Černá středa české spravedlnosti




Sdílet článek:

TOMÁŠ TYL

Ve středu 22. ledna 2025 se souběžně udály tři atentáty na právní stát a spravedlnost v České republice jako takovou, píše v komentáři pro Deník TO právník Tomáš Tyl.

Občas se stane, že se v týž den sejde několik událostí, u nichž víte, že nejsou dobrým signálem. Čas od času přijde i něco jako hromadná katastrofa v lidském hemžení a pak je z toho třeba tzv. „Černý čtvrtek“, jak je nazýván čtvrtek 24. října 1929, kdy krach na newyorské burze uvrhl do chudoby miliony lidí po celém světě. Symbolem se pak stalo hromadné vyskakování zoufalců z oken. Tvrdím, že ve středu 22. ledna 2025 u nás ze zoufalství vyskočila z okna Spravedlnost.

Ve středu 22. ledna 2025 se souběžně udály tři atentáty na právní stát a spravedlnost v České republice jako takovou. Na bomby vhozené do soukolí relativně stabilní demokratické společnosti ze strany Ústavního soudu ČR jsme si už zvykli, ale tentokrát byl ÚS jedním ze tří pachatelů toho, co – doufejme – že nevejde v dějiny jako „Černá středa demokracie, právního státu a spravedlnosti“, protože důsledky tohoto trojitého výbuchu jeho strůjci evidentně vůbec nedohlíží.

Prvním atentátem na právní stát spáchaným ve středu 22. ledna 2025 je bezesporu nález Ústavního soudu ve věci „Právnickým osobám svědčí právo na ochranu dobré pověsti, v případě jejího zasažení lze požadovat přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu“.

Jde o ústavní stížnost spolku Milion Chvilek, z. s. který se ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Vrchního soudu v Praze. Soudy dovodily, že „stěžovatel jako právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené samotným neoprávněným zásahem do své pověsti“.

Lidsky řečeno – spolek je právnická osoba, právní fikce (když se pár lidí sejde, není to bytost, ale právní fikce, tzn. nemůže jako skutečná bytost mít pocity, tu mohou mít jen jednotliví členové) a tudíž se nemá co domáhat dobré pověsti.

A co zjistil Ústavní soud?!

„Právnickým osobám svědčí právo na ochranu dobré pověsti. Podle čl. 10 odst. 1 Listiny má totiž každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Přestože některé z těchto práv, jako lidská důstojnost a osobní čest, náleží svou povahou výlučně fyzickým osobám, neznamená to, že by ochrana dobré pověsti (a jména) nemohla být ústavně zaručená také ve vztahu k osobám právnickým. Právnické osoby nejsou jen samoúčelnou právní fikcí, ale jsou převážně nástrojem, prostřednictvím něhož mohou lidé naplňovat své zájmy. Dobrá pověst hraje klíčovou roli pro vystupování právnických osob v právních vztazích a pro naplnění práv jednotlivců, kteří jsou v nich sdruženi, a při neoprávněném zásahu do ní jim může vzniknout majetková i nemajetková újma. …“ – vice viz ZDE.

Peněžní fondy pláčí a lkají

Co to v důsledku znamená shrnul na svém veřejném Facebookovém profilu profesor Ivo Telec: „Podle Ústavního soudu může právnická osoba, např. peněžní fond nebo tzv. politická neziskovka, trpět – podobně jako člověk – nemajetkovou újmou, a chtít za své duševní trápení zadostiučinění i v penězích. Ač není člověkem, ale umělou fikcí, která reálně neexistuje. Fikce netrpí. Podle Ústavního soudu však fikce, pouhá smyšlenka osoby, zřejmě trpí na duši či na těle. Aneb podle Ústavního soudu je člověk – lidská bytost povahově podobný třeba peněžnímu fondu a naopak. A tak oba podobně trpí a Ikají. K pláči „organizovaného útvaru“ („nečlověka“) stačí, když zapláčí třeba zakladatelské jiné právnické osoby a přes ně zase jiné, až někde na konci najdeme třeba emočně labilního člověka. Sice se říkalo, že právnické osoby nepláčou, protože občanský zákoník je antropocentrický, ale přepišme učebnice…, přepišme právní i běžné myšlení. …“.

Profesor Ivo Telec si dále klade otázku „Co bude příště“?!

„Pláč uraženého státu v soukromoprávních věcech, kdy jedná jako jiná právnická osoba? Vždyť jde o výron třeba uražených lidí – voličů. Na zadostiučinění za duševní strádání bude mít právo i EU? Vždyť je právnickou osobou. Bude stačit emoční dotčení jen členů Komise EU? Anebo kvórum europoslanců? Trpící umělá inteligence, zejména bude-li nést lidské jméno? K elektronickým osobám je právně nakročeno. Proto „upozornění veřejnosti“: nenadávejme při komunikaci s obchodními korporacemi robotům a umělé inteligenci se jménem. Ano, nadávat není slušné. Mohli bychom však emočně rozrušit nějakou nadnárodní obchodní korporaci. Třeba i rozplakat akcionáře. Nemluvě o možném psychicky méně odolném občanském aktivistovi. Většina Ústavního soudu rozmělnila přirozená lidská práva a práva občana až na umělé fikce, právnické osoby. Ač výslovně ústavně slíbila chránit právě tato práva. Svůj slib vůči veřejnosti porušila. Zároveň Ústavní soud otevřel Pandořinu skříňku a vypustil džina z lahve. Ke čtení Ize doporučit odlišné stanovisko (disent) přehlasované menšiny 5 ústavních soudců: prof. Zdeňka Kühna, prof. Josefa Fialy, Tomáše Langáška, prof. Kateřiny Ronovské a prof. Jana Wintra.“

Pokud se někomu slova profesora Telce zdají až příliš ostrá, stačí se podívat do mainstreamu, který například skrze Novinky.cz v článku „Firmy a spolky mohou také hájit svou čest, rozhodl Ústavní soud. Vyhověl Milionu chvilek“ nesměle naznačuje evidentní úskalí předmětného nálezu ÚS: „Soudci ale také jedním dechem dodali, že právo na ochranu pověsti nelze zneužívat k různým žalobám, které by měly za cíl omezovat či penalizovat svobodu projevu například u novinářů, odborů, akademiků či whistleblowerů. – „Důsledkem takto vedených soudních sporů může být oslabení svobodné veřejné diskuse a občanské společnosti, k níž se přímo hlásí preambule Ústavy a která je důležitou pojistkou demokracie a právního státu. Je zejména na soudech, aby v jednotlivých případech odlišovaly výkon práva hodný ochrany od šikany a zneužití práva, které ochrany nepožívají,“ zdůraznil Jirsa.“

Ústavní soud de facto tak varuje sám před svým (vy)nálezem. Řečeno slovy Novinek „Občan ale také jedním dechem ptá, zda jsou Ústavní soudci tak naivní nebo zda si nevšimli, že lidé a natož korporace nejsou andělé?!“. Hned v dalším odstavci totiž Novinky uvádí, že „Na Ústavním soudu je ještě další podobný případ. Jde o stížnost agentury Bison & Rose ve sporu s předsedou opozičního hnutí ANO a bývalým premiérem Andrejem Babišem. Agentura žádala od Babiše omluvu za údajně nepravdivá tvrzení o své činnosti, avšak neuspěla, opět s odkazem na právní názor Nejvyššího soudu.“.

Šikana sérií žalob

Ústavní soud tak sám sebe vehnal mezi mlýnské kameny, kdy ať rozhodne v tomto sporu jakkoliv – bude to špatně. Pokud setrvá na svém současném stanovisku a přisvědčí agentuře Bison & Rose, bude to jasný signál (jak je nyní v oblibě říkat) přesně v rozporu s výše uvedenou judikaturní douškou, totiž, že ochranu pověsti LZE zneužívat k různým žalobám, které by měly za cíl omezovat či penalizovat svobodu projevu. Proč pak svého konkurenta nezničit třeba prostou sérií žalob, kdy se korporace bude domáhat odškodnění za utrpení, které jí způsobil protivník?! Vyhraje ten, kdo bude mít finance na delší právní spor a ve svém podnikatelském portfoliu více právníků – ideálně těch, kteří se budou specializovat na bolístky právnických osob. Zlatý důl na novou právní specializaci na obzoru.

Naopak pokud Ústavní soud rozhodne v neprospěch agentury Bison & Rose, bude mu (a nutno říci, že právem) spíláno, že se nedrží zásady resp. principu „předvídatelnosti práva“ a tím podemílá základy právního státu.

Ústavní soud tak v jakési zvláštní snaze snad vyjít vstříc občanskému aktivismu, takzvaně střelil sám sebe do nohy, což je to poslední, co český právní řád a česká společnost obecně v dané chvíli potřebuje.

Hon na učitelku

Obratem po shora uvedeném nálezu ÚS vyhlásil ve středu 22. ledna 2025 svůj rozsudek také Nejvyšší soud ČR, který z hlediska široké veřejnosti značně nečekaně zrušil osvobozující rozsudek bývalé učitelky Martiny Bednářové. Ta je stíhána za své výroky z dubna 2022, kdy záhy poté čelila obžalobě z popírání ruských válečných zločinů na Ukrajině. Již v květnu 2024 odvolací soud opakovaně rozhodoval o jejím obvinění a uvedl: „„Na obžalovanou nelze pohlížet jako na mistra Jana Husa, který byl nakonec pro své názory upálen. Ale co se týče trestněprávní roviny, máme za to, že její jednání nedosáhlo takové úrovně, aby ho šlo potrestat prostředky trestního práva,“ uvedla předsedkyně odvolacího senátu pražského městského soudu Hana Chaloupková. Doplnila, že v rovině etické a v rovině pedagogické lze obžalované vytýkat „spoustu věcí“.“

„Obžalovaná Bednářová“ tak skrze výrok Nejvyššího soudu opět stane před soudem nižší instance, který zas a znova – zcela proti smyslu práva – bude propírat, co před skoro třemi lety řekla žákům v hodině jazyka českého, aniž by věděla, že je nahrávána, aby pak byla zbavena práce a do smrti stigmatizována. Autor tohoto komentáře nehodnotí vinu či nevinu učitelky Bednářové, je si však – zjevně na rozdíl od soudu – vědom zásad právního řádu, kdy přece sám soudní proces nesmí – OPAKUJI NESMÍ – být horší než navrhovaný trest. Státního zastupitelství pro bývalou češtinářku původně žádalo osmiměsíční podmíněný trest a také pětiletý zákaz pedagogické, výchovné či jiné práce s dětmi.

Paní Bednářová tak má hypoteticky „za sebou“ již celý podmíněný trest a víc než polovinu zákazu činnosti, který státní zastupitelství požadovalo. Jako učitelku českého jazyka, kterou byla, ji již nikdo nikdy nezaměstná – ten trest je již nyní doživotní, ať soudy i pro futuro v jejím případě rozhodnou jakkoliv. Pokud ještě před rokem soudkyně Chaloupková uváděla, že „Na obžalovanou nelze pohlížet jako na mistra Jana Husa, který byl nakonec pro své názory upálen“ – je otázka, zda by po této Černé středě paní předsedkyně soudu svůj výrok nezměnila. Zdá se totiž, že státní zastupitelství (zvláštní, jaké nové konotace bývalá prokuratura nyní začíná vzbuzovat, když se zamyslíte, koho vlastně nyní žalobci zastupují aneb „kdo je to stát“?) se ruku v ruce s Nejvyšším soudem rozhodlo z exučitelky a její evidentně  naivní důvěry v atmosféru třídního kolektivu učinit opravdu  exemplární příklad všem – a to nejen učitelům.

A do třetice Černé středy…

Poslední ránu spravedlnosti v Česku pak ve středu 22. ledna zarazili senátoři, když namísto jasného vyjádření k tzv. Lex Ukrajina VII, jehož součástí je i řada zcela zavrženíhodných předsudků, které dříve či později dějiny odsoudí jako exemplární příklad předsudečné nenávisti, poslali „bez připomínek“ k podpisu na Hrad, navzdory tomu, že se proti tomuto zákonu vyjádřily všechny senátní výbory.

(výše uvedená grafika – A je pro vrácení návrhu Sněmovně, vše ostatní je de facto pro návrh)

Nyní již tedy chybí jen podpis prezidenta Petra Pavla, který je přezdíván jako „Podpisový automat“ (ale samozřejmě se zdržením, aby to vypadalo, že nad návrhem dumá), aby v platnost vešel mj. tzv. „pendrekový přílepek“, který nově zavádí trestný čin „činnosti pro cizí mocnost“, avšak lze jej bez potíží použít na každého odpůrce vládního režimu a to jakéhokoliv.

Hořký úsměv vzbudí, když si do vyhledávače Google zadáte slova „pendrekový zákon“ a okamžitě Vám vyskočí reportáž ČT s textem „Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, upálení Jana Palacha a dalších událostech následujícího roku začali lidé stále hlasitěji vyjadřovat svůj nesouhlas s nastupující érou normalizace. V létě 1969 se konaly mohutné demonstrace v řadě českých měst. Po potlačených protestech k prvnímu výročí invaze byl přesně před 50 lety, 22. srpna 1969, přijat takzvaný pendrekový zákon, který měl krvavé zásahy proti demonstrantům legalizovat.“ Podle něj šlo o poslední ránu lidem v Československu a jasnou zprávu o tom, že je konec jakýmkoli nadějím na zvrat. „Myslím si, že události 21. srpna 1969 a takzvaný obuškový zákon znamenaly definitivní prozření, že situace už bude jen horší. To se později také potvrdilo,“ poznamenal historik k nástupu normalizace a utužování komunistické moci.“

Pak už lze jen citovat slova paní Jany Kánské, dcery Dr. Milady Horákové: „Rodiče uvažovali o emigraci. Máma ale měla za úkol, aby tady zůstala, jak dlouho to jen půjde, a podávala informace do zahraničí. Byla zodpovědná a svoje sliby vždycky plnila. A pořád si myslela, že je to v pořádku – najednou to přestalo být v pořádku,“ vzpomíná v rozhovoru Jana Kánská na svoji maminku Miladu Horákovou.“

Tím paní Kánská ať vědomě či nikoliv, potvrdila, že se její matka Dr. Milada Horáková dopustila „činnosti pro cizí mocnost“, tzn. trestného činu, který je nyní opět znova zaváděn touto vládou a za který byla popravena Milada Horáková.

Co by na to všechno řekla asi paní Kánská?! To se zřejmě nedozvíme, protože přístup k ní si už před řadou let, jak se zdá, monopolizoval nejmenovaný (tehdy český diplomat v USA), který je dnes samozřejmě už jen přítelem po boku…

Snad tedy v nejbližších volbách, které už budou korespondenční, nebude paní Kánská volit ty, kteří zavádějí stejný trestný čin, za který popravili její matku.

Autor je právník.

DENÍK.TO

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (20 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*