Douglas Murray o marxistických kořenech progresivismu |

Sdílet článek:

V roce 1911 se v Anglii objevil plakát s nápisem „Průmysloví dělníci světa” zobrazující pyramidu kapitalistického řádu. Ve spodní části se nacházeli stateční muži, ženy a děti dělnické třídy, kteří hrdě na svých robustních ramenech vzpírali celou stavbu.

„Pracujeme pro všechny” a „Všechny lidi živíme”, hlásaly titulky na dolní a nejdůležitější části systému. O patro výš vidíme stolující muže ve večerních oblecích a ženy v toaletách, zámožnou kapitalistickou třídu, která si užívá života díky dřině pracujících. Nápis je výmluvný „My pojídáme za vás”. Nad nimi se nachází patro zaplněné vojenskými šiky „My do vás střílíme” a o stupeň výš zástupy duchovních hlásí „My vás balamutíme” a všechny zastřešuje král a nad ním se pro ty méně chápavé vznáší nápis Kapitalismus vedle naditého pytle s označením dolaru.

Ten starý obraz si v poněkud novém vydání nalezl cestu do srdce ideologie sociální spravedlnosti. Jedno se v něm od marxismu nezměnilo, kapitalismus stále vládne pyramidě útlaku a vykořisťování. Patra ale obývají jiní lidé. Na vrcholu hierarchie se nacházejí bílí heterosexuální muži. Nemusí být bohatí, ale pokud jsou, tak je to pro nás ještě horší. Pod těmito tyranskými vládci nalézáme celou plejádu menšin, především homosexuály, nebělochy, ženy a osoby, které se považují za ženu a také translidi. Jsou to všechno utiskovaní nebo na vedlejší kolej odstrčení a vyřazení jednotlivci, oběť bělošského, patriarchálního a heterosexuálního systému, který nadřazuje osoby cisgenderu, čili podle sexuální identity narození. A tak jako marxismus hlásal osvobození proletariátu a rovné sdílení bohatství, tak se i v této verzi objevuje starý požadavek na likvidaci vládnoucí třídy, tentokrát se však má moc a vláda patriarchálních bílých mužů spravedlivě rozdělit mezi všechny relevantní menšiny.

Dlužno říct, že zpočátku nikdo vážně novou ideologii nebral. Některé požadavky se zdály komické, jiné byly natolik rozporuplné a nesoudržné, že se ani nedaly rozumně kritizovat. To byla ovšem ohromná chyba, protože vzhledem k dlouhé řadě předchůdců a bez ohledu na náš úsudek i navzdory všem nesrovnalostem přece jen svět nějak vysvětluje a nabízí smysl života i účel individuálního jednání.

Jistě nijak nepřekvapuje, že akademici, kteří se celá léta zabývali myšlenkami, jež nakonec vyústily do teorie intersekcionálních zájmových skupin, sdílejí společný politický zájem. Ani jeden z intelektuálů propagujících politiku identity nepatří ke konzervativní politické pravici. Nelze se tomu divit. Jedním z důvodů je ideologické zaměření akademie. Už v roce 2006 jedna studie amerických univerzit vypátrala, že se 18 procent profesorů humanitních sociálních oborů spokojeně hlásí k marxismu. A přestože se tehdy na ostatních katedrách nacházelo marxistů nemnoho, už tenkrát bylo na pováženou, když téměř pětina vyučujících věří, mírně řečeno, tak šílené a kontroverzní ideologii. Tentýž průzkum zjistil, že se 21 procent profesorů sociálních věd považuje za politické „aktivisty” a dalších 24 procent dokonce za radikální aktivisty. To je podstatně více, než je celkový počet Republikánů v kterémkoli akademickém oboru.

I když se k marxistickému nebo postmarxistickému směru politická levice vždycky nehlásí, lze jej velmi snadno rozpoznat podle obdivně citovaných myslitelů, jejichž teorie se pokouší naroubovat na všechny vědní obory a každou profesi. Nápadně se rozšířil nemilosrdný pohled ideologů po vzoru Michela Foucaulta, že společnost netvoří komplex nesčetných dlouhodobých tradic a skupinových zájmů, nýbrž výlučně vztah k moci. Omezit složité vztahy mezi lidmi na primitivní společný jmenovatel je nepoctivé a vůbec nic nevysvětluje, zásadně ale deformuje porozumění životu, vždyť vedle mocenského vlivu působí také charita, odpuštění a láska. Kdybychom se zeptali většiny lidí, co považují za nejdůležitější, málokdo by odpověděl – moc a to jistě ne proto, že ještě nedorostli k pochopení Foucaulta, ale z jednoduchého důvodu, že je zvrácené nazírat život objektivem utkvělé představy maniaků.

Nicméně určitému typu člověka se sklonem hledat ve světě vinu místo odpuštění, umožňuje Foucault svou spikleneckou teorií – kdo za všechno může – svět jednoduše vysvětlit. A to nejen v případě osobních vztahů, ale dokonce i na velkolepé politické scéně. Tito lidé totiž věří, že o všem rozhoduje a všechno řídí politika.

Dnešní postmarxisté usilující vysvětlit svět kolem nás pokřiveným hlediskem Foucaulta a Marxe, přijali od Antonia Gramsciho koncepci společnosti ovládané panující kulturou, kterou považují za neméně nebezpečnou než materiální útlak dělnické třídy. Foucaltův druh ve zbrani Gilles Deleuze je nadchl myšlenkou, že se má každý osvobodit z pasti kulturní sítě, jež ho od narození svazuje. A tak stejně jako ve francouzské literární teorii nutno zahájit totální kulturní dekonstrukci. Pojem, jenž ovládl humanitní obory, je pro ně stejně důležitý jako je pro společnost jeho opak, stavět. Podivné, že v posledních desetiletích nenachází akademie nic mimo sebe samé, co by ještě nechtěla rozkládat.

Douglas Murray je rodák z Londýna, známá postava britské intelektuální scény. Vystudoval anglistiku v Oxfordu. Je autorem jedné divadelní hry (o švédském diplomatu Raoulu Wallenbergovi) a šesti knih. Podivná smrt Evropy (o masové imigraci) vyšla česky v roce 2018, Šílenství davů (odkud je tato ukázka) vychází v těchto dnech v nakladatelství Leda. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu.