Gumové ustanovení v zákoně, které stálo miliony životů

Gumová ustanovení pro případ mimořádné situace nebo zrušení demokratických voleb jsou údajně v pořádku, neboť je třeba zabránit nástupu nedemokratických sil. S dovětkem, že Hitler se také dostal k moci demokratickou cestou. Co říkají historické knihy?

Třetí říše

Richard Evans je britský historik, autor 18 knih včetně trilogie o nacismu „The Third Reich Trilogy”. Kniha s názvem „The Coming of the Third Reich” popisuje historii Výmarské republiky od první světové války do nástupu nacismu k moci a historii článku 48 ústavy.

Německá ústava byla schválena po první světové válce v roce 1919 a jednalo se v podstatě o upravenou verzi ústavy kancléře sjednotitele Otto von Bismarcka z dob založení Německa. Místo císaře mělo Německo říšského prezidenta, který byl volen stejně jako v USA přímo hlasy voličů.

Ohrožení veřejné bezpečnosti

Důležitou součástí Ústavy byl článek 48, který mimo jiné říkal, že „v případě, kdy je veřejná bezpečnost významně narušena nebo ohrožena, může prezident dočasně zcela nebo zčásti pozastavit základní práva uvedená v Ústavě” a vládnout za pomoci dekretů.

První velký test přišel v době vysoké inflace mezi lety 1921 a 1923, kdy byl prezidentem sociální demokrat Friedrich Ebert. Článek 48 Ústavy byl hojně využíván a prezident za jeho pomoci dokonce rozpustil legitimně zvolené vlády v Sasku a Durynsku se zdůvodněním, že podle jeho názoru ohrožují veřejný pořádek.

Obrana proti zneužití článku 48 byla slabá, neboť prezident mohl podle Ústavy parlament rozpustit, pokud by s jeho dekrety nesouhlasil. Článek neobsahoval žádné ustanovení, které by stanovovalo pravidla pro návrat zákonodárné moci do rukou volených zástupců lidu.

Z toho důvodu jej prezident Ebert využil nejen pro případy nouze, ale i v situaci, kdy by prosazení jím podporovaných zákonů bylo v parlamentu obtížné. Celkem si prezident článkem o mimořádné situaci vypomohl ve 136 případech a vytvořil tak podle knihy „nebezpečný precedent” .

Hospodářská krize

Ve třicátých letech zasáhla Německo světová hospodářská krize. Tehdejší kancléř Heinrich Brüning z konzervativně-katolické strany se snažil v tíživé situaci prosadit svoje ekonomické reformy a začal omezovat občanská práva. Zavedl drastická opatření na omezení svobody projevu, zejména v případech, kdy noviny kritizovaly jeho politiku. Podle tehdejších odhadů bylo každý měsíc v Německu zakázáno zhruba sto vydání novin.

Brüningově vládě se v roce 1930 nepodařilo v parlamentu prosadit balík ekonomických reforem, a proto kancléř požádal prezidenta Hindenburga o aktivaci článku 48 z důvodu „mimořádné situace”. Prezident vydal příslušný dekret, ale tentokrát se mu parlament postavil na odpor a dekret většinou hlasů zamítl. Prezident zatlačený do kouta následně na žádost kancléře Brüninga parlament rozpustil a vypsal nové volby. V nich komunisté a nacisté zvýšili významným způsobem svoje zastoupení v parlamentu na úkor středových stran.

Pak se to vymklo

Protože se pro kancléře Brüninga stalo ještě složitější získat většinu v parlamentu, opakovaně se uchýlil k použití článku 48.

Evansova kniha k tomu uvádí : Článek 48 Ústavy, který dával prezidentovi právo vládnout za pomoci dekretů v případě nouze, nebyl nikdy zamýšlen pro jiné než čistě přechodné účely. Bylo velice nešťastné, že jej prezident Ebert na počátku existence republiky využíval tak volně pro různé účely a že na něj v takovém rozsahu spoléhal kancléř Brüning v dalších letech.

Na ochranu lidí, ostatně jako vždy

V lednu 1933 byl kancléřem jmenován Adolf Hitler. Nové volby se měly konat v březnu, ale těsně před jejich konáním došlo k požáru budovy parlamentu. Hitler přesvědčil prezidenta Hindenburga, že je to první krok komunistické revoluce a že se jedná o mimořádnou situaci. Prezident podle článku 48 Ústavy vydal dekret s názvem „Na ochranu lidu a státu”, v originále „Verordnung des Reichspräsidenten zum Schutz von Volk und Staat”.

Dekret „na ochranu lidu” dával Hitlerově vládě rozsáhlé pravomoci k omezení základních lidských práv včetně ochrany jednotlivce před nezákonným zatčením, ke zrušení svobody slova a shromáždění a prolomení nedotknutelnosti soukromé korespondence.

V březnových volbách v roce 1933 získala Hitlerova NSDAP 288 křesel v parlamentu. K parlamentní většině jich bylo třeba 324. Hitlerovi se dva týdny po volbách podařilo v parlamentu i za pomoci násilí prosadit „Zákon pro nápravu nouze lidu a říše”, v originále „Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich”. Zákon dával vládě výjimečné pravomoci, například další zákony mohly být „stanovovány také říšskou vládou”.

Dějiny, které následovaly, jsou podstatně známější.

Richard Evans v knize píše: Nacisté využili článek 48 pro trvalý stav nouze, který byl více fiktivní než skutečný a technicky trval až do roku 1945. Přitom článek 48 nebyl zamýšlen k zavedení tak dalekosáhlých opatření, jaká byla zavedena v roce 1933 nacisty. Akce kancléře Brüninga podle tohoto článku blednou v porovnání s tím, k čemu byl následně využit. Dekret „na ochranu lidu” byl porušením ducha Ústavy.

Tolik na dané téma kniha Richarda Evanse „The Coming of the Third Reich”.

Koncentrace moci

Legendární konzervativní soudce amerického Nejvyššího soudu Antonin Scalia, kterého jmenoval Ronald Reagan, na svých přednáškách uváděl, že základní úlohou dobrého státního uspořádání je zabránit koncentraci moci v rukou jednoho člověka nebo jedné instituce. Proto je jakákoli listina práv k ničemu, pokud nemá země pečlivě vystavěný systém dělby moci. Říkal, že „zdravá ústava znamená zdravou politickou strukturu” a že v Americe napřed pečlivě rozdělili moc a teprve poté se věnovali lidským právům.

Zakladatelé USA věděli, že se volby občas „nepovedou”. Proto trvali na oslabení zákonodárné moci parlamentu jeho rozdělením na dvě komory, kongres a senát, a na různém způsobu voleb do každé z nich, aby ztížili možnost vydávání zákonů po volbách, ve kterých si lidé nevyberou „ideálně”, protože třeba na chvíli podlehli emocím. Poučili se z historie raných řeckých a římských demokracií.

Listina práv, kterou schválili ve Francii během revoluce, přinesla řadu vzletných ustanovení, ale na rozdíl od americké verze obsahovala jejich deklarace na konci popisu práv nějaké „ale”. Například, že „společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek”. Dělbou moci se ve Francii vůbec nezabývali, a proto se jejich revoluce utopila v krvi. Nebo v řece Loiře, protože když revolucionářům došly kulky, topili své odpůrce v řece. Tento způsob popravy se nazýval „národní koupel”.

Post scriptum

Pozn. autora:

Nabízí historie nějaké ponaučení?

Desetimiliony obětí nacismu neuklidní, že tvůrci německé ústavy to tak nemysleli. Že chtěli jen umožnit „zajištění pořádku” v případě mimořádné situace.

Asi platí, že je-li možné si během nějakého nouzového stavu usnadnit vládnutí za pomoci koncentrované moci, bude situací, které lze definovat jako nouzový stav, rychle přibývat.

Gumová ustanovení zákonů vedou k nečekaným a mnohdy tragickým následkům, protože jakmile nějaké ustanovení jednou v zákoně je, nikdo neví, jak a kdy se to zvrtne.

Ohrožením demokracie většinou nejsou lidé, o kterých to tvrdí média, ale lidé, jejichž ignorance a arogance je vedou k úpravám zákonů, jejichž důsledky nejsou schopni dohlédnout.

Rušení demokratických voleb podle gumových pravidel na „ochranu demokracie” je tragickou tečkou.

Fakt, že „demokratická fronta” v zemi pendrekového zákona zavádí další gumové paragrafy, je v podstatě neuvěřitelný.