vše, za výrok odpovídá jeho autor, pokud je výrok nenávistný či jinak nebezpečný, musí se věci ujmout policie a rozhodnout soud, který případně autora výroku nějak postihne – a nebo nepostihne, protože výrok byl možná ostrý, ale literu zákona neporušil.

Jedno přísloví říká, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Současným evropským politikům patrně připadá, že jsou ochránci svobody a práva a kdesi-cosi a že jimi zaváděná omezení, zákazy a příkazy chrání dobrou věc. Jenomže, zákony platí univerzálně, ať je u moci kdokoliv. Stát, v tomto případě mezinárodní organizace zvaná Evropská unie, musí mít jen takovou moc, aby ji nemohla zneužít proti lidem, k omezování lidských práv nebo k utlačování opozice. Cenzura sociálních sítí a médií může být velice snadno použita k omezení svobody a umlčení kritiků vládnoucích struktur. Protože kdo rozhoduje o tom, které názory se nesmí šířit? No jistě, že vláda, Evropská komise a vládnoucí orgány obecně.

Napadlo vůbec politiky v EU, že nemusí být u moci věčně a může přijít někdo, kdo se na věci dívá z hodně jiného úhlu? Pamatuji si naivní návrhy příznivců Václava Havla k posílení prezidentských pravomocí, aby jimi milovaný prezident mohl prosadit své nápady. Zajímalo by mne, jak se na své vlastní návrhy dívali ve chvíli, kdy se prezidentem stal Miloš Zeman. (A samozřejmě to platí naopak – příznivci Andreje Babiše, kteří tvrdili, že jakožto premiér může prosadit cokoliv, co ho napadne, patrně v případě Petra Fialy podobně silnou ruku ministerského předsedy nepropagují).

Pravomoci vlády totiž nesmí být určovány s naivní vírou, že vládcem bude dobrotivý anděl, kterému na srdci leží toliko prospěch obyvatel země a který pozorně naslouchá svým kritikům ochoten napravovat své případné přešlapy. Nikoli, pravomoci vlády musí být jen takové, aby země přežila vládu sebestředného psychopata, kterému jde jen o vlastní prospěch a pokud možno chce vládnout navždy, nejméně do své smrti, své kritiky nemilosrdně umlčuje a nejradši by je vyhubil.

Já sám často čtu nebo slyším názory nebo nápady, které mi přijdou naprosto zcestné. Jenomže – možná že zcestné nejsou, že se mi nějaký názor nelíbí, neznamená, že je nesprávný. Pokud mám právo své myšlenky vyjadřovat já, má to samé právo každý, i když jeho názory a myšlenky jsou v naprostém protikladu s těmi mými. Aby bylo jasno – nehájím právo na svobodu slova lidí, se kterými nesouhlasím kvůli nějakým ideálům, ale z pragmatického důvodu – hájím tím své právo na svobodu slova pro případ, že se vlády ujmou lidé z opačné strany názorového spektra.

I vláda nebo Evropská komise musí ctít právo lidí na svobodu myšlení a svobodu vyjadřování. Ano, existují hranice svobody slova bránící propagování násilí a totalitních režimů, hranice, o kterých se lze přít, ale tyto hranice jsou definovány v zákonech a ne v počítačových algoritmech a posoudit, kdy byl překročen zákon, to je věcí soudu, nikoli politiků v Evropské unii nebo dokonce programátorů spravujících sociální sítě. Preventivní cenzura sociálních sítí a nucení jejich provozovatelů k autocenzuře, to je zkratka k diktatuře. Naše země to již zažila a rozhodně to nechci zažít znovu.