Děti se mě nesnaží poučovat, vědí, že je to zbytečné. Jsem prostě ošlehaný komunismem

Martina: Ty když jsi přišel do Ameriky, tak jsi říkal, že jsi měl zajištěné a domluvené se Sonnym Constantem… Constantinem…?

Laco Déczi: Costanzo, Sonny Costanzo.

Martina: … Costanzo, ano… že budeš u něj v big bandu, ale přesto jsem pak slyšela a někde četla, že jsi pak hrál v Central Parku – to už, tuším, se svým synem, abyste vypadali dojemněji. Nestačilo to? Ten big band?

Laco Déczi: No, stačilo, ale byly i další různé kšefty. A tady byla jedna taková krásná scéna – ještě s Vaicem. Sonny měl takovou blondýnu, hezkou – a to byla taková… triky a podvodečky; on to byl vychcanec. Když jsme tam přijeli, tak Vaicovi bylo asi 14 a už celkem dobře hrál na bubny, protože chodil k Mílovi Veselému, který byl geniální profesor, takže byl připravenej. A tahleta blondýna mu najednou říkala: „Hele, Vaico, já mám pro tebe kšeft.“ Já jsem hrál už se Sonnym. Tam byl takovej velkej rodinnej barák a z toho udělali strašně drahou kavárnu, takovou high class. A tam hráli Bobby a Eddie – a já s nima. To už jsme byli v Americe asi tak půl roku a Vaico nikde nehrál. A ona říkala: „Musíš jít na konkurz, já tě musím dát dohromady. Půjdeš k holiči.“ Tak šel k holiči. Tam mu naondulovali vlasy asi za 30 dolarů – normálně to v té době stálo pět. Ona se domluvila s holičkou… Tak on přišel naondulovanej jak buzerant, a teď ona ho zavedla na ten konkurz. A víš, kde ten konkurz byl? My jsme tam s Bobbym a Eddiem hráli skoro denně – v té kavárně –, ještě s jedním celkem dobrým černým bubeníkem. Tak tam ho zavedla, do kuchyně. Tam si ho prohlídli a že ho berou, že může umývat talířky. To byl ten konkurz. No, podvod jak hovado. On to bral a byl tam asi čtyři nebo pět dní. My jsme hráli a pak jednoho dne vylez z kuchyně, měl tu zástěru, a teď Bobby nebo Eddie se zeptal: „Who’s that? Já řikám: That’s my son. – Oh yeah, yeah. What’s he doing? – He plays drums. – OK, let’s go trying, come on.“ On zahrál a samozřejmě zahrál líp než ten černoch, a druhý den už tam hrál on. Zástěry tam hodil do kuchyně a takhle se mu jak v pohádce otočil život.

Laco Déczi: Ne, to vůbec ne. My jsme zvyklí, rozumíš, z komunismu ošlehaný, takže se nepřiposereš, to je úplně všecko jinak. Když tam přijdou nějaký… jak tam byl ten Filip ze Západního Německa, hodnej kluk, bezvadnej. Ten přišel, hrál perkašny, bezvadnej a ošlehanej v Německu, ale tohle na něj bylo moc. Tak prostě už toho tam na něj bylo hodně, tak ho pak zaměstnali v nějaké polské restauraci, takové ušmudlané. Tam byl dva měsíce, nezaplatili mu nic a řekli mu, že ho jenom testovali. A to už bylo na něj moc, tak to sbalil a s pláčem se vrátil domů, no…

Martina: Hmm… Každý nemá tu kuráž, a on hlavně vyrostl v trošku jiném prostředí.

Laco Déczi: No – v jiném prostředí. Ale rozmazlenej nebyl, to byl dobrej kluk, dobrej…

Martina: Já myslím, že o tobě to platilo už za komunistů, když jsi byl tady, platí to i teď – jak můžou posluchači slyšet –, že jsi velmi prostořeký. Ty prostě nejdeš pro slovo daleko. Jak to vlastně teď zvládáš v Americe v době politické korektnosti?

Martina: A neovlivňuje to tvůj normální život?

Laco Déczi: Ne, nijak.

Martina: Nic nepozoruješ?

Laco Déczi: Tak ten Biden, to je normální idiot. Já jsem měl propadlý americký pas a žena ho chtěla obnovit – a ono to nešlo. Tři měsíce to zkoušela.

Martina: Proč…?

Laco Déczi: V úřadech jsou hatmatilky z Jižní Ameriky, to je Qué pasa, qué pasa? Nemluvěj anglicky, nic nefunguje. Pak jsem šel tady na americkou ambasádu a měl jsem ho za pět dní. „Dobrý den, pane Déczi.“ – a všecko bylo bez problémů. Tam to nešlo. Tam jí řekli: To musíte „press one, press two, press three…“ a furt press a furt hovno, nikam se nedostala, měsíc takhle moje žena telefonovala. Já bych to nedělal. A pak ve Stanfordu vydávaj ty pasy tak, že tam se můžete dostavit jenom šest hodin před odletem a tam vám ho… Jak můžou šest hodin před odletem vydat pas? Úplné nesmysly!

Martina: Takže je vidět, že trochu to ovlivňuje i život muzikanta…

Laco Déczi: No to jo, no.

Černochy dělím na „black man“ – slušný, pracovitý lidi – a „negr“, to jsou ti ostatní

Martina: A co třeba hnutí Me Too? Už jsme zmínili Black Lives Matter, to jsi říkal, že se mezi jazzmeny moc nenosí…

Laco Déczi: Já mám rozdělené černochy na negr a black man. Black man, to jsou normální lidi, kteří pracujou – doktoři, muzikanti a todle, i obyčejnej černoch, nemusí bejt nějakej vzdělanej, ale je to black man –, a pak jsou negry a to jsou takoví… no znáš to, hodně prstenů na rukách, kříže, tetování a tak. Takového jsme jednoho viděli, když jsme se ženou letěli z Mexika. Zastavili jsme na letišti na mezistání a tam byl takovej ten pravej negr – na každé ruce pět velikých prstenů, kříž a všecko. A moje žena takhle na něj kouká, seděla na lavičce proti němu, a říká: „Hele, on teď byl na záchodě, podívej se, má za těma prstenama hnědku.“ (smích) My jsme se smáli půl hodiny jak hovado. On nevěděl čemu. A už jsme tam tu hnědku trošku i viděli.

Laco Déczi: A tak jsou i dobrý buzeranti. Já jsem znal buzeranta, to byl Bernátek, který byl ze Šelepky, a ten byl úplně úžasnej, to byl tak skvělej člověk. On chudinka umřel na rakovinu konečníku. A ještě před smrtí mi říkal: „Nejhorší je, když buzerantovi zašijou prdel.“ Ještě si z toho dělal srandu. A to byl velečlověk. To byla Šelepka v Brně, tam jsme byli jak doma. To jsou nemocný lidi, no… Ale zase když se ožral, tak se mu líbily kozy.

Martina: (smích) Řekni mi, měl jsi někdy strach, že si těmi svými výroky zavaříš? Nebo je ti to jedno?

Laco Déczi: No ani ne. Tak… jsem říkal o tej Bohdalovej. Ona tě může žalovat. Může mi vylízat prdel. V Americe mě bude žalovat a já zavolám prvnímu židovi-právníkovi a ten s ní tak zamete, že jí stáhnou kůži.

Martina: Nevím, o co jde, abych pravdu řekla…

Laco Déczi: Někdo mi říkal: „Ona by tě mohla žalovat.“

Martina: Tys o ní něco ošklivého říkal…?

Laco Déczi: Nó… No ne ošklivého, já jsem říkal pravdu. No a ona, že mě bude žalovat. Někde potkala Vaica a říkala: „Proč ten tvůj táta o mně takhle mluví? Já ho budu žalovat.“ Něco takového.

Martina: Prosím tě, byl jsi vždycky tak svobodomyslný? Protože mně přijdeš jako jeden z mála lidí, který je úplně nad věcí a je mu úplně jedno, co za sebou svými výroky nechá.

Laco Déczi: Tak normálně, vono to je jedno. To máš jako lidi v New Yorku – tam oni mluvěj ve zkratkách. Já mám barák skoro hodinu od New Yorku a tam už ty lidi se bavěj… takový ty ženský se bavěj o hovně. Půl hodiny: „Hey, Jinny, how’re you been? You got nice hair. – Oh, really. – Beautiful, wow.“ A hodinu si řeknou hovno. V Americe, speciálně takhle v New Yorku, když začneš takhle mluvit, tak řeknou: „Cut the shit out.“ Usekni to hovno. K věci.

Laco Déczi: Ale no… oni jsou takový slušný – „How’re been?“ Ale většinou, když někdo takhle mele dlouho, něco chce. „How your wife? Is OK? And how your…“ Takový že zájem o rodinu.

Martina: … a pak počasí…

Laco Déczi: … a pak pomalinku k té věci, co chce.

V Americe maj hrozně puritánský zákony, takový kreténoviny

Martina: Jeden můj kamarád, který žije v Americe už desítky let – podobně jako ty –, tak říká, že uprchl z totalitního režimu do svobodné země a teď, když jezdí do Česka za přáteli, tak už si není vlastně jistý, kde je více nesvobody; jestli v Americe, nebo tady. Jak to pozoruješ ty?

Laco Déczi: No oni maj takový zákony s tím puritánstvím. To ještě pobrali po těch blbých Angličanech, rozumíš, takové ty kreténoviny. Že někdo se vychčije u dálnice, a oni ho zavřou. Úplné hovadiny, víš.

Martina: Já vím, ale teď přišli s MeToo a to je celkem novinka.

Laco Déczi: No to v New Yorku taky, když tam někde chčiješ. Tam na Manhattanu vůbec nejsou hajzly, takže musíš do nějaké restaurace, víš. Tak tam jdeš na hajzl a tam frajer – no, co to… To musíš… A já mám starý trik, co jsem se naučil od černochů: „Já jdu na záchod. – No počkej, to… – Já se hned vrátím. Doprovázím turisty, mám tady dvacet Švédů. Já se hned vrátím, připravte stoly.“ No tak se vysereš, obsereš mu hajzl a jdeš do hajzlu. Rozumíš… Tam nejsou záchody.

Martina: Vůbec? Veřejné záchody tam nejsou…?

Laco Déczi: Jeden někde je, nebo dva. Takže jdeš do restaurace. To restauratéři nemaj rádi, já se nedivím. To cizí přijde, nedá si nic, ještě mu tam všecko pochčije.

Martina: Ale přesto se ještě vrátím k té otázce, co si myslíš o MeToo? Ty jsi se někde vyjádřil, že ti to připadá odporné. S tím ty jako svobodomyslný muzikant přicházíš do styku? S MeToo? Že na tebe ženské vytahují nějaké staré historky nebo že si radši dáš bacha, abys na nějakou ženu nebyl příliš vtipný nebo ji nepoplácal…?

Martina: Proč se na mě díváš?

Laco Déczi: No, a já jsem říkal: „Já se nedívám na tebe, já se dívám na tu stěnu, protože ta není tlustá jako ty, ty fat stuff.“

Martina: (smích)

Laco Déczi: A ta se normálně rozplakala. „You call me fat stuff.“ – Ano, seš fat stuff.

Martina: Jaký je vlastně tvůj vztah k ženám? Ty jsi měl čtyři manželky, že jo?

Laco Déczi: Né, já jsem měl jednu…

Martina: Jednu…?

Laco Déczi: … ta umřela v Americe v osmdesátém osmém.

Martina: Ano, Milena.

Laco Déczi: No a pak jsem měl všelijaký… Pak jsem tam měl tu Marge, s tou jsem byl dost dlouho. Ta byla taková hezká, všecko, ale byla blázen, hysterka šílená. To jsem hrál v jednom takovém klubu, kde jsem hrál každé úterý a dobrý to tam bylo, to se ještě v Americe hulilo. Tam bylo takové malinké pódium, tam jsem vytruboval a pod tím pódiem seděl nějaký frajer a hulil tam. A ona na něj šla: „Típni to, fuckin‘ ass hole! Stop smoking! Típni to! Přišel majitel a říká: Ta patří k tobě, jo? Seber si trumpetu a vodjeďte odsud!“ A bylo po kšeftu. (smích)

Martina: A pak vlastně Čingischán – tak říkáš synovi, kterého máš s Tchajwankou, že jo?

Laco Déczi: No ona je Tchaj-wan a pomíchaná taková… Japonsko a takový mix.

Martina: Ty jsi vlastně každému dítěti dopřál luxus vlastní maminky, že jo?

Laco Déczi: No, jasné.

Martina: Ano.

Laco Déczi: Ale on vypadá jak americkej indián. Je takovej pomixovanej, víš. A když studoval na univerzitě, tak si mysleli, že je indián, tak mu říkali native.

Martina: (smích) To má ale dneska už výhodu, ne?

Laco Déczi: Tak, on je šikovnej. Dneska vydělává veliký prachy, on je ajťák a dělá pro Amazon. Ale začínal s muzikou, měl strašnou paměť, obrovskou. Když mu bylo devět let, tak psal smyčcová kvarteta zpaměti a tak. Na piáno klasiku strašně vypaluje, čte noty jak hrom. Tomu dáš noty a on to vymázne z listu.

Martina: Ale vlastně hudbě se věnuje jenom syn, kterému říkáte Vaico, že?

Laco Déczi: No, protože on začal dělat toho ajťáka a je to těžká práce, deset dvanáct hodin, furt maká s těma sluchátkama na uších, ale je dobrej, bezvadnej.

Děti mě nepoučujou, vědí, že je to zbytečný

Martina: Jak tě vlastně vnímají tvoje děti? Neříkají někdy: „Tati, prosím tě, nemoh’ bys mluvit normálně? Nemoh’ by ses chovat jako dospělý otec?“

Laco Déczi: Nepoučujou, protože vidí, že to je zbytečný. Mám ještě Pištu, ten je tady v Americe. No a všichni jsou dobrý. Djingy, protože dělá pro ten Amazon, tak vydělává strašný peníze. Pišta je taky šikovnej, taky vydělává, je byznysman. No a Vaico… Takže se kluci povedli – neberou drogy, nic. Víš, jsou v pořádku. Když to vidíš, to neštěstí v těch rodinách, když tam jsou ty drogy a tohle, tak to já jsem nezažil, to je štěstí.

Martina: To je velké štěstí.

Laco Déczi: Jsou v pohodě, absolutně samostatný.

Martina: To jsi je asi buď dobře vychoval, nebo jsou nesmírně odolní. A nebo ty tvoje manželky…

Laco Déczi: No, oni se sami vychovali, na ulici. S Čingischánem jsme takhle chodili, přišli jsme k moři – když jsem bydlel kousek u moře – a šlapem. Jemu byly asi čtyři roky a říká: Au, mě bolej nohy. A já říkám: „Tak si lehni na cestu a pospi si. A on: A co když mě srazí auto? – No to tě srazí. Budeš tenkej jak novinovej papír.“ No tak šlapal dál.

Martina: (smích)

Laco Déczi: On chodil Djingy taky plavat, od malička. Ve čtyřech letech už byl u plaveckýho týmu. Takže denně trénink a tohle. A tam měli takového trenéra, který se s nima vůbec nesral a řval na ně. Ale vždycky v sobotu je pozval domů, kde klukům udělal párty… A to ho taky hodně vychovalo.

Martina: A co vychovalo tebe?

Laco Déczi: No, já nevim. Tak já jsem se vrátil z vojny a měl jsem nastoupit do té kapely, ale tam to místo bylo obsazené, protože vojnu mi natáhli.

Martina: O pět měsíců ses pozdržel, viď? Za dobré chování. (smích)

Laco Déczi: Nó, jsem byl v base a různě takhle. Takže jsem se vrátil a nemoh jsem tam hned nastoupit, protože už tam někoho měli, museli, to byl státní orchestr. Ale já jsem tam chodil natáčet a hrál jsem tam takhle skoro rok. Bydlel jsem v tej šatně a tam se zažívaly takové dobré věci. Tam za mnou vždycky chodil Krýsl, Karel Hála…

Martina: Velký swinger.

Laco Déczi: No, výbornej. A Karel když se ožral – tam chodili Dědek Krýsl, Milan Ulrich a tyhle, tam jsme popíjeli ve sklepě a kecali –, tak začal být letec. Ale válečný letec. A říkal: „Tak jsme, člověče, šli bombardovat Norimberk, tak jsem viděl to nádraží. Kotlář, já byl kotlář. Tak jsem to tam pustil na ty lokomotivy.“ A Dědek Krýsl říká: „Člověče, jak to ta tříletá ručička zmákla?“ (smích) No, s tím věkem to nevycházelo. Ale vždycky byl letec. To byla taková sranda.

Martina: Změnilo se za tvůj život, co hraješ, jazzové publikum? Ať už v Česku, nebo v Americe?

Laco Déczi: Tady se změnilo to, že začínaj chodit mladý lidi. A víš, co je největší – když přijde a říká: „Já ten jazz neposlouchám, ale tohle se mi líbí.“ Tohle mi udělá největší radost, víš. Že ty lidi pobavíš.

Martina: A jak snášíš to, když musíš hrát na nějakém večírku, a teď vidíš, že vy hrajete naplno, ale nikdo vás neposlouchá, všichni jedí ty kanapky…?

Laco Déczi: To jsem hrál s jedním černochem ve Washington, D.C., tam byli hodně politici a vojáci a tohle, víš, a tam jsme hráli jenom duo. Museli jsme mít smokingy a bylo za to asi 1200 dolarů na hlavu, dobrej kšeft. Nikdo neposlouchal, vůbec nikdo.

Martina: A to jste tehdy hráli u Kennedyů, ne?

Laco Déczi: U Kennedyů taky, to bylo to samý, neposlouchal nikdo. To se lidi baví, sklenička, obdivy, ten mluví, ten ho obdivuje, ten zas mluví, ten ho obdivuje… A tam bylo taky hodně lampasáků. Hráli jsme tam do sedmi hodin, to si pamatuju přesně. V sedm jsme to zabalili a tam byl takový ten stůl, catering, tam bylo ještě žrádlo a kafe. A tam jsem šel, že si natočím kafe. A měl jsem ten smoking a motýlka, tak jsem vypadal jako pingl, a došel za mnou nějaký generál: Make me a coffee. A já říkám: What time is? – 7.15. – It’s closed. A šel do řiti, bez kávy. (smích) A teď jsem jel domů, a ten černoch, ten pianista se ptá: Na co se ptal tam ten bull vojenskej? Tak jsem mu to řekl a málem jsme se nabourali, tomu se to tak strašně líbilo. (smích)

Martina: (smích) Ale ty jsi říkal, že když jste měli ten večírek u Kennedyů, tak že vždycky, když byla pauza, tak jste museli do kuchyně, abyste nerušili společnost.

Laco Déczi: To nám řekl ten housekeeper: „A nesmíte se s nikým bavit.“

Martina: Neuráželo tě to?

Laco Déczi: To byli demokrati, no, tak neuráželo, ať si vylížou prdel.

Martina: Ty říkáš, že muzikant je jako kat, taky se neptá, komu seká hlavy, když mu zaplatěj. Ale neříkáš si někdy: Tak já tady přes 70 let hraju, a teď se tady ke mně chovají jako k nějakýmu pinglovi…?

Laco Déczi: Tak to máš úplně jedno. Kdyby to bylo za málo peněz, tak to jo, rozumíš, ale když jsou to dobrý prachy, tak jsi ticho. Já jsem měl dobrýho, šikovnýho pianistu, a měli jsme hrát v Opletalově ulici v tom Autoklubu. A to pořádal Klaus, už nebyl prezident. Klaus má rád jazz a tohle. A ten pianista říká: „Já ho nežeru, já ho nenávidím, já tam pro něj hrát nebudu.“ A to bylo za dobrý prachy. Tak jsem mu říkal: „Hele, já ti to vysvětlím. Podívej, tebe vůbec nikdo nezná, vůbec nikdo. Akorát sám sebe trošku znáš, to je všecko. To ti je hovno platný. Nikdo tě nezná. Takže až nebudeš hrát, tak sám sebe vytrestáš – nedostaneš peníze.“ Pak pochopil a šel hrát.

Martina: Je někdo, pro koho bys nehrál? Ani za velké prachy?

Laco Déczi: No, pro Putina bych hrál rád na jeho pohřbu. Hrozně veselou hudbu.

Filipa bych se moc rád zeptal, kdo oběsil Horákovou

Martina: Ty říkáš, že nechápeš, jak mohou Češi a Moravané a Slezané dodnes trpět komunisty – ve vládě a tak. Už jsi to pochopil?

Laco Déczi: No tak už tam snad nejsou, už jsou pryč…

Martina: Tak jsou v opozici, ale…

Laco Déczi: No, to už jim je hovno platný. Tam byl ten Filipko, nebo jak se jmenoval…

Martina: Filip.

Laco Déczi: Já jsem si vždycky říkal, kdybych se s ním dostal do televize, víš, tak bych mu normálně začal samozřejmě hned tykat – je soudruh, tak soudruzi si tykají. Já bych začal takhle, víš, už jsem to měl připravené, ale nedošlo k tomu. Řekl bych mu: Prosím tě, můžeš mi, soudruhu, říct, kdo oběsil Horákovou? Víš, takhle bych začal. On by říkal: To byl ten soud, to byl… – Počkej, kdo ji oběsil? Rumuni, Bulhaři, nebo komunisti? Kdo to byl? Tak si vyber. – No to bylo… – Tak byli to komunisti, nebo nebyli?! Takhle bych ho dal. Áno, to byli komunisti. – A ty jsi co?! Komunista! Tak, kurva, co tady ještě děláš?! Už jsi měl bejt dávno v base! To bych mu řek.

Martina: A jak s tímhle názorem snášíš to, že proti mnohým progresivistům v Americe na těch univerzitách – v Berkeley a podobně –, tak ti se dnes chovají možná úplně stejně, ne-li hůř, jako komunisti… Ta levice tam má, řekla bych, velké tažení.

Laco Déczi: No, má, ale teď, jak je tam ta chudoba a všecko je v prdeli, tak ty lidi zjistili, že šlápli do hovna, rozumíš. To je jasný, už to viděj. Já jsem byl v Nebrasce, a tam je taková stará paní, která šla do Ameriky, když jí bylo asi dvacet, nějaká univerzitní profesorka, mluví lámanou češtinou, a ona mi říká: „Pojď tady na univerzitu a tam řekni těm dětem, jaký to bylo, ten komunismus, ty jsi ho zažil.“ Tak jsem tam byl v té aule a koukám a vidím holku – a to už poznám, že je z takové lepší rodiny, víš, jsem to vycítil. Tak jsem ji zavolal: „Pojď sem, já ti budu dávat otázky. Tak přišla a říkám: Co dělá tvůj fotr?“ – „No on má nějakou company.“ – „A kolik má zaměstnanců?“ – „Asi 30.“ Tak to se hodilo, bezvadný. „No a ty máš taky sestru, co ta dělá? – Taky studuje na vysoký škole. – Výborně. A co máte? Barák? – No jo, máme baráček, každý tam máme auto.“ Fajn, všecko dobrý. Tak jsem říkal: „Tak podívej, když přijdou komunisti, první, co udělaj – ohraničej celou Nebrasku ostnatýma drátama, daj tam miny a strážní věže s tím, aby vás někdo zvenku nenapadnul. Oni vás budou chránit, víš? A vy nikam nebude moct cestovat, vůbec nic. No a tvýho fotra zavřou do basy, protože je kapitalista, a možná tam i umře. Tvoji matku vyhoděj z práce, kde dělala, a tebe vyhoděj z vysoký školy a tvoji ségru taky.“ A ona říkala: „Are you kidding? You’re kidding. It’s not possible.“ A já jsem říkal: „Ne, já jsem jen srandoval,“ a šel jsem do prdele, protože to stejně nepochopěj.

Martina: Nepochopí. A když jsem třeba četla od Bena Shapira, což je politolog konzervativního ražení, tak když měl přednášku třeba zrovna v Berkeley, tak museli přijet těžkooděnci, protože ti levicoví studenti to bojkotovali a napadali ty studenty, kteří si to přišli poslechnout. Řekni mi, co se to děje s Amerikou?

Laco Déczi: Oni se z toho vyléčej, rozumíš, student… Jako na Manhattan Music School – tam byl Buffando, takovej frajer, jeho fotr, kamarád, dělá taxi. On se tam ten jeho syn nemoh dostat, tak jsem mu ho tam dostal. Byl tam zadarmo a byl tam nejlepší. A tam ty kluci, muzikanti, byli namachrovaný a hráli a natáčeli; a najednou skončila škola a ani jeden z nich nedělá muziku, jenom ten Buffando. Je schopnej, má kapelu, dělá remake James Brown, remake Elvis Presley a tohle všechno a jede. A z nich ani jeden. Takže tyhle studenti, co tam jsou – na to, že maj tu Berkeley, se jim každej vysere. To je škola v podstatě vo hovně. Kdysi tam učil Benny Golson a takovýhle lidi, a dneska tam jsou takový báby, ty uměj samy hovno.

Když jsi hovno, nepomůže ti, že nahraješ něco s někým slavným

Martina: Ale tím hůř. Tady tihle lidé, kteří se nikde nechytnou… hrozí, že nalezou do nějakých neziskovek a budou se přiživovat na tak zvaných lidských právech.

Laco Déczi: To jsou takový jabkaři.

Martina: Jabkaři?

Laco Déczi: Jo, jabkaři.

Martina: Co to je?

Laco Déczi: To jsou takoví, že přijdou do Ameriky… jako ten kytarista, jak tady teď hrozně straší, Rudy Linka. No to je největší hrůza na světě.

Martina: (smích) Ty jsi kámoš.

Laco Déczi: Ten umí úplný hovno. A ne obyčejný – dýmivý, s tou špičkou. To je něco strašnýho. On taky za náma přišel v New Yorku, my jsme tam byli 25 nebo 30 let, on asi měsíc, a hledal kontakty. Tak se s náma sešel, začal nás poučovat, jak tady máme přežít a co máme, jak máme, víš. A on samozřejmě bydlel na švédské ambasádě, tam si vzal Švédku. My jsme spali po dírách, když jsme hráli private party, tak jsme nakradli žrádlo… tím on neprošel. A Vaico mu říká: Hele, máš quartík? Víš, to jsme se naučili od černochů.

Martina: Co to je?

Laco Déczi: Quart.

Martina: Jo quarter, čtvrťák.

Laco Déczi: Tehdy do telefonu se dával quartík. Vaico řiká: „Já ti rozbiju držku, budeš volat pohotovost.“ A šel do prdele.

Martina: Ale myslel to třeba dobře, Rudy Linka, on vypadá tak přátelsky..?

Laco Déczi: To je podvodník, ty jo, to je normální podvodník, umí hovno. To mojemu kamarádovi – já ho ani nebudu jmenovat, on to přesně ví –, kterej s ním dělal ten festival, v Budějovicích, nebo kde to byli, dal podepsat nějakou hromadu papírů. A on byl ožralej, podepsal mu to a tam bylo, že mu dluží milion korun a musí mu to splácet. To je normální hochštapler, nakopat do prdele. V Americe se nechytil, tak chodí tady. On je jabkař. Víš, co to je „jabkař“?

Martina: Ne, právě jsem se ptala…

Laco Déczi: On si tam hned našel nějakého slavného kytaristu, tak s ním nahrál desku. Ale když si takhle něco nahraješ se slavnýma lidma, tak se nic nestane. Když si někdo bude kupovat desku, tak ne že je tam on jako hlavní a ten slavnej kytarista bokem – ne, je to opačně. A když tenhleten kytarista tam má hlavu, tak si tam nedá tohohle nýmanda. Takže to je jabkař. To znamená, že na řece plavaly jabka a mezi nima hovno – a to hovno řvalo: „My, jabka, plaveme!“

Martina: (smích) Máš hodně kamarádů?

Laco Déczi: Takoví jsou, no.

Martina: Ale máš kamarády, opravdové přátele?

Laco Déczi: Nó.

Martina: Neztratil jsi je svojí upřímností?

Laco Déczi: Ne, ne, ne. Moji kamarádi jsou bezvadný. Chris De Pino a další, mám mraky takovejch. Mám výbornýho kamaráda, ten se jmenuje Grant Silver, saxofonista a zpěvák – zpívá jak Sinatra. To jsou všecko kámoši. Já jsem byl nemocnej, za patnáct minut jsem měl doktora, testy mi udělali, antibiotika, všecko. Postaral se. To poznáš – v nouzi poznáš přítele, to funguje strašně dobře. Chris De Pino, to je největší můj kámoš, úžasnej. A s ním je strašná sranda. To je taková figurka, úžasnej harmonikář. My jsme byli v Jihlavě, hráli jsme tam a bydleli jsme v takovém hotýlku. A byla tam i moje žena. A samozřejmě jizbu jsme měli každý zvlášť. Tam byl takovej malej trpaslík, který to vlastnil, a teď ona tam šla se mnou nahoru. A on říká: „To nesmí, tady se musí přihlásit. Tak abysme to neplatili, tak říkáme: Ne ne, to je nějaká manažerka, tady jdem jen něco domluvit.“ Fajn, tak tam zůstala celou noc. A ráno bylo dusno. Zamknul dveře a říká: „Tak, dokud za ni nezaplatíte, tak nedostanete žádnou snídani.“ A Kikir se mě zeptal: „Co říká?“ On žere vajíčka, tak říkám: „Že nedostaneš žádné vajíčko, no eggs. Víš, jak se to řekne česky? Vajíčko.“ Tak se to naučil a klekl si před toho čuráka a křičel: „Prosím, vajíčko!“ (smích) A to nám tekly slzy.

Martina: (smích) Kolik mu bylo?

Laco Déczi: Kikirovi? No šedesát. „Prosím, vajíčko.“ (smích) A to ještě mělo dohru. On furt držel takhle klíče v ruce a že neotevře, dokud nezaplatím. Moje žena mu je vytrhla z ruky – ona je od rány, ta se nesere –, odemkla, ty klíče zahodila a ty spadly někam do kanálu nebo kam. Málem dostal do držky a šli jsme pryč. Ale Prosím, vajíčko, na to v životě nezapomenu. (smích) On je hrozná figurka. Já jsem s ním zažil strašnou scénku. Moje žena má takovou kámošku, které je asi 75, už taková starší, slušná dáma, a ona kdysi tancovala na Broadway show, byla to taková ta supermodelka. A teď k nám občas přijde, když si potřebuje popovídat, víš, tak se ženou si popovídaj. A najednou se objevil Kikir. Já mu říkám Kikir – Chrisovi. Dojel tam tím bílým autem. A my mezi sebou máme zvyk, že když jsou někde cizí lidi, tak spustíme takovou divnou řeč. To děláme, když hrajeme někde ke žrádlu. On řekne: „Multi, kasi en? – Oh, a bieta naka lo! – Wuona!“ A pohádáme se, jo, on to hraje dokonale, úplnej génius. „Huata ros a nio to!“ Tak ona tam u nás byla, když on přišel, a my se takhle začali spolu bavit, víš. Musi onu, a karou ta… A asi půl hodiny jsme jí takhle jebali hlavu. A ona se potom ptala mojí ženy: „Prosím tě, kdo to je?“ A já jsem tam u toho stál a říkám: „To je rumunský velvyslanec.“ A ona jó… A teď on šel, sedl si k ní a bavil se s ní anglicky. Ona přišla za mnou a: „Ten umí úplně perfektně, bez akcentu. Jak ten umí anglicky, to je neuvěřitelné.“ A já řikám: „To ty nevíš? Rumuni jsou úplně blbí na jazyk, ale angličtinu se tam naučí každý. To nikdo neví, proč to tak je. Dokonce i papagay, i pes se naučí štěkat anglicky.“ Sežrala i tohle. A teď nejvíc bylo – on odcházel a: „Prosím tě, Laco, jak se řekne rumunsky na shledanou?“ A šla za ním a říká: „Quatisime Ceaucescu.“

Martina: (smích)

Laco Déczi: (smích) A dodnes tomu věří! Minule u nás byla a říká: „Co dělá ten Rumun?“ A já: „Spáchal sebevraždu, ale zachránili ho.“

LACO DÉCZI