Dopady války “tam nahoře”

Dmitrij Rogozin, šéf ruské státní agentury Roskosmos, je známý svým občasným velkohubým vystupováním na Twitteru. Když například Spojené státy roku 2014, po ruské invazi na Krym, zaváděly sankce proti Rusku, doporučil jim, aby “dopravovaly své astronauty na ISS pomocí trampolíny”. Tehdy totiž už raketoplány nelétaly (poslední byl vyřazen z provozu roku 2011) a žádný nový stroj schopný provozu s lidskou posádkou ještě USA neměly k dispozici. Takže američtí astronauti “jezdili nahoru” pouze díky ruskému Sojuzu.

Samozřejmě to bylo chvástání, protože Američané tehdy platili za dopravu jednoho člověka na ISS a zpět dobrých 70 milionů dolarů a tato cenovka se postupně zvýšila až na 90 milionů dolarů; to byl příliš dobrý byznys, než aby se jej Roskosmos jen tak zbavoval, a ve srovnání s dneškem byly tehdejší sankce mírné. Létalo se tedy dále a Sojuzem se na ISS a zpátky svezla ještě řada Američanů.

Dnes už USA náhradu mají, je to loď Dragon určená pro čtyři osoby. Nicméně Rogozin nedávno pohrozil temným osudem samotné Mezinárodní kosmické stanici: že prý se Rusové mohou postarat o to, aby se nekontrolovatelným způsobem zřítila zpátky na Zemi.

A jelikož jsem dostal pár dotazů, jestli je něco takového možné, podíváme se na tuto Rogozinovu hrozbu důkladněji. A přidáme k ní několik dalších pozorování o budoucnosti v kosmu.

Stručně: i když má Rogozinova hrozba reálný základ, úplně bezprostřední nebezpečí nám nehrozí.

Rozebereme-li situaci podrobněji, tak ISS, nejdražší struktura světa, obíhá ve výši 400 km nad Zemí. Z hlediska nás lidí už tam panuje prakticky dokonalé vakuum, ve kterém by člověk bez skafandru nepřežil.

Ale ve skutečnosti to není tak vysoko, aby tam ještě nebyly nějaké zbytky vzduchu. Sice velmi, velmi řídké, ale stejně jich je dost na to, aby tu obíhající stanici nepatrně zpomalovaly. A důsledkem toho zpomalování je, že se stanice neustále pomaličku přibližuje k Zemi.

Kdyby se tenhle proces nechal jen tak běžet, ISS by se zhruba po roce někde opravdu zřítila. Kde přesně, to se dopředu ani nedá moc odhadnout. Mohla by to klidně být i obydlená oblast, včetně České republiky. A vzhledem k tomu, že ISS váží zhruba tolik, co desetivozový rychlík, samozřejmě nikdo nestojí o to, aby mu spadla na hlavu. Ani po kouskách ne. (Původně celistvý objekt by se při vstupu do atmosféry stoprocentně roztrhal na kusy odporem vzduchu.)

Aby tenhle problém nenastal, “popotahuje se” celá stanice co chvíli zase trochu o něco výš, asi jako když si člověk popotahuje padající kalhoty. K tomu se používají právě ruské lodi, dočasně připojené ke stanici. Rusové by tedy teoreticky mohli svoji hrozbu splnit i prostou pasivitou: odletět a už se nevrátit, a řešte si to sami. To je to, čím hrozí Rogozin i za cenu ztráty vlastní ruské investice, protože Rusko se na stavbě ISS významně podílelo.

Nicméně, jak už řečeno, ten proces orbitálního poklesu by nějakou dobu trval, odhadem jeden rok. Za tu dobu by ostatní země mohly improvizovat, například se pokusit o to, “popotáhnout” stanici pomocí čtyř nákladních lodí Cygnus a Dragon. Ty jsou sice podstatně slabší než Sojuzy, ale kdyby se od stanice oddělila její ruská část, patrně by to stačilo.

Druhá možnost zní drasticky, ale zas tak drastická ve skutečnosti není: celou stanici obětovat a navést ji cíleně do oceánu, kde její zřícení nikoho neohrozí. Ona už vlastně ani neměla být v provozu, její původní životnost se počítala na 15 let. V současné době se konec činnosti ISS odhaduje na rok 2030, ale prodlužovat to nejspíše nepůjde a ani teď si v NASA nejsou úplně jisti, zda stanice do roku 2030 vůbec vydrží; poslední analýza prý hovořila o roku 2028.

Celá struktura totiž stárne. Vesmírné prostředí je k ní nemilosrdné. Při svém oběhu kolem Země zažívá stanice ohromné kolísání teplot – na denní straně se její povrch rozpálí až na 120 stupňů, kdežto ve stínu Země panuje stejně silný mráz. K tomu připočtěte radiaci, vakuum, přirozené stárnutí takových materiálů, jako jsou gumová těsnění. Počítačové vybavení z 90. let mezitím také zastaralo.

Od určité chvíle už takto zestárlá ISS nemusí být úplně bezpečná pro lidské posádky. Pozvolné “odcházení” jejích životně důležitých systémů je v podstatě jistotou. Nikdo přesně neví, kdy bude hranice únosného rizika překročena, ale jelikož o smrt svých astronautů žádná země nestojí, veškerá rozhodnutí budou činěna konzervativně.

Což znamená, že je nejvyšší čas začít řešit její náhradu. O čemž se hovořilo už nějakou dobu před válkou.

No dobrá, to je ISS, jejíž osud se teď může vyvíjet různými směry. Co další následky, které plynou z roztržení stávajících vztahů mezi Roskosmosem a západními státy?

Na trhu s komerčními lety do vesmíru, což znamená vypouštění satelitů, ztráceli Rusové podíl už předtím. Zhruba do roku 2013 byli významnými hráči, pak je ale dohnala a předehnala hlavně americká společnost SpaceX, jejímž raketám Falcon 9 nejsou Sojuzy schopné cenově konkurovat.

Sojuz dokáže startovat za daleko horšího počasí než Falcon 9, ale to je spíš otázka trpělivosti. Jedinou skutečně vážnou nevýhodou Falconu 9 je omezená velikost satelitů, které lze s jeho pomocí vynášet. Samotná raketa je totiž “tenká jako tužka”, aby bylo možno ji převážet po dálnici. A to znamená, že se i s tahačem musí vejít pod dálniční mosty.

Tím je ovšem její průměr omezen na 3,5 metru a na takto tenkou raketu nemůžete nasadit příliš široký náklad.

Jednou z firem, která teď přechází od Roskosmosu ke SpaceX, je londýnský OneWeb, což je vlastně konkurent; OneWeb totiž buduje kosmický internet, podobný projektu Starlink. Nicméně společnost SpaceX se přesto rozhodla konkurenční satelity vynášet.

Asi nejde jenom o altruismus. Firma SpaceX už dorostla do takových rozměrů, že jednoho dne by se o ni mohly začít zajímat antitrustové úřady, a vlídné chování ke konkurenci jí v takovém případě může pomoci.

O jednu věc určitě svět kosmické techniky přijde, a to je využití ruských raketových motorů RD-180 na amerických raketách. Tato kombinace fungovala dobře po řadu let. Američané měli v plánu postupně nahradit ruské motory svými, konkrétně modelem BE-4 od Bezosovy firmy Blue Origin. Jenže vývoj motorů BE-4 má několikaleté zpoždění a zatím není úplně jasné, kdy a zda vůbec budou k dispozici. Tím se zdržuje i celý projekt nové rakety jménem Vulcan, která by jinak už nejspíš létala.

(Firma Blue Origin je vůbec zajímavým příkladem toho, že za peníze nekoupíte všechno. Ačkoliv existuje už od roku 2000 a finančně ji zaštiťuje nejbohatší člověk světa, její technické výsledky za téměř čtvrt století nejsou nic moc. Na rozdíl od Muska má Bezos velký problém s tím, sehnat a udržet si ve firmě mladé inženýrské talenty.)

Mezinárodní spolupráce ve vesmíru určitě touto válkou značně utrpěla. Na druhou stranu, každý problém je zároveň příležitost. Soukromé kosmické firmy – nejen ty americké – teď budou mít možnost předvést, co v nich vězí, a s čím novým dokážou přijít na trh.