Čeští občané si utahují opasky |

Sdílet článek:

LUKÁŠ KOVANDA

Omezují své nákupy, velké české firmy přesto bohatnou. V Česku se totiž roztočila maržově-inflační spirála.

Česko se tak dlouho bálo mzdově-inflační spirály, až se ve stínu strachu z ní roztočila maržově-inflační spirála. Zejména velké firmy a podniky – nejen energetické – hlásí dramatický nárůst svých zisků. Přitom Česko už několik čtvrtletí po sobě prochází spotřebitelskou recesí. Spotřeba je reálně stále pod úrovní roku 2019.

Mnozí Češi se však nechávají ve své určité naivitě zmýlit vládní marketingovou kampaní, šířenou například na sociálních sítích, že se vlastně mají dobře. A nechávají se tak, příslovečně, holit jako ovečky.

Kdo tedy „platí“ dramatický nárůst ziskovosti firem jako ČEZ, Agrofert a dalších? Řadový občan. Toleruje firmám a podnikům citelně vyšší marže. Takové, které nejen pokrývají objektivně navýšené náklady firem, ale dávají jim ještě vydělat navíc v porovnání s lety před pandemií a válkou. Řadový občan si kupuje méně zboží a služeb než roku 2019, ale za to „málo“, co pořídí, je ochoten platit dramaticky více, takže firmám pokrývá navýšené náklady a navýšenou marži. Tato roztočená maržově-inflační spirála je tedy nyní hlavním zdrojem růstu cenové hladiny v ČR.

Jinými slovy, Češi se vskutku nechávají holit jako ovečky. Potvrzují to už i tvrdá čísla. Co s tím?

Řadoví občané by si hlavně měli říci o výrazné přidání v zaměstnání. Pokud na ně zaměstnavatel nepřistoupí, měli by odejít jinam. Nejde o volání po růstu platů ve státní sféře. Tam by se naopak zvyšovat neměly, neboť nejsou kryty rostoucími zisky firem, ale rostoucím veřejným dluhem – tedy financovány z kapes budoucích generací. Kdo není spokojený s platem ve státní sféře, může začít podnikat nebo se nechat zaměstnat ve sféře soukromé – ta stále nabízí stovky tisíc volných pracovních míst. Uleví se tím i státu, neboť se zpomalí tempo jeho zadlužování.

Mnozí Češi se však nechávají ve své určité naivitě zmýlit vládní marketingovou kampaní, šířenou například na sociálních sítích, že se vlastně mají dobře. Ne. Čísla jsou neúprosná. Jejich reálné příjmy se propadají tak výrazně – suverénně nejvíce v historii České republiky –, že jejich pokles v době světové finanční krize po roce 2008 nebo během covidu roku 2020 byl proti tomu vlastně nicotný. Tímto dramatickým poklesem své životní úrovně tak řadoví Češi z velké části přispívají firmám na vyšší marže a jejich akcionářům a manažerům pak na vyšší dividendy a bonusy. Tedy ne úplně všichni Češi zaznamenávají dramatický propad své životní úrovně. Takže se všem klíčovým hráčům – hlavně vládě a firmám – velmi hodí udržovat řadové občany i dále v blažené nevědomosti a naivitě.

Vláda se je v této nevědomosti snaží udržet proto, aby tak demonstrovala úspěšnost svých dosavadních opatření. Pokud by připustila, že lidem klesá životní úroveň suverénně nejvíce v historii ČR, dávala by si „vlastní gól“. A když ti přemýšlivější z občanů vládu přesto upozorní, že životní úroveň vážně citelně klesá – což je statisticky spolehlivě doloženo –, vláda buď zpochybňuje danou statistiku, nebo, když je úplně nejhůř, argumentuje – straší – hrozícím bankrotem Česka. Což je ovšem opět argument zcela nepodložený daty. Například ratingové agentury mají stav tuzemských veřejných financí ČR stále za nadprůměrně dobrý a ani údajně vysoké tempo zadlužování je příliš neznepokojuje. O rozvratu, tím méně bankrotu českých veřejných financí žádná z ratingových agentur ve svých četných posudcích Česka nikdy nenapsala ani slůvko. Rozvrat nebo bankrot je mýtus, kteří si Češi sami vytvořili a jemuž se celý okolní svět jen diví.

Kromě vlády se občany snaží v blažené nevědomosti udržet také firmy a podniky. Jak jinak. Když si lidé budou naivně myslet, že se stále mají dobře, nebudou reptat a nebudou chtít přidat. A firmy si udrží své marže a zisky. V nejhorším i firmy mohou na zaměstnance apelovat, že se „všichni musíme uskromnit“ a v tom duchu, že přece Česká národní banka říká, že hrozí mzdově-inflační spirála. A ať je tedy zaměstnanec rozumný, zatne zub a o přidání si konstruktivně neříká – aby spirálu neroztáčel. To, že sama firma pak díky tomu přispěje k roztáčení maržově-inflační spirály, to už se drtivá většina zaměstnanců nedovtípí.

Konečně, blažená nevědomost se může hodit i zmíněné České národní bance. Vždyť když už se roztočila maržově-inflační spirála, tak alespoň nedopusťme roztočení té mzdově-inflační, uvažují centrální bankéři. Jedna spirála stačí.

Shrneme-li: vládě, firmám i podnikům a centrální bance se nyní náramně hodí, když občané uvěří, že se mají dobře a že jejich životní úroveň neklesá, nebo aspoň neklesá dramaticky. Tahle „kampaň“ se zatím daří na výtečnou. Vždyť podle nedávného průzkumu PwC si o přidání plánuje v Česku říci nejméně lidi ze sledované takřka padesátky zemí. Uvážíme-li, že Česko vykazuje jednu z nejvyšších inflací z těchto zemí a má mezi nimi nejpřehřátější trh práce, jedná se o fenomenální výsledek vládní přesvědčovací kampaně. Před marketingem vlády je třeba skutečně smeknout. Bez ironie. Češi hodlají dále poslušně držet pusu a krok a nechat ze sebe oholit ještě i to, co zbývá.