Fårikål

Uzené skopové, či jehněčí maso nakrájené kostičky dáme na den dva do vody, aby vypustilo sůl a maso a hlávkové zelí vrstvíme v hrnci a dusíme s kuličkami pepře, bobkovým listem a špetkou soli, eventuelně se přidá pšeničná mouka na dosažní konsistence jíšky a podáváme s bramborem, kedlubnovým pyré, dušenou mrkví a hráškem.Jde o jednu ze specialit, jež jsou chuťově prý lepší uležené a podané den poté i později. Podle některých je chuť po třetím ohřátí absolutně nejlepší. Že by se jednalo o národní pokrm, o tom by se podle Norů dalo polemizovat, ovšem na toto postavení snad může být považován za jednoho ze silnějších kandidátů. Vícekrát vyhrál rozhlasové, či internetové hlasování.

Pro někoho je urážkou norské kuchyně, pro jiné je něco téměř posvátného, co nerozlučně patří minimálně k celému podzimu od doby, kdy se tradičně porážejí ovce až do nastupující zimy. Anebo rovnou na státní svátek 17. května, případně na nedělní oběd. Norové žijící v zahraničí pořádají „kulturní večery“, nezřídka v režii Sjømannskirken, tedy tím, co bývávalo norskou církví pro norské námořníky, což se postupem času stalo místem setkávání Norů v zahraničí s podobnými funkcemi jako mají zastupitelské úřady. I tam se podává fårikål. Norové ho dokážou spořádat hodně. Je snad to chyba? Svými pichlavými vzkazy někteří přistěhovalci nenechali na své nové zemi nit suchou.

Jídlo nám chutná obzvlášť dobře, uvědomíme-li si, že se najdou lidé i seskupení, jimž /ať již z jakéhokoliv důvodu/ vadí, že si ho dáváte a usilují o to, abyste ho nejedli. Je třeba mít výčitky svědomí kvůli vypouštění větrů a krkání jak zvířat, tak spotřebitelů-jedlíků údajně poškozujícímu klimatu, anebo z domnění, že jde o nečistá zvířata, či z jiných důvodů. Jistě, těm z nás, jež jí čtyřikrát týdně ryby, jistě žábry nenarostly, ani nezačali bečet z toho všeho skopového.

Z nedávných provokací se dali k potrhání dobře vyprovokovat. Tisíce Norů zvedlo ze židlí to, že migranti jeden za druhým označovali fårikål za pokrm nezáživný, smradlavý a bez inspirace. Na klidu příliš nepřidávaly notující souhlasné komentáře z obou stran a to v komentářích zpravodajských serverů i na sociálních sítích. Potvrdilo se, že se skepse až averze zakládají na nedůvěře plynoucí ze zkušeností, podobné jako u těch, jež se vyhýbají taxikářům neevropského původu proto, že prý páchnou potem, sehnali licenci pochybným způsobem, třeba tím, že si ji půjčili od bratrance, netrefí se do cílových adres, neumí norsky ani používat navigační systém a k tomu hrozí podvodným prodražením, v horším případě (u žen) znásilněním, odmítnutím (z náboženských důvodů) přibrání psa.

Někdo se bojí otravy, někomu vadí chuť a vůně jídel. Někteří zas zapomínají na to, či nevědí, že některé potraviny, či pokrmy mohou vypadat i smrdět hrozně, přitom mají chuť, jež se dá vychvalovat do nebes. A pak tu máme naopak takové poživatiny, z nichž Norům křiví ústa, kdykoli je vloží to úst. To může platit třeba v případě absolutně cizích a neznámých chodů. Místo toho, aby si to člověk užil, naopak hrozí, že by se mohl pozvracet.

Olej do ohně přiléval mimo jiné jistý Ahmed Fawád Ašraf, když do diskusního fóra www.oslodebatten.no, jehož je diskusním redaktorem, napsal, že „již na schodech bytového komplexu, kde žijí, jsem vycítil protivnou, vtíravý zápach, jenž mě přivedl na myšlenku, zda snad popraskalo nějaké potrubí odpadních vod. Cestou ven se mi ten zápach postavil jako neprostupná zeď. Odporný a intenzivní. Paranoidně se ptám sebe sama: jsem to snad já, komu páchne z úst? No to mě podrž … to mi připomíná bahno.“

Onen pisatel je jen jedním z mnoha, kdo se vyjádřil podobně. Z prostorových důvodů si dovoluji zde omezit na toho. Proč je tolik těch, jež kulturu hostitelské země nesnáší a nenávidí, a přesto v té zemi zůstanou? Kdyby psali pro čtenáře v zemích svého původu podobně pohrdavě o tureckých, arabských, pákistánských ad. specialitách a navrhovali je pozměnit, to by je teprve hnali, anebo spíše by tu svoji kritiku ani nepřežili! Okusili své ti, jež vydrželi zápach z bytů obývaných migranty šířený ventilačním zařízením: u některých to zašlo až tak daleko, že měli obavy, že zápach dokonce přenesou do dopravních prostředků MHD…

Znám mnoho Norů, jež mají k norským pokrmům takový vztah, že se jim nanejvýše vysmívají, shazují a snaží se znemožnit jak tyto, tak i další projevy národní kultury, historie a dědictví. Jak může být vždy politováníhodné, že neměli ve svém okolí v době, kdy vyrůstali, nikoho, ani matku, kdo by jim předváděl, jak mají chutnat norské kulinárské poklady a vůbec v čem spočívají rozmanitost, rázovitost, kvality a další přednosti národní kuchyně tak, jak jsou toho důkazem vítězové prestižních mezinárodních kuchařských soutěží. Mnohdy se u «vykořeněných» lidí s takovým komplexem jedná o tytéž lidi, jež jsou ve vší vážnosti přesvědčeni o tom, že by Norové bez migrantů nikdy neobstáli a že jim vděčíme za naše holé existenci a přežívání.

Co bychom si počali dalších tisíce let zcela, ale zcela bez nám všude vnucovaných kebabů, halal masa atd.? Dnes má mnoho z tohoto masa a dalších surovin svůj původ v pašování a jak tomu nasvědčuje nejeden novinový článek na toto téma, potravinářská inspekce nestíhá kvůli nevyhovující hygieně, či prošlým, zkaženým či zakázaným surovinám udělovat další a další zákazy provozování činnosti restauracím, stánkům s rychlým občerstvením a krámům s cizokrajnými potravinami. K tomu se mnohým Norům podle ohlasů zdá, že se četné provozovny v průběhu času pohoršily ve srovnání s dobou, kdy v Norsku jejich majitelé rozjížděli své podnikání.

Podle Nazneen Khan-Østremové, komentátorky deníku Aftenposten, jsou to Norové, jež mají být začleňováni do kultur migrantů z více než dvě stě zemí, jež v Norsku žijí. To je podle ní zapotřebí, aby se migrantská část obyvatel cítila doma. A odpověď, jež míní mít? Dbát na to, aby byly migrantům rozpoznatelny jejich vlastních kultury a tradice a aby byly tyto kultury a tradice uznávány. Proč jsou tedy v Norsku?

Nejde o to, aby lidé nejedli to, co jim chutná a aby někdo někomu přikazovat jíst norské speciality. Jde o soustavné jakoby programové čelní útoky na vše norské, nejen norské kulinárské duše, za současného vyzdvihování toho, co je jejich a podle nich a priori tomu norskému nadřazené. Podle norských zvyklostí není znamením slušné výchovy, nadává-li host, anebo jako v těchto případech spíše vetřelec, na jídlo. Takovým se ukazuje cesta ven. Neodbytnost jiných kultur a asertivní, drzé šíření negativity a zvůle vůči veškeré projevy norskosti se, jakkoliv se to vezme, rovná kolonizaci. Čím více takovým lidem budeme odpouštět s tím, že jsou to zrovna migranti, jimž se málokdo odváží oponovat, tím více si budou dovolovat.