Dráždit hada bosou nohou

Útokem hrozí Švédsku několik islámských organizací. Švédská veřejnoprávní televize, SVT, hrozbu znázornila snímkem norského teroristy Anderse Behringa Breivika. Myslí snad tím, že on byl organizací? Tam u nich již mají víc než dost teroristů ze všech světadílů, jež snesou lepší srovnání. A nepřišlo-li Švédsko na teroristy tehdy, když dorazili hromadně, pak se podle kritiků pravděpodobnost toho, že se přijde na osamělého teroristu jednajícího za sebe, rovná nule.

Kvůli spalování Koránů dokonce jejich souvěrci pohrozili, že Švédsko opustí! Kéž by, doufají ti optimističtější. Ovšem nebyli to právě ti Švédové, jež jako „nejlepší žáci třídy“ otevřeli své hranice muslimům během krize v r. 2015? A ti uprchlí z muslimských diktatur? Proč jsou oni a muslimské země více než na další země rozlícení na Švédsko, jež jako málokterá země dala ve zemi muslimům a jejich víře více prostoru? Na tento obří paradox naráží např. švédský spisovatel a sloupkař Ivar Arpi. Nyní Švédové s řadou jich zápasí o svobodu projevu. A aby toho nebylo málo, tak se mezi spalujícími najde nejeden bývalý muslim, pro něj Korán je ztělesněním tyranie a despotů, jež opustili.

V dánském deníku Berlingske píše Karolina Kamilová, korespondentka pro Střední východ, že Západ prohrává globální boj o hodnoty. Ten tvoří již delší dobu v OSN menšinu, zatímco Organizace pro islámskou spolupráci sdružující 57 muslimských zemí s celkem 1,5 miliardy obyvateli na globální scéně získává čím dále více moci a také většinu pro rezoluci OSN, jež se s projevem svobody značně vypořádá. Vyzývá členské země OSN k tomu, aby „trestně stíhaly osoby a preventivně jednaly vůči osobám, jež slovem, či činem uvádějí v život náboženskou nenávist.“ Spalování Koránů v Dánsku a Švédsku vyvolala diplomatickou krizi, zatímco vyplulo na povrch, s kým vlastně máme tu čest a kdo je z veřejnosti schvaluje, kdo je má za nenávistný projev proti všem muslimům a kdo spalování Koránů považuje za příliš riskantní ze strachu z odvety odpůrců i kvůli udržování obchodních a dalších vztahů s muslimskými zeměmi.

Marc Limon, předseda lidskoprávní organizace Universal Rights Group shrnul podle deníku Berlingske úděl Západu tak, že Radě OSN pro lidská práva západní země zcela přicházejí o podporu, prohrávají diskusi a ustupují příslušníkům jistého náboženství. Ačkoli jsou rezoluce pro zákonodárství jednotlivých členských zemí nezávazné, jsou výrazem „měkké moci“, jež spoluvytváří mezinárodní normy a postoje, a časem mohou vyústit v uzákonění třeba zákazu spalování Koránů. Heini í Skorini, faerský politolog, jenž mapuje čtyři desetiletí dlouhé hodnotové ofenzivy Organizace pro islámskou spolupráci vůči mezinárodnímu společenství, tvrdí v své knize Kampen om ytringsfriheden (Boj o svobodu projevu), že zmíněná rezoluce znamená symbolické vítězství pro muslimské země a její opory (totalitní země jako Rusko a Čína, ale zároveň mnoho dalších protizápadně laděných zemí v Asii, Africe a Jižní Americe). Rezoluce OSN jim totiž legitimuje odsuzování praxe ostatních a ospravedlňování vlastních zákonů. Skorini dokazuje, jak má Organizace pro islámskou spolupráci stále vyšší váhu a jak je čím dále rafinovanější, pokud jde o prosazování svých cílů, a to díky tomu, že si přisvojila sekulární lidskoprávní jazyk západních zemí – právnickou terminologii.

A tak místo toho, aby byla řeč o „urážení proroka Mohameda“ nyní sahají po slovech jako „rasismus“, „ochrana menšin“ a „projevy nenávisti a štvaní proti skupině obyvatel,“ proti nimž se na Západě daleko hůře staví na odpor. Prohlašovaný dlouhodobý cíl organizace je zavedení nového zákona proti rouhání s platností a závazností po celém světě a spalování Koránů jsou dokonalou „výkladní skříní“ k zviditelňování se a rozšiřování mocenské základny.

V Norsku sdělovací prostředky uvalily již dávno na případy spalování Koránů, dokud se dějí v tuzemsku, informační embargo, a o dění v sousedních zemích v těchto dnech informují jen notně a bez rozhovorů s těmi, kdo Korány, ale i Bible a Tóry spalují. Místo toho místní masmédia otiskla třeba rozhovory s místními řediteli policie, či starosty, jež občany urgovali, aby se na akce spálení Koránu jako diváci a posluchači pořadatelů nedostavili, anebo když už, tak, aby co nejpočetněji dávali najevo svůj nekompromisní odpor (jenž se na rozdíl od pořadatelů tolikrát zvrhl v orgii násilí proti pořadatelům i policii).

Pomůže zákaz spalování Koránů čemukoliv? Zmizí-li problém snad takovýmto zákazem? Vždyť postačí napsat knihu, natočit film, zveřejnit politickou satiru či učit o Islámu ve škole, jak si vyzkoušeli třeba Salman Rushdie, redakce časopisu Charlie Hebdo, Theo van Gogh, Samuel Paty, Lars Vilks a další.

Bylo by zajímavé vědět, kdyby bývali mohli zodpovědní za průšvihy vedoucí k dnešní situaci, zda by chtěli vrátit čas 45 let zpět, a tak ušetřit švédskému, norskému, dánskému atd. národu nepochopitelně moc utrpení, nejistoty a nesvobody. Celou tu dobu dávali prioritu migrantům, mezi nimi příslušníkům víry, o němž se nemá mluvit a psát. Nikdy jich nebylo dost, vždyť pro řadu lidí není plno ani tehdy, když přetéká. Utrácelo se za ně miliardy, těšili se vyšších práv, než rodilí Norové, Švédové, Dánové, atd., vč. důchodu, na než musí etnický Nor spořit desítky let. Celou tu dobu ale projevovali násilí, zatímco drtivá většina řadových občanů i politiků všechny a vše měli úplně na háku.

Necháme-li si diktovat extrémisty, fanatiky, fundamentalisty a dogmatiky, ať již v oblasti klimatu, migrace, problematiky genderu, náboženství či v otázkách svobod, tedy co smíme dávat najevo či co smíme dělat, pak je cesta zpět k těm nejtemnějším projevům středověku krátká. Překonané víře v převládající diskriminaci tak příznačnou pro Islám by se v moderní společnosti již nemělo uvolňovat místo, jenže na to je příliš mnoho těch, jež si pletou víru s barvou pleti a již reflexně vysloví kouzelná slůvka „diskriminace“, „rasismus“ atd. Kritizujete-li křesťanství, hinduismus, buddhismus, židovství atd. jste kritikem, zato kritizujete-li jisté náboženství chráněnou všemi politicky korektními a slušnými, pak trpíte islamofobií a nikdy se neočistíte od nařčení z rasismu a xenofobie a mnoha dalších, co na vás kydají.

Mnohým působí jako neuvěřitelné, že navzdory tomu všemu je to, od čeho se všichni vlivní distancují nikoli démon procházející Evropou, nýbrž démonizace onoho démona. Ve spalování Koránů spatřují větší šílenství než v podlézavé a ponižující klekání ideologii hrůzy, kvůli níž se máme vracet do období nedozírných temnot. Proto osudové chyby „elit“ (strašlivé experimenty naváděné zvenčí) nejsou pro mediální pozornost a důkladnost tak důležité jako, dejme tomu, tzv. „extrémní“ počasí a podnebí.

Muslimové mají dost zemí, do nichž se mohou stěhovat a které mohou nazývat svými, zato Norové, Češi, Slováci a další žádnou takovou „náhradní“ zemi nemají. Přitom cesta k nenávratné islamizaci je vždy tatáž: Navyšování muslimské menšiny, zakládání mešit, ovládání souvěrců skrze sdružení a skupiny vyvíjející nátlak, zatímco politici, masmédia a velká část většinové společnosti přistupují na „hraní si na oběti a rasisty“ a vydávají se cestou sebezapírání, polarizace a sebedestrukce, dále vznik odloučených lokalit a paralelní společnosti, odpor k zákonům a zneužívání systému ve vlastní prospěch, opovrhování norem a odmítání přizpůsobovat se atd.