Dotace v zemědělství jsou droga. Dříve dostal člověk peníze za to, že něco pěstuje. Dnes, že nic nepěstuje

SU/JIŘÍ SYROVÁTKA

Martina: Jenom ještě doplním, že jste se odstřihl od všech dotací, žádné neberete, protože to, jak říkáte, kazí nejen trh, ale zbytečně to komplikuje sedlákům život.

Jiří Syrovátka: Jednoznačně ano.

Martina: K tomu všemu se dnes dostaneme. Jiří, nedávno jsem narazila na polemiku o tom, kdo u nás vlastně hospodaří. Je to, pravda, jenom lingvistická záležitost, ale možná to v sobě obsahuje mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát. Tak jsou to sedláci, statkáři, farmáři, nebo polnohospodáři? Jako co se cítíte vy?

Jiří Syrovátka: Já o sobě říkám, že jsem sedlák, jinak asi statkář. V každém případě slovo „farmář“ nepoužívám, protože si myslím, že sem, do Evropy jako takové, nebo respektive do Čech jako takových, nepatří.

Jiří Syrovátka: Ne, myslím si, že toto slovo, nebo název sem nepatří. To je jenom můj přístup k hospodaření jako takovému.

Martina: Sedláci a statkáři, to jsou slova, která se prolínají naší historií, ať už to byl šelma sedlák, nebo ať už se za minulého režimu sedláci a statkáři rozkulačovali. Řekněte mi, nemá i pro vás toto slovo „sedláci“, právě kvůli tomuto historickému nánosu, v sobě určitou třeba tíseň?

Jiří Syrovátka: Ne, spíše naopak, protože my jsme jako rodina byli vždycky statkáři, sedláci, vždycky jsme to měli jakoby… – ne poslání, to nechci říct –, ale tento systém obživy nás bavil. Měli jsme mnoho velkostatků a nemovitostí, které byly samozřejmě sídlem … které v podstatě po roce 48, nebo 52 zmizely. A to byl asi běžný stav, který se prolínal historií obecně všech lidí, nejenom statkářského a sedláckého stavu.

Martina: Teď na vás hledím trošku závistivě, protože my z hornického kraje, bezzemci – já bych u vás mohla dělat tak akorát děvečku. Ale pojďme se podívat do ne až tak dávné historie tohoto statusu sedlák, statkář. Už jsem zmínila dobu komunistického hospodaření, řekněte mi, když se díváte do minulosti, zůstalo v našem zemědělství z komunistické éry něco dobrého?

Martina: To znamená, že vy spíš máte v sobě zakořeněnou větu, kterou říká Radoslav Brzobohatý ve filmu Všichni dobří rodáci, když se vrací z vězení a vidí, jak to vedou v JZD: „Vy jste to tu zrajtovali.“

Jiří Syrovátka: Něco v tom smyslu. Určitě.

Člověk, který půdu vlastní, se k ní chová úplně jinak, než když ji má jen v nájmu, protože proč by investoval do něčeho, co není jeho?

Martina: Dobře, ale vy jste řekl jinou věc. Než se dostaneme přímo k vašemu sadaření, a k tomu, k čemu směřuji, tak bych se ještě pozastavila. Vy jste řekl: „Soukromé, kolektivní.“ Co u nás dnes vlastně je? Je tady spíš soukromé hospodaření, nebo je pořád jaksi kolektivní, protože nájemci půdy…

Jiří Syrovátka: Jsem přesvědčen, že člověk, který půdu vlastní, se k půdě chová úplně jinak, než když má podepsaný nájem na pět let, a asi půdě neodvede to, co by měl. Protože starost o půdu je nesmírně drahá. A proč by lidé, kteří mají dílnu, pole je v podstatě továrna, nebo sady jsou továrna, proč by investovali do nových strojů, když je za pět let musí vrátit? Takže to je můj přístup. Myslím, že je správné v podstatě rozdělit to na lidi, kteří pracují a hospodaří na půdě, která je pronajatá, je jedno od koho, jestli od vlastníka, nebo od státu, a na lidi, kteří opravdu pracují na svém.

Jiří Syrovátka: Marmelády, ale nesmí se tomu tak říkat.

Martina: Řekněte mi, jak se vám hospodaří?

Jiří Syrovátka: Teď už dobře, protože máme vytvořeny vazby s obchodníky a s klienty, kteří nakupují naše věci. Jsme, jak bych tak řekl, trošičku zastrčení, protože nechceme být moc vidět, protože si myslím, že naše věci jsou tak populární, v uvozovkách, že proč vytvářet další fronty. Na meruňkovou pálenku se čeká tři roky, než se vůbec k někomu dostane. Takže my ani nějakou velkou popularitu nepotřebujeme, protože zboží zase nemáme tolik, protože děláme jenom z našich vlastních věcí, a když se neurodí, tak se neurodí.

Martina: A z čeho pak žijete?

Jiří Syrovátka: Tak, vždycky se něco urodí. A diverzifikace rizik je jasná. Takže vždycky se něco urodí, a proto máme hodně uložených peněz, v uvozovkách, v pálence, v sudech, takže to jsou věci, které nás ve skutečnosti živí.

Stát se nechová hezky k těm, kteří něco dělají, protože potřebujete mít závislé lidi

Martina: Takže vás staré heslo „hanba vystřízlivět“ udržuje v dnešní době při životě. Ale vy jste řekl: „Teď už dobře, teď už se nám hospodaří dobře.“ Od kdy, co se muselo stát? Podporoval vás stát, nepodporoval vás stát, házel vám klacky pod nohy, neházel? Od kdy je teď už dobře, a co bylo před tímto „dobře“?

Jiří Syrovátka: V restituci jsme dostali zpátky zdevastované nemovitosti, zdevastovaných pár hektarů sadů, který zbyly, které nebyly zničeny, a některé z nich ještě sázel, nebo nechával sázet můj pradědeček. Ale byly ve velmi zuboženém stavu. Naštěstí se státní statek, který hospodařil před námi, poslední roky nestaral o sady tak, jak by měl, takže byly zarostlé, ale hlavně nepoužívali příliš pesticidů, protože byly strašně drahé. Takže jsme vlastně převzali půdu, která byla svým způsobem nezasažená kolektivním zemědělstvím, protože už na to neměli peníze. Takže první roky, to jsem tam ještě nebyl, byli tam rodiče, kteří opravdu fyzicky pracovali a sháněli zaměstnance na klučení sadů, a na vytváření toho, abychom nyní mohli fungovat tak, jak fungujeme. Takže to bylo obtížné.

Martina: Přesto velmi často slýchám povzdech nejrůznějších zemědělců a statkářů, my jsme se shodli, že sedláků, zkrátka lidí, kteří hospodaří na své, nebo na pronajaté půdě, ale myslí to vážně, že udržet normální hospodaření je opravdu velmi těžké.

Jiří Syrovátka: Ano.

Martina: Je to opravdu u nás velmi těžké? Je to nejpřirozenější u nás nejtěžší?

Jiří Syrovátka: Je to nesmírně těžké, protože zaprvé jste odkázán na přírodní jevy, přírodní procesy. To znamená, že když prší do květů, tak se prostě neurodí, i kdyby se člověk zbláznil. Když nelétají včely, když je málo včel, tak prostě neopylují stromy. Některé stromy to nepotřebují, jsou samosprašné, to znamená, že ovoce se urodí tak jako tak, akorát s těmi včelami se stromům žije líp, takže se urodí lépe, a ovoce je kvalitnější. Je to zajímavé, nikdo neví proč, ale je to tak. No, a potom je problém v ovoci jako takovém, v prodeji ovoce, protože málokdo si může v českých podmínkách dovolit konkurovat cenou, takže je odkázán na blahovůli velkoobchodníků, popřípadě řetězců, ale ne vždycky se dokáže domluvit na dobrých cenách.

Jiří Syrovátka: Určitě ano. Ale musí mít nápad, jakým způsobem prodat s obrovskou přidanou hodnotou to, co dělá. Mám kamaráda, který je v jižním Tyrolsku, a má tři hektary meruněk, a se třemi hektary by se neuživil nikdo. A on si vymyslel takovou věc, že každou meruňku na jaře balí do hedvábného papíru, a tyto meruňky jsou opravdu každá stejná, je to opravdu jako přes kopírák, a jsou krásné, nejsou poďobané od hmyzu, a pak je prodává v podstatě jako bonboniéru, a neuvěřitelně dobře se jim žije, protože dělají skvělé věci.

Jablko, které se ráno utrhne, a večer se může sníst, má úplně jinou kvalitu a chuť, než sklizené tři neděle před tím, než se dostane do obchodu

Martina: Jakým způsobem se dá konkurovat třeba jablíčkům, která jsou jedno jako druhé, na každém je nálepka „aus Tirol“ a člověk, pokud neví, co za tím je, protože nikdy nejel třeba Brennerským průsmykem, a tudíž neviděl, že si může tato jablíčka trhat prakticky z dálnice, protože jsou přímo u ní, tam je pěstují, ale mají na to prostě know-how, že tato jablíčka jsou stejná, jsou krásná, lahodí oku – a že jsou možná těžká olovem, to nikoho nezajímá. Může tomuto náš malozemědělec konkurovat, nebo to může akorát moštovat?

Jiří Syrovátka: Já si nemyslím, že by měl vůbec konkurovat takovýmto věcem, protože takové jablko, který je utržené tři neděle před tím, než se dodá do obchodu, má samozřejmě úplně jinou kvalitu a úplně jinou chuť než to, co se ráno utrhne, a večer se může sníst: Buď přímý prodej, nebo někde v obchodu. Ale v podstatě to není konkurence jako taková. Naopak, já mám pořád takovou tezi, že efekt Stodolní funguje i v zemědělství, to znamená, čím více bude lidí, kteří budou dělat dobré ovoce, tak tím více se bude toto ovoce prodávat. Já nevím, jak to mám vysvětlit. Ale třeba u pálenek, které děláme, tak mám radost, když vznikají nové lihovary, nebo když lidi dělají dobré věci, protože je to tak správně. Lidé si potom můžou vybrat, a vyberou si to, co jim chutná. To neznamená, že si vyberou někoho, kdo je oceňovaný a nejlepší, nebo si myslí, že je nejlepší, ale vyberou si to, co jim chutná. To je strašně subjektivní.

Martina: To, co jim chutná. Já jsem se dívala na vaše stránky, a pálenky vypadají velmi hezky, máte to krásně balené. Nevím, jaké jsou, ale vypadá to dobře. Ale ceny jsou značné. Tudíž, jestliže si můžu koupit, já nevím, v Albertu, půl litru Jelínka, řekněme té, která není dolihovaná, za 350, 400 korun, u vás za 700, tak to už někdo opravdu musí jít za kvalitou, za příběhem. A čím víc mají lidé hluboko do kapsy, tím méně možná budou dojati z příběhu.

Jiří Syrovátka: Ano, my neděláme masovou výrobu. Nemůžeme konkurovat cenou, protože nejsme schopni konkurovat někomu, kdo dělá tři milióny lahví ročně. Mimochodem, my se všichni mezi sebou známe, takže o sobě víme, co kdo dělá. A když jste narazila na Jelínka, tak mají několik věcí, které jsou opravdu skvělé.

Martina: Skvělé, ano.

Jiří Syrovátka: Oni dělají slivovici z Hanity, což je odrůda švestek, a i my děláme slivovici z Hanity, tak vždycky sem tam něco vyměníme. Takže o sobě víme.

Martina: Ale vy se nikdy nemůžete dostat do toho Alberta, protože to nikdy neuděláte za cenu, jaké je schopen velkovýrobce.

Jiří Syrovátka: Nemůžeme konkurovat cenou. Ale my jsme do řetězců dodávali dlouhé roky, ale pak jsme se rozhodli, že už dodávat nebudeme, protože jsme zjistili, že jim to dodáváme tak, že ekonomika obchodu s nimi pro nás už není výhodná. Takže jsme se domluvili, a asi jsme si všichni vzájemně oddychli.

Martina: Má to něco společného se zkušeností mého známého vinaře, který měl své víno dodávat do velkého obchodního řetězce, a pak zjistil, že výkupní cena za litr je taková, že to prostě nejde vyrobit, a už vůbec ne jakkoli slušné víno.

Jiří Syrovátka: V každém případě je to vždycky otázka nabídky a poptávky. Takže my jsme se v jednání nakonec prostě domluvili, že už se nepotkáme s cenou. Takže já bych to pro nás neviděl jako velkou škodu, nebo velkou škodu pro ně, nebo nějakou uzurpaci z hlediska řetězců. Tak bych to vůbec neviděl. Prostě jsme se nedomluvili na ceně.

My máme velmi endemické výrobky, takže jsme do toho řetězce přišli tak, že oni nás vlastně poptali, že by bylo dobré, abychom tam byli. Takto jsme se tam ocitli, což bylo dobré, protože spolupráce s řetězci má jednu velkou výhodu, že vás naučí technologické kázni, naučí vás dělat procesy, které jste dřív nedělali, protože jste nemuseli. Takže jsme museli udělat čárové kódy, museli jsme předělat celé sklady, zorganizovat distribuci a logistiku, abychom na tom neprodělali kalhoty, jak to bývá. Takže všecko, i zkušenost s řetězcem, má velké dopady na fungování firmy jako takové.

Dotace v zemědělství jsou jako droga. Dříve dostával člověk peníze za to, že něco pěstuje. Dneska za to, že nic nepěstuje.

Martina: Podívejme se teď na vás. Vy máte rodinný podnik, hospodaříte ve svých sadech, máte palírnu, ještě další přidružené výroby. Co dnes soukromě hospodařícího sedláka u nás trápí nejvíce?

Jiří Syrovátka: Asi státní zásahy. Myslím, že státní zásahy z Prahy, z ministerstva zemědělství. Řeknu to třeba na příkladu s jablky: Když dostane polský sadař dotaci na vývoz, tak tady přejede celý trh s jablky, protože nikdo není schopen konkurovat tomu, když polský stát podpoří polského sedláka. A když to řetězce nakoupí rovnou tam, tak český sadař nemůže nic prodat, protože nemůže konkurovat cenou. A lidi, který mají plnou pusu řečí, že podporují české potraviny a české výrobce, když mluví na kamery, a že jsou velcí vlastenci a že kupují české výrobky, tak to není pravda. Nic takového se neděje, to všechno jsou jenom řeči. Takže zásahy státu jsou velmi brutální. A čím větší sedlák, tak snese zásahy státu lépe, než menší.

Martina: To je důvod, proč považujete veškerou dotační politiku, ať už státní, nebo eurounijní, za likvidující přirozenou konkurenci i zemědělství jako takové?

Jiří Syrovátka: Určitě. V každém případě je to jako droga. V systému zemědělství, jak tady byl nastaven, dostanete nějakou částku za to, že pracujete v zemědělství. Dřív to bylo tak, že se peníze berou za pěstování, ale mnoho lidí si to ještě nespojilo dohromady, nebo to nezaznamenali, že už to tak není a že se berou peníze za nepěstování.

Martina: Hlava 22, že ano. Nepěstování vojtěšky.

Jiří Syrovátka: V tom byl nejlepší. A změna dotací, zemědělské politiky a dotačních podmínek, přesně koreluje se vstupem pana Babiše do politiky, protože jinak by se k penězům už nedostal. Takže se to hodně změnilo. Zažil jsem podmínky, že se muselo přesně vykazovat, kolik je ovoce z jednoho stromu. Byly přesně předepsány kvóty třeba na to, kolik je z višně. Já dokonce znám úředníka, fyzicky jsem ho viděl, byl u nás na kontrole, a vysvětlovali jsme si, že takhle příroda nefunguje, že nemůže, má-li strom jeden rok například 40 kilo višní, tak to tak nemůže být každý rok. To je úplný nesmysl.

Martina: Tento úředník patří k těm, kterým říkáte „děti slunce“? Tedy ti, kteří začnou vyrážet v okamžiku, kdy vyleze slunce, a oni potřebují opustit kanceláře, takže chodí na kontroly, vizitace, a v podstatě otravují sedláky, zemědělce, malopěstitele?

Jiří Syrovátka: Ano, v podstatě ano. V podstatě je to tak, že někdy jsme měli za rok třeba přes padesát kontrol, který byly na jednotlivé části provozu. A tím nemyslím jenom zemědělství, ale potravináře, hygieniky a tak dál. Ale většinou se na tyto kontroly musíte připravit, musíte dát veškeré podklady, a potom teprve přijede úředník, a pak vám to zkontroluje, milostivě se na vás usměje, co všechno jste zanedbal, protože tato veškerá nařízení vlastně vůbec nejde splnit.

Martina: Mnozí zemědělci, pěstitelé, chovatelé, jsou ovšem na dotacích závislí. Já nevím, jestli vysloveně fyzicky, ale psychicky jsou na nich závislí, protože si zkrátka zvykli.

Jiří Syrovátka: Ano.

Martina: Ano. Četla jsem, že pokud budou platby, dotace zastropované, omezí se tím u nás živočišná výroba, ubudou prasata a mléčný skot, možná se to dotkne i masného skotu. To jsme teď u chovatelství. Jsou v našem zemědělství, chovatelství, potravinářství oblasti, kde si myslíte, že mají dotace smysl?

Jiří Syrovátka: Celou historii lidstva žádný dotace neexistovaly, a lidé normálně jedli, pili, a mnohdy i líp, než dneska.

Martina: Ale bylo jich nepoměrně méně.

Jiří Syrovátka: Ale to si nemyslím, že by byl problém s dotacemi, protože dotace se pojí s kvótami. Ale vrátím se k otázce: Myslím, že každý zemědělec může žít bez dotací. Úplně jednoduše, úplně bez problémů, jen se nebát.

Martina: Řekl jste, že u nás se dotace kryjí s nástupem Andreje Babiše do politiky?

Jiří Syrovátka: Se změnou dotačních parametrů.

Martina: Změna dotačních titulů? Nebo…

Jiří Syrovátka: Ne, parametrů. Protože dřív se braly dotace skoro nárokově, a potom při změně už se muselo něco dělat, už se musela vykazovat činnost. Než jsme odstoupili od dotací, než to bylo možné, tak jsme vyplňovali, dokonce jsme museli odevzdávat faktury na důkaz, že si nevymýšlíme, komu a kam prodáváme, protože se to muselo fyzicky zrealizovat. A oni opravdu počítali, kolik jsme udělali moštů, kolik pálenek, a tak dále. Naštěstí nikdo úplně neví, jak se to dělá, že se s tím podvádělo, ne podvádělo, ale dělalo se to tak, aby člověk měl nejmenší prostor pro jakoukoliv chybu.

Nechtěli jsme už dotace od státu, protože jsme zjistili, že pro zemědělce je lepší volný trh

Martina: Znamená to tedy, že když odmítáte hrát dotační hru, tak po vás více jdou státní úředníci?

Jiří Syrovátka: Ne. Protože oni teď mají starosti, aby získali dotace zpátky od těch, kteří je berou. Protože stát, jak nemá peníze, tak je jednoznačně víc kontrol, jednoznačně jsou daleko přísnější, protože dotace jsou sice vyplaceny, ale stát může kdykoliv vyměřit pokutu v takové výši, kterou chtějí ze zemědělců dostat.

Martina: Jak se tedy liší systém hospodaření a psychika dotačního zemědělce od těch, kteří si peníze od daňového poplatníka neberou?

Jiří Syrovátka: Nevím, jak se liší. Nedokážu to říct. Ale dokážu říct rozdíl mezi tím, když jsme byli nuceni, protože systém neumožňoval dotace nebrat v rámci našeho stylu hospodaření biozemědělství, takže jsme byli nucení se zúčastnit tohoto systému, jinak bychom nedostali certifikace. A my jsme certifikace chtěli, protože nám to pomáhá ve vývozu, a to tím, že když přijdeme do michelinské restaurace, dejme tomu, tak se nemusíme bavit o kvalitě výrobku, protože kuchař samozřejmě ví, jak se to dělá. Takže nám to hodně pomáhá, a máme k hospodaření tímto způsobem kladný vztah. Takže jsem schopen popsat akorát to, že když jsme odešli z dotací, tak jsme se začali víc těšit do práce. Takhle vám to řeknu. Velmi příjemné.

Martina: To musíte přece jenom víc vysvětlit, protože spousta zemědělců bere dotace. Řekl jste, že když jste potřebovali osvědčení o kvalitě, tak jste museli tu hru hrát. Co se tedy změnilo, když jste přestali dotace brát?

Jiří Syrovátka: Vždycky, když podepisujete program, podepisujete závazek brát dotace, a k tomu omezení výroby, tak to je na pět let. Takže když byla možnost oddělit to biozemědělství, de facto tento styl hospodaření od dotačních programů, tak první, co jsme udělali, tak jsme se toho okamžitě vzdali, a další smlouvu se státem jsme nepodepisovali. A bylo to po zralé úvaze. Hodně dlouho jsme přemýšleli, protože s těmi penězi člověk počítá, protože jsme nevěděli, co bude, nebo jakým způsobem to zvládneme. Ale nakonec jsme se rozhodli, že v zemědělství je daleko lepší systém volného trhu, který vlastně neexistuje, a tím, jak se člověk vyváže, tak nakonec volný trh má.

Martina: Dotace vlastně volný trh rozbíjejí.

Jiří Syrovátka: Protože máte omezení výroby. To je, jako když máte továrnu na šroubky, a stát vám řekne, že máte nakoupené dva stroje, a můžou dělat milión šroubků ročně, a stát vám řekne, že nemůžete využívat milión šroubků ročně, nemůžete je vyrobit a prodat, a že můžete dělat jenom půl miliónu, protože šroubků je všude hodně. Takže můžete vyrobit jenom půl miliónu šroubků, a za těch zbylých půl miliónu vám dá kompenzaci, která ale nikdy nedosahuje výšky toho, kdybyste to vyrobil a prodal.

Martina: Takže oni z vás udělají takovou bonsaj.

Jiří Syrovátka: Ano, a závislého, protože vám dají tolik peněz, abyste přežili, ale zase si moc nevyskakovali, protože když si někdo moc vyskakuje, tak by mohl být třeba i svobodný, a to se státu nelíbí.

Dnešní systém v zemědělství vede ke vzniku několika velkých firem, které ovládají trh

Martina: Ale vy jste tady před chvílí zmínil Polsko, a že když polský stát zadotuje jejich zemědělce, a oni pak vrhnou na náš trh třeba jablíčka, tak jim nemůžete konkurovat cenou, a tudíž vám zůstanou jablíčka pod stromem. Notabene, když navíc Polsko dodávalo třeba jablíčka ještě více na východ, a teď potřebuje najít trhy kdekoliv u nás. Takže v tu chvíli dotační systém vedlejšího státu dokáže zruinovat naše zemědělce.

Jiří Syrovátka: Ano. Proto říkám, že tento systém jakoby socialismu v zemědělství, kdy člověk není sám svým pánem, likviduje úplně bez problémů i přeshraničně.

Martina: Kdo je teď pro nás škodná? Tedy že ubližuje našim chovatelům, zemědělcům, protože si za každou cenu potřebuje vytvořit trhy?

Jiří Syrovátka: To já takhle vůbec nedokážu říct. Jediný, koho vidím jako škodnou, jsou lidi, kteří si vymýšlejí, s prominutím, „hrozný bejkárny“, a dělají kontraproduktivní věci. A teď se dostávám k potravinové soběstačnosti, protože to je přesně důvod, proč si myslím, že zemědělec musí být součástí volného trhu, a ne regulací, ne škatulkování od státu. Protože někdo musí vymyslet, kolik se bude dělat pšenice, kolik se musí dělat tohoto, a teď to musí někdo udělat, a když to někdo udělá, tak si za to nechá zaplatit, protože tak to prostě chodí. A to je nakonec ve finále strašně drahé.

Martina: A velmi nebezpečné.

Jiří Syrovátka: A velmi nebezpečné. Protože pak to funguje tak, že bude existovat pět šest velkých firem, které se budou starat o potravinovou soběstačnost, v uvozovkách, která samozřejmě nikdy neexistuje, protože to není reálné vymyslet, a budou nesmírně ovládat trh, ten zbytek toho trhu. A to právě kvůli tomu, že se vytvoří monopolní společnosti, které se budou starat o soběstačnost.

Martina: Teď jsme ťukli o potravinovou soběstačnost. Myslíte, že naše země by měla usilovat alespoň o částečnou potravinovou soběstačnost?

Jiří Syrovátka: Ale to je logické, samozřejmě že ano. Ale přirozeným způsobem. To je stejné, jako nemůžete určit, kolik se má urodit brambor, ale musí se vytvořit podmínky, to znamená, aby stát nezasahoval do zemědělství tak, aby každému říkal, co má dělat, což se tedy běžně děje, takže nemůžete zasadit, co chcete. To vidím u sadů, že si nemůžu zasázet, co chci na pozemek, který se mi líbí. Samozřejmě, že to není, že se mi líbí, nebo nelíbí, ale nemůžu si třeba zasázet něco jiného tam, kde byly meruňky, ale musím tam mít furt jenom meruňky.

Martina: Je to váš pozemek a neberete dotace.

Jiří Syrovátka: Ano. Ale to furt funguje. Pořád to funguje. Takže to je velmi omezující.

Martina: A co s tím děláte?

Jiří Syrovátka: Nic. Musíme se přizpůsobit, protože jinak to nejde. My tedy máme naštěstí tím, jak jsme byli ekologické hospodaření, které bylo u nás daleko dřív, než byly dotace, a ani tady nebyla organizace, která by to kontrolovala, takže rodiče byli nejdříve kontrolovaní z Rakouska, abychom vůbec dostali certifikaci. Tady nic takového nebylo.

JIŘÍ SYROVÁTKA