Hnutí za nerůst je nehumánní a jeho obhájci jsou s tím spokojeni |

Sdílet článek:

BAWERK.EU

Převzetí idejí nerůstu hlavním proudem věští hrozivé následky pro ekonomický blahobyt. Nerůst je vyhlašován jakožto řešení k odvrácení klimatické katastrofy, ale zvrátí ekonomické bohatství výrobců. Udržitelný ekonomický růst se stal v nedávné minulosti normou a jistě se většina lidí nechce navrátit k předindustriální éře s občasným růstem a nízkým životním standardem. Typický dnešní člověk bude neochoten vyměnit hojnost danou ekonomickým růstem za cetky, které si může dovolit méně dynamická společnost.

I přes výhradně pochvalné oceňování nerůstu, je těžké brát jeho obhájce vážně, protože postrádají rámec reflexe. Intelektuálové z vyšší třídy v bohatých zemích by neměli doporučovat nerůst, protože nikdy nebyli konfrontováni s chudobou. Dosavadní výsledky ekonomického růstu ve snižování chudoby a zlepšování životního standardu jsou výjimečné, opatření na svázání ekonomického růstu tak automaticky zhorší těžký úděl lidstva.

Stoupenci nerůstu zapomínají, že ekonomický růst vylepšuje životní prostředí v dlouhém období, zvláště v bohatých zemích, které mají lepší instituce a vyšší úroveň lidského kapitálu. Rostoucí příjmy zvyšují environmentální vědomí, protože prosperita dovoluje lidem investovat do životního prostředí. Rostoucí hojnost také vede k bezpečnějším pracovním místům v oblasti služeb, které neznamenají využívání fysického prostředí. Obhájci nerůstu si neuvědomují, že jejich doporučení vracejí společnost k ekonomickému systému založenému na větším využití půdy. Rostoucí spoléhání se na zemědělství poškozuje cíl snížení míry znečištění, protože zemědělská produkce je primárním přispěvatelem k atmosférickému znečištění.

Navíc, obhájci nerůstu si nejsou vědomi toho, že současný, trendem je oddělení emisí uhlíku od ekonomického růstu. Ekonomický růst se odděluje od emisí uhlíku v bohatých a rozvinutých ekonomikách. Během let 2007-2019 poklesly emise o 15 % i přes rostoucí hrubý domácí produkt na osobu. Země jako USA, Austrálie a Izrael zaznamenaly nižší emise bez ohledu na vyšší míru růstu. Navíc, spíše než spoléhání se na zelenou energii, byl přechod ekonomiky k nižším úrovním emisí uhlíku uspíšen přechodem od výroby ke službám. Méně energeticky náročná pracovní místa v sektoru služeb nyní zahrnují větší podíl pracovních míst v bohatých zemích. Německo, USA a Mexiko vykazují pokles výroby mezi roky 2007 a 2019 (1)

Ještě více rozporný je předpoklad, že nerůst je cestou pro udržitelnost životního prostředí. No, ironií je, že inovace vytvářené tržní ekonomikou budou omezovat závislost na fosilních palivech a uhlí. Bez inovacích založených na trhu nebude žádná alternativa na místo energetických zdrojů odsuzovaných aktivisty za nerůst. Dalším problémem je, že nižší růst obírá země o schopnost investic do technologií, které se přizpůsobují klimatu. Zmenšující se růst indikuje, že podnikatelé a jiní aktéři nebudou míti dostatek zdrojů, aby vytvořili technologie, které by omezily emise škodlivých plynů.

Nerůst činí společnost zranitelnější vůči znečištění a chudobě. Dále, někteří lidé teoretizují, že nerůst by mohl zhoršit úpadek životního prostředí tím, že přinutí společnosti nahradit drahé, ačkoliv čisté technologie levnějšími, ale více znečisťujícími technologiemi (2). Ačkoliv hnutí nerůstu nabírá na síle, jeho tvrzení jsou v rozporu s empirickými důkazy. Opravdu, návrhy obhájců nerůstu pravděpodobně poškodí blahobyt společnosti. Pro příklad, obnovitelné zdroje energie jsou propagovány jako přátelské životnímu prostředí; nicméně, důkazy ukazují, že materiální otisk těchto zdrojů je větší než u fosilních paliv.

Vědec Mark P. Mills tvrdí, že budování solárních a větrných systémů vyžaduje přibližně desetinásobný nárůst celkové váhy běžného materiálu, aby bylo vyrobeno množství energie srovnatelné skonstrukcemi elektráren na zemní plyn a naftu. Co je významnější, minerály pro výstavbu obnovitelných technologií jsou získávány environmentálně kontroverzními procesy těžby. Nejen, že obnovitelné zdroje vyžadují znečištění, ale jsou také drahé, občasné a mají problém bez dotací přežít.

Politiky obhajované hnutím nerůstu pro dekarbonizaci jsou tak ruinující, že Christopher Marquis v eseji, která obhajuje nerůst připouští, že tyto návrhy jsou nepraktické: „Zelený vodík je vyráběn při použití elektřiny z obnovitelných zdrojů, ale tento proces je drahý a neefektivně používá obnovitelné zdroje. Technologie zachycující uhlík a skladující ho jsou drahé a technicky obtížně pro implementaci; mnoho raných návrhů bylo opuštěno.“

Mezitím kritikové tvrdí, že nerůstové hnutí je nepodstatné, protože my již žijeme v éře nerůstu a nemáme ho rádi. Profesor Wim Naudé tvrdí, že ekonomický úpadek je spíše rysem než úpadkem civilizace (3) a my vstupujeme do období ekonomické stagnace. Ekonomický růst západních zemí zpomaluje k mrzutosti společnosti, tak vážně, že politici musí načrtnout plány pro růst namísto veselení se s bludy aktivistů. Zjevně sledování nerůstu není chvalitebným cílem, protože pomalý růst se stává normou a to světu neprospívá.

Pro všechny citace viz originál.

Poznámky překladatele:

(1) Otázka na kolik jde o přirozený vývoj a nakolik vývoj daný zásahy státu do ekonomiky v podobě vysokého zdanění, regulace trhu práce, regulace podnikání apod. Zejména v případě Německa a Evropy o tom docela pochybuji. Samotná výroba je pak samozřejmě mimořádně důležitým aktem lidského jednání. Služby ji mohou nahradit pouze z části.
(2) Levnější technologie jsou charakteristické pro nižší úroveň hospodářského pokroku, kdy na zavedení dražších a lepších technologií nejsou dostatečné úspory.
(3) I když se nám to dnes už nezdá, tak doba kdy ekonomika trvaleji výrazněji rostla, tvoří v historii člověka nepatrný čas.