Co se mají děti dozvědět v dějepisu o genderu? A co na to biologie?

JIŘÍ  VÁCHA

Do konce května se může odborná i široká veřejnost vyjádřit k návrhu nové revize kurikul (rámcových vzdělávacích programů) pro základní školy, který – bez velké pozornosti veřejnosti – vytvořili odborníci Národního pedagogického institutu. Ten se na svých stránkách prezentuje jako přímo řízená organizace Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. „Zajišťuje přenos vzdělávacích inovací z centrální koncepční úrovně do školské praxe v regionech. Vytváří rámcové vzdělávací programy pro předškolní, základní, základní umělecké a střední vzdělávání.“

Návrh revize vzdělávacích programů pro dějepis začíná steskem, že výuka dějepisu zahlcuje žáky množstvím dat, která jim mnoho neříkají. Je potřeba zreformovat výuku dějpisu tak, aby objasnila širší historické souvislosti. „Velké“ politické dějiny by měly být „doplňovány tématy z regionálních či kulturních dějin, dějin každodennosti, menšin, mentalit, genderu.“ Téma CAS-DEJ-001-ZV9-012 pro 9. třídu “určí, v čem se mění a v čem zůstávají stejné role mužů a žen v dějinách; využívá k tomu také příklady lidí, kteří se odlišovali od dobových společenských norem”. “Mužské a ženské role a z nich vycházející možnosti životního uplatnění jsou podmíněné kulturou a proměňují se v čase.
Společenské role mužů a žen, genderová socializace, rovnoprávnost a podoba současné rodiny jsou aktuální společenská témata, která vzbuzují kontroverze a politické spory. Předpokladem pro informovaný občanský postoj žáků je rozvinutá sociální a genderová citlivost a schopnost rozlišovat trvání a změnu genderových a dalších sociálních rolí v dějinách, v důsledku také v současnosti a budoucnosti.”  K tomuto cíli žák “pracuje s příklady konformity i diskriminace související se sociálním postavením, resp. genderovou identitou v různých dějinných epochách (modelová historická osobnost nebo skupina, významná historická osobnost, která splňovala nebo naopak narušovala dobové normy apod.)… žák rozumí současným sociálním a genderovým rozdílům (např. co mohou nebo naopak nemohou dělat příslušníci LGBTQ+ komunity, co společnost očekává od mužů a žen, jaké podoby může mít současná rodina…[žák] identifikuje charakteristické rysy diskriminace a vynucování sociálních a genderových norem; stanovuje, čím se současnost odlišuje a co zůstává stejné”.

Pohlaví , příroda, rozmnožování…

Jsme vyzývání, abychom se jako laická I odborná veřejnost vyjádřili k těmto návrhům, podle kterých mají být vzdělávány naše děti a vnuci. Pokusím se o to z vědeckého biologicko medicínského hlediska (které jistě nevyčerpává celou problematiku). Sociologicky, psychologicky a eticky vedené diskuse o pohlavnosti často míjejí biologicko medicínskou podstatu stavů, o kterých je vedená debata. Znamená to ovšem dělat účet bez hostinského: pohlavnost je primárně reprodukční funkcí biologického druhu, podmínkou jeho zachování. První proto musí být studovat pohlavnost biologicky, takříkajíc zvenčí. Pak teprve přichází pohled medicíny, která slučuje přírodovědeckou objektivitu s hodnocením. Hodnocení má vždycky silný subjektivní prvek: “Hodnota je to, co prospívá tendencím živé bytosti.” Autor se chce pokusit o náznak obojího pohledu, nutně ovšem “osekaný” a kritizovatelný.

Pohlavnost je v přírodě velmi rozšířený jev. Součinnost dvou pohlaví, samičího a samčího, zajišťuje promíchání dědičných vloh, rozšiřuje jejich variabilitu a zvyšuje tak schopnost druhu přizpůsobovat se proměnlivým podmínkám prostředí. Je velmi důležitý rozdíl v „nákladech“, které musejí obě pohlaví do reprodukčního procesu investovat. Reprodukční vklad samiček savců, které živí ve svých vnitřních pohlavních orgánech embrya, kojí a pečují o první krůčky mláděte, je mnohem větší než u samců, kteří tvoří jen malé buňky – spermie a nebývají obdařeni „otcovskými instinkty“. Reprodukční strategií samců je oplodnit co největší počet samiček a o jejich další osud se pak nestarat. Samičky musejí být proto mnohem zdrženlivější ve volbě sexuálního partnera, poněvadž jejich zájmem je ho k sobě připoutat aspoň po dobu, kdy budou zaneprázdněny mateřstvím. Tento základní výchozí bod v chování pohlaví do jisté míry doznívá i u člověka pod vrstvou kulturních zušlechtění.

Biolog se nemůže nezeptat, jakou evolucí pohlavnost v dlouhých geologických obdobích procházela. Zdá se, že průvodním znakem hominizace se stala monogamie a že už v procesu biologické evoluce se ukazuje pro nejvyšší životní formy výhodné tvořit víceméně pevné rodičovské páry. V rodu Homo postupně vzniká to, čemu říkáme „kultura“. Potenciální nezodpovědnost mužů jako pouhých oplodnitelů je v kultuře spoutávána institucionálně, sociálně uznaným manželstvím mezi mužem a ženou.

 Gender, LGBT, Trans…

 Vzhledem k citlivosti této debaty je potřeba se držet přesných termínů. „Sexuální orientace“ je široký pojem, který můžeme pro praxi nahradit pojmem „sexuální přitažlivost“, který odpovídá i ostatním charakteristikám, jako je sexuální orientace, identita a chování a „romantické“ přitahování. Nyní často skloňované slovo „gender“ znamená postoje, pocity a chování, které daná kultura spojuje s biologickým pohlavím osoby. Akronym LGBTQ+ znamená sociologickou kategorii leseb, gayů, bisexuálů (u nich jde o kombinaci homosexuality a heterosexuality), transgenderů (osoby, které se cítí být co do pohlaví „v nesprávném těle“), „queer“ lidí, kteří nechtějí mít společensky srozumitelnou sexuální identitu, „plus“ znamená „a další“.

Někdy už od dvou let věku, kdy ještě zdaleka nejde o uvědomělou sexualitu, se někteří chlapci chovají ve svých hrách a zálibách jako děvčata, chtějí být – nebo dokonce věří, že jsou – děvčaty; pro transgenderová děvčata platí totéž v obrácených barvách. Genderová identita tedy u nich neodpovídá pohlaví určenému (aktivisté říkávají „přidělenému“) při porodu nebo primárním či sekundárním charakteristikám osoby. Poněvadž je genderová identita vnitřní pocit, nemusí být nutně viditelná pro okolí. Nesprávná genderová identita je pravidelně provázená utrpením, rozladou, „sexuální dysforií“. „Upevněná genderová identita“ znamená genderovou identitu osoby po „odtajnění“ (coming out) jako transgender nebo po přeměně, „tranzici“ (sociální či lékařské). Autoritativní zdroj pro USA (DSM-5) uvádí výskyt (prevalenci) pohlavní dysforie od 0.005% až 0.014% u rozených mužů a prevalenci od 0.002% až po 0.003% u rozených žen. Je to tedy vzácný stav, i když podle jiných pramenů jsou čísla vyšší; stěží však může jít o řády. U mladistvých je častější zájem změnit ženskost za mužskost (Ž/M) než naopak (M/Ž).

Transgenderové osoby zažívají víceméně intenzívní pocit genderové rozlady (dysforie), pro kterou někdy – ale ne vždy – vyhledávají lékařskou pomoc. Genderová rozlada, která se objevila v dětství, ve značném množství případů sama vymizí s dosažením dospělosti, mj. pomocí psychoterapie. Stav nově získaného pohlaví není dokonalý (ve všech tělesných buňkách zůstává vzozená kombinace chromosomů X a Y, zůstává masivní kostra a svalstvo u rozených mužů atd.), přesto však jistá část transgenderů se cítí po tranzici lépe a jejich rozlada mizí. I u lékařsky změněných transsexuálů je však mnohem vyšší počet duševních nemocí a sebevražd, než v běžné populaci. Mnozí výzkumníci to svádějí na nepřátelský tlak okolí, nepochopení, odsudky, popř. výsměch, nezdá se však, že by tím byly vystiženy všechny příčiny. Mnozí dysforičtí pacienti totiž mají jiné duševní problémy už před nástupem léčby, kdy ještě nebyli vystaveni traumatizujícím zážitkům z okolí (někteří jednotlivci se pokoušejí právě tyto problémy řešit změnou pohlaví, v této souvislosti marně).

Co je příčinou vzniku pohlavní dysforie, se úplně neví. Podíl genů se obecně vyjadřuje pojmem dědivosti, heritability. To je míra toho, jak dalece se potomci podobají rodičům. Heritabilita se ale obtížně zjišťuje a údaje z různých zdrojů se dají srovnávat jen s jistou mírou přibližnosti. Ze studia příbuzenského výskytu pohlavní dysforie, kterému jsou k dispozici rafinované prostředky statistiky, plyne heritabilita dosti vysoká, obvykle uváděná v rozmezí 30-60%. Americká psychologická asociace k tomu říká: „Neexistuje žádné jednoduché vysvětlení, proč jsou někteří lidé transgendeři. Různost projevů a prožitků trangenderství vylučuje jednoduché a jednotné vysvětlení. Mnoho odborníků soudí, že biologické faktory, jako genetické vlivy a koncentrace hormonů v předporodním období, rané prožitky a zkušenosti v mladém věku i v dospělosti mohou všechny přispět k rozvoji transgenderové identity.” Bylo provedeno mnoho studií, jestli se nějak liší mozek transgenderů od “cisgenderových” kontrol (normálních lidí), speciálně v oblastech, ve kterých se mozky žen a mužů liší standardně. U transgenderových jedinců se našly u několika pohlavně rozdílných mozkových struktur a procesů známky feminizace nebo maskulinizace ve směru vytouženého pohlaví, a ty se pak ještě zvýraznily po hormonální léčbě.

Všeobecně se má za to, že transsexualismus je výsledkem disharmonie mezi tím, jak se v embryonálním vývoji určují sexuální charakteristiky pohlavního ústrojí na jedné a mozku na druhé straně. V průběhu embryonálního vývoje se pohlavní orgány zakládají pod vlivem pohlavních chromosomů X a Y v prvních dvou měsících, ale definitivní určení pohlavnosti mozku probíhá až velmi pozdě, zdá se, že okolo porodu. Toto období rozhoduje o budoucí identifikaci s pohlavím, kdy se mozek maskulinizuje nebo feminizuje. Když se v tomto kritickém období poruší souhra mezi ženskými a mužskými hormony (estrogeny a androgeny), může dojít k transgenderismu. Byly už provedeny i molekulárně genetické studie ke zjištění, které geny za poruchu regulace genů odpovídají, žádná však nebyla až dosud dostatečně veliká. Genderová dysforie se nezdá mít žádný “velký” gen, její genetickou složku představuje velké množství “malých” genů, případně s prahovým účinkem. Znamená to, že u jednoho člověka se sklonem ke genderové dysforii se sejde větší množství podpůrných genových variant, které ve vzájemné interakci a v interakci s prostředím (výchovou apod.) vyvolávají menší nebo větší pocit pohlavní dysforie. Tento typ genetiky ovšem neznamená, že je porušeno zásadní biologické pravidlo, že pohlaví jsou jen dvě, jak se ještě zmíníme.

Je opravdu těžké pochopit, proč se ze vzácné genetické varianty dělá celospolečenský problém. Změnu pohlaví není třeba dávat na odiv, může o ní vědět jen nejbližší rodina případně spolupracovníci, je to privatissimum jednoho každého/jedné každé. Pohlaví je ovšem tak výraznou charakteristikou lidské osoby, že její změna působí pro okolí určité nesnáze. Kdo však byl dobře vychován v etice a etikete (“malé etice”), ví, jak se zachovat, aby svůj protějšek nezranil. Toť vše, žádné ideologie není třeba. Tuberkulóza patřila na začátku 20. století k nesrovnatelně závažnější populační “poruše”, přesto se jí v učebnicích dějepisu nevěnuje víc, než jen odstaveček. Jména slavných lidí, kteří tuberkulóze podlehli, si v dějepisných učebnicích zmínku zaslouží, pokud nemoc ochudila jejich životní dílo. Pokud jde o anomálie pohlavního cítění, není k tomu obykle důvod.

 Homosexualita

 Častost homosexuality, tj. přitahování k témuž pohlaví, které bylo osobě přiřčeno při narození, se v populaci udává na 4-10% (v USA). Výzkum biologické stránky homosexuality je v plném proudu; bylo by ovšem mylné předem předpokládat, že biologie toto směřování úplně objasní. Vždyť ani přitahování k druhému pohlaví (heterosexualita) zdaleka není a nedá se objasnit jen biologicky. Kromě toho po stránce metodologické poznamenejme, že patofyziologie objasňuje fyziologii jen někdy a jen do jistého stupně.

Homosexualita je opět polygenní znak, je podmíněna řádově stovkami genů. Z toho plyne, že rozložení sexuální přitažlivosti bude vytvářet zvonovitou křivku, která bude mít vrchol někde okolo středu a dva stále “tenší” konce, obsahující extrémní hodnoty: na jedné straně minimální puzení k homosexuální orientaci, na druhé straně maximální puzení, kterému bude popř. těžké odolávat. Z těch několika set zmíněných genetických faktorů homosexuality má jeden každý svůj pozitivní, I když třeba velmi malý, příspěvek k přitažlivosti vlastního pohlaví. Je potřeba zdůraznit, že tato zvonovitá křivka není součástí nějaké křivky, která by platila pro lidskou populaci vcelku. Homosexuální přitažlivost nepředstavuje prostě “tenší” konec křivky celé populace. Celo-populační křivka přitažlivosti k témuž pohlaví by vypadala takto: měla by dva zásadní vrcholy s nulovou přitažlivostí, které jsou dány “megafaktory” – chromosomy X a Y a někde u vyšších hodnot sexuální přitažlivosti by měla malou samostatnou zvonovitou křivku. Homosexualita ani transgenderismus, který je rovněž multifaktoriální, ale mnohem vzácnější, neznamenají rozvolnění zásadní podvojnosti sexuální přitažlivosti, totiž heterosexuální.

Jak je velký podíl genů na celkovém určení pohlavní přitažlivosti k témuž pohlaví? V roce 2019 byly v nejprestižnějším časopise Science uveřejněny výsledky mamutí molekulárně genetické studie, která asi nadlouho určí, co nám věda může říci o genetice homosexuality. V tomto výzkumu bylo vyšetřeno neuvěřitelných 750 000 lidí na složení všech jejich genetických vloh (což je tzv. celogenomové sekvenování). Nenašel se žádný “velký gen” pro homosexualitu, jen stovky genů s drobným účinkem. V této studii odpovídá genetika (heritabililta) maximálně za 8-25% homosexuálního chování v populaci, podle jiného způsobu výpočtu z téhož materiálu však jen za 1%. Pro srovnání: heritabililta vysokého krevního tlaku se udává v rozmezí 30-60%, koronární nemoci 40-60%, schizofrenie 70-80%, tedy mnohem výš než v případě homosexuality. Ani v hypertonických rodinách není možné předem říci, kdo bude vysokým tlakem trpět, a kdo ne, a to ani při dokonalé znalosti všech variant genů dané osoby – tím spíš to není možné analogicky udělat u homosexuálů.

Vliv prostředí na vznik přitažlivosti k vlastnímu pohlaví se považuje za malý. Celkově je tedy determinace homosexuální přitažlivosti v populaci rozprostřená od zanedbatelné po výraznou (s vrcholem někde v okolí průměru homosexuální přitažlivosti), ale v důsledku nízké heritability a slabého vlivu prostředí to není determinace úplná. Nejen že úplná determinace homosexuality není dokazatelné z dosavadních vědeckých dat, ale odporovala by i zkušenosti, kterou všichni máme s přitažlivostí heterosexuální, které můžeme, ale nemusíme vyhovět. Filosoficky by se dala plná biologická determinace homosexuální přitažlivosti zdůvodnit jen tehdy, kdyby se dala zdůvodnit determinace všeho našeho konání. Proti tomu však stojí naše masivní intuice svobodné vůle.

LGBTQ+ je sociologická, ne biologicko medicínská kategorie

Vědeckou biologicko-lékařskou definici akronymu LGBTQ+ bychom marně hledali. Homosexualita a transgenderismus mají společné to, že jsou to minoritní až extrémně vzácné poruchy či varianty reprodukční funkce. Jsou podmíněné polygenně, bez “velkého” genu, z čehož je možné usuzovat na značný rozptyl intensity mezi jednotlivci. Jejich povaha a vznik jsou však různé: homosexuálové nepochybují o své identitě dané při porodu a jsou s ní ve shodě, jejich apetence není nutkavá, jejich homosexuální chování je často svobodně zvolené. Transgenderové osoby trpí neovlivnitelnou dysforií (rozladou), pro kterou vyhledávají lékařskou pomoc; to nedělají homosexuálové téměř nikdy, dokonce je v některých zemích taková nabídka kriminalizována.

Transgenderové osoby v civilizované zemi, jako je naše, by neměly vyžadovat a ani nevyžadují zvláštní ohledy, poněvadž nejsou na veřejnosti stigmatizovány (co se případně děje v rodinách, není bohužel věc řešitelná zákonem, ani v učebnicích dějepisu) a většinou nemají zájem na veřejném odtajňování, naopak měnívají bydliště, zaměstnání apod. V Británii vzbudil pozornost požadavek transgenderové lobby, aby veřejné zdravotnictví hradilo i tak speciální službu, jako je dlouhodobá konzervace pohlavních buněk pro použití po tranzici, kterou samozřejmě plodnost v každém případě zaniká. Ale to je celospolečensky marginální problém. Požadavky homosexuální loby a politické spory o ně jsou všeobecně známé a necháme je proto stranou.

Vytvoření akronymu LGBTQ+ je účelovým sloučením různorodých minorit, má posílit tlak na veřejnost, hlavně pokud jde o přiznání určitých práv homosexuálům. LGBTQ+ je nanejvýš sociologická, ale nikoliv biologicko medicínská kategorie, poněvadž se vztahuje k velmi nesourodé skupině stavů. Naznačuje vliv zájmových kruhů (ten se projevuje i v požadavcích na pozitivní stranění, které jsou někdy vědcům adresovány), popř. až sklon k ideologizaci, tím, že se uměle zveličuje společenská důležitost témat. Co se týká samotného slova “gender”, pokud je používáno pro kulturní “interpretaci” či nadstavbu biologické pohlavnosti, tak jako je šat kulturní nadstavbou nad lysou kůží a umění stolničit nadstavbou nad hltáním potravy, označuje “gender” něco nového, co obohatilo náš obzor i jazyk. Nesmí se ovšem stát bojovým heslem proti bipolárnosti pohlaví a důstojnosti mateřství.

Po této stručné biologicko medicínské informaci se vraťme k návrhu nové revize kurikul (rámcových vzdělávacích programů) pro základní školy. Je potřeba odmítnout jeho genderový aktivismus až agitátorství, jak se jeví např. v této pasáži: „Očekávaný výsledek učení by měl žáka směrovat k poznání, že tzv. sociální, resp. genderový řád je utvářen a vynucován autoritami a ti, kteří se mu vymykají, mohou být objektem pronásledování a diskriminace. Snahy o emancipaci (např. boj žen za politická a sociální práva, zrovnoprávnění LGBTQ+ komunit ve věcech rodinného práva) byly a jsou blokovány využíváním historických argumentů, které odkazují k tradicionalisticky pojatému trvání neměnných rolí. Vyučující volí obsah zejména s ohledem na aktuální emancipační snahy přítomné ve společnosti.“ Ostatní příklady a náznaky genderové ideologie, obsažené v „Návrhu“ si už čtenář může doplnit sám. A neměl by váhat zavčas poslat své mínění na adresu Národního pedagogického institutu České republiky.

Autor je emeritní profesor Masarykovy univerzity.

(10 votes, average: 4,60 out of 5)

Loading...