Na první pohled nemá se střední Evropou příliš mnoho společného. Ve skutečnosti je však slovo kolonialismus jedním z klíčů k polské veřejné debatě nejenom posledních let, ale možná i posledních tří století.
V dějinách Polska se brutální historická realita, kterou slovo na „k“ popisuje, vyskytovala velmi často. Na úrovni jazyka ovšem rozhodně nebylo a není přijímáno bez kontroverzí. „Jak to? Jsme přece Evropané, ne žádní černoši,“ popisuje literární vědkyně Ewa Thompson reakci průměrného Poláka na toto slůvko. „Ve skutečnosti však nebylo Polsko kolonií kratší dobu než africké země,“ dodává.
V dnešní době – po krachu kolonizačních projektů absolutistického Pruska a Ruska a později Třetí říše a Sovětského svazu – však slovu od „k“ převážně předchází nějaká předpona. V letošním supervolebním roce to byla nejčastěji „NEO“. „Největším nepřítelem Polska v dnešní době je neokolonialismus – globální banky a korporace,“ prohlásil Paweł Kukiz během jedné z posledních debat před květnovými prezidentskými volbami. „Propadáme se stále hlouběji do neokoloniální závislosti,“ říkal pro změnu jeden z programových expertů PiS Piotr Gliński. „Třeba cukrovým průmyslem a jeho cenami vládnou Němci, ceny plynu kontroluje, víte kdo (…) nejsme zelený ostrůvek, jsme nová kolonie,“ dodal Gliński, jenž se před pár týdny stal vicepremiérem a ministrem kultury. Krátce po podzimních volbách měl na portálu jagiellonski24.pl, který patří mezi hlavní analytická podhoubí nové vlády, největší ohlas článek nazvaný „Jak nás kolonizují zahraniční diskonty“. Objevuje se zde teze o „likvidaci soukromého podnikání a rozvoje země vlivem neokoloniálních praktik globálních korporací“.
O ekonomické závislosti polské periférie na globálním či evropském centru se hovořilo v souvislosti s rekordními úniky kapitálů ze země (Polsko zde patří mezi světové lídry) či daňovým zvýhodňováním globálních korporací. Nešlo se také vyhnout chybějícím dvěma milionům převážně mladých voličů, kteří namísto koloniální periférie zvolili metropoli – tedy práci v Londýně či Amsterdamu… Tato diskuze bude mít zřejmě i jasnou povolební dohru v podobě zdanění např. velkometrážních prodejen či bankovních transakcí novou vládou.
Nicméně ekonomický neokolonialismus je pouze součástí širšího kontextu polské veřejné debaty. Kontextu, na který se výborně hodí pojmosloví vypůjčené od Edwarda Saida nebo Homi Bhabhy, zkrátka jazyk POST-koloniální teorie.
Sarmaté a modernizátoři
Polsko solidární versus Polsko liberální. Polsko racionální versus Polsko radikální. Politika nad Vislou zkrátka miluje ostré dichotomie. Politicko-kulturní polarizace si našla už i své satirické označení jako konflikt „mafie versus sekta“ nebo politologickou kategorizaci elektorátu na „zloděje a šílence“, samozřejmě založenou na tom, jak se tyto dvě skupiny navzájem vnímají. Tendence k polarizovanému, manichejskému vidění světa je však mnohem starší než válka Občanské platformy (PO) a Práva a spravedlnosti (PiS) nebo smolenská katastrofa. „Rozdělení na tábor reforem a tábor Sarmatů vzniklo koncem 18. století a přetrvává v různých skrytých formách dodnes,“ psal Czesław Miłosz v dobách komunismu. A po volbách v roce 2005 tehdejší volební lídr PO Jan Rokita prohlašoval: „Konflikt Sarmatů a reformátorů se vrací v polské politice opakovaně už několik století (…) Vždy jde v podstatě o totéž. Jedni chtějí solidaritu, identitu a lidový katolicismus, druzí modernitu a vyléčení se z národních vad.“
Kdo byli Sarmaté? Někdy v pozdním středověku vzniká mezi polskou šlechtou (podobné mýty fungovaly i v dalších evropských zemích) legenda o etnické odlišnosti „urozených“ a „neurozených“ obyvatel země. Šlechta měla být potomky bojovného kmene Sarmatů, který si podmanil slovanské rolníky. V 18. století získalo slovo „sarmatismus“ pejorativní význam jako synonymum zabedněnosti a úporné obhajoby republikánského zřízení Rzeczpospolité, navzdory jasným syndromům smrtelné nemoci celého státu. Sami Sarmaté sebe však vnímali jako jediné obhájce posvátné „zlaté svobody“ a tradic. Silně anti-autoritářská, téměř anarchistická podstata jejich odporu, propojená se stejně silnou vírou v polskou výjimečnost se zračí ve slovech písně: „Nikdy nepůjdem s králi do aliance / před mocí nikdy nesehneme šíje / Kristovi my jsme pobočníci / Poddaní Marie“. Už podle Rousseaua byla podstatou politického jednání Sarmatů koncepce konfederace – ad hoc vytvořeného svazku občanů, zaměřeného na řešení konkrétní krizové situace, avšak z definice netrvalého. Idea konfederace se prolíná dalšími dějinami „sarmatského“ tábora ve všech polských povstáních a dalších okamžicích národního „vzmožení“.
Reformátoři naopak záchranu spatřovali tehdy v proměně prapodivného republikánského systému Rzeczpospolité po vzoru standartních evropských států. Co bylo podstatné: jádrem stanovisek obou stran byla de facto teze o nevyřešitelném konfliktu hodnot považovaných za typicky polské (důraz na individuální svobodu hraničící s anarchií, zakotvení v národních dějinách a tradici, katolická morálka) a ideálu modernizace a racionalizace státu podle západního vzoru. V 18. století se těmito „západními vzory“ myslel centralizovaný stát osvíceného absolutismu. Později se však stejný jazyk „dějinné nutnosti“ a misionářského nadšení pro osvícení divokých domorodců používal i ve jménu jiných ideologií, včetně stalinského komunismu. „Tento národ se musí zmodernizovat, i kdybychom toho měli dosáhnout pažbami sovětských samopalů,“ napsal jeden z poválečných intelektuálů.
Po roce 1989 se další inkarnací „modernizačního“ pólu polské debaty stala polská obdoba liberalismu, již za svou přijala většina establishmentu nového státu. Tentokrát se vzorem, který musí Polsko přijmout, staly požadavky implementace evropské legislativy a údajně neměnné principy právního státu. Opět se projevilo specifické vnímání polské tradice myšlení o politice a společnosti jako „balastu“ modernizačního procesu. Jak někdy v devadesátých letech napsal filosof Janusz Majcherek: „Afirmace polskosti nebude problémem pouze tehdy, kdy přestane překážet v touze po blahobytu, civilizačních výdobytkách a kulturních atrakcích západního světa.“ Tato představa polskosti jakožto anachronického dědictví brzdícího pokrok měla svoji dohru v poněkud paradoxní podstatě polského liberalismu. Zatímco klasický liberalismus vzniká z nedůvěry k moci, polský liberalismus strachu staví spíše na nedůvěře elity ke společnosti a na misionářské tendenci k její převýchově podle „importovaných“ vzorů.
Podobnosti čistě náhodné?
Jak již bylo výše naznačeno, pro lepší pochopení sporu mezi „Sarmaty“ a „modernizátory“ není od věci se inspirovat u předních myslitelů zabývajících se postkolonialismem. Jména jako Edward Said, Homi Bhabha či Ashis Nandy se v polské debatě objevují v posledních letech stále častěji.
Saidova známá koncepce „orientalismu“ nevzniká pouze akty intelektuálního imperialismu, ale i akty akceptace – internalizace negativního obrazu sebe sama kolonizovanou intelektuální elitou. Podobně podle Homiho Bhabhy „kolonizovaná mysl“ vždy lokalizuje „centrum civilizace“ mimo svoji vlastní zem. Její primární vlastností je komplex, jenž nutí k pohrdání vším (včetně vlády) vyprodukované „doma“ a naopak ke glorifikaci toho, co přichází z údajného centra. Pro Apolla Amoka je klíčovým rysem kolonizovaného já přesvědčení, že zaostalost kolonie je výsledkem kulturního dědictví, které je třeba marginalizovat skrze horlivé nápodobování kulturních trendů „metropole“.
Jak píše Ashis Nandy: „V politické kultuře asijských a afrických společnosti, v nichž kolonialismus vytvořil binární opozici mezi tradici a modernitou (…) je tradice chápána jako opak modernity, tedy jejím rysem je nepřátelství vůči rozumu a duchu demokracie, strnulost, nedostatek flexibility a uzavření se na pokrok vědy. Toto chápání tradice je doprovázeno emotivními apely na domorodce, aby se vzdali předsudků a vzájemných sporů, a aby se naučili od dávných vládců země a její nové, nepočetné moderní elity ctnosti racionality, flexibility či tolerance. Autoři těchto apelů, vyslovovaných s misionářským rozohněním, jsou zároveň obviňujícími, svědky, porotou a soudci.“
Jarosław Gowin, v současnosti ministr pro vědu a vysoké školství ve vládě PiS, v neuvěřitelně podobných větách definoval před několika lety princip fungování polského intelektuálního establishmentu, jehož hlavním zástupcem byl deník Gazeta Wyborcza:
„Intelektuální kruhy soustředěné kolem deníku Gazeta Wyborcza byly přesvědčené, že Polsko je třeba modernizovat na principu konfrontace s lokální tradicí. Modernizace se měla uskutečnit na základě modelů používaných v jiných zemích, a tam doopravdy ověřených. Jenže imitace je jen zřídkakdy úspěšná (…) Gazeta vycházela z předpokladu, že polskou identitu je potřeba radikálně předefinovat, neboť je nevyléčitelně zatížená nacionalismem, chorobnou mentalitou Poláka – katolíka, antisemitismem či nedůvěrou v trh a kapitalismus.“
Sám šéfredaktor Gazety Adam Michnik v devadesátých letech shrnul polské začátky v rodině demokratických národů v úžasně „postkoloniální“ metafoře: „Vstoupili jsme v demokratický řád bez politické kultury demokratickému řádu vlastní. Jako kdybychom divocha z džungle posadili u počítače“.
Cesta ven?
Následkem tohoto vnímání je realita dvou oddělených světů, které se na sebe dívají s odporem a se strachem. Na jedné straně modernizace, která není jen pragmatickou volbou, ale i morální normou – vírou v nutnost „převýchovy“ společnosti. Na straně druhé přesvědčení, že nabízená modernizace je pouhou bezduchou imitací cizích vzorů, a tedy útokem na polskost vedeným odcizenou elitou. Dominikánský teolog a filozof Jacek Salij poukazuje na „míru auto-agresivity v kolektivním vědomí Poláků“. Na jazykové úrovni se projevuje bohatstvím urážlivých pojmů, které označují zaostalost a tmářství, ale jsou zcela nepřeložitelné, neboť se používají výlučně na určení části polské společnosti: „kołtuneria”, „zaścianek”, „Ciemnogród”. Naopak mnozí obyvatelé „hradu tmářství“ se podobně jednoznačně vymezují vůči (v krajní verzi) „židobolševikům a zednářům“ a v poslední době vůči populárním „lumíkům“, tupě následujícím trendy politické korektnosti a správného „evropanství“, diktované establishmentovými „Salóny“.
Všechny pokusy o „sezení obkročmo na barikádě“ a „stavění mostů“, tedy nepodléhání vražedné logice polarizace, končí v polské politice neúspěchem. Četní „liberální“ odštěpenci od PiS nebo „konzervativci“ vytlačení z PO by mohli vyprávět. Celková proměna PiS ve stranu lidově-katolické vzpoury (kdo by před rokem 2005 obviňoval Jarosława Kaczyńského z hlubšího vztahu ke katolické církvi?) a Platformy v uskupení postkomunistického establishmentu s heslem „modernizaci skrze imitaci“ na praporech je finálním dokladem síly postkoloniálního schématu.
Podle valné většiny konzervativnějších komentátorů bylo klíčem k vítězství nejdříve Andrzeje Dudy v prezidentských a poté PiS v parlamentních volbách „budování společenství“, „vracení Polákům důstojnosti“ a „subjektivity“ (podmiotowość), jak ve společenském, tak mezinárodně-politickém rozměru. Tato afirmace polskosti stojí samozřejmě v protikladu k základním premisám polského imitačního liberalismu. Na druhou stranu, namísto tradiční „obranné“ rétoriky formuluje program „Sarmatů“ pozitivně, směrem do budoucnosti. Navíc, naději dává postupující generační proměna v liberálním táboře. Je příznačné, že mladší nástupci „vzteklých starců“ – Adama Michnika či Jacka Żakowského – se stále větší ironii komentují jejich hysterické strašení „koncem demokracie“ v souvislosti s vítězstvím PiS. Aniž by přijali program konzervativců za svůj, mladí levicoví intelektuálové už nevnímají volby v apokalyptických kategoriích „války světů“, ale jako běžnou demokratickou proceduru. A jsou stejně jako mladí pravičáci alergičtí na chronické pohrdání vlastní společnosti, tak typické pro klíčové postavy posledního čtvrtstoletí. To jsou pozitivní signály do budoucna.
(4 votes, average: 4,75 out of 5)
Loading... 
Be the first to comment