Evropská unie vydala knihu „Zbytečné otázky na tiskových konferencích”

V rámci akčního programu na zvýšení produktivity nově představila brožurku s názvem Zbytečné otázky na tiskových konferencích. Smyslem této knihy je zkrátit tiskové konference a umožnit úředníkům věnovat více času vyplňování cestovních příkazů, které jim umožní se lépe vyrovnat s rostoucími životními náklady.

Brožurka má několik kapitol a přehledným způsobem vysvětluje, proč na některé otázky Evropská unie nemůže odpovědět nebo nabízí standardní odpověď, aby se novináři neptali opakovaně zbytečně a šetřili čas úředníků.

Dává to smysl?

První kapitola je věnována otázce, která se v poslední době stala údajně častější. Otázka zní: „Proč si myslíte, že vaše opatření dávají smysl?”

Brožurka důrazně varuje, že takové otázky jsou nejen zbytečné, ale že počínaje příštím rokem budou na tiskových konferencích zakázány, neboť nikoho v Evropské unii nezajímá, jestli to dává smysl, a ptát se na to je výrazem naprosté ignorance, za kterou musí následovat trest. Smysluplnost není cílem žádné z jejích politik nebo regulací. Jediným smyslem všech opatření je, aby zněly dobře, aby bojovaly za nějakou správnou věc a aby nebylo možné jejich zavedení rozporovat nějakými logickými otázkami.

Čtenáři brožurky může napovědět poznámka editora, kterou zřejmě zapomněli vymazat před odesláním knihy do tisku. Načmáral tužkou na okraj: „A čo je to taký smysl?”

Zajímají vás náklady?

Další kapitola se věnuje různým otázkám, které se vztahují k tomu, co budou různá opatření stát. Je uveden obsáhlý seznam otázek na náklady ve všech jejích variacích, aby náhodou novináře nenapadlo to nějak obcházet.

Krátký text se věnuje vysvětlení, proč jsou tyto otázky zbytečné. Autoři brožurky jsou struční a úderní. Jejich vysvětlení zní: „Evropskou unii náklady na zavedená opatření nezajímají, protože je neplatí.”

Je to nutné?

Kapitola, která se věnuje otázkám na nutnost zavedených opatření, je obsáhlejší. Autoři v ní široce rozebírají svůj pohled na svět a proč je lepší, aby jej řídili lidé, jejichž vzdělání odpovídá náročnosti svěřeného úkolu.

V další sekci kniha varuje, že otázka „Je tato regulace nutná?” je zařazena do kategorie urážlivých otázek. Je urážlivá, neboť předpokládá, že občané, kteří se živí prací, mohou sami vědět, jak mají správně žít. Tento předpoklad je podle autorů „tak absurdní, že snad ani absurdnější být nemůže”.

Zelená karta

Novinář, který ji přesto položí, dostane takzvanou zelenou kartu. Po obdržení první zelené karty musí absolvovat několikadenní přeškolení s názvem „Kdo nezná pravé hodnoty, není s námi.” Pokud nezvládne výstupní test, dostane druhou kartu, která znamená okamžité podřízení se zelenému plánu. Autoři v textu upozorňují, že jsou si vědomi toho, že to znamená zemřít pomalu hlady v zimě, ale že jim trest přijde adekvátní za takovou stupiditu.

Co občané

Poslední kapitola je věnována různým variacím otázky, která se snaží dopídit odpovědi na to, jestli úředníky zajímá, co si o tom myslí občané. Kolektiv autorů řadí tuto otázku do kategorie zábavné otázky. Doslova píší ve zvukomalebném rytmu a naprůstřelné logické smyčce: „Jak si mohou občané myslet, že si mohou něco myslet? Co si mají myslet, jim řeknou nezávislá myslící média.”

Brožurka se setkala s pozitivním ohlasem, protože zvyšuje produktivitu všech. Pouze zarytí hnidopiši kritizovali fakt, že spolu s brožurkou dostali do rukou pětistránkovou směrnici, která popisuje, v jakém pořadí mají kapitoly číst a jak brožurku poté recyklovat. Novinář, který se zeptal, jestli to bylo nutné, již ale údajně podle dezinformačních webů konzumuje cvrčky v lesní zemljance zvané „Udržitelné obydlí”.