Dobývání renty

Snaha vyžít pomocí státu na vrub druhých občanů je něco, co funguje běžně i v demokracii. A proto se musíme podívat i na tuto problematiku, ta se v žargonu Školy veřejné volby nazývá dobýváním renty (anglicky rent seeking).

Dobyj si svou rentu

Dobývání renty funguje ve zkratce nějak takto: “Existuje Stát, který nebrání např. dovozu jablek. Protože platí zákon jedné ceny, tak obchodníci s jablky budou dovážet zahraniční jablka, dokud jejich cena nesrazí cenu tuzemských jablek na cenu, která je na zahraničních trzích. V určité chvíli dorazí tuzemští producenti za vládou a budou vyžadovat ochranu proti zahraničním producentům např. ve jménu ochrany pracovních míst. Vláda vyhoví a stanoví maximální dovozní kvótu tzn. maximální množství jablek, která smějí být do Státu přivezena. Na množství jablek do výše dovozní kvóty začne Stát vydávat obchodníkům dovozní licence. Snížené množství jablek (v důsledku omezeného dovozu) na tuzemském trhu žene jejich ceny nahoru. Takže držitelé dovozních licencí na rozdílu zahraničních a tuzemských cen jablek vydělávají pěkný ranec. Protože je dovozních licencí omezený počet, tak je o ně mezi tuzemskými producenty mimořádně velký zájem. Licence je velmi hezká poukázka na zisk, který je výsledkem vzácnosti, a proto se mu říká renta. Protože jsou licence velmi výnosné, začíná proces, který Gordon Tullock nazval ‘dobývání renty’. Renta je privilegium, které vláda uděluje některým vybraným obchodníkům. Jejím výsledkem je omezení konkurence (pod ušlechtilým záměrem) a úžasné zisky privilegovaných. Proto jsou „dobyvatelé renty“ ochotni nést náklady k získání renty až do očekávané výše renty. Takže se vesele vynakládají peníze na kontaktování politiků a byrokratů, kteří budou o privilegiích (licence, subvence, kvóty, dotace atd.) rozhodovat. Armády lobbyistů berou zákonodárné sbory a ministerstva útokem. Více regulací totiž přináší více privilegií a to s sebou nese vyšší renty. Gordon Tullock doložil, že všechny licence, subvence, dotace a další regulační opatření jsou předmětem procesu ‘dobývání renty’.” (1).

A proč tomu tak vlastně je? Ekonom Gordon Tullock, kterého jsme tu právě zmínili, ukázal, že: “… je jednodušší přenést obchod na ‘politický trh’ než se snažit na ‘ekonomickém trhu’. Na něm jsou zákazníci nesmírně roztříštění a je jich mnoho. Na ‘politickém trhu’ mají obchodníci zákazníky hezky koncentrované na jednom místě a je jich nepoměrně méně. Je takové vynakládání prostředků ‘neproduktivní’? Nesporně. Politici, byrokrati a privilegovaní obchodníci si evidentně o ‘dobývání renty’ myslí něco úplně jiného. A jsou v tomto směru mnohem úspěšnější než zastánci deregulací. Pomáhá jim to dosahovat zisků (nejen peněžních ale dalších např. vážnosti), které by na ‘ekonomickém trhu’ dosahovali obtížněji než na ‘politickém trhu’.” (2).

Profesor Robert Holman k tomuto problému ještě uvádí: “Živnou půdou pro renty a jejich ‘dobývání’ jsou subvence, licence ke vstupu na trh, k dovozům, k vývozům či k jiným činnostem, cenové stropy apod. Možnost dobývat rentu obecně vyplývá z regulace ekonomiky. Naopak deregulace, demonopolizace a konkurence odstraňují institucionální předpoklady pro vytváření a dobývání renty.” (3) Je tedy celkem pochopitelné, že mezi obhájce různých regulací a omezení najdeme také zcela běžně mamutí firmy, miliardáře a tak podobně. Je to totiž pro ně výhodné. Velmi výhodné.

Nyní jeden skutečný příklad dobývání renty: Eamonn Butler uvádí, že licence na taxi v New Yorku omezují počet taxikářů na 13 tisíc, což je méně než polovina čísla z doby Velké deprese (roky 1929-1933). Kdy byl New York počtem obyvatel o dost menší než dnes. Výsledkem je, že taxikáři vydělávají velké peníze, Newyorčané platí za taxi více a také na něj déle čekají. Nyní se zde licence na taxi prodává za jeden milion dolarů (4).

Náklady dobývání renty

Již zmíněný ekonom Gordon Tullock zjistil, že potencionální zisky z úspěšného dobývání renty jsou ve skutečnosti tak značné, že dává perfektní smysl, aby skupiny utratily mnoho času, úsilí a peněz za pokusy je získat. Pro příklad pro domácí výrobce automobilů může mít hodnotu miliard, pokud se jim podaří přesvědčit zákonodárce, aby uvalili kvóty a cla na dovoz aut. Pak není moc překvapivé, že jsou ochotni utratit miliony na lobování pro dosažení přesně tohoto cíle (5). Dobývání renty má vedle toho, že spotřebitelé musí platit více za své nákupy i další náklady. Samo dobývání renty odvádí zdroje z jiných částí ekonomiky – často zahrnuje vysoce schopné, vzdělané a produktivní lidí. Jako výsledek těchto nákladů, právě tak jako se ztrácí ekonomický blahobyt úspěšným dobýváním renty, celkové náklady na aktivitu mohou vzrůst na enormní částky. Jedna studie z počátku nultých let 21. století odhadovala, že zájmové skupiny utratily na dobývání renty ve Spojených státech několik stovek milionů dolarů (6). Soukromě bych tu poznamenal, že bohatší člověk prostě sáhne houběji do kapsy a z nechutí (pokud si je vědom o co jde) zaplatí více. Co ale chudší člověk? Ten se možná bude muset vzdát jablek anebo jízdy taxíkem. Ne vždy, ale občas už třeba ano. A na novější auto už třeba ani nedosáhne.

Logika zájmových skupin

Obecně lze říci, že malé skupiny se spojují rychleji a s větší pravděpodobností, než se spojí skupiny velké. Menší skupiny mají v podílu na člena daleko větší kartelovou moc a schopnost lobbování než rozsáhlé a komplikované organizace. Jak napsal význačný americký ekonom Mancur Olson ve své knize ” Vzestup a pád národů: Ekonomický růst, staglface a společenská rigidita”: “Členové ‘malých’ skupin mají nadprůměrnou schopnost zorganizovat se ve prospěch společných zájmů. Jejich výhoda se časem snižuje, nikdy však nezanikne, ani ve zcela stabilizovaných společnostech.” (7). Lidé v menších skupinách se prostě snadněji mezi sebou domluví, než ve skupinách velkých (Eamonn Butler píše na str. 59 ve zde citované knize “Public Choice: A Primer”, že zájmové skupiny: mají možnost získat velký zisk (anebo ztrátu), když kolektivní rozhodnutí je pro ně (ne)výhodné. A protože jsou malé a homogenní, je relativně lehké pro ně se zorganizovat. Opak je pravdou pro velké skupiny jako jsou spotřebitelé a daňoví plátci). A také podíl z kořisti je u těchto skupin na osobu větší. Podívejme se na příklad, který uvádí Mancur Olson: “Předpokládejme čistě pro ilustraci, že organizace zastupující dělníky (popřípadě podniky) kontroluje jedno procento výdělečného potenciálu v zemi. Podnikne-li kampaň ústící ve zvýšení efektivity celé společnosti, její členové ze vzniklého zisku obdrží právě jedno procento. Ke kampani dojde pouze tehdy, bude-li celkový zisk stokrát či vícekrát přesahovat náklady – v případě menšího zisku bude pro průměrného člena organizace aktivita prodělečná.” (8). Navíc bude-li celkový zisk 110, obdrží z toho tato organizace “závratných” 1,1 %. Tedy nic moc.

To metoda spočívající ve zvětšování podílu na příjmech na úkor jiných lidí nese zpravidla lepší výsledky. Pokud si představíme celkový produkt ekonomiky jako koláč, tak se skupina bude snažit z tohoto koláče uzmout větší porci koláče na ostatních. Olson píše: “K tomu bude nutné vyvinout určité úsilí, na rozdíl od předchozího případu ale nijak neprospívající ostatním členům, ba právě naopak. Protože by bývalo mohlo být vyvinuto na jinou produktivní činnost, dochází nejen k přerozdělení koláče, ale i k jeho zmenšení. Skupina, která si ukrajuje ze společného, pravděpodobně vezme v potaz zmenšení koláče. Přesto se jí vyplatí pokračovat v přerozdělování, a to do té doby, dokud zmenšení společného produktu bude stokrát větší než zisk, který si členové odnesou jako vítězné trofeje z přerozdělovací bitvy. Do písmene stejná logika vede k závěru, že běžná zájmová organizace ani nemrkne, má-li zmenšit společenskou ztrátu či ‘veřejné zlo’, které vzniká její snahou získat pro sebe co největší podíl z produktu společnosti.” (9). Pro příklad, pokud naše skupina uspěje v rozšíření svého výdělečného potenciálu na 6 % a koláč se zmenší vlivem její činnosti na 60 % původního koláče, získá i tak o 260 % větší výnosy ([0,06 x 60]/[0,01 x 100] – 1). No a to se jistě vyplatí!

V souvislosti s tímto se používá termín parciální zájem. Parciální zájem je, když zavedení politického opatření má náklady pro všechny voliče a výnosy pro zájmovou skupinu (čili pro omezený počet voličů). Zájmová skupina má pak z takového opatření koncentrovaný výnos, ale náklady jsou rozptýleny na velký počet jednotlivců, takže se zvýšené náklady u každého jednotlivce projeví jen nepatrně. (10) Což jsme právě teď viděli.

“Typická skupina reprezentující úzký segment populace, má zkrátka malý, pokud vůbec nějaký důvod k tomu, aby se obětovala ve prospěch společnosti; nejlépe svým členům poslouží tím, že pro ně uchvátí co největší podíl ze společného produktu. Pro ostatní to nebude nijak levné, neboť náklady uvalené na ostatní (tzv. společenské náklady) představují mnohonásobky výnosu získaného přerozdělováním ve vlastní prospěch. Organizace skrz své úsilí o zvýšení vlastního podílu uvaluje náklady na okolní společnost, v čemž prakticky nečelí žádnému omezení.” (11). Máme-li například skupinu o jednom tisíci osob, která získá přerozdělovací metodu 10 milionů korun, připadá na jednu osobu z této skupiny pěkných 10 tisíc korun, za to už stojí něco podniknout, ale pokud se tak děje v národě, který má jeden milion obyvatel, ztrácí každý jeho člen nějakých 10 korun při nákladech 10 milionů korun, kvůli nimž nestojí za to nic moc dělat. Ovšem tyto desetikoruny se za různé zájmové skupiny mohou činit a činí nakonec velkou částku. Člověk nějakou tu desetikorunu nebo stokorunu prostě běžně nechá plavat, protože to nestojí za námahu. Horší však je, když je v ekonomice takových zájmových skupin mnoho (běžný stav ve stabilní demokracii, která již něco pamatuje), to už se pak na příjmu jednotlivce značně projeví. Nicméně skupina o jednom milionu členů už se organizuje mnohem mnohem hůře než jeden tisíc osob.

Podoba škod, která je uvalena na spotřebitele, daňové poplatníky a potencionální konkurenty může být různá. Může jít o nutnost platit zájmové skupině dotace z daní, o vyloučení konkurentů z nějakého oboru podnikání, omezení dovozu, lobbing ve prospěch krachujících firem, blokování inovací a nových technologií apod. Mancur Olson uvádí, že nejčastějším používaným způsobem ochrany zbytnělých zájmů spočívá v lobbování ve prospěch krachujících firem, tím se částečně nebo zcela zabraňuje přesunu výrobních zdrojů do oblastí podnikání, kde by dosáhly větší produktivity (12). To jest lepšího uspokojení potřeb spotřebitelů.

Rovněž tak jsou pro zájmové skupiny do jisté míry výhodnější složité a pro občany na pochopení příliš komplikované regulace (13). Do nich se dá ledacos ukrýt. Olson uvádí: “Velké množství zájmových skupin přerozdělujících bohatství, rozbujelá a složitá regulace, rozsáhlé vládní aktivity a komplikované sítě vztahů mezi aktéry vedou v součtu k tomu, že podněty k výrobě se oslabují; roste naopak chuť vydělat si pomocí přerozdělování to, co vyrobili jiní. Klesá ocenění dané splněním potřeb druhých a namísto něj se více vyplácí používat politiků, úředníků a zákonů ve vlastní prospěch.” Přičemž se nedá říci, že by na tom vydělávali slabší a méně talentovaní: “Konkurence přítomná na trzích, kde se bojuje o každého zákazníka, není o nic tvrdší než konkurence skupin přerozdělujících národní bohatství. Spory sice probíhají méně v rovině osobních sporů a důvod zviditelnit se není tak výrazný, přesto probíhá a vede k vítězství silných nad slabšími. Rozptýlené skupiny (nezaměstnaní a chudí) nemají pro ruce selektivní podněty, skrz něž by se jednotně postavili tváří v tvář zájmovým skupinám, které těmito prostředky disponují a jejich organizovaná aktivita přichází na požádání jak mávnutím kouzelného proutku. Život plný nezahladitelných konfliktů se díky existenci zájmových skupin nestal uhlazenější, nýbrž pouze méně produktivní, zejména v dlouhém období.” (14).

Samozřejmě tímto se netvrdí, že každá skupina sleduje výlučně jen svůj zájem, a že nemohou existovat i skupiny, které se snaží být obecně prospěšné, či skupiny, které z dobyté renty aspoň nějakou část nepustí na tzv. dobrou věc. Ale převládající tendence bude míti a má podobu dobývání renty.

(1) Čmolík, J. Ekonomické nepravidelníky. Praha: Stříbrný standard 2011, str. 108-109.
(2) Tamtéž, str. 109.
(3) Holman, R. Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C. H. Beck 2017, str. 490.
(4) Butler, E. Public Choice: A Primer. Londýn: The Institute of Economic Affairs 2012, str. 75-76.
(5) Tamtéž, str. 76-77.
(6) Tamtéž, str. 79
(7) Olson, M. Vzestup a pád národů: Ekonomický růst, stagflace a společenská rigidita. Praha: Liberální institut 2008, str. 44.
(8) Tamtéž, str. 45.
(9) Tamtéž, str. 46.
(10) Čmolík, J. Ekonomické nepravidelníky. Praha: Stříbrný standard 2011, str. 109-110.
(11) Olson, M. Vzestup a pád národů: Ekonomický růst, stagflace a společenská rigidita. Praha: Liberální institut 2008, str. 46.
(12) Tamtéž, str. 66.
(13) Srovnej s tamtéž, str. 72-73.
(14) Tamtéž, str. 74-75.