Fiala i Šilhavý svá odvolání ustáli. Je to dobře nebo špatně?

Jak asi všichni zaregistrovali, v tomto týdnu čelili pokusům o odvolání z funkce jak český premiér Petr Fiala (a s ním i celá současná vláda), tak i trenér české fotbalové reprezentace Jaroslav Šilhavý. Jak napsal ve svém nedávném blogu zdejší kolega bloger Jiří Beránek, oba dva mají společné to, že jsou to „hodní kluci“, kteří však neumí komunikovat s veřejností a téměř nikdo nechápe jejich myšlenkové pochody. S touhle charakteristikou víceméně souhlasím i já.

V dalších věcech však analogie těchto dvou pánů příliš nesadí, ať co se týká potenciální hrozby ohledně jejich odvolání, tak i toho, nakolik by bylo smysluplné takto učinit. Zatímco totiž pan premiér se hrozby ohledně pádu vlády a tím i ztráty své funkce reálně obávat nemusel, neboť současná vládní koalice disponuje v Poslanecké sněmovně pohodlnou většinou 108 hlasů, o odvolání Jaroslava Šilhavého rozhodovali na mimořádném jednání členové výkonného výboru fotbalové asociace (FAČR). Přičemž delegátům FAČR nehrozilo v případě odvolání reprezentačního trenéra ztráta postu či rozpuštění jejich výboru tak, jako by v případě odvolání vlády například hrozilo stávajícím poslancům rozpuštění Sněmovny a vypsání nových voleb.

Přesto však výkonný výbor FAČR reprezentačního trenéra ve funkci ponechal, byť někteří fotbaloví experti v médiích i mnozí „odborníci“ na internetových diskusích již dopředu rozebírali, kdo bude vybrán na Šilhavého místo. S ohledem na tragický výkon našich reprezentantů při prohře 0:3 v Albánii i následný nepřesvědčivý výkon při domácí hubené výhře 1:0 nad Faerskými ostrovy se totiž spíše očekávalo, že Jaroslav Šilhavý odvolán bude. A byť většina fotbalové veřejnosti rozhodnutí výkonného výboru ponechat ho ve funkci tvrdě kritizovala, já sám jsem toho názoru, že šlo o rozhodnutí vcelku racionální.

Je totiž otázkou, nakolik rozumné by bylo odvolávat trenéra dva zápasy před koncem kvalifikace, zvlášť, když i přes nepříliš povedené výkony v jejích dosavadních zápasech má národní tým stále velkou šanci z druhého místa ve skupině na mistrovství Evropy postoupit. Ve zbylých dvou zápasech stačí totiž k postupu jednou vyhrát. A i ti největší pesimisté asi předpovídají, že i přes případnou pohru v Polsku doma Moldavsko porazíme a na evropský šampionát postoupíme.

Navíc je otázkou, jak velké zlepšení by změna na postu trenéra přinesla, když příliš lepší hráči než ti, kterým dal trenér Šilhavý příležitost v posledních zápasech, k dispozici momentálně nejsou. Můžeme sice dlouze diskutovat o tom, zda má v útoku raději hrát Kuchta, Čvančara nebo Chytil, na stoperském postu raději Brabec nebo Holeš, ale zásadní rozdíl v kvalitě tam nejspíš nebude, ať už trenér postaví jednoho nebo druhého. Současní čeští fotbaloví reprezentanti mají totiž do kvality svých někdejších předchůdců v éře kolem Nedvěda, Poborského, Kollera či Čecha bohužel dost daleko.

A byť každé srovnání trochu kulhá, Petr Fiala si na rozdíl od Jaroslava Šilhavého přece jen lepší hráče vybrat může. Nechce se mi totiž věřit, že by se v ODS nenašel lepší ekonomický odborník než je současný ministr financí Stanjura, že by se v žádné z pěti stran současné vládní koalice nenašel žádný odborník v oblasti zdravotnictví, který by byl lepším manažerem a uměl srozumitelněji komunikovat s veřejností než je stávající ministr Válek nebo by se nenašel nikdo, kdo by na postu ministra pro vědu a výzkum nebyl tak „neviditelný“ jako stávající ministryně Langšádlová.

Pokud totiž ve Fialově vládě nedojde aspoň k částečné personální obměně a její členové zásadně nezmění styl komunikace s veřejností, tak se její už tak nízká obliba (dle posledních dvou průzkumů veřejnosti vládě důvěřuje jen zhruba čtvrtina občanů) nezvýší, ani kdyby si pro příští sněmovní schůzi pan premiér vymyslel jejích údajných úspěchů třeba sto padesát.