Kam kráčí česká ekonomika a kam mizí daně?

Blíží se konec roku, který byl pro českou ekonomiku velmi složitý, a tak je snad možné udělat (možná předčasně) pár úvah o tom, co budeme v české ekonomice prožívat v roce příštím. Možná to vše ještě bude i jinak, ale snad lze k tomu učinit pár poznámek.

Nejprve se podívejme na státní rozpočet. Ten je měsíc před koncem roku v deficitu 269 mld. Kč a do plánovaného deficitu 295 mld. mu chybí ještě dalších 26 mld. Kč.

Plnění jak příjmů, tak výdajů se zatím daří Ministerstvu financí (MF) udržet v jakési rovnováze. Obě strany rozpočtu jsou čerpány na úrovni 88 % celoroku a tedy za alikvotou zaostávají zhruba o tři body. Ovšem závěr roku je vždy spojen s určitými anomáliemi. Jednak se obvykle správci státní kasy uchylují k možnostem „přehodit“ některé výdaje do příštího roku, a tedy vylepšit deficit. Na druhé straně lze také počítat s tím, že některé položky příjmů se mohou „nečekaně“ zvýšit.

S vědomím těchto možných „kouzel“ či spíše účetních triků je potom nutno pohlížet na současný vývoj rozpočtu. Vývoj na straně příjmů jen dál potvrzuje, že se nedaří vybírat DPH (alikvota je 87 %). Vývoj DPH se nedá příliš „ošidit“. To, co se do konce roku vybere na DPH, je již dáno, neboť do prosincového inkasa vstoupí daň vybraná z prodejů v listopadu a tam zatím nic nenasvědčovalo, že by v listopadu docházelo k nějakým výraznějším prodejům. Tedy žádné nákupní akce a nákupní horečky v prosinci inkaso DPH do konce roku nemohou ovlivnit.

Inkaso DPH ovlivňuje především nižší růst maloobchodního obratu – reálných prodejů – a ani ceny, které jsou sice vyšší než minulý rok, nemohou „dotáhnout“ její inkaso k plánované výši.

Někdy se poukazuje na to, že rostoucí nákupy obyvatelstva v lacinějších „destinacích“, tedy především v Polsku, snižují inkaso DPH. Tento efekt je však bezesporu složitější. „Úspory“ vzniklé nákupem lacinějších výrobků v zahraničí – a především jde o nákupy potravin – zvyšují kupní sílu spotřebitelů, která pak může být realizována v jiných segmentech jejich spotřeby v tuzemsku, např. ve službách nebo v jiném sortimentu, za energie apod. V podstatě by bylo možné uvažovat, že ty spotřební výdaje, které se nerealizují v sortimentu potravin (byly ušetřeny), se realizují v jiném sortimentu.

„Uspořené“ spotřební výdaje se tak mohou projevit pouze v růstu úspor, nebo mimo oficiální statistiku, tedy v šedé ekonomice. Pokud jde o úspory obyvatelstva, není tam zřetelný trend k růstu úspor. Spíše relativní pokles míry úspor.

Druhý kanál, kudy utíká DPH, je tak nutně šedá ekonomika. Je to přímý důsledek zrušení EET, která přinášela jak vyšší DPH, tak i vyšší daně ze zisku. Jak ukazuje každodenní praxe, existuje relativně dost případů (a ten okruh se stále rozšiřuje), kdy prodejci – především v sektoru stravování, na tržištích a tzv. večerkách – požadují platby pouze v hotovosti. Tyto tržby neprojdou přes žádné účty a pak není žádná možnost stanovit relativně objektivně výši tržeb, a tedy i DPH.

Sektor, kde uniká DPH, není malý. O jeho velikosti však není k dispozici žádný relevantní údaj. Lze se pouze opřít o data z MF, které před zrušením EET odhadovalo jeho přínos pro státní rozpočet kolem 15 mld. Kč. Ovšem musíme připomenout, že tento odhad je z doby před dvěma roky, tedy v cenách přibližně o čtvrtinu nižších než v současnosti.

Proto by současný únik DPH z důvodů zrušení EET mohl dosahovat až 20 mld. Kč. To je také zhruba velikost dnes nerealizované DPH oproti plánovanému rozpočtu.

Dalším problémem inkasa rozpočtových příjmů jsou spotřební daně. Jejich inkaso se zvýšilo především zásluhou změny sazby spotřební daně z nafty od 1. srpna letošního roku, což zlepšilo i inkaso DPH. Zaostává inkaso daně z tabáku nárůstem spotřeby zahřívaného tabáku, kde je nižší spotřební daň. „Na vině“ je také rostoucí pašování cigaret z Polska, které má nižší ceny za cigarety. Celoroční propad inkasa spotřebních daní lze odhadnout na minimálně 10 mld. Kč.

Další problematickým bodem daňového inkasa je daň z neočekávaných zisků (windfall tax). Představa o celoročním inkasu této daně zapsaná do rozpočtu je zjevně nereálná.

Vrátíme-li se do minulosti, pak na jednání vlády v říjnu loňského roku – podle vyjádření některých ministrů do médií — bylo údajně dosaženo dohody, že windfall tax bude platit již pro rok 2022. Údajně takové bylo i doporučení Evropské komise. Ovšem ministr financí takovou dohodu hned druhý den dementoval.

Patrně šlo o „nedorozumění“. Návrh MF prý předpokládal zavést tuto daň až od roku 2023. Proto také do návrhu rozpočtu na rok 2023 MF zapsalo, že daň z neočekávaných zisků přinese do rozpočtu 85 miliard korun. Tento výpočet byl na jaře 2023 ovšem upraven na 28 mld., aby nakonec bylo uvedeno, že letos windfall tax přinese do rozpočtu 48 miliard.

Tato dočasná mimořádná daň platí od 1. ledna 2023 po dobu 3 let (tj. 2023–2025) pro mimořádně ziskové společnosti z oblasti výroby a obchodu s energiemi, bankovnictví, petrolejářství a těžby a zpracování fosilních paliv. Má fungovat jako 60% daňová přirážka aplikovaná na nadměrný zisk těchto firem stanovený jako rozdíl mezi základem daně v letech 2023-2025 a průměrem základů daně za poslední 4 roky (tj. 2018–2021) navýšeným o 20 %.

Na celé této daňové operaci je důležitý jeden zásadní fakt. Tato windfall tax se netýkala roku 2022, kdy firmy zahrnované do systému windfall tax dosahovaly zcela ojedinělých mimořádných zisků – a ty zdaněny nebyly. A to je podstata onoho „nedorozumění“.

Pro další roky 2023 až 2025 a především pro nejbližší rok 2023 si již firmy stačily vytvořit optimalizační schémata, kterými byly a jsou schopny podstatně snížit svoji daňovou povinnost.

Lze jen spekulovat, zda původní návrh zdanit již rok 2022 byl jenom takovým „úletem“ či opravdu „jen nedorozuměním“. Co když skutečný motiv vynechat ze zdanění rok 2022 byl jiný? Nedává moc logiku vynechat ze zdanění právě rok 2022, kdy zisky firem byly enormní jen s poukazem na to, že nelze daně změnit v průběhu roku.

Byla to přece mimořádná situace, kterou nikdo při sestavování rozpočtu nemohl předvídat. Bylo by proto ospravedlnitelné dodatečně provést takovou úpravu rozpočtu.

Šlo zjevně o něco jiného. Toto „nedorozumění“ umožnilo některým podnikatelským skupinám (možná spřáteleným se současnou koalicí) vyhnout se této dani. V těchto případech šlo o desítky miliard, které by jinak byly příjmem státního rozpočtu. Vzhledem k tomu, že tento záměr byl ohlášen až ve druhé polovině roku, firmy už neměly čas provést daňovou optimalizaci, které jsme svědky v letošním roce, kdy se tak tento příjem rozpočtu podstatně zredukuje.

Lze odhadnout, že zisky těchto firem v roce 2022 mohly dosáhnout minimálně o 140 mld. více oproti základu stanovenému v návrhu zákona. Pokud uvažujeme, že 85 mld. plánovaných jako windfall tax pro rok 2023 je 60 % nadměrného zisku a předpokládáme, že minimálně podobný zisk byl i v roce 2022, pak se dostáváme zhruba k takové cifře a je to patrně spíše nižší odhad.

Co je platné, že vláda si vezme 70 % z dividendy z ČEZ a sanuje tím rozpočet, když současně vydává další (a vyšší) peníze na omezení dopadu vysokých cen energie na některé firmy. Podstatné je pak to, že oněch 30 % soukromých akcionářů ČEZ získává miliardové dividendy a že to vůbec nejsou jen malí akcionáři, ale také velké kapitálové skupiny.

Budeme-li ve světle těchto tendencí a souvislostí hodnotit možný vývoj státního rozpočtu do konce letošního roku, pak je zřetelné, že dosažení schváleného deficitu bude vyžadovat značné úsilí právě v tom „uřídit“ vývoj největších položek na straně příjmů a výdajů.

Na straně příjmů je to především vývoj windfall tax, kde se možná dá očekávat dosažení hranice 48 mld. (v současnosti je to jen 26 mld.), jak se předpokládá. Vedle toho mohou být výrazněji vyšší příjmy nedaňové. Pokud se ostatní příjmy budou vyvíjet v podstatě dosavadním tempem, pak i tak se uvažované výše příjmů nepodaří dosáhnout.

Výdaje rozpočtu – lze uspořit v omezeném rozsahu výdaje investiční, neinvestiční transfery státním fondům, možná přesunout za Nový rok transfery do EU, případně i část platů. Jinak ostatní výdaje mohou být realizovány v podstatě dosavadním tempem.

Za těchto podmínek pak deficit státního rozpočtu přesáhne 300 mld. – pokud přirozeně nebudou použity jiné finanční triky. Ale to nic nezmění na tom, že i příští rok bude pro státní finance mimořádně napjatý, protože ekonomika se vyvíjí zcela nezávisle na současné vládě a tato vláda nemá dostatek kompetencí tento vývoj alespoň mírně změnit.

Ekonomický růst

Všechny ukazatele ekonomické aktivity v závěru letošního roku ukazují jediné: česká ekonomika jde do recese. Zcela v protikladu před „povinně“ optimistickými prognózami všech vládních institucí a také mnoha nezávislých institucí, které jen váhavě a se zjevnou opatrností připouštějí, že se v ekonomice „něco“ děje.

V prvé řadě musíme připomenout prognózy MF, které byly vloženy do návrhu státního rozpočtu na letošní rok.

Tak byl v návrhu státního rozpočtu pro rok 2023 (v létě 2022) očekáván pro letošní rok růst ekonomiky ve výši 1,1 % HDP. V podzimní prognóze (2023) MF byl již růst HDP korigován na celoroční pokles ve výši minus 0,2 % HDP. Konečně se tedy podařilo MF i odhadnout směr pohybu HDP, tedy pokles, nikoli růst. Ačkoli tento pokles byl očividný již minulý rok.

Podle posledních čísel však ani tento odhad velikosti poklesu, nebude dostačovat. Podle vývoje za tři čtvrtletí, lze pro letošní rok předpokládat pokles HDP o 0,5 až 0,6 %. Oproti původnímu odhadu jde tedy o chybný odhad v rozsahu téměř 2 bodů.

Není to ovšem žádná výjimka. Problémy s odhadem směru pohybu HDP – tedy zda poroste či naopak, zda bude klesat – měly i jiné prognózy. Sledujeme-li vývoj odhadů dynamiky HDP v čase, pak v průběhu roku 2022 došlo k podstatné korekci původních představ.

Na počátku roku 2022 se odhady růstu HDP pro rok 2023 pohybovaly kolem intervalu 3–4 %. Těžko pochopitelný optimismus i na tu dobu. Snad je vysvětlitelný jen tím, že si jejich autoři asi mysleli, že s novou vládou se něco změní. Jen si nevšimli, jací diletanti, kteří neznají ani základní ekonomické souvislosti, se stali ministry. Nejlepší ukázkou toho jsou ministři zemědělství, ale ani ti ostatní za nimi moc nezaostávají.

Ovšem v polovině roku 2022 se odhad růstu snížil k úrovni 2 % a již za tři měsíce poté byl odhadován růst HDP pro rok 2023 na hodnotu kolem 0 %. Od tohoto data se všechny prognózy ve svých odhadech udržují na magické úrovni černé nuly.

Mluvit o poklesu se nehodí, a tak je pro autory těchto prognóz velmi problematické přihlásit se k tomu, že očekávají pokles hospodářského růstu. Nechtějí být posly špatných zpráv, i když se pokles ekonomiky už nedá skrývat.

Vývoj úvah o ekonomickém růstu je podobný tomu, jak publikované prognózy odhadují vývoj inflace. Také zde pozorujeme, jak se v průběhu minulého roku mění odhad meziroční úrovně inflace pro rok 2023.

Na počátku roku 2022 byla odhadována úroveň inflace pro rok 2023 mírně nad úrovní 2 %. Během několika měsíců (v polovině roku) již odhad inflace vzrostl na dvojnásobek, aby v listopadu 2022 již dosáhl téměř pětinásobku odhadu ze začátku roku, tj. dostal se k úrovni 10 %. A do poloviny roku 2023, kdy již bylo k dispozici dostatek dat, se nakonec odhad inflace pro rok 2023 ustálil na hodnotě 11 %.

Takový vývoj hlavních parametrů vývoje ekonomiky vyžaduje pružnou hospodářskou politiku. Pokud vláda vyhlásí, že růst cen v roce 2024 se již dostane k úrovni dvou procent, že ceny potravin v důsledku poklesu sazby DPH klesnou, pak zjevně musí vynaložit odpovídající úsilí v tom, že bude operativně ovlivňovat cenový vývoj, a k tomu má dostatek nástrojů, který jí dává platný zákon o cenách.

Nebo musí pochopit, že její analytické zázemí je nedostatečné, že dává zcela zkreslené informace – ve smyslu toho, že formuluje své závěry tak, jak si to vláda přeje. Tedy zkresluje informace na základě politického zadání. A to je podle všeho ten hlavní problém.