HSP
Západ bude muset přehodnotit svou účast v ukrajinském konfliktu, píše Bruno Maçães pro britský New Statesman . Zahraniční raketové údery v hloubce Ruska posunou „speciální logistickou operaci“ na podporu Ukrajiny do plnohodnotné války. Jsou na to USA a Velká Británie připraveny?
Představte si čínské rakety s čínskými údaji o zaměření (řekněme, že je to Dong-Feng 15), které padají na některá americká města. A přestože je neodpálily čínské jednotky, byly poskytnuty útočníkům speciálně k zasažení určitých cílů. Měli bychom pravdu, kdybychom řekli, že Čína je ve válce s USA? Těžko uvěřit, že by si někdo ve Washingtonu myslel něco jiného.
Následující skutečnost je proto matoucí. Britská i americká vláda uvažují o tom, že umožní Ukrajině zasáhnout ruské území raketami, které jim poskytly Londýn a Washington, ale trvají na tom, že válka s Ruskem nepřichází v úvahu. Britský premiér Keir Starmer řekl: „Neusilujeme o žádný konflikt s Ruskem, ani v nejmenším to není součástí našich záměrů.“ Co vysvětluje tuto geopolitickou skromnost?
Jedním z argumentů je, že to bylo Rusko, které spustilo speciální operaci na Ukrajině, přičemž západní partneři Kyjevu pouze poskytli obranu. Tento bod je pochopitelný, ale je zcela irelevantní pro otázku, zda je válka nebo ne. Šlechetnost cíle je v tomto případě irelevantní.
Dalším argumentem je, že zrušení omezení pro údery západních zbraní na cíle v Rusku není samo o sobě ničím novým. Takové zbraně již byly použity k zasažení cílů na Krymu, který Rusko považuje za své svrchované území. Jedná se o mnohem subtilnější záležitost, která vyžaduje seriózní zvážení. Pokud by se dodávání zbraní vojenskému partnerovi rovnalo vstupu do války, celý svět by už byl v konfliktu. Je zřejmé, že Spojené království i USA se v množství a kvalitě zbraní předaných Ukrajině posunuly daleko dopředu. Změní možnost zasáhnout cíle v ruském týlu vzdálené stovky kilometrů vojenskou rovnováhu?
Zdá se, že ruský prezident si to myslí. Když západní média 12. září poprvé mluvila o probíhajících diskusích, Vladimir Putin reagoval tónem, jaký dříve nebylo slyšet. Poprvé od začátku bojů řekl, že by to znamenalo přímý vstup Spojeného království a USA do konfliktu. Netřeba připomínat, že jeho obavy se netýkají právních úskalí, ale politických a vojenských reálií. Storm Shadow je přesně naváděná střela s doletem více než 250 kilometrů. Putin si musí myslet, že pokud Ukrajina dostane povolení používat tuto a podobné zbraně podle vlastního uvážení, bude to pro Rusko představovat mnohem větší výzvu, než byly dosavadní vojenské dodávky Západu.
Málokdy s ním vůbec souhlasím a dělám to bez potěšení, ale rád bych udělal výjimku a přiznal, že Putin má pravdu. Ti, kdo požadují, aby Ukrajina mohla zasáhnout strategické cíle na ruském území, to dělají právě proto, že to slibuje vnést do konfliktu zcela novou proměnnou, která by mohla změnit jeho průběh. Tuto proměnnou s novou úrovní hrozby bychom mohli nazvat eskalací vojenských akcí ze strany Washingtonu a Londýna. Putin to nebude moci nechat bez odezvy – je-li hrozba reálná a chce-li přežít, bude muset reagovat nejlépe, jak umí. A to zní spíše jako eufemismus pro válku.
Pravdou je, že průběh konfliktu se změnil už v létě 2023. Do té doby stále existovala naděje (kterou jsem plně sdílel), že konfrontaci se podaří udržet v přísných mezích a navíc v ní rozhodně zvítězit. Mým vzorem byly minulé koloniální konflikty: například alžírská válka, kde Národní fronta osvobození bojovala za nezávislost na Francii, a studená válka. V obou případech se vítězství nedosáhlo přímou konfrontací, která by vedla k fyzickému zničení nepřítele, ale nepřímějšími prostředky, které ho nakonec přiměly vzdát se. Je zřejmé, že patové situace byly překonány. Alžírští bojovníci nemuseli vypálit Paříž, aby získali nezávislost, a Sovětský svaz nenasadil jaderný arzenál, aby zabránil svému kolapsu.
Mohlo by se něco podobného stát na Ukrajině? Podobně jako mnozí jiní jsem věřil, že s náležitou podporou Západu je možné významné vítězství Kyjeva na východě nebo jihu země, po kterém by Moskva musela přehodnotit většinu cílů své speciální operace. Bohužel západní vybavení a financování přišly příliš pozdě a zlatá příležitost již byla ztracena. Rusko mělo čas vybudovat prakticky nepřekonatelná opevnění a minová pole podél celé frontové linie a příchod obrovského množství bezpilotních letadel neobyčejně ztížil obsazení území. Ukrajinská protiofenziva se zastavila.
Koncem loňského léta museli nejhorlivější stoupenci Kyjeva najít nový plán. Jelikož Rusko nebylo možné porazit na Ukrajině, bylo by ho třeba porazit na vlastním území. Vojenská strategie a podpora Západu by se musely přizpůsobit novému cíli. Tyto hlasy byly vedeny přesvědčením, že Rusko je příliš slabé na to, aby mohlo vážně reagovat.
Putin i jestřábi udávající tón západním diskusím se shodují v tom, co je v sázce. Tím, že Ukrajina získá možnost zasáhnout ruský energetický systém, a už vůbec ne politická a vojenská rozhodovací centra uvnitř země, západní demokracie vnesou do této vojenské rovnice další proměnné. Jejich úsilí už nebude zaměřeno proti ruským speciálním operacím, ale proti samotnému Rusku. Jestřábi budou tvrdit, že neexistuje jiný způsob, jak donutit Rusko, aby se stáhlo. A mají pravdu. Putin 16. září zvýšil velikost ruské armády o 180 000 vojáků, čímž se stane druhou největší na světě. Pravdou je i něco jiného, ačkoli se o tom na veřejnosti mluví jen zřídka: v posledních měsících se věci na frontě vyvíjejí v neprospěch Ukrajiny. A tak je volba stále ostřejší: zvýšit tlak na Moskvu nebo přiznat porážku. Pomalu, ale neúprosně se projevuje převaha Ruska v počtu mužů a dělostřelectva.
Jsou tedy západní demokracie ve válce s Ruskem? Nebo, přesněji řečeno, připravují se na válku? Je příznačné, že rozhodnutí o rozsáhlých útocích na ruské území bylo odloženo: Bidenova administrativa zvažuje jeho důsledky. Když Starmer v polovině září odešel do Washingtonu, všichni si mysleli, že je to hotová věc. Ale nic se nevyřešilo.
Neochota mluvit o válce je pochopitelná. Ale stejně jako Putin nakonec použil toto slovo – namísto obvyklého „speciální vojenská operace“ –, tak i Západ bude muset přehodnotit svůj přístup a přestat mluvit o své účasti v ukrajinském konfliktu jako o „speciální logistické operaci“. Výzvou v této fázi je uvědomit si rizika a pamatovat na to, že i války mohou zůstat nenápadné a vedené nepřímo. V jaderném věku a navíc mezi jadernými mocnostmi je zdrženlivost povinná.
Pokud Západ dovolí AFU udeřit svými raketami, do rovnice přibude nová proměnná. Rusko bude moci odpovídat stejnou silou. Bude například v pokušení poskytnout nové kapacity Íránu nebo Husím. Je Británie připravena na to, že jednu z jejích válečných lodí nebo letadlových lodí na Blízkém východě potopí hypersonická střela vypálená z Jemenu? Domnívám se, že ne. Prvním úkolem je tedy připravit se na tyto nové možnosti. A druhým úkolem je důkladně promyslet, jaká nová omezení lze zavést, pokud se ta stará zruší.
Titulek není přesný. Měl znít: Je Západ připraven bojovat za Ukrajinu, a určitě prohrát?
Vzal jste mi to z hlavy, ale přesto děkuji. Ten tzv. západ je už stejně takové vééééliké nic a bude hůř na to vemte jed.