Kdo nám unesl jazyk a liberální demokracii?

Nic nezkompromitovalo demokracii víc než ideologie progresivismu. Zákeřnou ránu zasadili demokracii ti, kteří se vydávají za pravověrné liberály, ačkoli prosazují radikální názory. Takový rozpor plodí zmatení pojmů. Zastírá, kdo štěpí společnost a oslabuje Západ. Nejde ale o selhání liberální demokracie samé, jak dnes někteří tvrdí, ale o její únos ze strany radikálních vykladačů. Jde o únos jazyka.

Pojmenujme proto hlavní znaky a projevy ideologie progresivismu. Jen tak rozklíčujeme, kdo jsou prvotní radikálové a moralistní populisté, kde je příčina a následek. Jen tak navrátíme slovům původní význam.

Radikální levicová ideologie

Progresivismus je radikální levicová ideologie 21. století, vykazující znaky komunistického světonázoru. Hlásá budování harmonické planetární společnosti, prý na základě vědy a morálky. Trpí spasitelským komplexem záchrany demokracie a lidstva. Razí bezmeznou humanitu a rovnost. Činí si nárok na vedoucí roli ve společnosti. Zatěžuje život lidí a celou ekonomiku přebujelou státní a nadstátní regulací. Ve své neomylnosti je sektářský a autoritářský.

Rozpoutává nový třídní boj proti domnělému vnitřnímu nepříteli podle komunistického hesla: „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“. K tomu mobilizuje státní aparát, jeho silové složky. Zřizuje nová pracoviště, jmenuje úředníky. Vyhlašuje granty. Zakládá fact-checkingové spolky, tedy jakousi ideopolicii dnešních svazáků, pro odhalování ideozločinců typu dezinformátor či extremista.

Postihuje myšlenkovou sféru. Ideologizuje vědu a morálku. Hlásá soustavu dogmat. Pro samý zápal ztrácí nadhled, úsměv a vtip. Vytěsňuje názorový pluralismus, dialog a kritické myšlení. Požaduje uvědomělou jednotu. Buď jsi pokrokový, nebo zpátečnický. Nic mezi tím. Žádné odstíny šedi a přiměřenosti. Černobílý diktát vede ke stádnímu chování. Nepřeje těm, kteří myslí, píší a mluví jinak, tedy kriticky. Tím dochází k nevratným chybám, omylům a ztrátám.

Svět podle přání

Progresivismus – spojující radikalismus a morální nadřazenost – je nemoc společnosti, jež se v dějinách opakuje. Připomíná budovatelská 50. léta dvacátého století a slova „Poručíme větru, dešti“. Nabízí tolik dobra, že by se za to nemuseli stydět ani pejsek s kočičkou v pohádce Josefa Čapka. Ti upekli dort z tolika dobrot, až z toho bolelo břicho.

Radikální idealisté přecházejí meze reality. Nechtějí vidět okolní svět, jaký je, ale jaký si jej vysnili:

Vždyť kdo by nechtěl pomáhat běžencům z celého světa! To ale neznamená provádět vítací migrační politiku, jako je tomu v Evropě od roku 2015. Extrémní migrace z jiných civilizačních okruhů totiž narušuje soudržnost společnosti a je bezpečnostní hrozbou pro demokracii a evropskou civilizaci.

Vždyť kdo by nechtěl čistou planetu a zastavit klimatickou změnu! To však neznamená zavádět radikální zelenou politiku, poškozující nejen evropský průmysl, energetiku, konkurenceschopnost a životní úroveň, ale i samotné globální prostředí převáděním výroby do zemí s vyšší produkcí znečištění.

Vždyť kdo by nechtěl rovnost mužů a žen! To však neznamená otevřít stavidla uměle vyvolávaným válkám mezi pohlavími, umělým kvótám žen v politice a vedení firem, jakož i nesmyslným hlášením o plnění genderových standardů.

Vždyť kdo by nechtěl respekt pro menšiny a jinakost! To však neznamená chtít namísto dvou biologických pohlaví uznání pro 40 dalších. A už vůbec ne vyzývat dospívající ke změně pohlaví v duchu transgenderismu.

A kdo by nechtěl porazit imperiální Rusko a zahnat je za hranice Ukrajiny! Nicméně politika a diplomacie je umění možného. Pokud se učiní maximum, a přesto nelze zastavit postup armády světové velmoci s jadernými zbraněmi, pak je na místě uvažovat o příměří. Čím dříve, tím menší budou ztráty Ukrajinců na životech, území a infrastruktuře a tím menší bude riziko eskalace globálního konfliktu. To není špinavý kompromis, ale racionální imperativ.

A kdo by nechtěl kromě Ruska omezit rozpínavou Čínu a radikální islamismus! To však neznamená bojovat se všemi najednou. Naopak je klíčové si osvojit Kissingerův přístup uzavírání taktických dohod s konkurenty s cílem předejít vzniku nepřátelských aliancí.

Boření tří identit

Progresivismus, pod praporem pokroku, provádí demontáž základů evropské civilizace trojím způsobem.

(1) Za prvé tím, že vpouští do svého nitra milióny migrantů z jiného kulturního a náboženského okruhu. Ti vytvářejí nepřátelské struktury vůči domácímu obyvatelstvu a vůči demokracii jako formě vlády. Více než pokrok to připomíná antický Řím před rozpadem.

(2) Za druhé tím, že narušuje staleté základy národní a státní svébytnosti. Salámovou metodou předává stále více pravomocí byrokratickým nadstátním institucím. Přitom celá koncepce Spojených států evropských, spjatá s migračním babylónem, je utopie stojící na hliněných nohou.

(3) A k tomu všemu, za třetí, progresivisté boří ustálené vazby na úrovni rodiny a pohlaví.

Všechny tři dimenze rozvracení identit vedou k vykořenění evropské civilizace. Takovou nebetyčnou hloupost jistě přivítá Rusko, Čína a radikální islamismus. A tak se zdá, že praxe progresivismu může být kratší než u komunismu v letech 1917-1989. Progresivismus vykazuje známky rozkladu evropské civilizace v řádu pouhých několika desetiletí.

Obnova liberální demokracie

Tato ideologie sociálního inženýrství je největší vnitřní hrozbou Západu v 21. století, větší než postkomunistický klientelismus a korupce, ale i větší než antiliberální verze demokracie v Orbánově či Kaczyńského podání. Vše umocňuje jeho schizofrenie, tedy rozdvojení, kdy na jedné straně hlásá budování světlých zítřků, na straně druhé má sebeničivé účinky.

Na palubě evropského Titaniku se stále tančí v rytmu progresivismu, avšak do podpalubí už zatéká. Na kapitánském můstku je třeba otočit kormidlem, čím dříve, tím lépe. V zájmu obnovy liberální demokracie je třeba popsat sebeničivou praxi progresivismu. Je třeba uvést na pravou míru, že jde o slepou uličku mezinárodní levice i demokracie samé.

Co však evropská civilizace a kolektivní Západ potřebují nejvíc, je návrat k historickým, kulturním a ideovým kořenům. Žijeme totiž v období střetu civilizací, v němž obstojí ti, kteří svou identitu nerozvracejí, ale posilují. Ano, jde o změnu pohledu na svět, o změnu narativu.

Zdroje:

• Čapek, Josef (2012): „Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort.“ Povídání o pejskovi a kočičce. Praha: Triáda, s. 89-100.
• Echo24. 4. 5. 2024. „Ukrajina nemůže vojensky vyhrát, varuje generál ukrajinské rozvědky. Jednání prý nejdříve za rok.“ Zdroj: https://echo24.cz/a/HGaL8/zpravy-valka-na-ukrajine-general-skybickyj-rozvedka-hur-varuje-ukrajina-nemuze-vyhrat-rusko-ofenziva-kveten-primeri