Ještě k vystoupení prezidenta Pavla na Pražském hradě

Myslím, že bychom se v hodnocení formální i obsahové podoby svátečního večera neměli nechat strhnout, jako se tak stalo většině komentátorů, k hodnocení koho prezident Pavel vyznamenal a hledání odpovědí na otázky, proč tak udělal. Sváteční večer k nejvýznamnějšímu českému svátku roku nemá být – primárně – o vyznamenaných, má a musí být zamyšlením hlavy státu před svými občany nad tím, čím pro českou státnost 28. říjen byl a je. A v tomto ohledu jsme slyšeli jen prázdný, nestrukturovaný a umělý projev. Projev nedůstojný nejen 28. října samotného, ale i úsilí a obětí občanů tohoto státu, které přinesli k naplnění smyslu vzniku samostatné, svobodné a suverénní republiky.

Petr Pavel se křečovitě odvolával na „Evropu“ a nějak mu zmizela ze zřetele Česká republika. Líbivými frázemi typu „máme na to, hrát první ligu“ snad mohl nadchnout své voliče, ale obsahová prázdnota takových slov byla do očí bijící. Pavel se rozhodnul mluvit o všem, a proto nemluvil o ničem. Jeho projev postrádal jednotící linii, nesměřoval odněkud někam, postrádal nosnou myšlenku, nepokusil se projev vypointovat. Lze jej tak snadno rozstříhat na odstavce a každý z odstavců číst samostatně, aniž bychom potřebovali znát kontext.

Mimořádně plochý byl Pavlův pokus představit sám sebe jako vizionáře, který vybízí k „hledání nové cesty k úspěchu a růstu“. Nedůvěryhodně, a v důsledku vlastně i trapně, vyznělo jeho volání po potřebě „nového směru, nového plánu pro budoucnost“. V okamžiku, kdy se chtěl pokusit „nový plán pro budoucnost“ vysvětlit, uchýlil se k povrchnímu zvolání, že to musí být „takový směr, který většina společnosti přijme za svůj nový společný cíl“. Tak prázdné bývaly projevy komunistických předáků, až se z nich kdysi staly směšné, nikomu nic neříkající fráze.

Stýskáme-li si někteří nad obsahem vystoupení prezidenta Petra Pavla při příležitosti státního svátku naší republiky, položme si upřímnou otázku: a co jsme v první vteřině po zvolení tohoto člověka čekali? Vždyť jsme přece věděli, že s jeho zvolením přicházejí na Pražský hrad vystoupení a projevy tohoto typu. Jinak řečeno: kdo volil Petra Pavla prezidentem, nemůže si dnes stěžovat. V přímém přenosu viděl, co volil.

Jistě, je mnoho těch, kteří budou s Pavlovým prezidentstvím spojovat své touhy stát se co nejrychleji součástí jakéhosi mýtického „tvrdého jádra EU“, s Pavlem si určitě mnozí spojují nekritické „prozápadnictví“ a určitě jsou i tací, kteří v Pavlovi vidí alespoň něco „lepšího“ než Miloše Zemana, ale zapomínání na Českou republiku a její nahrazování tu „Unií, Aliancí nebo OSN“ bychom mu neměli odpouštět nikdo.