Kdo zachrání Evropu?

Mnoha lidem dnes leží na srdci osud našeho kulturního dědictví. Evropskou nebo šířeji euroatlantickou civilizaci čekají totiž podle všeho obtížné časy. Starý kontinent ztrácí duchovní osu a sebevědomí, což může při nárazech zvenčí vést k zániku Evropy jako duchovní a civilizační jednotky. Je možné tomu ještě zabránit?

Necháme-li stranou hrozby globální, ukazují se známky nebezpečné ochablosti: neschopnost se početně reprodukovat, neochota se vojensky hájit a v duchovní oblasti ztráta vyššího životního smyslu překračujícího pouhé „obstarávání života“. To poslední souvisí s ochabováním společenské síly křesťanství, jež stálo u zrodu Evropy. Světový názor evropských mas se rozplynul v neurčitu a byl z velké části nahrazen konzumerismem, ke kterému naše civilizace velmi „demokraticky“ otevřela dosud nepředstavitelné možnosti.

Podivná smrt Evropy

Situaci vystihuje Douglas Murray v knize Podivná smrt Evropy, imigrace, identita, islám (LEDA 2018): „Život v současné liberální demokracii, zejména v západoevropské, je mělký, ztratil směr a cíl. Neznamená to, že by naše životy neměly význam nebo že by nám politický řád neumožnil, abychom se realizovali podle svých představ. Lidé každodenně nacházejí smysl své existence v rodině, přátelství, v profesi, v zálibách a mnoha dalších věcech, avšak zásadní otázky zůstávají bez odpovědi“.

Společnost, která je fragmentovaná v posuzování smyslu života jednotlivce i společenství, musí počítat s tím, že takový stav je i politicky desintegrující. Nelze ho udržet v řádu desítiletí, tím méně staletí. To je ovšem naprosto alarmující a nezdá se, že je nebezpečí – přinejmenším v našem prostředí – dostatečně vnímáno. Nehledají se proto ani cesty k zastavení nepříznivého trendu. Shodou historických okolností je navíc ohrožení evropských hodnot znásobeno mohutným náporem imigrace neevropských etnik, která si přinášejí vlastní kulturu a náboženství, na prvním místě islám.

Z českého hlediska se zatím zdá být migrační problém okrajový, ale to se může rychle změnit vzestupem naší ekonomiky na úroveň západní Evropy, popřípadě přesycením západní Evropy množstvím migrantů. Zatím nás před masovou imigrací chrání technické a ekonomické zpoždění, důsledek čtyřiceti let totality. Negativní historická zkušenost má však jeden pozitivní účinek: jsme imunnější vůči ideologiím, jež by nám chtěly uměle předepisovat cítění a morálku, v neposlední řadě i vůči excesům „politické korektnosti“, které citelně oslabují euroamerickou civilizaci zevnitř.

Jedinečnost evropské kultury

Vytracením křesťanství z Evropy se ztratil i vyšší životní smysl. Nikdo nemůže popřít, a snad to ani nedělá, že evropská kultura a evropská civilizace vyrostla na základech řecko-římského filosofického a politického myšlení a ze židovsko-křesťanských náboženských kořenů. Naše Evropa povstala pokřesťanštěním barbarských národů, prožila zlatý věk křesťanství ve středověku, pak prošla korigujícími epochami reformace a osvícenství. Zatímco reformace byla přímo variantou křesťanství, ani osvícenství by bez křesťanského východiska nebylo možné, přestože ho „dialektickým“ způsobem negovalo.

Jedinečnost naší kultury si v běžném životě neuvědomujeme, poněvadž jejími výdobytky jsme každodenně obklopeni. Jako samozřejmý nám připadá důraz na stejnou důstojnost všech lidí (původně na rovnost všech před Bohem), sociální cítění (křesťanskou láskou k bližnímu) či primát individuální svobody. Výjimečnost své kultury si uvědomíme, když ji srovnáme s asijskými a africkými zvyklostmi. Musíme přitom odečíst to, co Afrika a Asie už z Evropy převzaly. Před zhruba dvěma sty lety byl rozdíl ještě větší.

Filosofický antropolog Helmuth Plessner (1892-1985) stanovil jako jeden ze tří základních antropologických zákonů, že člověk prožívá svět a sebe sama v jejich problematičnosti, proto hledá pevnou půdu, absolutní základ světa, Boha. Lidská životní forma jako taková obsahuje apriorní jádro náboženskosti, ne ovšem nutně ve smyslu Boha židovsko-křesťanské tradice. Zásadní problém naší současnosti spočívá v tom, že evropská kultura už není schopna dát svým nositelům jasnou odpověď na otázku smyslu života.

Až do osvícenství včetně poskytoval sdílený étos Evropanům velmi intenzivní vědomí životního smyslu. Co mohlo být vyšším a lepším smyslem než posmrtná blaženost v Boží blízkosti, jako odměna za život prožitý podle Boží vůle? Tento smysl však většině evropského obyvatelstva (a Čechům zvlášť) fakticky vybledl, bez ohledu na formální náboženskou příslušnost. Naše společnost dnes žije bez ukotvení, zásadním problémům se vyhýbá nebo se tváří, že na nich nezáleží. Vynořuje se ovšem znepokojivá otázka, jestli se sociální řád může udržet bez víry, která jej zrodila.

Kromě křesťanské víry ztratila Evropa v důsledku své vlastní „politické korektnosti“ také víru v sebe samu a legitimní právo na vlastní existenci. Válkami a koncentráky se oslabila víra nejen v Boha, ale i v evropské národy a v člověka vůbec. „Aniž by je někdo obviňoval, Evropané si sami namluvili, že nesou velkou vinu, a to nejen za válku a holokaust, ale i za všechny předchozí zločiny, především za kolonialismus a rasismus“, píše Murray. Jak s tím kontrastuje, že například připomínat tureckou genocidu Arménů je v Turecku trestné!

Co nahradí křesťanství?

Tváří v tvář naší ideové bezradnosti a zpochybňování tradičních hodnot je třeba věcně uvážit, jestli a jakými prostředky je ještě možné udržet naživu evropskou kulturu jako celek. Otázka je sama o sobě klíčová, expandující islám pouze zvyšuje její naléhavost. Mohla by ustupující křesťanství nahradit nějaká filosofie? Ta je přece nositelem racionálního poznávání světa vcelku – je to speciální druh odpovědného myšlení (Jan Patočka), odlišný od formálních, přírodních i humanitních věd.

Filosofie je samou podstatou v ostražitém postavení vůči „zjeveným“ náboženstvím, poněvadž analyzuje předpoklady pravdivosti jakéhokoliv poznávání vůbec a mluví o celku světa způsobem, který se opírá jen o zkušenost a logicky správné uvažování včetně poznání vědeckého. Je bohužel možný i paradoxní posun od filosofie k ideologii, k „světskému náboženství“. Stačí, aby se vžil někdo filosoficky vzdělaný a produktivní do role proroka a vystihl frustraci doby, jak to udělal hegelián Marx, kterému už nešlo o to, „svět různě vykládat, ale změnit ho“. Pocítili jsme na vlastní kůži, jak katastrofálně dobře se mu to povedlo, když ho úderně doplnil filosoficky vzdělaný Lenin.

Filosofie totiž není bezmocná; stačí připomenout podstatný vliv osvícenství na vznik Velké francouzské revoluce nebo vliv současné materialistické metafyziky, využívající darwinismu, na sebepochopení dnešního člověka: „Člověk je výsledkem účel postrádajícího a materialistického procesu, který ho nezamýšlel“, tvrdí evoluční biolog G. G. Simpson. Vliv myšlenek velkých filosofů se ovšem prosazuje pomalu: musejí sestoupit přes univerzitní katedry do všeobecné vzdělanosti, což vyžaduje jistý čas. Filosofie řeší komplikované problémy, v důsledku toho dospěla k značné profesionalizaci, což má i tu méně vítanou stránku, že jen málokdo z profesionálních filosofů je ochoten jít s kůži na trh a vyslovit se přímo k základním existenciálním otázkám: odkud jsme, co jsme a kam směřujeme.

Není také jen jedna filosofie, ale celá řada filosofických proudů, jak v nauce o poznání, tak v nauce o základech světa (metafyzice). Je tedy věcí vzdělání, rozhledu a snad i osobní vyzrálosti, který směr si kdo z bohaté nabídky vybere. Racionálnímu poznání světa jako celku jsou zřejmě uloženy meze, jež se sice snažíme úspěšně rozšiřovat, ale není známo, jak daleko v tomto směru bude možné jít.

Skutečně racionální a aspoň relativně ucelená metafyzika není toho času k dispozici, a i kdyby byla, zůstává otázka, jestli by se mohla stát osou nějakého kulturního celku a nahradit roli, kterou hrála a hrají světová náboženství v historických kulturních okruzích. Je jasné, že už jen kvůli své nejednotnosti a jisté esoteričnosti nemůže filosofie úlohu křesťanství v širokých vrstvách zastoupit.

Kyvadlo evropské filosofie

Člověk je schopen objektivního myšlení a je zároveň jedinou živou bytostí na Zemi, která se ptá: odkud jsem, kdo jsem, kam směřuji? Problém je v tom, že racionální odpověď je velmi těžká a všechny pokusy ji najít předpokládají velké obecné i filosofické vzdělání. Prostý člověk tak není s to, vytvořit si racionální světový názor (což ovšem neznamená, že nemůže žít moudře). Naprostá většina lidí je odkázána na to, že se nechá oslovit některou z dějinných charismatických osobností – zakladatelů velkých náboženství.

Mluví se o zakladatelských mýtech, na kterých se kultury budovaly a udržovaly. Velká náboženství iniciovali jednotlivci, náboženští géniové, kteří byli schopní dát vizi, smysl a směr celým epochám – v Číně Konfucius a Lao-c‘, v Indii Buddha, v Iránu Zarathuštra. Tak vznikla i velká „abrahámovská“ náboženství: judaismus, křesťanství a islám. Všechna tři se odvolávají na přímý původ od Boha, který se lidem zjevil a poučil je o své vůli. Podle toho se utvářely jejich věrouky, jež mají specifický charakter a jsou více nebo méně ve vzájemném napětí.

Vrcholní předkřesťanští filosofové, např. Platón a Aristotelés, žádné náboženství příznačně nezaložili. Už ve středověku se mluvilo o „dvojí pravdě“, teologické pro lid a filosofické pro vzdělance (Boëthius, Pomponazzi). Určitou analogií je i učení o dvojí pravdě v buddhismu, jedné na úrovni konvenčního lidského poznání a druhé, „konečné“, která je jistým korektivem pravdy konvenční. S návratem křesťanství (v jeho nynější podobě) jako pravdy pro lid a sjednocujícího činitele evropské kultury není zřejmě možné v nejbližších desítiletích počítat. Lid se ale neobejde bez charismatických osobností přinášejících silná, i když racionálně těžko obhajitelná řešení.

Filosofie může být určujícím vodítkem jen pro úzkou vrstvu vzdělanců, kteří jsou s to se vystavit horským srázům myšlení bez záruky. Možná se ale kyvadlo evropské filosofie zhoupne směrem k uznání duchovnosti člověka (nevysvětlitelné darwinisticko-materialisticky) a obnoví v individuálním i kolektivním životě ztracený smysl. Možná vypracují křesťanští teologové nějakou demytologizovanou formu křesťanství, která zachová jeho étos a nebude narážet na odpovědné kritické myšlení. Obojí se však zdá spadat spíš do kategorie zázraku. Zatím se naší prázdnotou rozléhá jen ozvěna Heideggerova zpola zoufalého volání: „Už jenom nějaký bůh nás může zachránit“.