Jak Mameluci šířili slávu islámu

Za sto let od smrti proroka Mohameda dobyla muslimská vojska Perskou říši na území dnešního Íránu, rozsáhlá území na Blízkém východě, tisíc let křesťanský Egypt, celou severní Afriku, Pyrenejský poloostrov a zastavil je až císař Karel Martel zhruba 200 kilometrů jižně od Paříže. Podařilo se mu to v bitvě u města Tours v roce 732 n.l.

Dynastie Abbásovců

O sto let později, v 9. století n.l., stály proti sobě na území dnešního Turecka Byzantská říše a islámská dynastie Abbásovců. Jejich dynastie byla historicky druhá po Umajjovcích, kteří byli prvním vládnoucím rodem po smrti proroka Mohameda a po rychlém dobytí Španělska přesunuli centrum moci na Pyrenejský poloostrov. Jejich území neslo název Al-Andalus.

Dynastie Abbásovců toužila stejně jako jejich předchůdci dobýt nebo alespoň oslabit křesťanskou Byzantskou říši s hlavním městem v Konstantinopoli, dnešním Istanbulu. K tomu jim měla dopomoci mohutná armáda vytvořená z takzvaných Mameluků.

Armáda Mameluků

Mameluci je historický výraz pro nearabské otroky a otrokářské vojáky. Pocházeli z východní Evropy, Balkánu, Kavkazu, Ruska a dalších území. Mamelukové byli otroci, nicméně měli vyšší postavení než obyčejní otroci a postupem času vytvořili silnou vojenskou sílu v muslimských chalífátech.

Osmý chalífa dynastie Abbásovců Al-Mu’tasim chtěl potrestat Byzantskou říši za její předchozí výpady na svoje území a hledal způsob, jak ji zasáhnout na citlivém místě. Vybral si k tomu město Amorium, které leží zhruba jihovýchodně od dnešní Ankary. Amorium založili Řekové ještě před počátkem letopočtu a město dále vzkvétalo v době Byzantské říše.

Město, kam se ještě žádný muslim nedostal

Jako cíl si Amorium vybral chalífa Al-Mu’tasim proto, že to bylo jedno z největších a nejdůležitějších měst Byzantské říše a protože z něj pocházel vládnoucí císařský rod. Chalífa se údajně ptal svých rádců, které město má nejsilnější opevnění, a bylo mu řečeno, že Amorium, kam „se žádný muslim nedostal od vzniku islámu”.

Chalífa Al-Mu’tasim shromáždil velkou armádu čítající až 80 tisíc mužů a 30 tisíc členů doprovodu. Na město zaútočil ze dvou směrů. Po dvou týdnech obléhání navrhli obránci města kapitulaci výměnou za ušetření životů obyvatel, ale chalífa odmítl. Muslimská armáda následně město dobyla. Psal se rok 838 n.l. Události popisuje kronika Michaela Syřana z 12. století n.l., která je největší středověkou kronikou a významným historickým pramenem.

Meč opilý krví

„Obyvatelé se ukryli v kostelech, volajíce ‘pane, smiluj se’, ženy ukrývaly své děti jako kuřata, aby nebyly zabity nebo vzaty do otroctví. Meč vůdce započal masakr a vršil oběti na hromady. Poté, co byl meč opilý krví, přišel rozkaz, aby vraždění skončilo a zbytek obyvatel byl vzat do zajetí. Když vstoupil chalífa do města, obdivoval krásu chrámů a paláců. Město vypálil do základů. Bylo v něm tolik ženských klášterů, že více než tisíc panen bylo odvedeno do zajetí, nepočítaje ty, které byla zavražděny. Byly dány darem tureckým otrokům, aby ukojily jejich chtíč. Ty, co se ukryly v domech, vypálili.”

Přibližně polovina obyvatel města byla povražděna, přeživší obyvatelé byli odvlečeni v řetězech do hlavního města Samara. Dobyvatelé odvezli jako triumf masivní železná vrata z hradeb, aby jimi ozdobili vstup do paláce v Samaře.

42 mučedníků

Mezi odvlečenými zajatci bylo i 42 členů aristokracie města. Do historie vstoupili jako 42 mučedníků z Amoria. Sedm let byli mučeni, aby se vzdali své víry a přijali islám. Nikdo z nich nepodlehl krutému mučení ani dalším nabídkám. Po sedmi letech byli popraveni a jejich těla hozena do řeky Eufrat.

Datum popravy mučedníků z Amoria, 6. března, je dodnes pro ortodoxní církev památným dnem. Město Amorium po tisíci letech rozkvětu zůstalo v troskách a již nikdy nedosáhlo své dřívější slávy. Jeho pád byl významnou událostí v dějinách byzantsko-muslimských střetů a v Byzantské říši vyvolal pocit touhy po odplatě.