Degradace elit |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

O ubohém stavu kasty, která vládne, si málokdo dělá iluze, je jasné, že se už obtížně někdo najde, kdo by byl slabší a mizernější než Fiala, Adamová a spol. Kdyby místo stávajícího pseudodemokratického výběrového mechanismu státních funkcionářů vybíral tyto lidi náhodným způsobem počítač ze skupiny lidí, kteří mají nějakou minimální kvalifikaci k vládnutí, výsledek by musel být lepší. Česká republika je unikátní, to co jinde trvalo sto let, v Česku necelých třicet, zparchantění elit a zborcení demokracie zde proběhlo nečekaně rychle a snadno. Důvody proč politický systém západních zemí ztratil kapacitu identifikovat optimální lidi k vládnutí detailně popsalo spousta myslitelů, naštěstí se spousta myslitelů tím stále zabývá a hledá cestu z této bídy. Klasický liberalismus demoloval starou aristokracii a zdálo se, že před individuem se otvírají velké perspektivy, ovšem s elitou a tradičními principy demoloval liberalismus tradice, instituce a přirozenou morálku a nastolil tak málo přirozené hodnotové principy, že i stalinismus ve srovnání s tím může aspirovat na mravní konzervativismus. Dnes se zbortilo i to poslední, smysluplné technokratické řízení společnosti, které liberalismus vydával za fundament materiální prosperity.

Neúnavným kritikem liberální degradace je americký politolog Patrick Deneen, který nejen popisuje proces degradace liberálních elit, ale jako málokdo je neúnavný v hledání cesty z krize. V knize Regime Change má plán, jak nahradit liberální elity a jejich ideologii. Deneen se domnívá, že jednoduché populistické nápady, jak tuto vládnoucí kastu zničit, jsou naivní, podle politologa je potřeba strategické formování nové elity oddané postmodernímu konzervativismu a ztotožňující se se zájmy celé společnosti. Domnívá se, že úsilím společenských složek vznikne nová vládnoucí filozofie, etos a společenské třídy a nakonec se rozkládající liberální režim transformuje do systému, který bude sloužit zájmům celé společnosti. To je asi reálné pouze v USA, kde existují intelektuálně silné společenské složky stojící mimo vládnoucí kastu a ideologii, v Evropě něco takového má malou šanci.

Na ruském serveru Globalaffairs kandidátka filozofických věd Natalia Rutkevičová dobře uchopila fenomén degradace evropských elit. Na první pohled je zarážející, jak hluboce se odlišují postoje a chápání reality politiků, diplomatů a novinářů starších generací od těch stávajících. Pokud zaznamenáte apel na historickou paralelu k stávajícímu kontextu a názorovou zdrženlivost, určitě jde o bývalého ministra nebo diplomata v penzijním věku. Mezigenerační propast se vysvětluje mnoha faktory, především historickou zkušeností. Pro dnešní politiky je válka spojena s představou virtuální války, realitu chápou zjednodušeně. Posledním evropským státníkem, který osobně poznal válku, byl Chirac, který bojoval v Alžírsku 1956-57, kde byl raněn. Ten se taky zcela rezolutně odmítl účastnit amerického válečného dobrodružství v Iráku. Macron je prvním francouzským prezidentem, který ani neprošel povinnou základní vojenskou službou.

Dalším fenoménem, který se podílí na degradaci elit, je prokazatelná degradace úrovně vzdělání. V západním světě se tento jev analyzoval v mnoha studiích. Pozoruje se, že vysokoškolští studenti nedokáží písemně formulovat své myšlenky a dělat to, co před třiceti lety bylo běžné pro studenty střední školy. Jde o matematiku, literaturu, historii atd. Rozsah a složitost literárních a historických textů, které mají povinný charakter se podstatně zredukovaly.

Ruku v ruce s tím degradoval i školní systém. Školní systém, který se po válce v Evropě ustavil a jehož cílem bylo formování občana na bázi společných hodnot, se začal měnit po roce 1968. Národní román – epos heroizování historie – byl vyhozen na smetiště jako moc nacionalistický. K vlastní historii se začalo přistupovat “maximálně neutrálně, pravdivě a inkluzně”, ve výsledku zmizely nejen vlastenecké pocity žáků, ale i pocit účasti v historii a zájem o historii jako takovou. Ustavilo se antihistorické chápání politického procesu. Dnes mnozí politici tvrdí, že není důvod se vracet k starým záležitostem nebo hledat v historii objasnění dnešních reálií.

Dalším aspektem degradace elit je jejich profesionální formování. Rok 1990 byl v tomto smyslu přelomovým, vysoké školy přestaly produkovat administrátory a služebníky státu, ale začaly produkovat polyvalentní management a technokraty, pro který je státní služba ne moc zajímavou a důstojnou kariérou, často ji chápou jako trampolínu do zajímavější sféry. Řízení státu se začalo chápat jako forma běžného firemního managementu, přechod z firemního managementu do státního a zpátky se stal běžným. Změna polohy státního činitele je svázána s objektivními procesy, v osmdesátých a devadesátých letech se zrychlilo předávání funkcí národních úrovní nadnárodním strukturám. Autonomnost samotných politiků dostala limity v nové struktuře evropské společnosti: diktát trendů a diktát veřejného mínění (nebo spíš těch, kteří se vydávají za jeho reprezentanty). Od politiků se očekávají každodenní reakce na události, tedy hlavní jejich pracovní náplní je komunikace a na ostatní už není čas.

Ještě jeden důležitý faktor má vliv na generační přehradu ve vidění světové politiky – radikální změna v chápání historických rolí světových mocností.

Současné elity se formovaly v devadesátých letech, školily se v unipolární době a její imperativy chápou jako absolutně přirozené. Vyrostly v období skrz naskrz okupovaném americkou kulturou, s kterou jsou Evropané víc obeznámeni než se svou vlastní. Evropa akceptovala roli amerického vazala a bez odporu akceptuje americké vydírání, vměšování, špionáž atd. Je to možné jenom proto, že americkou supervelmoc nechápou jako něco cizího. Desetiletí ztotožňování s americkou kulturní a materiální produkcí změnilo obraz života a sebepojímání Evropana. V tomto chápání světa je role USA a SSSR ve vítězství nad nacismem úplně jiná než měly předchozí generace. Jestliže např. minulé generace Francouzů rozpoznávaly klíčovou roli SSSR v porážce fašistického Německa, dnes je to menšinový názor. Dneska se raději nezmiňuje, že de Gaulle invazi spojenců do Normandie v červnu 1944 považoval za tak málo významnou, že se jejích oslav nikdy neúčastnil. Tvrdil, že šlo o poslední možnost, jak si Američané mohli uchovat reputaci. Dnes v samotném pedagogickém centru francouzských elit, v Institutu politických věd, víc než polovina všech aktivit se vede v angličtině. Známkou nejvyšší kvality francouzského experta je pozvání do amerického think-tanku. Mentální ekosystém současných elit se formuje podle amerických standardů, podle amerického vidění práva, politiky, ekonomiky, historie a mezinárodních vztahů. Macron je skrz naskrz americkým prezidentem.