BAWERK.EU
Dle Pierra Milzy v roce 1938 je italský kapitalismus v mnoha ohledech státním kapitalismem a závěrečná rozhodnutí činí ti, kdo mají ruce na ovládacích pákách státu. “To neznamená, že by byli finančníci a velcí šéfové průmyslu zcela odsunuti na okraj. Velmi silná koncentrace, jež doprovázela záchranu italského hospodářství z veřejných prostředků měla za následek, že výroba byla dána pod kontrolu malého počtu společností, jež měly každá v čele jednu silnou osobnost. Různým průmyslovým odvětvím tak zcela dominovali muži jako Agnelli, Falck, Pirelli, Cini, Volpi, Conti, Donegani a další, kteří zároveň zasedali vedle představitelů státu a strany ve správních radách podniků kontrolovaných IRI, které zajišťovaly před válkou 80 procent v oblasti stavby lodí, 77 procent produkce litiny, 67 procent železných matriálů, 50 procent oceli a výzbroje a 22 procent strojní výroby. Je jasné, že mají i nějaký vliv na rozhodovací proces, když jde o sektor, v němž jsou činní, ba i v hospodářské a finanční politice prováděné vládou. … Kapitáni průmyslu a finančnictví se mohli těšit z některých vlivů zbrojní politiky a z některých opatření směřujících k soběstačnosti, která učinil Mussolini. Ale oni o nich nerozhodli. Dá se dokonce říci, že velmi často jim byla vnucena s ohledem na ideologii nebo zahraniční politiku, jež šly proti jejich zájmům. V tomto smyslu mohl například ministr směn a valut… Felice Guarneri v roce 1938 říci naplno Cianovi [hrabě G. Ciano byl ministrem zahraničí, pozn. autora]: ‘Politika směn a měny je pod nadvládou zahraniční politiky; plně podléhá jejímu vývoji a jejím změnám. To je důvod, proč skutečným vůdcem politiky směn a valut jsi ty.’ Proti své vůli se tak museli průmyslníci podrobit příkazům soběstačnosti a přijmout jařmo kontroly směn, systém kvót týkající se dovozu a vývozu a také celou řadu nařízení o výrobě a zahraničním obchodu.” Sílící zásahy státu do hospodářského života zahrnovaly: politiku slev a velkých prací zahájenou koncem dvacátých let, která pokračovala až do války (elektrifikace části železniční sítě, urbanistické práce a zdůrazňování římanství, stavba první dálniční sítě v Evropě atd.) a navyšování veřejných výdajů na “keynesiánský” rozpočtový schodek (omezený zvyšováním daní, které se týkaly obzvláště majetku), to vše dle Milzy různou měrou přispělo k hospodářskému oživení (1). Když zde byla zmíněna elektrifikace tak Jan Kapras psal v roce 1936, že již téměř 1/3 celkové délky železnic je elektrisována a přes 75 % průmyslových závodů je zařízeno na pohon elektrickými motory. Ovšem v prvé řadě se elektrifikací sledovala opět soběstačnost Itálie v oblasti pohonných látek a nezávislost na cizím uhlí, jehož spotřebu musela Itálie se krýti až dosud z 19/20 dovozem. Proto také převážná většina elektrické energie byla nově získávána v hydroelektrárnách a jen asi 1/20 v tepelných elektrárnách (2).
Zásahy do svobody podnikání to však byly značné a není tedy moc divu, že od roku 1937 panovala v podnikatelských kruzích nespokojenost: “Průmysloví velkozaměstnavatelé a společnost finančníků, kteří až doposud loajálně sloužili diktatuře výměnou za sociální smír a různé výhody, začínají vyčítat ducemu a jeho hlavním činitelům, že vedou sebevražednou hospodářskou politiku tím, že odřezávají Itálii od okolního světa, omezují jejich nezávislost ve prospěch státu a odborů, a hlavně používají tak prudkou antiburžoasní a antikapitalistickou rétoriku, jakou měli předváleční revoluční socialisté.” (3). V roce 1936 český znalec fašismu Jan Kapras píše, že soukromé vlastnictví bylo a je předmětem četných úvah, ale všeobecně se zdůrazňuje, že soukromé vlastnictví má míti sociální funkci; to znamená, že má sloužiti prospěchu národního celku. Vyslovili se tak Bortolotto, Arena, Carli a jiní. Mocně se však dle Kaprase ozývá i volání po odstranění soukromého vlastnictví a jeho nahrazení novou právní konstrukcí: vlastnictvím korporačním. Směr kolektivistický zastával zejména bývalý socialista Spirito, který na II. kongresu pro studia syndikátní a korporační, konaném v roce 1932 ve Ferraře, vystoupil s požadavkem, aby korporace byly prohlášeny za vlastnice výrobních prostředků a nositelky celého výrobního procesu. Spiritovy návrhy nebyly všeobecně přijímané (4). Již jsem si uvedli, že korporace byly v podstatě pouhými státními orgány. Což by znamenalo to, že provedení Spiritova návrhu, by vedlo přímo k čistému socialismu. Dále dle Kaprase jedním z předpokladů korporačního národního hospodářství byla sice soukromá iniciativa, ale: “Není to však ona neomezená a neomezitelná volnost podnikání, o níž se snilo anglickým liberalistům. Intervenční činnost státu v otázkách hospodářských je totiž v korporační nauce připuštěna v plném rozsahu a omezuje svobodu podnikání. Snahou při tom je, aby egoistické požadavky byly natolik potlačeny, pokud toho vyžaduje zájem národa. Soukromá organisace výroby je tedy ponechána, avšak prohlášena za funkci národního zájmu a podnikatel je učiněn zodpovědným státu za směr výroby, jež se má díti v rámci předem sestaveného plánu. V mezích jeho je však ponechána podnikateli úplná volnost, neboť ‘stát zasahuje do hospodářské výroby jen tehdy, když schází nebo je nedostatečnou soukromá iniciativa, anebo když jsou v nebezpečí státní zájmy politické… V podstatě není tedy korporační řízení hospodářství nic jiného, nežli státními intervencemi řízené hospodářství, ale právě připuštění státních intervencí vtisklo celé soustavě úplně nový ráz a způsobila, že některé zákony národohospodářské staly se téměř bezpředmětnými.” (5) Dle Kaprase v žádném plánovitém hospodářství ani v korporační soustavě nemají ceny regulatorní funkci. Stát tu reguluje výrobu a případně i spotřebu, takže musí též upravovati svými zásahy i ceny, neboť jednostranné intervence nutně musí míti nepříznivý vliv na vývoj cen. Jinde Kapras píše, že stát stanoví mzdy, kolektivní smlouvy jsou všeobecně závazné a zprostředkování práce je vyhrazeno výlučně veřejným zprostředkovatelnám práce. Zaměstnavatel pak nemůže propustit zaměstnance a zastavit provoz v podniku bez státního schválení. Dále možnost soukromých zisků byla sice kapitalistům zachována, ale i ani tady neomezeně. Stát respektive korporace zasahovaly i do tvoření cen a předepisovaly dalekosáhlá sociální opatření (6).
V roce 1937 vydal Kapras svoji brožuru o Benitu Mussolinim, kde hodnotil tehdejší hospodářský stav pozdního fašismu. To hodnocení stojí za obsáhlejší citaci: “Ještě důležitější než politický dozor, který konec konců musí ve větší nebo menší míře vykonávati každý stát, je státní činnost na poli hospodářském. Zde se také jeví nejvíce příbuznost fašismu se socialismem, takže, ač se to snad zdá značně absurdní, může býti italský fašismus považován za soustavu protikapitalistickou. Je sice pravda, že soukromé vlastnictví a soukromé podnikání bylo zatím ještě v Itálii ponecháno, ale podléhají takovému dozoru veřejnému a takovým omezením, že svoboda podnikání je v dnešní Itálii zachována spíše právně než ve skutečnosti. Vše podléhá korporačnímu zřízení a jeho ustanovením a korporace, ačkoli svým složením jsou stavovskými organisacemi, jsou legálně prohlášeny za státní orgány a sledují výlučně zájmy celku proti zájmům jednotlivce. Za takových okolností stává se pak výrobce zcela nesvobodným, neboť nemůže svobodně vyráběti, co by chtěl. Nová továrna nemůže vzniknout bez úředního povolení a závod stávající je prostě omezen na svůj určitý druh statků, od něhož se nesmí uchýlit. Továrna tedy nemůže ani rozšířiti obor své výroby, ani provoz omeziti a dělníky propustiti. Továrna však nesmí o své újmě ani doplniti svou výrobu vlastním vyráběním věcí potřebných k výrobě (na př. součástek, obalů a pod.), pokud si je dříve sama nevyráběla.” (7). To v podstatě zcela odpovídá tomu, co psal o několik let dříve Paul Einzig, i když tehdy byla situace pro podnikání o něco příznivější. Ten přímo uváděl, že pokud: “…ministerstvo korporací zváží, že je zde velká nadprodukce v nějakém směru, autority odepřou povolení k výstavbě nové továrny v tomto konkrétním oboru. Povolení je, na stejném podkladě, zamítnuto pro rozšíření existujících závodů. Ale takovéto intervence jsou výjimečné, a během normálního vývoje je vytoužený cíl dosažen prostřednictvím vyjednaných dobrovolných dohod v rámci Korporací.” (8). Situace se od té doby do roku 1937 o něco zhoršila. Einzig navíc dodává, že vláda bude, nicméně, vždy připravena zasáhnout v případě bezohledné konkurence. Výrobce může snížit svoje prodejní ceny, pod podmínkou toho, že toto snížení je výsledkem nějakého nového vynálezu nebo aplikace efektivnějších metod. Ale pokud se snaží zruinovat svého rivala prodáváním pod náklady, dokud ho nevytlačí z daného oboru, autority nebudou váhat použít preventivní akce (9). Třeba takový banální výprodej se snahou uvolnit si sklady pro naskladnění více zákazníky poptávané produkce, nebyl tedy zřejmě možný.
Jak se vyvíjela ve fašistické Itálii životní úroveň? Průměrná reálná mzda v době vlády Benita Mussoliniho dle Milzy byla následující: index v roce 1913 100; 1921 127 (?); 1922 123; 1924 113,6; 1928 121; 1934 125, pak následoval postupný pokles následovaný prudkým pádem s válečným hospodářstvím (10). Celkově nebyla hospodářská politika fašistické Itálie nijak zvláště úspěšná. Itálie s údajem 0,7 % ročního růstu v průměru 30. let 20. století zůstala daleko za mnoha zeměmi, které si uchovaly liberální demokracii a (zejména) tržně kapitalistický systém (např. Velká Británie či skandinávské země). Dokonce i Portugalsko se svým průměrným jednoprocentním růstem v průměru 30. let nechalo Itálii dosti pozadu (11). Je ovšem také pravdou, že úroveň industrializace na obyvatele činila v Itálii roku 1928 44 % úrovně industrializace na obyvatele u Velké Británie k roku 1913 a v roce 1938 to bylo již 61 % této úrovně. To byl tedy poměrně značný růst. Větší než třeba v Německu či Velké Británii (39 % versus 12,5 % respektive 29 %; V USA byl mimochodem tento růst záporný!). Ale tento růst byl dán dosti zbrojením (viz níže) a také Itálie pořád zůstávala v industrializaci mezi velmocemi na chvostu. Daleko za Velkou Británií, USA nebo Německem. Trumfla jenom Japonsko a Sovětský svaz (obě tyto země vykazovaly větší dynamiku růstu, i když v případě Sovětského svazu šlo také hodně o důsledek zbrojní výroby; Japonsko naopak zbrojilo o hodně méně než Itálie) (12). Tento růst průmyslu tedy nejde moc přeceňovat. Nicméně, co by za tento hospodářský růst dala dnes již mnoho let stagnující Itálie!
Intervence státu do ekonomiky byly opravdu rozsáhlé a týkaly se třebas i konzumace alkoholu. Mussolini nechal zavřít 25 tisíc výčepů! V roce 1927 byla zavedena daň z celibátu a zavedeny daňové úlevy plodným rodinám, zvýhodňování otců od rodin při služebním postupu a povyšování v úřadě i v podnicích. Zákon z prosince 1928 umožnil prefektům vyhlásit nařízení namířená ke zpomalení vylidňování venkova. Byla omezena, ale ne zcela zakázána, emigrace z Itálie (13). A to nebylo vše, jak ještě uvidíme v kapitole o sociální politice.
BAWERK.EU
(1) Milza, P. Mussolini. Praha: Volvox Globator 2018, str. 690-691.
(2) Kapras, J. ml. Národohospodářská soustava korporační a některé její problémy. Praha: Naše doba 1936, str. 478-479.
(3) Tamtéž, str. 693.
(4) Tamtéž, str. 473-474.
(5) Tamtéž, str. 474.
(6) Tamtéž, str. 475 a Kapras, J. ml. Benito Mussolini, Praha: nákladem vlastním 1937, str. 79-80.
(7) Kapras, J. ml. Benito Mussolini, Praha: nákladem vlastním 1937, str. 78.
(8) Einzig, P. The Economic Foundations of Fascism. American Third Position 2021 (původně 1933), str. 46.
(9) Tamtéž, str. 48.
(10) Milza, P. Mussolini. Praha: Volvox Globator 2018, str. 574. Výše údaje za rok 1921 se však nezdá být moc reálná, nejspíš jde o chybu.
(11) Rákosník, J. a Noha, J. Kapitalismus na kolenou: Dopad velké hospodářské krize na evropskou společnost v letech 1929-1934. Praha: Audotorium 2012, str. 298.
(13) Milza, P. Mussolini. Praha: Volvox Globator 2018, str. 377 a 379.
(4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Be the first to comment