Hledání cest

Všechny aktuální problémy světa lze shrnout do dvou slov – hledání cest. Hledáme cestu k usmíření globálního Západu s Ruskem, aby zcela nevymřela Ukrajina, hledáme cestu jak spravedlivě pomoci Africe v rozvoji, hledáme cestu jak usmířit Přední východ (nebo západní Asii) se státem Izrael. A zároveň se nesmíme nechat ovlivnit zešílevšími střelci, jako je Jana Černochová (která chce vystoupit z OSN) nebo Jozef Síkela, který chce jednat se Saudy a oblékne se do Izraelské vlajky. Má z pekla kliku, že Izrael má nyní jiné starosti a je mu jedno že si člen české vlády udělal z Izraelské vlajky pytel na brambory. Hledáme cestu jak modifikovat Lisabonskou smlouvu, aby se z Evropské unie stala opět instituce, která slouží svým členům. Pozdrav „Více Evropy!“ jí rozhodně není.

Dopustím-li se svého názoru, nelze upustit od primogenity Evropské rady (premiérů), která určuje hlavní politické směřování a priority sedmadvacítky. Má a musí hledat společné postoje unijních zemí a formulovat strategii dalšího vývoje EU. Hledat tedy – řečeno matematicky – nejmenší společný násobek, kde tím násobkem rozumíme shodu.

Nahrazovat shodu Evropské rady rozhodnutím předsedkyně Evropské komise a teprve následně hledat shodu je, i v současnosti, hrubým překročením její pravomoci.

Je to opětné potvrzení železného zákona oligarchizace. To jest, že ve všech lidských organizacích působí mechanismy a tendence, které nutně vedou ke vzniku oligarchie jako mocenské struktury. Pravidlo zformuloval německý sociolog Robert Michels  už v roce 1911. Pravým cílem tohoto vývoje je koncentrovat maximální politickou moc a ovládání penězovodů do rukou politiků.

Je zákonité, že čím více pravomocí je z národních států přesouváno na úroveň EU, tím komplikovaněji se hledá společné stanovisko. Zájmy a postoje jednotlivých států jsou prostě různé a bude to tak vždycky. Takže ti, co kritizují neefektivitu EU, mají samozřejmě pravdu. Cesta ven ale nevede přes zrušení práva veta, nýbrž v hledání shody už v samém počátku. Problém přece nelze vyřešit, pokud k jeho řešení používáme stejné myšlenky, které nás do něj přivedly.

Dopady Green Dealu jsou nyní neznámé, bezhlavá cesta za ním přinese příležitost hlavně Číně. V pořadu 360° na CNN Prima NEWS to pronesla europoslankyně Veronika Vrecionová (ODS). Znění Zelené dohody je podle ní nutné „zreálnit,“ jelikož se prý jedná více o ideologii. Současná podoba je podle zákonodárkyně kontraproduktivní, a může se tak obrátit proti EU. S tím však nesouhlasil její oponent z europarlamentu Marcel Kolaja (Piráti), který takové prohlášení považoval za populistické. Zdůraznil také, že Green Deal pomůže nakopnout ekonomiku.

Green Deal je jenom symbol; prováděcí metodikou je „balíček“ Fit for 55. Návrhy „Fit for 55“ neberou na zřetel podmínky a dispozice jednotlivých členských států ani poměr průmyslu k HDP. Evropská komise arogantně mlčí a nepředkládá žádné hodnocení dopadu těchto návrhů ani žádná oponující stanoviska.A tak musíme dát Veronice Vrecionové za pravdu, když tvrdí, že nikde nevidí studie o proveditelnosti ani studie o dopadech, takže to pojímá spíše jako ideologii. A Marcel Kolaja překvapil, když slova Vrecionové pohrdlivě označil za populismus. Pirát jenž se tak hrdlí slovem demokracie není ochoten o slovech oponenta přemýšlet (natož s ním debatovat).

„Zelená dohoda není něco, do čeho nalijeme peníze a ono to bude hned zítra. Jedná se o celou transformaci ekonomiky, aby byla udržitelnější. Ozdraví ovzduší a vytvoří prostředí, v kterém budou moct české firmy inovovat, čímž dojde k nakopnutí ekonomiky nejen u nás, ale i na evropské úrovni,“ pronesl europoslanec.

Stojím v němém úžasu nad duševním obzorem Piráta, který si ani nepoloží otázku jak by asi reagovala běžná banka, kdyby s podobnými podklady zažádal o úvěr.

Zástupci Pirátů v europarlamentu Marcel Kolaja, Markéta Gregorová a Mikuláš Peksa mají vesměs dobré vzdělání, ale jejich činnost potvrzuje, že věda a víra jsou dvě různé množiny, které nemají společný průnik.

Je to tím pozoruhodnější, že 1. listopadu už to byly celé 2 roky, co Andrej Babiš (bezesporu otrlý obchodník) na 26. klimatickém summitu v Glasgow končil svůj příspěvek slovy:

…Zelená dohoda prostě chce příliš mnoho, příliš brzy a za jakoukoli cenu. S ohledem na současnou situaci na trhu, na rostoucí ceny energií a komodit, na narušení dodavatelských řetězců a nedostatek zboží se domnívám, že je nezbytné stanovit realistickou strategii pro uplatňování Zelené dohody – musíme spočítat její náklady, posoudit její dopad, stanovit individuální cíle a poskytnout členským státům EU maximální flexibilitu. Tato konference se skutečně koná v pravý čas. Nedávný vývoj pro nás představuje naléhavý signál k tomu, že musíme začít přistupovat k zelené politice bez ideologie, kriticky a racionálně a musíme prosazovat změny postupně a hospodářsky, politicky a sociálně udržitelným způsobem.

Dva roky – to už je dostatečný interval, aby jeho slova došla sluchu i méně vzdělaným zastupitelům v evropském parlamentu. I pro ty, pro něž je už pouhé jméno Babiš signálem něčeho nejméně o tři levely horšího než Tykač, Křetínský nebo zemřelý Kelner. Například bakalář žurnalistiky Lukáš Hrábek už druhý den po projevu na návrhy vyštěkl:

Premiér Andrej Babiš si spletl konferenci. Není to sraz přátel fosilního průmyslu, na tomhle setkání světových lídrů se naopak řeší, jak se budou snižovat emise skleníkových plynů, aby se zabránilo katastrofickým scénářům klimatické krize. Se svým přístupem je Babiš mezi světovými státníky za exota, který dělá Česku mezinárodní ostudu… 

Snižovat emise skleníkových plynů, aby se zabránilo katastrofickým scénářům klimatické krize…obří manipulace s fakty, aleříkají to všichni, tak to musí být pravda. Všichni? Ano všichni z bubliny, ve které se Hrábek pohybuje. Že implikace není ekvivalence – to Hrábkovi zřejmě nevadí. Výroková logika mu nic neříká, ale má drzé čelo a to je jak známo lepší než poplužní dvůr.

Implikace je výrok: Jestliže…pak. Jestliže emitujeme skleníkové plyny, pak se Země otepluje. Připusťme pravdivost výroku, že emise skleníkových plynů otepluje Zemi. Je-li tento výrok pravdivý, platí také obráceně? Tedy, že otepluje-li se Země, může za to emise skleníkových plynů? Určitě vás napadne, že to už tak jisté není. Ve svém minulém článku jsem dal daleko viditelnější příklad – a to výrok: Když nebude pršet, půjdu do práce. Zkusme ho obrátit: Když půjdu do práce, nebude pršet. Opravdu?

No vidíte. Tady všichni předpokládají, že způsobují-li emise skleníkových plynů oteplování Země, stačí, když ty emise omezíme a tím snížíme oteplování. Řídit klima na planetě je vlastně strašně snadné, stačí zaplatit pár inženýrů, kteří vymyslí technologii a klima nás bude poslouchat…opravdu jsme takhle blbí?

Aktivistka Veronika Holcnerová a influencer Svatopluk Barek k debatě s Petrem Macinkou na Českém rozhlasu Plus zase prohlašují, že existuje skoro stoprocentní konsenzus vědců a tři pirátští absolventi vysokých škol se nad jejich tvrzením vůbec nepozastaví.

Odkdy je konsenzus vědeckou metodou? Vědecká práce nemá naprosto co do činění s konsensem. Věda se snaží co nejlépe popsat přírodu. Konsens je věcí politiky. Vědě stačí jeden jediný badatel, který má jiné výsledky, ale ověřené pozorováním, aby se konsens ostatních zřítil jak domeček z karet. Stačil jediný Koperník, aby se zřítil konsensus o nehybné Zemi. Ve vědě je konsens irelevantní. Relevantní jsou opakovatelné výsledky, které souhlasí s pozorováním. Největší vědci v dějinách jsou velcí přesně z toho důvodu, že porušili konsens. Neexistuje nic jako konsensuální věda.

Je-li to konsens, není to věda. Je-li to věda, není to konsens. Tečka. Nevím kdo to tak pregnantně řekl – jenom tuším, že to byl Bjørn Lomborg.

To pirátský trojlístek v Bruselu neví? Existuje ještě další námitka, která dělá z Green Dealu a z nejrůznějších dohod věc Víry s velkým V. S věřícími, s rituály, s veleknězem.

Hledejme fakta. Občas půjdou proti Víře. Například posloupnost nalezená v historii, že po oteplení následovalo zvýšení koncentrace oxidu uhličitého – to by přece zcela vylučovalo, že oteplení je způsobené vyšší koncentrací CO₂. Jak to víme?

Vzorky ledu z hloubkových ledovcových vrtů (až 3 800 m) obsahují velmi starý led (až 800 000 let). Fyzikální vlastnosti tohoto ledu vypovídají o podmínkách v dobách, kdy led zamrzl. Z množství isotopů kyslíku a vodíku lze určit tehdejší průměrnou teplotu planety, z bublinek zachycených v ledu lze určit složení tehdejšího vzduchu.

Starší data (800 000 let před současností–1957) pocházejí z projektu EPICA (European Project for Ice Coring in Antarctica), konkrétně z vrtů „Dome C“, které sahají do hloubky 3 190 m a odpovídající stáří ledu je 798 000 let.

V roce 2016 byly v Antarktidě objeveny ledovcové oblasti se stářím ledu okolo 2 miliónů let. Koncentrace CO₂ v bublinkách takto starého ledu se pohybovaly v rozmezí 200–280 ppm. Viz článek z časopisu Nature.

Koncentrace CO₂ přesahující 400 ppm byly na planetě naposledy před asi 4 milióny let, přičemž na začátku třetihor před 50 milióny let přesahovaly koncentrace CO₂ i hodnoty 1500 ppm. Z této doby už samozřejmě nemáme bublinky zachycené v ledu, ale hodnoty koncentrací lze vypočítat z isotopových stop mořských sedimentů. Veřejně přístupná data jsou na stránce paleo-CO₂. Přesvědčíte se, že současných 412 ppm není v historii Země zdaleka největší číslo, jak nám tvrdí alarmistická média.

S teplotou už je to složitější. Globální teplota není nic, co bychom mohli přímo měřit. Jedná se o fyzikální veličinu získanou vypočítáním váženého průměru z teplot měřených pravidelně v mnoha různých místech během celého roku. A protože se slušnou přesností můžeme globální teplotu vyčíslit teprve od osmdesátých let minulého století, tak se celá konstrukce o následnosti koncentrace CO₂ ocitá na velmi nejisté půdě.

Ale faulů je v klimatické politice mnohem více. Přesto se nestačím divit. Proč tři vysokoškolsky vzdělaní členové Pirátské strany opakují bezduchá hesla podobným způsobem jako Tibeťané otáčí své modlící mlýnky mě zůstane záhadou, když vyloučím zištný motiv platu v EP.

Fanatismus přece není kvalifikace!

Veronika Vrecionová, ale také varovala před bezhlavým uskutečňováním Green Dealu, protože to prý přinese příležitosti Číně. Ano, na Číně jsme až nezdravě závislí, jak jsme seznali už za covidu. Jak se s tím vypořádat, patří do ranku obchodní strategie. Na Německu jsme také až nezdravě závislí. Je to srovnatelné? Mimochodem – stejná úvaha platí pro celou EU. I obchod EU s Čínou je aktuálně nastavený tak, že každý rok utrácí za dovoz zboží a služeb z Číny více než si vydělá zpětným prodejem vlastního vývozu. Když tento rok statistický úřad naměřil meziroční nárůst obchodního deficitu s Čínou o 60 %, dostala se do popředí zásadní otázka dlouhodobé udržitelnosti takového modelu.

Šéf evropské diplomacie Josep Borell otevřel toto téma při své poslední návštěvě Pekingu v pátek 13. října, která byla přípravou pro setkání na nejvyšší úrovni. Apeloval na Čínu, aby řešila nerovnováhy vzájemného obchodu, jinak EU přijme kroky ke snížení své závislosti na čínském exportu.

Nejhorší co se v obchodu může stát. když se do něj plete politika. EU chce být lídrem zelené politiky a tak místo aby průkopníkům zelených technologií usnadnila cestu daňovou politikou, tak emisními povolenkami, umělým a netržním nástrojem, zdražila to, co bylo dlouhá léta pro lidstvo přínosem, v čem byla Evropa dobrá. A byla to fosilní paliva, která jí do této pozice vynesla, umožnila prosperitu a tedy i investice do zboží a služeb nezbytných pro ochranu lidského zdraví a prodloužení lidského života. Místo podpory nové kreativity, vedení EU zařízlo to, co ji dělalo ještě životaschopnou.

Proč si tedy stěžuje? Co vlastně chce nabídnout více než miliardovému trhu v Číně?