Gramsci nebo skryté parametry totality? |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Peripetie i krátkodobé historie jsou nevyzpytatelné, politické změny mohou být nečekaně rychlé, ale v Evropě zažíváme desetiletí stagnace, žádná pozitivní změna na horizontu. Ranařovo tvrzení Fialova okruhu ve včerejší MF, že jsme svině, nemusí nikoho udivovat, nejde o žádnou změnu, ale o stagnační paranoidní symptom: vulgarita a prolhanost Fialova fašizoidního režimu je už dlouho evidentní, stejně tak jejich vulgarita a obhroublost, dá se to dekódovat z většiny jejich projevů a činů. Samozřejmě v civilizovanějším světě se tento typ vulgární anomálie netrpí, např. ani v ideologicky zmanipulovaném Německu by nemohl někdo z mainstreamu prohlásit o AfD, kterou na smrt nenávidí, že jsou to svině nebo podobným způsobem prostituovat fakta, na něco takového jsou přece jenom Němci národem jisté úrovně. Ve Francii režim neomaleně ukradl volební vítězství nebo aspoň relativní většinu v parlamentu straně RN Marine Le Penové, ale děje se to s jistou elegancí. V Čechách se stmívá a nezadržitelně zde nastupuje vláda hňupství.

Před dvěma měsíci se zdálo, že ve Francii dojde ke kýženému obratu a vládnutí RN povede k destrukci Evropské unie v dnešní podobě, s jistou šancí, že i my budeme osvobozeni od diktatury ranařů. Fakticky ve Francii stačilo málo a RN se spojenci ovládla parlament, totiž už první kolo narýsovalo mapu volebních výsledků, druhé kolo ve volebním systému, jak je designoval De Gaulle, mělo jenom potvrdit volební mapu prvního kola a ne posloužit jako podklad k totální negaci mapy prvního kola. K volbám se samozřejmě stále vrací komentátoři všech politických barev, kteří kladou otázku, jakou taktiku má RN zvolit a prohlubovat, aby příště zvítězila, komentátoři Macronova tábora a levice spekulují pochopitelně opačným způsobem. Analýzy strategií jsou vesměs založené na technických aspektech: které složky společnosti oslovit, jak stavět propagandu atd., ovšem podobnými peripetiemi se RN zabývá už dvacet let a vítězství to nikdy nepřineslo, dokonce ani v jednom regionu. Éric Zemmour v 2022 škodolibě glosoval volební možnosti Le Penové v prezidentských volbách: “Už podeváté bude porážka spojena se jménem Le Pen”, ovšem polemik sám moc neuspěl ani v prezidentských volbách, ani letos zjara.

Novinář a esejista Francois Bousquet ve Figaru analyzuje možnosti RN zásadnějším způsobem než jsou prosté technické aspekty věci a asi zacílil na neuralgický bod francouzské a evropské politiky. Existují dvě hypotézy: RN nikdy neprorazí pevný systémový práh nebo získání většiny je otázkou času a pomalých vylepšení. Představme si, že RN získá většinu, ale jak bude vládnout? Akceptují větší nebo menší státní instituce vládu RN? Celá Francie viděla, jak institucionální “republikánská” bariéra zablokovala nezadržitelný vzestup RN. Jak bude reagovat tato unifikovaná fronta když RN povede vládu? Vyvolají občanskou a institucionální neposlušnost?

S politickou podstatou je to stejné jako se vším ostatním: má hrůzu z vakua. Tato “republikánská” fronta by nikdy nedosáhla takové intenzity negace RN, kdyby nevyužila občanské izolace RN a její neschopnosti spolehnout se na velkou část občanské společnosti, která by vyvážila její dopady. Je na občanské společnosti, aby vznikl nový konsensus-souhlas v termínech Antonia Gramsciho, velkého teoretika kulturního boje. Jak? Systémem referenčních postojů, které zajistí směr mysli pomocí “aparátu hegemonie”, jak to Gramsci pojmenoval. Není to nic jiného než kapacita transformovat ideologii jedné sociální skupiny do všeobecně přijímaného přesvědčení, které se bere jako dané a akceptuje se bez zkoumání. Tato kulturní moc ovládá další, žádné trvalé politické vítězství bez ideologické hegemonie není možné. Byla by to moc zasažená hemiplegií a impotencí, zejména ve starých liberálních systémech, kde je občanská společnost silně etablovaná a spoluprodukuje politickou moc již od 18. století. Kde jsou Sartre, Aragon, Montand, Ferrat z RN? Ve své době je dokázala přilákat komunistická strana. V posledních letech se ve Francii až moc rychle šíří plejády článků upozorňujících na potenciální politické vítězství RN. S výjimkou školy politické formace a kultury strana RN neudělala z kulturního boje svou prioritu, přinejmenším po odchodu Bruno Mégreta v 1998. Ve Francii každý ví, že přišpendlit si nálepku RN, znamená přivodit si sociální smrt.

Prvním krokem řešení by mělo být vytvoření aktivistického ekosystému. V Mégretově období měla strana vědeckou radu, kde se daly potkat osobnosti jako Jules Monnerot a řada dalších renomovaných akademiků. Kde jsou intelektuálové RN, její mediální právníci, kulturní velvyslanci, řečníci, think-tanky, vydavatelství? Tyto struktury vytváří kulturní hegemonii a jsou privilegovanými prostředníky světla nové intelektuality. Je to dlouhodobá práce. S Gramsciho analýzou se ztotožnil pravicový politik Sarkozy, který v 2007 prohlásil: moc vítězí skrze myšlenky. RN věří, že se obejde bez pravicového “gramscismu”, na rozdíl od Érica Zemmoura, který se ztotožňuje s tímto rozměrem politického boje.

Zdá se, existuje pár důležitých detailů, které oslabují esejistovu argumentaci. Vrcholná francouzská intelektuální elita není systémově konformní, dá se mluvit o nepřátelském typu kritiky. Dlouhodobý společenský kritik filozof Finkelkraut zjara prohlásil, že bude volit RN, Onfray a kruh intelektuálů kolem vydávají levicovou revue, která RN favorizuje, spisovatele Houellebecqa považuje mainstream za agenta Le Penové, velký ekonom Sapir velmi obezřetně, ale fundamentálně systém neguje, největší francouzský společenský vědec přítomnosti Emmanuel Todd vědecky uchopil rozklad a degradaci Západu atd.

Ukazuje se, že skutečná elita, která je referencí, o níž esejista mluví, nemá z neznámých důvodů sílu konvertovat atmosféru doby. Mainstreamová diktatura bude postavena na nějakých skrytých parametrech.