Eutopie 2050 – co přinese EU Zelený úděl?

Během roku 2021 došlo v Evropské unii k zásadnímu politickému rozhodnutí, které však zůstalo zcela ve stínu probíhající epidemie covidu-19 a také vnitropolitického vývoje v jednotlivých státech. Jedná se o rozhodnutí EU přijmout cíl klimatické neutrality kontinentu do roku 2050. Závažnost tohoto cíle a dopad na každodenní život lidí v Evropě není možné podcenit. Z dosud publikovaných dokumentů jasně vyplývá, že se jedná o radikální plán na proměnu celé evropské společnosti a její technologické základny. Zrekapitulujme si, o co vše v něm jde.

Plán na bezuhlíkovou budoucnost Evropy má název Green Deal, což se u nás překládá jako Zelený úděl nebo Zelená dohoda. Jednoznačně preferuji používání termínu „Zelený úděl“, a to z toho důvodu, že Green Deal navazuje na americký New Deal prezidenta Roosevelta, který se do češtiny tradičně překládal jako Nový úděl.

Otec a kmotra Zeleného údělu

Zelený úděl v současné podobě vznikl po evropských volbách 2019. Jeho ideovým základem je radikální environmentalismus. Autorem tohoto plánu je nizozemský socialistický místopředseda Evropské komise Frans Timmermans a kmotrou švédská aktivistka Greta Thunbergová. Zelený úděl se odvolává na Pařížskou klimatickou dohodu z roku 2015 a jako politický cíl postuluje bezuhlíkovou budoucnost Evropy a Země do roku 2050.

Během necelých třiceti let, které máme před sebou, má pod vedením Evropské unie dojít k totální proměně evropského hospodářství, průmyslu, dopravy, zemědělství, lesnictví, potravinářství, stavebnictví a všech dalších oborů lidské činnosti, kde jsou produkovány emise skleníkových plynů. Cílem přeměny je snížit dosavadní emise skleníkových plynů na tzv. čistou nulu.

Pro představu o tom, jaký úkol si EU stanovila, je potřeba uvést, že průměrné emise skleníkových plynů na člověka v České republice činí ročně cca 12,4 tuny. Tyto emise mají mnoho zdrojů, mezi ty největší patří energetika, průmysl a doprava. Konkrétně v oblasti energetiky jsou největšími producenty elektrárny uhelné, emise ovšem vytvářejí i ty plynové. V oblasti průmyslu jsou to všechny procesy, kde dochází ke spalování fosilních paliv, v oblasti dopravy se jedná o provoz klasických spalovacích motorů na benzín a naftu. Z tohoto přehledu je tedy jasné, že odstranění těchto emisí není vůbec jednoduché, protože de facto vyřazuje z provozu dosud používané technologie. Místo nich jsou doporučovány a veřejně podporovány tzv. čisté zdroje a technologie, které jsou však mnohem dražší a zároveň nestabilní.

Zpátky do Paříže

Proč si Evropská unie vůbec stanovuje nějaký klimatický cíl v podobě tzv. bezuhlíkové budoucnosti? Zde se musíme vrátit k Pařížské klimatické konferenci z roku 2015. Tato konference navazovala na Kjótský protokol a stanovila cíl globální bezuhlíkové budoucnosti do roku 2050. Globální závazek byl přijat s odůvodněním, že pouze tak bude možné zabránit tzv. globálnímu oteplování a klimatické změně. Podle Mezinárodního panelu pro klimatickou změnu (IPCC), který působí pod patronátem OSN, dochází působením lidské činnosti ke zvyšování průměrné teploty na Zemi. Dle vědeckého konsensu klimatologů se v zemské atmosféře velmi rychle shromažďují skleníkové plyny, které jsou výsledkem spalování fosilních paliv a dalších průmyslových, zemědělských i jiných procesů. Vzniká tak tzv. skleníkový efekt, který má za následek oteplování naší planety.

Kjótský protokol a následně i Pařížská dohoda z roku 2015 tvrdí, že planetě Zemi hrozí nebezpečí spočívající v tom, že průměrná teplota může v případě, že se nebudou omezovat emise, vzrůst do roku 2100 až o 3–4 stupně Celsia. To by údajně mělo pro lidstvo fatální důsledky. Naopak v případě, že se emise sníží na nulu do roku 2050, by se mělo oteplování planety do roku 2100 udržet v pásmu pod 2 stupni Celsia, což je označováno jako hranice katastrofy. Zde tedy máme v kostce celé zdůvodnění Zeleného údělu.

Je paradoxem dnešní doby, že švédská studentská aktivistka veřejně tvrdí, že politici „nic nedělají, respektive to, co dělají, je pouhé bla, bla, bla“. Ve skutečnosti politici v Evropské unii, ale také jinde na Západě uskutečňují radikální klimatickou politiku, která nemá v historii lidstva obdoby. Pro zelené fanatiky z environmentalistických organizací je to však stále málo.

O co jde?

Evropská komise letos navrhla a prosadila tzv. klimatický zákon EU. Jde o celoevropský zákon, který stanovuje dva zásadní cíle: 1. do roku 2030 dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů oproti roku 1990 o 55 %; 2. do roku 2050 dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů na tzv. čistou nulu. Toto je již platná legislativa. Z průzkumů veřejného mínění u nás i v dalších evropských státech je zřejmé, že většina občanů nemá o této legislativě žádné povědomí. To však nebrání Evropské komisi tvrdit, že „cíle klimatického zákona již nejsou žádné aspirace, ale povinnost“.

Evropská komise to myslí skutečně vážně. Právě proto již v létě avizovala předložení legislativního balíčku s názvem „Fit for 55“, v češtině „Fit pro 55“. Jedná se o balíček třinácti evropských legislativních aktů, které bude Evropská komise postupně předkládat k projednání v Radě a Parlamentu. Tento balíček obsahuje z poloviny již existující akty, které se mají novelizovat a zpřísnit – do této kategorie patří například směrnice o emisích v dopravě, kde se bude nyní bojovat o definici emisní normy EURO 7. Balíček ovšem obsahuje také zcela nové legislativní akty, které rozšiřují klimatickou politiku do uplně nových oblastí, jako je námořní nebo letecká ­doprava.

Cílem balíčku „Fit pro 55“ je zajistit splnění prvního cíle evropského klimatického zákona, tedy snížení emisí do roku 2030 o 55 %. Pro představu o radikálnosti Zeleného údělu je třeba uvést, že dosud byl v platnosti cíl snížit emise do roku 2030 pouze o 40 %. Tento cíl byl přehodnocen a zvýšen na 55 % a je nyní „povinností“. Jak má být tohoto cíle dosaženo? Evropský plán je poměrně jednoduchý a plně spoléhá na evropskou legislativu. Balíček pokryje všechny resorty, kde vznikají emise, počínaje zemědělstvím přes lesnictví, potravinářství, dopravu až po energetiku. Všude se bude zpřísňovat, zakazovat, přikazovat a dotovat tak, aby bylo dosaženo výše vytyčeného cíle.

A jaké to bude mít dopady?

Co to bude v praxi znamenat? Největší dopady budou samozřejmě v oboru, který je zdaleka největším zdrojem emisí, a tím je energetika. Právě v této oblasti již ostatně dopady Zeleného údělu vidíme v podobě rychle rostoucích cen elektřiny. Zastánci Zeleného údělu tvrdí, že tento vývoj nemá s klimatickým plánem nic společného, protože ten se teprve chystá. To však není pravda, zhruba z poloviny jsou již nástroje Zeleného údělu zavedené a funkční. To se týká především systému trhu s emisními povolenkami, který funguje již od roku 2005. A právě vývoj na tomto „trhu“ výrazně promlouvá do konečných cen energií. To je ostatně i jeho deklarovaným cílem. Elektřina ze „špinavých zdrojů“ se má tímto mechanismem zdražovat. A přesně to se také děje.

Zdrojem elektrické energie v Evropě je z 15–20 % stále ještě uhlí, které produkuje zdaleka nejvíce emisí. Emise produkuje i plyn, který je jedinou možnou rychlou náhradou. Evropská unie však chce podporovat pouze zdroje zcela bezemisní, což jsou podle ní pouze zdroje obnovitelné. Jaderná energie je naopak předmětem tvrdého boje. Pro zelené radikály, kteří vyrostli na barikádách před jadernými elektrárnami, se jedná samozřejmě o největší zlo. Je to však zároveň jediný stabilní bezemisní zdroj, který si v Evropě dokážeme sami vyrobit, postavit i provozovat.

Zelený úděl je v mnoha směrech propojen s vývojem německé politiky. V roce 2012 německá vláda Angely Merkelové pod dojmem havárie jaderné elektrárny v japonské Fukušimě rozhodla, že do roku 2022 odstaví z provozu všechny jaderné elektrárny. Kromě toho však chtějí ke stejnému datu odstavit i elektrárny uhelné. Vše v rámci boje s klimatickou změnou a v zájmu „bezpečnosti“. V důsledku této politiky masivně ubývají stabilní zdroje elektřiny z evropské sítě a jsou nahrazovány v nedostatečné míře nestabilními zdroji elektřiny z obnovitelných zdrojů. To má dopad v podobě rostoucích cen elektřiny a následně cen veškeré produkce a na životní úroveň obyvatel. Redukce zdrojů elektřiny z uhlí však má právě s ohledem na „Fit pro 55“ pokračovat s ještě větší rychlostí.

Dalším zásadně zasaženým resortem bude doprava, která je druhým největším zdrojem emisí skleníkových plynů. Nejenže se má nově zdražit letecká a námořní doprava, ale má se především přistoupit k úplné likvidaci automobilů se spalovacím motorem. Program „Fit pro 55“ stanovuje, že do roku 2035 by měl být prodej automobilů se spalovacím motorem v Evropské unii zcela zakázán. Cílem tohoto opatření je eliminovat emise z provozu těchto automobilů. Místo toho má být prosazena tzv. čistá mobilita v podobě „elektromobilů“. Je to však skutečně čistá mobilita? Současná evropská metodika měření emisí je totiž založena pouze na měření emisí již vyrobeného automobilu. V tomto srovnání elektromobil vychází oproti klasickému autu lépe. Pokud bychom ovšem brali v úvahu celý životní cyklus elektromobilu, výsledek vůbec není tak přesvědčivý.

Třetím ohroženým resortem bude zemědělství a produkce potravin. Tato odvětví vytvářejí cca 7–8 % skleníkových plynů vyprodukovaných v Evropě. Jedná se především o metan a další plyny, které vznikají v trávicích traktech hospodářských zvířat. S tím je dle strategie „Farm to Fork“, schválené Evropským parlamentem, potřeba zásadně pohnout, a to směrem k nulovým emisím. Tohoto cíle má být dosaženo především snížením stavu hospodářských zvířat a omezením konzumace masa. Prostředkem k tomuto omezování má být zavedení tzv. nových evropských diet. U chovů hospodářských zvířat bude muset být v provozu zařízení na jímání emisí a farmáři budou povinni se o uložení těchto emisí postarat.

Evropská komise myslí svůj plán vážně. Konzultovala jej s automobilkami i zástupci těžkého průmyslu. Ti se obávají, že pokud nebude průmysl chráněn před vnější konkurencí, nebude schopen přežít. Evropská komise proto vymyslela nové schéma, které tuto obavu bere v úvahu. Jedná se o tzv. uhlíkové clo, tedy o zavedení zcela nového cla na výrobky ze třetích zemí, které nemají „klimatickou politiku“. Výsledkem bude opět zdražení pro konečného spotřebitele. Evropské komisi to však nevadí. Výnos z cla je příjmem EU.

Co s tím?

Na tuto otázku je poměrně složitá odpověď. Bývalá vláda Andreje Babiše Zelený úděl schválila, a schválila tím rovněž klimatický zákon. To nás staví do zcela jiné situace než například Polsko, které se k těmto klimatickým cílům odmítlo připojit s vysvětlením, že je prostě splnit nedokáže. Bohužel se proti Zelenému údělu nepostavila ani minulá Poslanecká sněmovna, a jedinou naději tak představuje tzv. žlutá karta, kterou vůči balíčku „Fit pro 55“ vznesl Senát.

Nyní tak bude záležet především na nové české vládě. Máme před sebou předsednictví Evropské unii v druhém pololetí 2022, což nám dává určité možnosti v nastolování a projednávání agendy „Fit pro 55“. Určitě bude nutné bránit v EU jadernou energii. V tomto směru již probíhají slibné aktivity na ose Praha–Paříž. Měli bychom se však zásadně postavit i proti radikálnímu zpřísnění EURO 7. Je otázkou, zda toho bude nová česká vláda vzhledem k jejímu personálnímu složení schopna.

Každopádně je jisté, že Zelený úděl se rychle a bolestně dotkne u nás i v Evropě úplně každého. Otázkou je, zda to k něčemu skutečně povede. Evropská unie produkuje nyní zhruba 8 % světových emisí. Čína i Indie daly v Glasgow jasně najevo, že zákazat spalování uhlí do roku 2060 je pro ně nepřijatelné. Tyto a další státy uvádějí do provozu další zdroje elektřiny na bázi fosilních paliv. Je zcela zřejmé, že emise, které „ušetří Evropa“, se objeví jinde a celkový dopad evropské politiky na klima bude nulový nebo velmi blízký nule. Proto lze celý Zelený úděl označit za další Eutopii.

Letošní podzim na energetickém trhu ukázal, co nás čeká. A to je teprve začátek. Cena emisních povolenek rekordně stoupá a s ní i cena elektřiny pro konečné spotřebitele. Nárůst ceny elektřiny činí již cca 20–30 %. Už tento pohyb spustil úvahy o nutnosti zavést nové sociální dávky, které budou rostoucí cenu energií kompenzovat chudším lidem. Babišova vláda dokonce schválila odpuštění DPH u elektřiny a plynu za listopad a prosinec. A to jsme stále jen na samotném počátku Zeleného údělu.

Co se bude dít dál, když ceny energií takto prudce porostou? Je za takových podmínek udržitelná konkurenceschopná výroba v Evropě? Nepovede takový vývoj k deindustrializaci Evropy? A co se bude dít se zhruba 30 % domácností, které se propadnou do „energetické chudoby“? Státy se o ně budou muset postarat, což radikálně zvětší míru přerozdělování ve společnosti. Ostatně na téma budoucího neblahého osudu „střední třídy“ se již začalo diskutovat. Dosavadní relativní stabilita evropských států, založená na prosperitě, se může velmi rychle zhroutit.

Moderní společnost je zcela závislá na dostupné a stabilní dodávce elektřiny. Tato premisa je nyní pod náporem Zeleného údělu zásadně ­zpochybněna. Ostatně i Dana Drábová nedávno na otázku, zda nám hrozí energetický blackout, odpověděla, že není otázkou, zda k němu dojde, ale kdy. Doufejme, že to nenastane již během letošní zimy.

Kontexty