Důležité ukrajinské vítězství

Obávám se, že Ukrajina nakonec podlehne. A že tam nastane „normalizace“, ovšem mnohem horší a brutálnější než ta, kterou jsme zakoušeli po prohraném „Pražském jaru“. Z čeho tedy ty pozitivní pocity?

Předně z toho, že Ukrajinci bojují. Věřím, že je vede touha po svobodě. Dnes už pátý den čelí zhruba osminásobné přesile ve všech parametrech – v některých ještě větší, např. v počtu letadel. Úspěch je již to, že dosud bojují.

Za druhé je tu téměř zázrak – prezident Zelenskij. Původně komik, zvolený asi proto, že si Ukrajinci zoufali nad svou politickou scénou. A podle všeho Zelenskij hrubě podcenil Putinovy záměry. Nicméně tento člověk, od kterého málokdo něco čekal, se v dané situaci proměnil. Když mu Američané nabízeli, že ho dostanou z Ukrajiny do bezpečí, lakonicky odpověděl: „Potřebuji munici, ne odvoz!“ Domnívám se, že ať už to dopadne jakkoli, tento výrok vstoupí do dějin, podobně jako třeba Churchillova slova v britském parlamentu po mnichovské dohodě: „Volili jsme mezi hanbou a válkou. Zvolili jsme hanbu a budeme mít válku.“ Když prezident Zelenskij oslovil přes videohovor západní politiky, poznamenal: „Dnes mě možná naposledy vidíte živého.“ Bylo to bez patosu. Bez hysterie. Prostě ví, a my to víme taky, že brzy může zahynout. Zatím ale žije (doufám, že to bude platit, až budete číst tento článek) a jeho vystupování je jistě velkým povzbuzením pro všechny Ukrajince, odhodlané bojovat za svou svobodu.

Člověku maně přichází na mysl srovnání se srpnem 1968. Vedení naší země bylo odvlečeno do Moskvy, ale první týden okupace byla v zemi slavnostní nálada. Jenže jsme neměli takové vůdce, jako má teď Ukrajina. Prezident Svoboda neřekl: „Jsme okupováni,“ ale „Nastala nepřehledná situace“. Nastala? Sama od sebe? A co bylo nepřehledného?

Všichni odvlečení politici se nakonec Moskvě podvolili. Kromě čestné výjimky – Františka Kriegela. Čest jeho památce!

Za zradu našich elit se nám dostalo relativně dobrého zacházení. Nekonaly se politické monstrprocesy. Mohli jsme pěstovat gulášový socialismus. Nicméně vládla beznaděj.

Ukrajinci zvolili jinou cestu. Pokud prohrají, bude se popravovat. Ale svým hrdinným odporem prokázali, že skutečnou jsou národem. Nikoli jen ocáskem Ruska. Mnozí už za to zaplatili životem, další ještě zaplatí.

Má povznesená nálada má ovšem ještě další důvod. Ten leží na západ od ukrajinské hranice. Srovnával jsem současnou situaci s naším osmašedesátým. Tehdy dějiny tak nějak „vytáhly“ z lidí to nejlepší. Totéž prožívám já nyní, když vidím obrovskou solidaritu a obětavost Poláků, Čechů, Slováků, a dokonce i Rumunů. Lidé jsou ochotni skutečných obětí – nabízejí domy, byty, potraviny, lékařskou péči – vše potřebné.

Pokud Ukrajinci prohrají, zůstanou tady s námi, a přijdou ještě další. Změní se demografická skladba našeho obyvatelstva. Přiznám se, že mi to vůbec nevadí.

Pokud Ukrajinci prohrají, krysy opět vylezou – na Ukrajině i u nás. U nás po roce 1969 taky vylezly. Až jsme se nestačili divit. Znovu se bude ukazovat, kdo je kdo.

Málo se ví o „církevním“ rozměru současného konfliktu. Já jsem se až poměrně nedávno dověděl, že na zabraných územích tzv. luhanské a doněcké republiky bylo povražděno několik evangelikálních a letničních pastorů. Na tomto území bylo několik opravdu velikých sborů s více než tisíci členy. Ty všechny byly zrušeny a zabrány současnou mocí. Zvlášť krutě si počínala tzv. Ruská pravoslavná armáda – vyloženě fašistické uskupení, čítající jen asi dvě stovky členů. Pokud Putin vyhraje, tipnu si, že bude zrušen před pár lety zřízený kyjevský patriarchát a pravoslavná církev bude znovu podřízena moskevskému patriarchátu, který je plně ve vleku Putina (pokud to není obráceně a Putin není ve vleku patriarchy). Řeckokatolíkům, římským katolíkům ani evangelikálům se nepovede dobře.

Všechno může dopadnout zle. Nicméně přesto vidím mnoho povzbudivého. Jsem vděčný za všechny modlitební iniciativy. Jsem vděčný za pomoc, kterou křesťané nabízejí. A pamatujme: I kdyby to dopadlo zle, je to jen do času. Máme věčnou naději. Doufám, že Putin nevyhraje, ale na tom náš život ani nevisí, ani nestojí. Pro nás křesťany budou Ukrajinci spíše posilou než problémem. A současné události možná mnoho našich obyvatel přimějí, aby se ptali po smyslu svého života… a tedy i po Bohu, bez kterého ten smysl nenajdeme.