Evropské antihodnoty

Prosazování svých hodnot Evropská unie prezentuje jako hlavní cíl. Často společně s mírem (ten byl v posledních letech, pravda, docela upozaděn) a blahobytem občanů. Základní hodnoty jsou popsány (nejen) v Lisabonské smlouvě: svoboda, demokracie, rovnost, právní stát, lidská důstojnost a lidská práva. Rozeberme si postupně alespoň první čtyři, další zase příště.

Svoboda

Bez nadsázky lze dnes konstatovat, že svoboda je nejopovrhovanější hodnotou v celé Evropské unii. Politici ji už ani veřejně nezmiňují, neslibují, kromě občasných výjimek, kdy se proti omezování svobody zdvihnou dostatečně silné hlasy veřejnosti. Tehdy politici honem ujistí občany, že svoboda je pro ně svatá. Nicméně pro její posílení neudělají vůbec nic. Zato pilně zesilují práci na její destrukci.

Nejhorší situace je ve dvou oblastech: Svoboda podnikání a svoboda slova.

Podnikání je zregulováno a omezováno tolika direktivami, že manažeři, kteří pamatují komunistický režim, říkají, že to, co přichází z Evropské unie, jim stále nápadněji připomíná časy socialismu, časy státních plánovacích komisí a nehorázné byrokracie. Nikoli náhodou je EU označována v podnikatelské sféře – zatím s jistou nadsázkou – zkratkou SESR: Svaz evropských socialistických republik.

Bruselské tažení proti svobodnému podnikání dusí zejména malé a střední podnikatele a ničí střední třídu. Což je skupina obyvatel, která je ve všech západních zemích zásadní hlavně pro svou vysokou stabilizační funkci ve společnosti. Je nejméně náchylná k radikalizaci, hledí si svého a po státu požaduje jen to, aby ji nechal žít. „Silná a prosperující střední třída je důležitá pro ekonomiku a společnost jako celek,“ zdůrazňují autoři studie OECD, vypracované v roce 2019. Varují, že narušit stabilizační společenskou funkci střední třídy jejím zchudnutím či rostoucí byrokratizací, by mohlo mít pro demokracii fatální následky. Už v té době bylo zřejmé, že nad střední třídou se v Evropě i v Americe stahují temné mraky. Pak ještě přišla drtivá rána ve formě covidu, války na Ukrajině, ceny energií vystřelily do výšin a největší stabilizační prvek ve společnosti se nyní dost nebezpečně otřásá.

Také svoboda slova je pod rostoucím tlakem. Jen v poslední době vzešla z Evropské unie snaha o potírání takzvaného hate speech, tedy různých (skutečných i údajných včetně zcela smyšlených) projevů nenávisti. Na první pohled by něco takového mohlo vypadat ušlechtile. Má to však nejméně dva velké háčky: Jednak v normálních, ideologicky nepostižených demokraciích není nic podobného  třeba, protože nebezpečné projevy řeší soudy v rámci normální legislativy na ochranu občanů. Za druhé je zřejmé, že tyto snahy ze strany aktivistů v EU nemají ve skutečnosti za cíl sloužit lidem, ale mají chránit ideologické výmysly aktivistů před kritiky, před oponenturou tak, aby se po schválení takové normy staly i ty nejhorší ideologické nesmysly nekritizovatelnými.

Dalším nedávným počinem EU je nařízení o jednotném trhu digitálních služeb a digitálních službách, tzv. Digital Services Act (DSA). Zde je při bližším zkoumání opět zřejmé, že pod záminkou „zlepšení práv a fungování digitálního trhu“ se skrývají cenzurní záměry. Jak upozorňují erudovaní právníci: „DSA v praxi nejspíše bude používáno pro regulaci obsahu platforem.“ A to zejména tím, že „nástroje a kontrolní mechanismy, které DSA upravuje, budou platformy významně tlačit k cenzurnímu chování“.

Platí stále stovky let stará zásada: Jediný skutečný a pravdivý důvod, proč vláda žádá zákaz lhaní ve veřejném prostoru, je její záměr zůstat jediným veřejným lhářem v zemi.

Svobodu nikdy nezničily ani nepoškodily jiné názory. Vždy je zničil zákaz jiných názorů.

Demokracie

Demokracie jako taková je v celé Evropské unii pozvolna na ústupu. Za podivení nad kvalitou demokracie může třeba urputnost, s jakou je označována za „liberální demokracii“. Bohužel „liberální demokracie“ už nemá nic společného s liberalismem a zvolna přestává být i demokracií. Proč?

Současným politikům se výkon vládnutí smrskl na tři činnosti: rozkazy, zákazy a konzumace požitků plynoucích z vysokých funkcí. Jenže vládnout lidem pro lidi znamená mnohem, mnohem, nesrovnatelně víc… Demokracie je vláda většiny, tudíž je nezbytné naslouchat většině, vycházet vstříc podstatným a oprávněným přáním většiny. Jedním z největších paradoxů této doby je, že právě toto naplňování samé podstaty demokracie je dnes opovržlivě označováno za populismus. Přitom upřednostňovat před většinou přání menšiny, či několika menšin, není principem demokracie, nýbrž oligarchie. Kdo si pod oligarchií představuje jen oligarchii finanční, oligarchii coby sdružení největších boháčů, budiž mu prominuta jeho intelektuální nesmělost. Ostatně skupinky, mocichtivé hrstky novodobých ideologických oligarchů, zaštiťující se menšinami, jdou nyní také ruku v ruce s finančními oligarchy.

Další znaky rozkladu demokracie jsou ještě viditelnější. V demokracii (v té skutečné, nikoli v té dnešní „liberální“) jsou odlišné názory vždy respektovány a jsou předmětem diskuse. V „liberální demokracii“ jsou zastánci „neliberálních“ názorů zaštěkáváni, popliváni, dehonestováni, přičemž se objevují i snahy o jejich kriminalizaci.

Jednoduše vyjádřeno; znaky demokratického smýšlení: Máme různé pohledy na věc, diskutujeme a hledáme styčné body, kompromisní řešení. Naopak znaky totalitního smýšlení: My jediní máme pravdu, všichni ostatní lžou, a aby nám neškodili, musejí být umlčeni. Jakkoli. Zákazem, vězením nebo kulkou. Takto se však neupevňuje demokracie, ale rozvrací. Takto se neoponuje totalitě, takto se totalita buduje.

Totalita vždy začíná tam, kde končí diskuse.

Rovnost

Téma nikoliv na komentář, ale na mnoho knih. Jakkoli „rovnost“ patří k nejfrekventovanějším slovům v projevech ideologických aktivistů i některých politiků, tak se v evropských končinách už prakticky nevyskytuje. Jednoduše proto, že téměř všechno, co je dnes vydáváno s velkou pompou za rovnost, ve skutečnosti není rovností, ale stejností. Nedovtipní a nestoudní lidé si tyto dva pojmy neustále pletou. To pro společnost znamená katastrofu, protože rovnost a stejnost, ačkoliv mohou v něčem občas vykazovat jisté podobnosti, tak v mnoha ohledech jsou opaky. Představme si jen, co by se stalo, kdyby třeba v oblasti barev začaly být zcela libovolně zaměňovány pojmy jako „bílá“ a „černá“. Jaký chaos, zmatek, jaká nedorozumění a z nich plynoucí zášť i nenávist a posléze agresivitu by to vzbudilo ve společnosti? Pokud se domníváte, že podobnou, jako nyní vzbuzuje v Evropě nestoudné zaměňování rovnosti za stejnost a naopak, pak máte pravdu.

Evropská unie hlásá rovnost, ale v žádném případě ji nehájí. Naopak tvrdě prosazuje stejnost.  

Právní stát

Výraz „právní stát“ je v současné EU výsměchem původnímu významu těchto slov. Prvním požadavkem jakéhokoli právního řádu, o nějž se opírá právní stát, který chce aspirovat na pojmenování „spravedlivý“, je jeho střízlivost, uměřenost, aby každý občan byl schopen ho znát a zapamatovat si pravidla, kterými se má řídit. Dále srozumitelnost, protože i malé dítě chápe, že nutit člověka k dodržování něčeho, čemu nelze rozumět, nemá se spravedlností nic společného.

Žijeme tedy v rámci střízlivého a srozumitelného právního řádu, tedy je pravdou, že žijeme v právním státě? Kolik u nás platí norem, které bychom měli dodržovat a samozřejmě znát, protože neznalost nás neomlouvá?

V roce 1990, po osvobození z totality, platilo na našem území asi 500 000 norem. V roce 2010, tedy po dvaceti letech, to už bylo 1 600 000 norem, uvedl někdejší předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal, který vycházel z analýzy Ústavu státu a práva Akademie věd ČR. Dnes se odhady pohybují někde v rozmezí dvou milionů a dvou a půl milionu norem…

Už před covidem upozorňoval ekonom a politolog Petr Robejšek, že „žijeme v době zahušťování práva, kdy je vše do detailu popisováno, zpřesňováno, avšak věci se přesto nelepší, ba naopak…“

Na vážné důsledky extrémní produkce norem důrazně upozorňoval i tehdejší předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa: „Je to důsledek iluze, že všechny věci se musejí popisovat, řídit a kontrolovat. Pan farář, pan starosta a pan lékárník už nejsou autority, vše už víme a umíme napsat, a čím lépe to napíšeme, tím lepší bude společnost. Je tomu naopak. Vede to ke kazuistice. Typická pro naši dobu je nestabilita práva, ony tekuté písky, jak o nich často hovořím. Je to sociální inženýrství, které říká, že stát ví nejlépe, co a jak udělat, takže žijeme v době plné zákazů a příkazů, ale přicházíme o svobodu.“

Mnoho Robejšků a Baxů upozorňuje v celé Evropě na totéž. Všemožné normy se v Evropské unii na úrovni národních států i bruselských úřadů a institucí množí takovou rychlostí, že společnosti už dávno mnohem více škodí, než prospívají. Zdravý vývoj právního řádu znamená velkou úctu k lidské svobodě, vytrvalé hledání způsobů, jak zjednodušit právní normy, jak je přiblížit lidem, učinit je srozumitelnější a především jak je neustále zlidšťovat. Hysterické chrlení zákazů a rozkazů národními parlamenty a Evropskou unií je přesným opakem zlidšťování, je dokonce charakteristickým rysem odlidšťování, proto také nepůsobí ve směru zdravého vývoje právního řádu, ale jako smrtící, metastázovaná rakovina společnosti. Což je naprostý opak právního státu.

Nestačí jen poslouchat vzletná slova z úst politiků. Je nutné pozorně sledovat jejich činy a neustále vyhodnocovat reálné i možné dopady těchto činů. Holá realita, po odstranění sebechvalných slov a ideologie, nám ukazuje, že Evropská unie – za pomoci ideologických propagandistů v národních státech – zničila své hlásané hodnoty a otočila je v reálném životě do antihodnot.

To, co dnes ve skutečnosti Evropská unie adoruje a vymáhá, je antisvoboda, antidemokracie, stejnost namísto rovnosti, a opak právního státu. 

DENÍK.TO