Jak vás stát vykořisťuje skrze inflaci II. |

Sdílet článek:

BAWERK.EU

Musíme vám rozhodně vysvětlit hédonistickou metodu používanou v oficiálních cenových statistikách. Zní to komplikovaně? Není to komplikované. Znamená to pro příklad to, že pokud nový počítač, který jste právě koupili, který je dvakrát tak výkonný jako váš čtyři roky starý počítač, stojí stejně jako starý, potom statistici použijí nižší cenu, když s ním počítají. Statistici sestaví své tabulky a grafy jako by cena počítače ve skutečnosti poklesla! Vysvětlují to následovně: Je nutné vypočítat kvalitativní vylepšení výrobků a odstranit je ze statistiky cenového vývoje. Ale problém je ten, že cena ve skutečnosti neklesla. A ani dnes nemůžete koupit počítač s nižším výkonem na úrovni vašeho starého počítače. Snížení ceny, vytvořené magicky, které je použito k tomu, aby kompenzovalo růst cenového indexu v jiných oblastech jako je jídlo a energie, ve skutečném životě neexistuje.

V USA používají ještě další trik ke snížení oficiální míry inflace. Nazývají to opravou “sklonu k substituci” (substitution bias). Úvaha je následující. Jestliže cena másla narostla o 100 %, ale cena margarínu jen o 10 %, lidé budou omezovat svoji spotřebu másla a zvýší svoji spotřebu margarínu. Následkem toho změní statistici koš spotřebních statků, který používají pro výpočet cenové inflace. Sníží váhu másla v kalkulaci a zvýší váhu margarínu. Jinými slovy, vyhodí statky, jejichž ceny narostly a zvýší váhu statků, jejichž ceny narostly málo nebo vůbec. Ekonomické uvažování je správné. Lidé by nahradili částečně máslo margarínem. Ale to nemění nic na té skutečnosti, že cena másla se zdvojnásobila, a že statistici manipulují s mírou cenové inflace směrem dolů pomocí toho, že mění váhy statků ve svém spotřebním koši.

Snižování váhy statků jejichž cena rychle roste, započítání rychle rostoucích částí spotřebního koše v příliš nízkých cenách a chybné počítání pomocí použití ve skutečnosti neexistujícího snížení cen? Člověk musí připustit, že se to zdá býti jasně záměrné.

Pokud chcete můžete se blíže podívat na web Německého spolkového úřadu pro statistiku (www.destatis.de), obzvláště sekci “Ceny”. (Pokud chcete vidět oficiální americkou versi, jděte na Kancelář pro statistiku práce na www.bls.gov/cpil/). Myslíme, že to vyžaduje mnoho vynalézavosti, aby byly použity takové iracionální a komplexní výpočtové metody pro oblast spotřebních cen a došlo k tomu, že se to převrátí do podoby něčeho, čemu nemůže porozumět průměrná osoba.

Oficiální cenová statistika hraje základní roli v matení lidí ohledně skutečné ztráty kupní síly jejich peněz a toho jak je jejich majetek znovu a znovu pleněn.

Připomeňme si kapitolu 3 (není součástí překladu), kde jsme popisovali jak by technologické inovace a mezinárodní dělba práce v uplynulých několika letech vedly k poklesu cen? Proč není možnost klesajících cen mezi ekonomy diskutována? Nestáváte se podezřívavými?

Co myslíte? Pokud by byly ztráty kupní síly, které by mohly očekávat ti, kteří kupují vládní dluhopisy, byly všem známé, jakou úrokovou míru by musela vláda platit za půjčování si peněz? Nemůžeme vám to přesně říci. Ale to není podstatné. Jedna věc, kterou můžeme pro jistotu říci je tato: Jestliže by stát (vláda, Kancelář pro statistiku práce atd.) nedržel oficiální úroveň vzestupu cen nízkou, úrokové míry, které by stát musel platit svým věřitelům, aby kompenzoval ztrátu kupní síly peněz, by byly větší než nízké úrokové míry, které nyní platí, vše proto, že nám stát poskytuje pohádkově stabilní peníze.

Je důležité poznamenat, že v tuto dobu trhy s aktivy, jako je akciový trh, trh dluhopisů a trh s nemovitostmi nejsou v těchto cenových statistikách zahrnuty.

A bylo to v těchto sektorech, kde ceny rostly nejvíce za posledních několik let. Ale oficiální úroveň vzestupu cen toto úplně ignoruje. Experti mluví o “inflaci cen aktiv,” když pro příklad ceny akcií jakožto třídy aktiv jsou hnané monetární expanzí.

Rostoucí ceny na trhu aktiv jsou také důležitým faktorem, který rozdělil společnost na chudé a bohaté, a dále v tomto pokračuje. Jestliže nějaká rodina může sotva vyžít ze svého příjmu, potom jí nezbývají žádné peníze pro investice na akciovém trhu, neřku-li pomýšlení na nákup vlastního domu anebo nemovitosti k pronájmu. A jestliže běžná rodina je schopna uspořit pár dolarů na budoucnost, nemůže si dovolit vystavit sama sebe hodnotám jak na houpačce, které musí člověk očekávat, když investuje na finančních trzích.

Na druhou stranu, ti kteří již získali z cenového vzestupu na trzích aktiv, se stávají bohatšími a bohatšími a mohou použít svá aktiva jako kolaterál k tomu, aby si mohli vzít více půjček s jejichž pomocí nakoupí více cenných papírů a více nemovitostí.
My jsme již viděli, že vlády opravdu rády financují svoje státní výdaje pomocí tvorby peněz, pomocí tak zvané inflační daně, protože lidé to pociťují jako méně bolestivě než přímé daně. A lidé jsou také (přinejmenším do té doby než si přečetli tuto knihu) neschopni si obvykle vyčíslit škody.

Ale financování dluhu a výdajů skrze monetární expanzi je také atraktivní pro stát z jiného důvodu; vybírané daně rostou jakožto výsledek progresivní daně na příjem v přímém vztahu k rostoucím cenám zboží a služeb. Zvláštní kniha by mohla býti sepsána o daních, ale v tomto bodě bude stačit krátká diskuse.

Když jsou daně, které stát obdrží, větší než v předchozím roce, reporty v tisku jsou velmi rozdílné než, když tisk reportuje o společnostech, které oznamují a chlubí se svými vlastními zaznamenanými zisky. Je zde velký rozdíl. Lidé jdou do společností dobrovolně, aby získali výrobky společností. Společnosti mohou dosáhnout zisku jen tím, že vyrábějí atraktivní produkty, které chtějí lidé získat. Pokud v tomto nejsou úspěšné, nikdo jejich produkty nekupuje a tyto (produkty a možná i společnosti) zmizí z trhu. Rekordní zisk je tak známkou vysoké atraktivity a vyhledávanosti produktu a je také důvodem pro to, aby společnost, jakožto celek, slavila. V kontrastu k tomu, lidé neplatí daně dobrovolně! Jak Murray N. Rothbard napsal ve své knize Manifest svobody: “kdokoliv, kdo propaguje pohled, že daně by měly býti považovány za dobrovolné platby je vybídnut k tom, aby se podíval na to, co se stane, pokud si lidé vyberou, že je nebudou platit.”

Stát nemá ve svých hranicích žádnou konkurenci. V rámci svých hranic má stát monopol na legální použití síly. To je dosti špatné. Ale v případě zvýšení daňových příjmů by se tím zaměstnanci státu neměli chlubit – nevytvořili nic. Nevytvořili nové produkty nebo novou hodnotu.

Bylo by to jako vychloubání se kapsáře o tom kolik kapes vybral, před frontou těch, co obral. A předpokládá se, že mu tito budou za to aplaudovat? Věc, která činí kapsáře o trochu sympatičtějšího je ta, že se alespoň ztratí poté, co vás okradl. Již ho neuvidíte – pokud ho tedy vůbec prvně uvidíte. Kapsář ví, že jedná špatně. Nemusíte jím být napaden a poučován. Stát je jiný. Stát nezmizí. Vždy zde bude. Hrabe daně rok co rok. Ale nejhorší věcí je, že stát se nestydí tak jako kapsář. Ne. Stát hrdě připouští, že vás okrádá, ale tvrdí, že to bylo pro vaše vlastní dobro! Předpokládá se, že budete státu vděčný a oslavíte rekordní daňové příjmy…

Státní byrokraté jsou inovativní pouze v jedné oblasti: jak mnoha rozdílnými způsoby můžou dostat svoje ruce na vaše tvrdě vydělané peníze. Nepraktikují omezení a žádná oblast není za hranicí, jak vidíme u zdanění ropy a energií a zdanění přidané hodnoty a z prodejních daní, vůbec nezmiňujeme dvojí zdanění. Jaká to myšlenka: daň z daně. To je více než chucpe a zároveň je to nepoctivé; středověcí baroni na toto vůbec neměli. Staří feudální baroni by zezelenali závistí, pokud by viděli jaké triky jsou používány k maximalizování výběru daní. Aspoň byli poctiví a předem volali: vaše peníze nebo váš život!

Pracující a společnosti vyrábějí věci. V konkurenci s ostatními pracujícími a společnostmi, jsou těmi, kdo vytváří hodnoty. Společnosti se vždy namáhají za tím účelem, aby s pomocí svých zaměstnanců, splnily přání spotřebitelů. Namáhají se, aby přišly s lepšími produkty za nižší ceny pro své zákazníky, v konkurenci s jinými společnostmi, které dělají to samé. Jsou to tyto společnosti a zaměstnanci a pracující, kterým se jejich příjem bere prostřednictvím daní. Nyní ale zpět k předmětu jak jsou monetární expanze a daně propojeny.

Začněme s nepřímou daní, takzvanou daní z přidané hodnoty (DPH). Za každou položku, kterou koupíte (v mnoha zemích Evropy), je tato již zahrnuta v ceně jakožto procento zvyšující cenu položky. Tak je jednoduché předvídat, co se stane, když ceny vlivem nového vytváření peněz porostou. Přirozeně: státní příjmy z DPH také porostou.

Podle Spolkového úřadu pro statistiku příjmy z DPH pro rok 2012 byly kolem 142 miliard euro. O deset let dříve “jen” 105 miliard euro. To je vzestup o 35 %. Narostl váš příjem ve stejné době o 35 %?

Daně se nezvyšují jen automaticky, u progresivní daně z příjmu rostou (ne ve všech evropských zemích je tato daň tolik progresivní) třeba nadproporcionálně. Následují tak nárůst hodnoty mezd, který kompenzuje inflaci, stát mlčky a potichu ukrádá pořád větší porci z dortu, který upekli jiní. Tento efekt se stává horším díky daňovým pásmům, když stát nepřizpůsobuje tato pásma inflaci. Není to nic jiného než přidané daňové zatížení, protože musíte platit tak zvanou mezní daňovou míru za každý vydělaný dolar; za každý nárůst mzdy nebo platu, který dostanete, vaše daňové břemeno také naroste. A vy přitom dostáváte vaše roční zvýšení mzdy, jako kompenzaci za tu skutečnost, že vše se stává dražším, rozumíte? Vyšší ceny jsou následovány vyššími mzdami. Nadproporcionálně vyšší daňové sazby následují rostoucí mzdy. Tak proč naši politici automaticky nepřizpůsobí daňové tabulky v krocích, které jsou v souladu s oficiálním nárůstem cen? Protože by to snížilo vládní příjmy.

Podle zprávy daňového konzultanta dra Hanse-Gregora Jatzeka v “Der Hauptstadtbrief“ (Dopisy z Berlína, edice 119), jedna osoba v roce 1960 musela vydělat 60 tisíc euro hrubého příjmu (přepočet z tehdejších marek), aby byla v Německu v nejvyšším daňovém pásmu. Dnes je to jen 55 tisíc euro. Představte si, jaké množství by těch tehdejších 60 tisíc euro bylo dnes! Vezmeme-li v úvahu průměrný příjem, vykořisťování občanů se stává mnohem jasnější: V roce 1960, musel zaměstnanec vydělávat dvacetkrát tolik než byla průměrná mzda, aby byl v nejvyšší příjmovém pásmu daně z příjmu, dnes je v této kategorii kdokoliv, kdo vydělává dvakrát tolik než je průměrná mzda. To je neuvěřitelné. Zeptejte se vašeho politického zástupce ve vašem volebním obvodě, proč tomu tak je. Odpověď by nás zajímala. Prosím pošlete nám jejich odpovědi.

Díky těmto zlodějským manipulacím posledních 30 let úroveň německých daňových příjmů spolkové vlády, státu a měst vzrostla ze 190 miliard na 600 miliard euro v roce 2012. Internetová stránka Německého spolkového ministerstva financí říká o jak mnoho.

Argumenty, když se ptáme proč, jsou nám dávány v takovémto duchu: Stát musí plnit sociální zodpovědnost. Právě tak jako chudý kapsář, který říká, že má hladové děti, které musí nakrmit. To je jen nesmyslné blábolení a prázdné výmluvy. Skutečností je: stát skrze inflaci a dluh hltá více a více zdrojů a svěřuje si sám sobě více a více úkolů.

Představte si, že by dnes byla nabídka peněz zamrzlá se žádným dalším nárůstem. Ponechme stranou ten fakt, že by naše penězi nadopovaná narkomanská ekonomika ihned zkolabovala, od tohoto momentu by rostoucí ceny nebyly již více očekávány. Přinejmenším, cenové nárůsty spuštěné vytvářením peněz by již více nevedly automaticky k vyšším daňovým výnosům. Úrokové míry, které jsou trvale drženy nízko setrvalým vytvářením peněz by vylétly nahoru. Stát by již nebyl více schopen pokrývat úkoly, které si sám sobě přidělil díky vytváření peněz a zkolaboval by do stavu předluženosti. Proudění peněz skrze kapsy státu by nemohlo býti již déle udrženo.

Jestliže se teď jeví, že za tím, co zde bylo popsáno, je plán. Otázku kterou si musíme klást je, jaký plán je sledován. Může býti, že politici vytvářejí zjevné ospravedlnění pro svoji vlastní existenci? Každý samozřejmě potřebuje důvod proto, co dělá. Když člověk chodí do práce a je produktivní, když společnosti vyrábí produkty nebo nabízí služby, které jsou nakupovány spotřebiteli, potom je ospravedlnění pro jejich aktivity zřejmé. Ale, co potřebuje politik a zvláště, proč je tolik potřebujeme? A kdo by potřeboval politiky, kteří nemají svoje vlastní peníze, které rozhazují kolem? Představte si, kdybychom jim odejmuli peníze. Co by pak znamenali?

Stát má tendenci činit chudé lidi chudšími a bohaté bohatšími pomocí svého monetárního systému a jeho monetární expanze a pomocí neustále rostoucího dluhu. Ale protože téměř nikdo toto nedokáže poznat, má stát úspěch s klamáním ostatních. Jeví se jako druh chůvy a začíná s přerozdělováním. Předpokládá se, že bere bohatým a dává chudým. Dost pěkné, že? To je státův vlastní důvod pro jeho existenci, úkol, který si sám přidělil. Předstírá řešení problémů, které by neexistovaly, pokud by stát neměl monopol na tvorbu nových peněz.

Nejsou to jen lidé, kteří se stali více závislejšími na státních dotacích, firmy to také tak dělají. Někteří tak činí skrze platby sociálních dávek a jiní pomocí všech druhů dotací. Okolo poloviny hrubého domácího produktu (HDP) ve většině průmyslových ekonomik protéká skrze ruky státu. Stát se stal velkým přerozdělovacím strojem a důležitým mecenášem, který vytváří stále větší závislost.

Myšlenka, že bychom měli převzít kontrolu peněžního systému nazpět od státu, lidí rozčiluje. Ale kam se většina lidí obrátí, když se dostane do finančních problémů? Přesně. Ke státu. To jsou poměry státu, který vytváří své špatné peníze. Vytvořil závislost u lidí a společností. Závislost na sociálních dávkách, státních projektech, státních dotací a jiných peněžních transferech. Stát zkorumpoval lidi.

Ekonom Thorsten Polleit, president německého institutu Ludwiga von Misese, přišel, aby popsal tento fenomén, s termínem “kolektivní korupce”. Výsledkem kolektivní korupce je, že velká část populace vzrůstající měrou podporuje to, co stát dělá, ačkoliv mnoho cítí, že monetární expanze bez limitů a dluh, který z ní vyplývá, nebudou míti veselý konec. Lidé zůstávají ticho a akceptují to. Akceptují zombí banky a to, že problémové vlády jsou zachraňovány peněžními injekcemi od centrálních bank. Akceptují to ze strachu o své vlastní bohatství a pozici. Důvodem je to, že jestliže banky, pojišťovny a předlužené firmy opravdu zbankrotují, mnoho lidí, kteří spoří utrpí ztráty a jiní ztratí svá pracovní místa, alespoň v krátkém období. Tak si myslí, že je lepší dělat to jako dříve, zavírají své oči a nechávají stát tisknout více a více peněz. Mnoho lidí potlačí pocit, že v dlouhém období si pomocí této mentality kopou své vlastní hroby.

Vytváření závislosti generuje moc. Moc nad těmi, kteří jsou závislí. Kruh se uzavírá. Strach mnoha lidí, že státní peníze by nemohly tak volně proudit jako dříve, dává státu, vládě a jiným držitelům politické moci bezprecedentní moc. Oni nezískali tuto pozici čestně, spíše ji vytvořili bez ospravedlnění pomocí špatných peněz. Používají státní peníze pro svoji vlastní výhodu a k upevnění své vlastní pozice.

Shrnutí

Ve snaze financovat pořád rostoucí státní výdaje, primárně ve snaze financovat stát blahobytu, vláda preferuje si půjčovat před zvyšováním daní. Tímto způsobem není břemeno lidmi přímo pociťováno. Spojení mezi státním dluhem a jeho výsledky – redistribucí příjmu a bohatství, stejně jako snížení kupní síly peněz – jsou tak dovedně zastřeny. Nyní se stává jasným proč politici tak moc milují papírové peníze a drží se jich pro jejich hodnotu, kterou pro ně mají. To je proto, že státní dluh na současné úrovni je možný jen u státem monopolizovaného systému papírových peněz.

Při používání indexu spotřebních cen státními statistickými kancelářemi je simulována cenová stabilita, která v realitě neexistuje. To má za účel udržovat důvěru ve státní peníze a má to zajistit tok půjček k vládě za co nejlepších podmínek. Potencionálnímu poklesu cen je zabráněno pomocí rozšíření peněžní zásoby.

Expanze peněžní zásoby vede ke vzestupu cen, zvyšuje zisky společností a vede k růstu mezd a platů dělníků a zaměstnanců. To automaticky zvyšuje státní příjmy z daní. Progresivní daně znamenají to, že je více finančních prostředků dostupných pro stát, než by bylo v případě bez nárůstu všeobecné cenové hladiny. Ve stejný čas vzestup cen snižuje hodnotu státních dluhů, které jsou již akumulovány ke škodě těch, co spoří a těch, co používají peníze.

Státní peníze a inflace vytváří nestabilní a zkorumpovaný finanční systém na němž je více a více lidí závislých. A jediný, kdo může zachránit společnosti nebo lidi během stále se vracejících krizí, je stát sám. Díky neustále rostoucím státním výdajům jsou lidé závislí více na státu. Moc státu se zvyšuje a upevňuje. Lidé jsou korumpováni skrze špatné peníze, přijímají setrvalý tisk peněz kvůli strachu o své vlastní bohatství a zavírají oči před nevyhnutelnou katastrofou, která je před nimi.