Fascinovaná myš

LIBOR ČÍHAL

V jednom povolebním hovoru se Nerudová vyjádřila, že její vnitřní hodnoty utrpěly tím, že skončila za komunisty a Turkem, je prý děsivé, že 35 let po revoluci a komunisté dostali víc než ona. Nerudová si nevšimla, že nešlo jen o komunisty, ale o vlasteneckou koalici s národními socialisty a dalšími, a pokud jde o hodnoty, nad dotyčnou se vznáší podezření z podvodů stejně jako nad jejími soudruhy od starostů. Koalice Stačilo má směrem k EU velmi realistický program, Nerudová tam zírá jako fascinovaná myš. V evropských volbách v Česku neprohrál Okamura a piráti, jak mainstream často sugeruje, ale jasně prohrál s 37% vládní blok, pokud by měli minimální slušnost a v krvi demokratické hodnoty, podali by demisi a volilo by se, udělal to tak Macron i belgická vláda. Vládní blok velkým rozdílem prohrál, ale tváří se, že se nic neděje, dokonce Nerudová nebo Sikula mají šanci stát se unijními komisaři, vláda prohrála hlavně proto, že je neschopná v mnoha oblastech a obšťastní evropskou vládu nejméně schopnými. Unijní systém vládnutí je konstruován tak, aby se nikdy nemohla nastolit alternativa, po evropských volbách přece nemůže být normální, že poražená vláda bez konzultace s vítěznou opozicí nominuje ministry příští evropské vlády a v Česku navíc metodou umaštěného handlování ve vládních kabinetech.

Absurdní politický mechanismus v celé EU, i když v nějaké zemi vyhraje opozice, jako v Česku, v EP se bude hlasovat pouze o vládních nominacích na komisaře, přitom jazyková a kulturní rozdrobenost evropských zemí nikdy nedovolí, aby opozice jednoznačně zvítězila v celé Evropě. Často se opozice z některé země účastní evropského vládnutí, např. v Česku je ANO dva roky v opozici, ale Jourová z ANO je místopředsedkyní evropské vlády. Podobná situace je v Německu, Leyenová není od zelených nebo levičáckých socialistů, jak by se předpokládalo, ale je formálně z opoziční CDU. Nejde o žádnou finesu evropského politického systému, ale o důkaz toho, že mezi mainstreamovými partajemi není rozdíl.

V některých webových novinách najdeme interaktivní mapu volebních výsledků, většina zemí je v pravicových barvách, přitom Leyenová, kterou evropská pravice na smrt nenávidí, má vést Komisi i v příštím období. Leyenová neztrácí čas, dnes od rána vyjednává o podpoře evropských socialistů, ti si dávají jako podmínku její podpory, že nevyjedná rozšíření vládnoucí většiny o pravicové strany, jsou ochotni akceptovat pouze evropské zelené. Leyenová rychle socialisty ujistila, že “dá přednost evropským politickým rodinám, které s evropskými lidovci v předchozím vládnutí dobře spolupracovaly.”

Pravděpodobně jen dík faktu, že demokratický systém nelze už z technických důvodů aplikovat mimo národní prostředí o jistém stupni homogenity, kontroverzní blok kontroverzních stran lidovců, liberálů a socialistů formálně opět vyhrál evropské volby. Socialistické strany dostaly nejvíc pouze v početně nevýznamném Portugalsku a Švédsku, liberálové v Česku, Dánsku, Estonsku a s malým náskokem před Wildersovou pravicí v Holandsku. Národně a suverenisticky orientované strany vyhrály ve Francii, Itálii, Rakousku, Maďarsku a Slovensku. Evropským problémem jsou lidovci, kteří dostali nejvíc hlasů ve většině evropských zemích, a které mainstreamová lest vydává za pravici, ale nepatří tam. Jakou evropskou pravicí je Tusk nebo Jurečka? Velmi problematická je páteřní strana evropských lidovců německá CDU/CSU, která opět kandidaturu Leyenové prosadila. Tato strana v politické symbióze alternuje nebo koaluje i s nejdegenerovanějšími politickými úchylkami a její vůdci Metz a Weber, stejně jako Leyenová, patří mezi největší stoupence války s Ruskem. Podobně na Fialově ODS není nic konzervativního, je zřejmé, že budou hlasovat za Leyenovou, která je stejně konzervativní jako oni.

K nejzajímavějšímu volební zvratu došlo ve Francii, a tato stopa je pro evropskou perspektivu nejnadějnější. Macronova Renaissance utrpěla katastrofickou porážku, vítězná RN Marine le Penové není jenom vítěznou stranou, ale početně dostala víc než činí součet hlasů ostatních mainstreamových stran. Macron ve velkém teatrální gestu rozpustil parlament a na konec června vypsal parlamentní volby, naposledy něco podobného udělal Chirac v roce 1997 a těžce se přepočítal. Macronovi nejbližší spolupracovníci prohlašují, že volební boj s opozicí nepovede předseda vlády, jak je zvykem, ale samotný prezident. V tom případě ovšem špatně čte situaci, už nejde o nějaké peripetie a machinace politiky, jde o existenci a přežití národa, proto dali Francouzi hlas Marine le Penové a za měsíc to zopakují. Počátkem devadesátých let po řadě let špatné ekonomické politiky a slabého vládnutí Cressonové a Fabiuse, prezident Mitterand proti zvyklostem sám vedl kampaň do parlamentních voleb a podařilo se mu zvrátit volební propad socialistické strany. Pokud se Macron Mitterandem inspiroval, špatně dešifruje dobu, Mitterand byl velkým politikem, jací už neexistují a on a jemu podobní dobu formovali a nebyl v jejím vleku jako Macron a jeho evropskounijní souputníci.

(22 votes, average: 4,86 out of 5)

Loading...