Hoppe o monarchii, demokracii a myšlence přirozeného řádu II. |

Sdílet článek:

Důkazy a příklady: vykořisťování a orientace na přítomnost za monarchie a demokratického republikanismu

Z pohledu ekonomické teorie, konec 1. světové války může být identifikován jako bod v čase, kdy soukromé vlastnictví vlády bylo kompletně nahrazeno veřejným vlastnictvím vlády. Pročež může být očekáváno to, že systematická tendence směrem k rostoucímu vykořisťování – nárůst vlády – a rostoucí úroveň časové preference – orientace na přítomnost – budou na vzestupu. Opravdu, takové bylo hlavní a základní téma západní historie po 1. světové válce: S určitými zlověstnými znameními v poslední třetině 19. století ve spojení se vzrůstajícím oslabením ancien régime, od roku 1918 prakticky všechny indikátory vládního vykořisťování a nárůst časových preferencí vykazují systematicky rostoucí tendenci.

Indikátory vykořisťování

Není zde žádná pochybnost o tom, že množství daní uvalených na občanskou společnost během monarchistické doby vzrostlo. (13) Nicméně po celou dobu, podíl vládních příjmů zůstal pozoruhodně stabilní a nízký. Ekonomický historik Carlo M. Cipolla uzavírá: „Celkem musí člověk připustit, že porce příjmů ukusovaná veřejným sektorem zcela jistě narostla od 11. století v celé Evropě, ale je těžké si představit že, nehledě na specifické doby a místa, veřejná síla vždy dokázala vysát ne více než od 5 do 8 procent národního důchodu.“ A potom pokračuje poznámkou, že tato porce nebyla systematicky překračována do 2. poloviny 19. století. (14) V době feudalismus, pozoruje Bertrand de Jouvenel, státní výdaje, jak je nyní nazýváme, byly pamatujme… královými vlastními výdaji, které vydával z moci svého postavení. Když přišel ke svému postavení, přišel tím zároveň k “majetku” [v moderním slova smyslu]; tj. nalézal se sám vybavený vlastnickými právy, které mu zajišťovaly příjmy adekvátní “královským potřebám”. Je to něco jako by vláda v našich časech pokrývala své běžné výdaje z výtěžku státem vlastněného průmyslu. (15)

Během politické centralizace během 16. a 17. století, vznikly dodatečné zdroje vládních příjmů: cla, akcíz a pozemkové daně. Nicméně, až do poloviny 19. století ze všech západoevropských zemí mělo příjmové daně, pro příklad, jen Spojené království (od roku 1843). Francie prvně zavedla nějakou formu daně z příjmu v roce 1873, Itálie roku 1877, Norsko v roce 1892, Nizozemí v roce 1894, Rakousko v roce 1898, Švédsko v roce 1903, USA v roce 1913, Švýcarsko v roce 1916, Dánsko a Finsko v roce 1917, Irsko a Belgie v roce 1922 a Německo v roce 1924. (16) Ještě i v časech během vypuknutí 1. světové války celkové vládní výdaje jako procento hrubého domácího produktu (HDP) typicky nedosahovaly nad 10 % a jen zřídka, jako v případě Německa, přesahovaly 15 %. V pozoruhodném kontrastu, s úsvitem demokratického republikánského věku, celkové vládní výdaje jako procento HDP typicky vzrostly k 20 až 30 % během 20. a 30. let 20. století a do poloviny 70. let 20. století bylo obecně dosaženo hodnoty 50 %. (17)

Není také pochyb o tom, že celkové vládní zaměstnávání pracovní síly během monarchistického období vzrostlo. Ale až do úplného konce 19. století, vládní zaměstnávání zřídka překročilo 3 % celkové pracovní síly. Královští ministři a parlamentáři typicky nepobírali veřejně financované platy, ale očekávalo se, že se budou sami živit ze svých soukromých příjmů. Naproti tomu s postupem demokratizace, se staly platy oficiálními; a od té doby vládní zaměstnávání lidí setrvale rostlo. V Rakousku pro příklad, vládní zaměstnávání lidí jako procento pracovní síly vzrostlo z méně než 3 % v roce 1900 na více než 8 % ve 20. letech 20. století a na téměř 15 % uprostřed 70. let 20. století. Ve Francii tato hodnota vzrostla z 3 % v roce 1900 na 4 % roku 1920 a na okolo 15 % uprostřed 70. let. V Německu tato hodnota vzrostla z 5 % v roce 1900 na skoro 10 % uprostřed 20. let a skoro 15 % v polovině 70. let. Ve Spojeném království narostla z méně než 3 % v roce 1900 na více než 6 % v roce 1920 a opět na skoro 15 % uprostřed 70. let. Trend v Itálii a téměř všude jinde byl podobný a do poloviny 70. let jenom v malém Švýcarsku bylo vládních zaměstnanců ještě o něco méně než 10 % pracovní síly. (18)

Podobný vzor se objevuje v případě zkoumání inflace a dat stran měnové zásoby. Monarchistický svět byl obecně charakterizován existencí komoditních peněz – typicky stříbra nebo zlata – a v delším období, po ustavení jednotného integrovaného světového trhu během 17. a 18. věku, mezinárodním zlatým standardem. Komoditní měnový standard činí obtížným, jestliže ne nemožným pro vládu to, aby rozšiřovala měnovou zásobu. Monopolizováním ražby mincí a zabývání se zlehčováním mincí udělali králové co mohli, aby se sami obohatili na účet veřejnosti. Byly zde také pokusy zavést neumořitelnou fiat měnu. Opravdu, historie Bank of England, pro příklad, od jejich začátků v roce 1694 byla dobou periodického zastavování vyplácení kovových peněz – v roce 1696, 1720, 1745 a od roku 1797 do roku 1821. Ale tyto experimenty s fiat měnou, spojené zejména s Amsterodamskou bankou, Bank of England a Johnem Lawem a Banque Royal of France, byly regionálními kuriositami, které končily rychle finanční zkázou jako kolaps holandské „Tulipánové horečky“ v roce 1673 a „Mississipská bublina“ a „Jihomořská bublina“ v roce 1720. Bez ohledu, jak tvrdě to zkoušeli, monarchističtí vládci neuspěli v ustavení monopolů čistých fiat měn, tj. neumořitelných papírových peněz, které mohou být vytvořeny prakticky ze vzduchu, za prakticky žádné náklady. Žádný zvláštní jednotlivec, ani král, nemohl být pověřen mimořádným monopolem jako je tento.

Bylo to jen za podmínek demokratického republikanismu – anonymní a neosobní vlády – že toto opatření uspělo. Během 1. světové války, jako během dřívějších válek, bojechtivé vlády odstranily zlatý standard. Všude v Evropě, výsledkem byl dramatický vzestup zásoby papírových peněz. V poraženém Německu, Rakousku a sovětském Rusku obzvláště, hyperinflační podmínky následovaly ihned po válce. Narozdíl od dřívějších válek nicméně, 1. světová válka neskončila návratem ke zlatému standardu. Místo toho, od poloviny 20. let do roku 1971 a přerušovaně sérii mezinárodních měnových krizí, byl zaveden pseudo-zlatý standard – standard zlaté devize. V podstatě jen USA mohly vyplácet za dolary zlato (a od 1933 po ukončení zlatého standardu doma, tuto výplatu mohly využít jen cizí centrální banky). Británie mohla za libry vyplatit dolary (nebo zřídkakdy zlatý mincovní kov namísto zlatých mincí) a zbytek Evropy mohl vyplatit za svoje měny britské libry. Následně a jako odraz mezinárodní mocenské hierarchie, která vznikla nakonci 1. světové války, vláda USA nyní provozovala inflaci dolarů na zlatě, Británie provozovala inflaci liber na inflačních dolarech a jiné evropské země provozovaly inflaci svých papírových měn na inflačním dolaru nebo libře (a po roce 1945 jen na dolarech). Konečně v roce 1971 s pořád většími rezervami dolarů naakumulovanými v evropských centrálních bankách a bezprostředně hrozícím nebezpečím evropského “runu” na zlaté rezervy USA, byly zrušeny i poslední zbytky mezinárodního zlatého standardu. Od té doby a poprvé v historii celý svět přijal čistý fiat monetární systém volně plovoucích vládních papírových měn. (19) A jako výsledek, od počátků demokratického republikánského věku – původně za existence pseudo zlatého standardu a následně od roku 1971 za akcelerovaného tempa, pod vládním papírovým peněžním standardem – existuje slušná trvalá sekulární tendence směrem k inflaci a depreciaci měny.

Během monarchistického věku s komoditními penězi většinou mimo vládní kontrolu, “úroveň” cen obecně padala a kupní síla peněz rostla, mimo dobu válek anebo objevů ložisek zlata. Různé cenové ukazatele pro Británii, pro příklad, ukazují, že ceny byly podstatně nižší v roce 1760 než byly o sto let dříve; a v roce 1860 byly nižší, než byly v roce 1760. (20) Propojeny mezinárodních zlatým standardem, byl vývoj v jiných zemích obdobný. (21) V ostrém kontrastu během demokratického republikánského věku, s přesunem finančního centra z Británie do USA a později s rolí USA jako průkopníka trendů, se objevil velmi rozdílný vzorec. Před 1. světovou válkou velkoobchodní komoditní ceny spadly z 125 krátce po občanské válce, rok 1868, na 80 v roce 1914 (1930 = 100). Tyto ceny byly nižší, než byly v roce 1880. (22) Naproti tomu, krátce po 1. světové válce, v roce 1921 stál americký index velkoobchodních cen na 113. Po 2. světové válce, v roce 1948, narostl na 185. V roce 1971 to bylo 255, do roku 1981 dosáhl 658 a v roce 1911 to bylo téměř 1000. Jenom během dvou dekád neumořitelné fiat měny, narostl index spotřebitelských cen v USA z 40 v roce 1971 na 136 v roce 1991, ve Spojeném království vzrostl z 24 na 157, ve Francii z 30 na 137 a v Německu z 56 na 116. (23) Podobně během více než 70 let, od roku 1845 do konce 1. světové války v roce 1918 britská měnová zásoba vzrostla šestkrát. (24) Ve zřejmém kontrastu k tomuto během 73 let od roku 1918 do roku 1991 americká měnová zásoba vzrostla více než 64 krát. (25)

Vedle zdanění a inflace může vláda spoléhat za účelem financování svých současných výloh na dluh. Jako v případě zdanění a inflace, není pochyb o tom, že vládní dluhy během monarchistického období vzrostly. Nicméně, jak teorie předpokládá, na tomto poli monarchové také prokázali pozoruhodně více umírněnosti a prozíravosti, než demokraticko-republikánští držitelé moci. Během monarchistické éry byly vládní dluhy v podstatě válečnými dluhy. Zatímco celkový dluh proto směřoval v této době k růstu, během mírových časů alespoň monarchové charakteristicky své dluhy snižovali. Britský příklad je docela representativní. Během 18. a 19. věku vládní dluh rostl. Byl 76 milionů liber po Španělské válce v roce 1748, 127 milionů po Sedmileté válce v roce 1763, 232 milionů po Americké válce za nezávislost a 900 milionů po Napoleonských válkách v roce 1815. No, během každé mírové periody – 1727-1739, 1748-1756 a 1762-1775, celkové dluhy klesaly. Od roku 1815 do roku 1914 spadl britský národní dluh z celkem 900 milionů pod 700 milionů liber. V pozoruhodném kontrastu, od úsvitu demokraticko-republikánského věku britský dluh vzrostl, ve válce a v míru. V roce 1920 to byl 7,9 miliardy liber, v roce 1938 8,3 miliardy, v roce 1945 22,4 miliardy, v roce 1970 34 miliardy a od té doby vyletěl na více než 190 miliard liber v roce 1987. (26) Podobně vládní dluh vlády USA vzrostl během doby války i míru. Federální vládní dluh po 1. světové válce, v roce 1919, byl okolo 25 miliard dolarů. V roce 1940 to bylo 43 miliard a po 2. světové válce, v roce 1946, to bylo okolo 270 miliard dolarů. Do roku 1970 narostl na 370 miliard a od roku 1971 za čistého systému fiat peněz doslova explodovat. V roce 1979 to bylo 840 miliard a v roce 1985 více než 1,8 bilionu. V roce 1988 dosáhl hodnoty téměř 2,5 bilionu dolarů, do roku 1992 přesáhl 3 biliony dolarů a v době vydání tohoto spisu stál přibližně na 6 bilionech dolar. (27)

Konečně stejná tendence směrem k nárůstu vykořisťování a orientaci na přítomnost se objevila po zkoumání vládní legislativy a regulací. Během monarchistického věku s jasně oddělenými rolemi mezi vládcem a ovládanými, král a jeho parlament byli podřízeni právu. Aplikovali již dříve existující právo jako soudci anebo porota. Nevytvářeli právo. Bertrand de Jouvenel píše: “Monarcha byl nahlížen jen jako soudce a nikoliv jako legislativec. Činil subjektivní práva respektovanými a respektoval je sám; nalézal již existující právo a nebyl spor o to, že práva byla přednější než jeho autorita… Subjektivní práva nestála na nejistém lenním majetku (udělení lenního majetku), ale byly absolutním vlastnictvím. Panovníkovo právo bylo též absolutní (zde je to něco ve smyslu nároku na majetek). Bylo to subjektivní právo, stejně jako ostatní právo, (ačkoliv vznešenějšího vnímání) ale nemohlo odstranit jiná práva…Opravdu, byl zde hluboce zakořeněný pocit, že všechna pozitivní práva stojí nebo padají společně; pokud král pohrdal majetkovým titulem soukromého občana k jeho půdě, tak mohlo být pohrdáno i královým titulem k jeho trůnu. Důkladný, i když poněkud nejasný, koncept zákonnosti ustanovil solidaritu všech práv. Žádná změna v těchto právech nemohla býti provedena bez souhlasu držitelů těchto práv. (28) Je jasné, že monopolizace administrativy práva vedla k vyšším cenám a/nebo nižší kvalitě produkce, než té která by převážila za podmínek konkurence. A během času králové používali vzrůstající měrou svůj monopol pro své vlastní výhody. Například, během času králové ve vzrůstající míře použili svůj monopol na právo a pořádek a nařídili překroucení ideje trestu. Primárním cílem trestu původně byla restituce a kompenzace ve prospěch oběti porušení práva ze strany delikventa. Za monarchistické vlády se cíl trestu se vzrůstající mírou přesunul místo toho k odškodnění krále. (29) Nicméně zatímco tato praxe znamenala expanzi vládní moci, nezahrnovala žádné přerozdělování bohatství a příjmu v rámci občanské společnosti, ani neznamenala, že král sám byl vyjmut ze standardních opatření soukromého práva. Soukromé právo bylo pořád svrchované. A opravdu, ještě pro začátek 20. věku, A. V. Dicey mohl tvrdit, že pro Velkou Británii, pro příklad, legislativní právo – veřejné právo – neexistovalo jako něco odlišného od již existujícího práva – soukromého práva. Právo vládnoucí vztahům mezi soukromými občany bylo pořád považováno za pevně dané a nezměnitelné a předpokládalo se že vládní činitelé ve svých vztazích se soukromými občany jsou vázání stejným právem jako jacíkoliv soukromí občané. (30)

V pozoruhodném kontrastu za demokracie s výkonem moci zahaleným v anonymitě, presidenti a parlamenty rychle vyrostli nad právo. Stali se nejenom soudci ale i legislativci, tvůrci “nového” práva. (31) „Dnes,“ všímá si Jouvenel: “jsme zvyklí mít naše práva pozměněná suverénními rozhodnutími legislativců. Pronajímatel se už více nediví tomu, že je nucen si podržet nájemce; zaměstnavatel je neméně zvyklý zvyšovat mzdy svých zaměstnanců na základě dekretů Moci. Dnes se má za to, že naše subjektivní práva jsou nejistá a dána na pospas rozmaru autority.” (32)

Při vývoji podobném demokratizaci peněz – tj. náhradě soukromých komoditních peněz vládními papírovými penězi a výsledné inflaci a rostoucí finanční nejistotě – demokratizace práva a administrativy práva vede k trvalé rostoucí záplavě legislativy. Současně, množství legislativních aktů a regulací přijatých parlamenty v běhu posledních let je v desítkách tisíců, plnících stovky tisíc stran, zasahujících všechny aspekty občanského a komerčního života a ústící v neustálé znehodnocení všeho práva a zvyšující právní nejistotu. Jako typický příklad, edice amerického Code of Federal Regulations (CFR) z roku 1994, roční kompendium všech amerických federálních vládních regulací se vskutku skládá z 201 knih, okupující 26 stop prostoru knihovnické poličky. Samotný obsah CFR má 754 stránek. CFR obsahuje regulace týkající se produkce a distribuce téměř všeho představitelného: od celeru, hub, vodních melounů, náramků, označování do běla rozžhavených žárovek, punčoch, parašutistického skákání, výroby železa a oceli, sexuálních přečinů na kampusech univerzit, k vaření cibulových koleček vyrobených z nasekané cibule, odhalujíce tak téměř totalitní moc demokratické vlády. (33)

Pokračování příště.

bawerk.eu

Poznámky:

(13) Viz Hans Joachim Schopes, Presussen. Geschichte eines Staates (Frankfurt/M.: Ullstein, 1981), str. 405 stran dat ohledně Anglie, Pruska a Rakouska.
(14) Carlo M. Cipolla, Before the Industrial Revolution: European Society and Economy, 1000-1700 (New York: W. W. Norton, 1980), str. 48.
(15) Bertrand de Jouvenel, Soveregnity: An Inquiry into the Political Good (Chicago: University of Chicago Press, 1957), str. 178. “Král” pokračuje ve vysvětlování de Jouvenel, “si nemohl vynutit příspěvky, mohl jen požadovat “příspěvky”. Bylo zdůrazňováno, že jeho loajální poddaní mu vypomáhali o své vlastní svobodné vůli a často využili této příležitosti k vyhrazení si nějakých podmínek. Pro příklad, udělili příspěvky Janu Dobrému [králi Francie], za podmínky, že by se měl od nynějška vzdát ražby peněz s chybnou hmotností… Ve snaze opět naplnit svoji pokladnu, král se mohl vydat na prosebnou cestu od města k městu, vysvětlit svoje požadavky a získat lokální příspěvky, jak bylo učiněno na začátku Stoleté války; nebo mohl shromáždit ze všech částí země ty, jejichž finanční podporu požadoval. Je závažnou chybou zaměňovat takové shromáždění s moderním úřadujícím parlamentem, ačkoliv druhý uvedený fenomén se vyvinul z prvního fenoménu. Parlament je suverénem a může vynutit příspěvky. Starší shromáždění by mělo být spíše považováno jako shromáždění ředitelů moderní společnosti, které souhlasilo s tím, že část svých zisků svěří správci královské pokladny. S tím, že byli přítomni i někteří odborářští předáci a souhlasili se vzdáním se části členských příspěvků odborů pro veřejné účely. Každá skupina byla požádána o příspěvek a každá byla tudíž v dobrém postavení pro určování si požadavků. Moderní parlament by nemohl takto jednat, ale uvaluje svoji vůli pomocí většinového hlasování. (str. 178-179)
(16) Viz Flora, State, Economy and Society in Western Europe, svazek 1, str. 258-259.
(17) Ibid, kapitola 8. Předvídatelně, vládní výdaje typicky rostly během válečných časů. Nicméně vzorec popsaný výše je aplikovatelný též na válečné časy. Ve Velké Británii pro příklad, během vrcholu Napoleonských válek, vládní výdaje jako procento HDP narostly na téměř 25 %. V kontrastu k tomu, během 1. světové války dosáhly téměř 50 % a během 2. světové války vzrostly dobře nad 60 %. Viz ibid, str. 440-441.
(18) Ibid, kapitola 5. ve skutečnosti, současný podíl pracovní síly zaměstnávané vládou okolo 15 % musí být považován za systematicky podceněný, vyjma vyjmutí všeho ozbrojeného personálu, je vyjmut také personál nemocnic, institucí sociální péče, agentur sociálního pojištění a znárodněného průmyslu.
(19) Viz také Murray N. Rothbard, What Has Goverment Done to Our Money? (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1990), česky vyšlo jako Peníze v rukou státu: jak vláda zničila naše peníze (Praha: Liberální institut, 2001); Henry Hazlitt, From Bretton Woods to World Inflation (Chicago: Regnery, 1984); Hans-Hermann Hoppe, „Banking, Nation States and International Politics: A Sociological Reconstruction of the Present Economic Order,“ Review of Austrian Economics 4 (1990); idem, „How is Fiat Money Possible? or The Devolution of Money and Credit,“ Review of Austrian Economics 7, číslo 2 (1994).
(20) Viz B. R. Mitchel, Abstract of British Historical Statistics (Cambridge: Cambridge University Press, 1962), str. 468ff.
(21) B. R. Mitchell, European Historical Statistics 1750-1970 (New York: Columbia Universtiy Press, 1978), str. 388ff.
(22) 1930 = 100; viz Ron Paul a Lewis Lehrmann, The Case for Gold: A Minority Report to the U. S. Gold Commission (Washington D. C.: Cato Institute, 1982), str. 165f.
(23) 1930 = 100, viz Economic Report of the President (Washington, D. C.: Goverment Printing Office, 1992).
(24) Viz Mitchell, Abstract of British Historical Statistics, str. 444f.
(25) Viz Milton Friedman a Anna Schwartzová, A Monetary History of the United States, 1867-1960 (Princetion, N. J..: Princeton Universtiy Press, 1963), str. 704-722; a Economic Report of the President, 1992. Pozoruhodný rozdíl mezi monarchistickým věkem a demokraticko-republikánským věkem také existuje, co se týká vývoje a poznání monetární teorie. Ranný teoretik fiat měny a úvěru John Law, vzkoušel svou peněžní reformu ve Francii v letech 1711-1720, opustil Francii tajně a vyhledal úkryt v Benátkách, kde zemřel zchudlý a zapomenutý. V rozdílném kontrastu, následovník Johna Law ve 20. století, John Maynard Keynes, který nese odpovědnost za zánik klasického zlatého standardu během éry po 1. světové válce, a který zanechal za sebou Brettonwoodský systém, který zanikl roku 1971, byl oslavován během svého života a je oslavován ještě dnes jako světově nejznámější ekonom. (Pokud ne nic jiného, Keynesova osobní filosofie hédonismu a orientace na přítomnost, která je shrnuta v jeho slavném heslu, že “v dlouhém období jsme všichni mrtvi,” opravdu shrnuje samotný duch demokratického věku.) Podobně Milton Friedman, který nese mnoho odpovědnosti za monetární řád po roce 1971, a tak za nejvíce inflační mírovou periodu v celé historii lidstva, je oslavován jako jeden z největších ekonomů. K tomu viz Joseph T. Salerno, “Two Traditions in Modern Monetary Theory: John Law and A. R. J. Turgot,” Journal des Economistes et des Etudes Humaines 2, č. 2-3 (1991).
(26) Viz Sidney Homer a Richard Sylla, A History of Interest Rates (New Brunswick, N. J.: Rutgers Universtiy Press, 1991), str. 188 a 437.
(27) Viz Jonathan Hughes, American Economic History (Glenview, Ill.: Scott, Foresman, 1990), str. 432, 498 a 589. Dále, omezeni standardem komoditních peněz, monarchové nebyli schopní „monetizovat“ svůj dluh. Když král prodal dluhopisy soukromým finančníkům anebo bankám, za zlatého standardu toto nemělo žádný efekt na celkovou peněžní zásobu. Jestliže král utratil více, jako důsledek toho jiní mohli utratit méně. Tak půjčovatelé se zajímali o správné ohodnocení rizika spojeného s jejich půjčkami a králové typicky platili úrokové míry značně vyšší než ty, které platili komerční dlužníci. Viz Homer a Sylla, A History of Interest Rates, str. 84 a str. 5, 99, 106 a 113f. V porovnání s tím je financování vládního deficitu změněno v pouhou bankovní formalitu za standardu směny zlata s pouze velmi nepřímou vazbou papírových peněz ke zlatu a obzvláště za režimu čistě fiat peněz s vůbec žádnou vazbou na zlato. V současné době, při prodávání svého dluhu bankovnímu systému, vláda může ve skutečnosti vytvářet nové peníze, aby zaplatila své dluhy. Když ministerstvo financí prodává své dluhopisy komerčnímu bankovnímu systému, banky nezaplatí za tyto dluhopisy již existujícími peněžními deposity; za asistence nákupů na volném trhu ze strany vládou vlastněné centrální banky, vytvoří banky dodatečné poptávaná deposita ze vzduchu. Bankovní systém neutrácí méně následkem většího vládního utrácení. Spíše, vláda utrácí více a banky utrácí (půjčují) stejně tolik jako předtím. Navíc, získávají úroky za nově držené dluhopisy, které drží. Viz Murray N. Rothbard, The Mystery of Banking (New York: Richardson and Snyder, 1983), zvláště kapitola 11. Pak je zde málo váhání ze strany bank ohledně nákupu vládních dluhopisů i těch, které jsou pod tržní úrokovou mírou, a rostoucí vládní dluhy a rostoucí inflace jdou tak v ruku v ruce. Pozn. překladatele: pro komerční banky je navíc výhodné držet státní dluhopisy i kvůli státní regulaci bankovnictví, která považuje státní dluhopisy za zcela bezpečné. Komerční banky tak mohou třeba od centrální banky dostat výhodnější úvěry, pokud za ně ručí státními dluhopisy či jinými státními cennými papíry.
(28) De Jouvenel, Soveregnity, str. 172-173 a 189; viz také Fritz Kern, Kingship and Law in the Middle Ages (Oxford: Blackwell, 1948), zvláště str. 151; Bernhard Rehfled, Die Wurzeln des Rechts (Berlin, 1951), zvláště str. 67.
(29) Viz Bruce L. Benson, “The Development of Criminal Law and Its Enforcement,” Journal des Economistes et Etudes Humaines 3, č. 1 (1992).
(30) Viz Albert V. Dicey, Lectures on the Relation Between Law and Public Opinion in England During the Ninetheenth Century (London: Macmillan, 1903); také Friedrich A. Hayek, Law, Legislation and Liberty (Chicago: Universtiy of Chicago Press, 1973), sv. 1, kapitoly 4 a 6.
(31) Viz Robert Nisbet, Community and Power (New York: Oxford University Press, 1962), str. 110-111.
(32) Bertrand de Jouvenel, Soveregnity, str. 189; viz také Nisbet, Community and Power, kapitola 5: „Král možná mohl vládnout s nějakou mírou bezohlednosti, kterou si může užívat málo moderních vládních úředníků, ale je pochybné zda, pokud jde o efektivní moc a službu, jakýkoliv král i v době „absolutních monarchií“ 17. století, ovládal ten druh autority, který spočívá v rukách mnoha vysoce postavených činitelů v demokracii. (str. 103)